Časované bomby Druhého vatikánského koncilu

Autor: Franz Schmidberger | Publikováno: 17.9.2010 | Rubrika: Zamyšlení
vatikan_2

Překlad externího spolupracovníka Vendée.

Vážené dámy a pánové!

Dovolte mi nejdříve vyjádřit mou velikou radost, že mohu dnes být s Vámi a zvláště co nejsrdečněji poděkovat vedení hnutí „spes unica“ za laskavé pozvání k dnešnímu setkání, jež začalo ráno Nejsvětější obětí a nyní pokračuje touto odpolední přednáškou.

Naše téma zní „Časované bomby Druhého vatikánského koncilu“. Když hovoříme na toto téma, musíme sáhnout trochu do historie a pohledět na dobu po druhé světové válce – a to nikoli pouze v Německu, ale v celé Evropě a v Církvi svaté vůbec.

Žijeme za pontifikátu papeže Pia XII. a vyvíjí se velké úsilí o zkonsolidování Církve svaté po velkém zlomu druhé světové války, aby se mohlo opět začít s novým budováním a rozšířením misijních snah. Mezi tím nelze nevidět, že se projevuje určitá nelibost vůči Církvi svaté. Návštěvnost kostelů stagnuje. Povolání nepřibývá, spíše jich ubývá. Mnoho kněží a dokonce i biskupové hledají vlastní identitu. Vnímají, že stojí uprostřed světa opojeného pokrokem, světa, který věří, že ho vykoupí materiální bohatství, a tak nevidí jiné řešení, než se s ním nějak dorozumět a přejmout jeho postuláty. Dovolte mi říci, že toto byl sekulární historický omyl.

Pravé řešení by bylo bývalo za této situace volat po svatosti, odvážně k ní vyrazit: Naplnit novým životem Kristem přímo či nepřímo ustanovené instituty – manželství a rodinu, školky a školy, řádová společenství a kněžské semináře, především kněžství samo. Posílit apoštolát uvnitř Církve svaté samotné a snad zkoumat, nakolik by mohly být postaveny moderní komunikační prostředky do služby zvěstování víry. Ale, jak řečeno, šlo se přesně obráceným směrem. Sebekritikou, sebezpochybňováním se začalo podkopávat vědomí vlastního poslání.

Hans Urs von Balthasar budiž pro to příkladem. Již začátkem padesátých let žádal, aby byly strženy hradby. A hradbami zde nemyslí nic jiného než ony zmíněné katolické instituty a v konečném důsledku také katolické dogma. Moderní exegeze také přispěla svým dílem k odbourávání víry v Církvi svaté. Tato exegeze je zvláště inspirována protestantským racionalistou Bultmannem a našla svou cestu v neposlední řadě do kněžských seminářů k profesorům i alumnům. Karl Rahner uvedl v pohyb své zkázonosné dílo hlásáním „anonymního křesťana“, když tvrdil, že každý je prý křesťanem, ať vědomě či nevědomě. Mluvilo se o reformě Církve svaté, ale tím se nemyslela reforma Ducha a srdce, tj. vnitřní obrácení a hledání ideálu ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše, ale zcela vědomě se podstata této změny ponechávala nejasná, mlčky ale byla míněna reforma struktur, zboření zřízení, institutů, které Pán sám zanechal své svaté Církvi.

Jan XXIII. pak vydal heslo: „aggiornamento“ – přizpůsobení se změněným podmínkám doby!

Donoso Cortés, velký španělský filosof v oblasti státu, zjistil, že naše doba je zatížena dvěma omyly: jeden omyl se týká Boha, druhý člověka. První v sobě obsahuje útok na přítomnost Boží v tomto světě. Nahrazuje křesťanský, biblický, z tradice vycházející obraz Boží deistickou představou, ideou Boha, který se usadil k odpočinku a nechal svět jeho vlastnímu vývoji a osudu. Z toho pak vyplývá, že absolutnost, suverenita a jedinečnost Boží jsou zpochybněny – protože jeho vnitřní přítomnost ve světě a jeho panování nad světem vyplývají právě z tohoto jeho božského bytí. Z toho pak ale vyplývá popření celého nadpřirozeného řádu hodnot a spásy. Neboť, je-li Bůh pouze myšlenkovou konstrukcí, abstraktní ideou a nezasahuje ani do života jednotlivce ani života národů, pak se ani nestal Bůh člověkem, neexistuje Církev, není žádná Oběť, žádné svátosti a žádné zvěstování nauky; pak toto vše jsou pouze projevy určité kultury.

Druhý omyl, říká Donoso Cortés, se týká člověka. „Člověk“, tak to říká náš osvícený současník, „ je dobrý, není obtížen dědičným hříchem, je počat bez poskvrny , neposkvrněn se rodí. Následně tedy nepotřebuje žádné vykoupení, nýbrž pouze a jedině výchovu a rozvinutí v něm spočívajících vloh“. To vede k tomu, že kříži je odepřen jeho význam a Mše svatá jako prodloužení kříže s jeho pravým charakterem smíru je odmítnuta. Člověk nepotřebuje pokání, odříkání, umrtvování nebo sebezápor; každý je mnohem spíše dobrý, přátelský, pohotový k smíru a laskavý. Právě toto už zvěstoval světu Rousseau, označil civilizaci a kulturu jako zkažení a z toho vyvodil své „zpět k přírodě“ s „Contrat social“ (společenská smlouva).

Tento postulát našel širokou cestu do filosofie a především do moderní teologie. V oblasti výchovy nechává padnout princip autority – nehledě na boj proti špatným náklonnostem, proti hříšnému a zlému, na možnost pokárání a na trest. V politice se přechází k odbourávání obrazu nepřítele a všichni se upisují iluzornímu pacifismu. Ve veřejném mínění to vede k neomezené víře v pokrok bez hranic, k bezbřehému optimismu ve spásu, který věří ve všeobecnou možnost porozumění a sjednocení mezi lidmi, takže hledí na možnost ráje na zemi jako na uskutečnitelnou věc a této iluzi také skutečně zasvěcuje všechny své síly.

Vážené dámy a pánové, do této situace vtrhne Druhý vatikánský koncil, který bych rád označil za největší neštěstí dvacátého století. Neboť 2. vatikánský koncil neučinil nic jiného, než že „zakotvil“, kodifikoval, přijal do nitra Církve tuto celou mentalitu moderny, liberalismu, podbízivé, přizpůsobivé morálky.

Pozorujeme-li záležitosti pečlivěji, nelze obejít nutnost, že koncil je třeba obvinit ze tří velkých hříchů.

Prvním hříchem je opomenutí jednoznačného vyjádření pravdy a odsouzení omylu – snaha uspořádat čistě pastorální koncil.

Druhý hlavní hřích spočívá v přijetí dvojznačných pojmů, které připouštějí různé výklady. Progresistické šedé eminence tohoto koncilu – spřísahaní v tzv. „Rýnské alianci“, o nichž se můžete dočíst ve vynikající knize P.Ralpha Wiltgena „Der Rhein fließt in den Tiber“ (Rýn se vlévá do Tibery) – vnesli vědomě a chtěně dvojznačné formulace a pojmy do koncilu, aby pak na konci koncilu, v pokoncilní době, z toho mohli vyvodit jednoznačné – pro ně výhodné – závěry.

A třetí smrtelný hřích spočívá v tom, že do koncilních dokumentů byly přijaty výpovědi, které již jdou  až na pokraj hereze. V následujících chvílích se chci pokusit Vám tato obvinění rozebrat a podepřít důkazy.

Nakolik lze posoudit, osudovou roli hrálo především pět koncilních dokumentů:

1. dekret o ekumenismu „Unitatis redintegratio“,
2. takzvaná dogmatická konstituce o Církvi „Lumen gentium“, přičemž v této poslední mají především dva body dalekosáhlé důsledky, zatímco zbytku textu by jinak nebylo příliš co vyčítat,
3. dekret o nekřesťanských náboženstvích „Nostra aetate“,
4. dekret o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“,
5. dekret o Církvi v moderním světě „Gaudium et spes“.

Projděme tedy tyto jednotlivé dekrety.

1. Dekret o ekumenismu

Každému katolíkovi je jasné, že existuje nerozdělitelná jednota mezi Bohem, naším Pánem Ježíšem Kristem a Církví svatou: Bůh Otec posílá svého milovaného jednorozeného Syna do světa a On přijímá lidskou přirozenost, tedy tělo a lidskou duši a zakládá Církev, s níž se sám identifikuje, Církev, která dokonale vyjadřuje jeho vlastní bytí a pokračuje v jeho vlastním poslání: „ Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21), říká Pán svým apoštolům večer toho dne, kdy vstal z mrtvých. Je to přesně to stejné poslání, jak je Církev chápe a které Pán sám konal během svého pozemského života a působení, zvláště svou smrtí na kříži.

Tím je jasně řečeno, že Církev svatá je zcela absolutní, jedinečná a výlučná jako znamení vztyčené mezi národy, jako chrám živého Boha, jako nevěsta obětovaného Beránka, jako nový Jeruzalém, který sestupuje z nebe, jako stánek Boží mezi lidmi, jako mystické tělo Kristovo, jako Pán stále žijící a působící mezi námi. Nemůže být v žádném případě srovnávána s jinými náboženskými společnostmi či vnímána jako rozdílná od křesťanských denominací pouze svým stupněm či kvantitou, protože je zcela ono Božské v tomto světě; skrze ni je Bůh přítomen na této zemi, skrze ni sestoupil k nám lidem; skrze ni vládne Bůh světu, posvěcuje duše a vede je k věčnému nazírání jej samého. Církev svatá je tedy tento mezi námi tělem se stavší, viditelně vystoupivší Bůh - v jejím životě, v jejím učení, v jejím kultu, v jejích modlitbách, v jejím vedení.  Nepřispívá tak, jak to vždy znovu vynikajícím způsobem vyjadřoval důstojný pan farář Milch, žádným způsobem ke vzniku jakési říše míru či k ryze lidské, na svět omezené stavbě; Církev svatá je proti tomu nadpřirozený nástroj spásy ustanovená Bohočlověkem, vyvolená k hlásání víry, ať je to vhod či nevhod, především k hlásání víry v božství Ježíše Krista; k volání lidí k obrácení a pokání; k tomu, aby jim darovala ve slově a ve svátostech spásu, milost, věčný život.

Dekret o ekumenismu 2. vat. koncilu rozhodným způsobem skoncoval s tímto podstatným nárokem Církve svaté na výlučné zastoupení a absolutnost. V něm je použit onen osudný výraz „církve“ v plurálu, jazyková úprava, která se před 2. Vaticanem  nikdy a nikde nevyskytla. Nebo přece jen? Ano, objevila, ale jako označení různých místních církví, věřícího lidu shromážděného kolem svého biskupa a jeho kléru. Mluvilo se o církvi v Kolíně nebo v Paříži nebo v Římě. Občas se používalo tohoto termínu také ještě v nevlastním slova smyslu o pravoslaví, protože má svátostné kněžství a platné svátosti; ale nikde a nikdy se nepoužilo tohoto termínu ve vztahu na heretická křesťanská vyznání až už jakéhokoli druhu.

Nicméně pohleďme na samotný text:. V odstavci č. 3 čteme: „Proto tyto odloučené církve a společnosti i před nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické Církvi.“

Moji milí přátelé, zde se nejedná o příslušníky jiných náboženství, nýbrž o jiná náboženství samotná, o jejich systém, jejich zřízení. A ony mají být prostředkem spásy, cestou k Bohu? Jak nebezpečná relativizace pravdy, která sedí na trůně jako královna a nese korunu a žezlo! Nikoli, náš Pán Ježíš Kristus nemá více Nevěst, nevstoupil na kříži do jakéhosi mnoho-manželství; vydal se zcela a jedině pro svou neposkvrněnou, velmi milovanou Nevěstu, již vykoupil svou vlastní krví.

Je metafyzickou nemožností, aby omyl byl cestou ke království pravdy; je nestvůrností, by rouháním se Bohu, když někdo tvrdí, že se lze zachránit prostřednictvím falešných, člověkem založených náboženství. Kdo dosáhne spásy mimo viditelnou katolickou Církev – a to už v jednotlivých případech je zcela dobře možné -, ten jí dosáhne zcela a jedině skrze katolickou Církev, skrze kříž Ježíše Krista, z nějž vychází veškerá milost a všechno požehnání. Nelze se zachránit prostřednictvím jiného náboženství; nicméně se však lze zachránit v jiném náboženství, nebo zřetelněji řečeno přes příslušnost k jinému náboženství, když totiž někdo žije v omluvitelném omylu. Kolika lidí se toto týká, ví jen Bůh sám. Pravděpodobně ovšem mnohem méně než obecně předpokládáme.

Nikoli zbytečně nacházíme v Syllabu vydaném za pontifikátu papeže Pia IX. tři výrazné názory našich současníků odsouzeny:

-věta 16: „Lidé mohou dosáhnout cesty věčné spásy pěstováním každého druhu náboženství.“

-věta 17: „Je třeba mít alespoň dobrou naději ohledně věčné spásy těch, kteří vůbec nežijí v pravé Církvi Kristově.“

-věta18: „Protestantismus není nic jiného nežli odlišná forma téže pravé křesťanské víry, v níž lze Bohu právě tak se zalíbením sloužit jako v katolické Církvi.“

Ve čtvrtém odstavci dekretu o ekumenismu dále slyšíme: „Tím také dospívají tyto společnosti k rozsáhlejší spolupráci na jakýchkoliv úkolech, požadovaných každým křesťanským svědomím v zájmu obecného dobra, a scházejí se, kde je to dovoleno, i ke společné modlitbě.“ Celý dekret, a vůbec celý dnes obhajovaný ekumenismus, jsou prostoupeny úsilím jednou dospět k velkému porozumění mezi různými náboženstvími, aby se tak přispělo k pokroku národů, rozvoji kultury, rozšíření ryze světského míru, k ekologii, obraně lidských práv, k boji proti rasismu, k angažování se ve třetím světě; primárně tedy jde o lidský a politicky nesený svět.

Přesně tuto úlohu ale Církev svatá nikdy neměla, alespoň ne na prvním místě. Jistěže má sociální učení a také vždy chránila a obhajovala důstojnost člověka, jak to vychází z přirozeného práva. Avšak její prvořadá a podstatná úloha je ryze nadpřirozená: zvěstovat národům víru a duším darovat milost.

Dále vybízí koncil katolíky k sebeobviňování: „Neboť ačkoli má katolická Církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář Církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království .“

Zde je zase jednou při díle ďábel, který všechno pomíchá a vnáší zmatek, protože zde se znovu směšuje objektivní božský řád stvoření a vykoupení se subjektivním uskutečněním u jednotlivce, s uplatněním u konkrétní osoby. Nejde totiž vůbec o to, že my katolíci jsme nevytvářeli vždy věrný obraz našeho náboženství, nežili vždy věrně podle své víry. Mnohem více se jedná o to, zda katolická Církev je Kristem založený institut spásy, přičemž se ovšem její děti musí sami stále obnovovat v Duchu, konat obrácení a mají žít podle jejího učení. Jinými slovy, jde o pravdu, nikoli o věrohodnost, o dogma, nikoli morálku. Věrohodnost spočívá na pravdě a morálka vyplývá z dogmatu, nikoli obráceně.

Žádný člověk, odhlédneme-li od blahoslavené Panny Marie, neodpovídá dokonale Božímu plány spásy; dennodenně se zatěžuje vinou a hříchem. Tato vina leckdy může narůst do obrovských rozměrů, zvláště když si farizejským způsobem vykračuje pod pláštíkem spravedlnosti. Cožpak Pán nemluvil o potížích, jež musí přijít?

Lze tedy vidět, jak zcela zjevně byly do dokumentů 2. vatikánského koncilu vneseny dvojznačnosti, směšování a zmatky.

Další příklad tohoto typu se nachází v odstavci 11 našeho dekretu. Tam nacházíme: „Způsob a povaha vyjádření katolické víry nesmí být nijak překážkou dialogu s bratry.“  -  Jestliže hlásání víry nesmí představovat žádnou překážku pro dialog s bratry, pak musím nutně zamlčet množství obsahově nejdůležitějších dogmat: Nesmím říci nic o Nejsvětější oběti Mše svaté jako nástroji smíření, musím mlčet o účinnosti Boží milosti, jsem povinen přejít učení o papežském primátu, je třeba zatajit všechna mariánská dogmata, právě tak pravdu o očistci,  o společenství svatých a o přímluvě blažených v nebi. Neboť všechny tyto základní katolické výpovědi jsou pohoršením pro protestantismus a tím pádem překážkou pro dialog.

V následujícím odstavci koncilního textu pak čteme: „Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku.“ – jasný protimluv k předcházející větě. Neboť na jednu stranu se má vše, co by mohlo vzbudit pohoršení, schovat, zamlčet; na druhou stranu se má celá nauka jasně předkládat. Z tohoto dilematu se chtějí vyvléci vpravdě čertovskými zadními vrátky: hovoří se o hodnotovém řádu či hierarchii pravdy v rámci katolického učení! Existuje sice řád, uspořádání dogmat v tom smyslu, že jedno vyvěrá z druhého, že tedy jedno má to druhé bezprostředně za svůj podklad – ale nikdy a nijak v takovém  smyslu, že by jedno bylo méně důležité než druhé. Neboť kdo by vědomě popíral třeba i jen jedno jediné dogma, ten popírá a zpochybňuje autoritu Boží, jež je nositelem dogmatu, a tím popírá všechna dogmata, celou víru, Hovořit o „hierarchii pravdy“ je zrůdnost, generální útok na křesťanství!

V takto si protiřečících výpovědích jsou ostatně předprogramovány vesměs všechny pokoncilní konflikty: modernista se po skončení koncilu odvolá na to, že hlásání víry nesmí vytvářet překážky dialogu s bratry a popře zamlčováním polovinu obsahu víry, přičemž mu při jeho svévolné interpretaci ještě přikvačí na pomoc takzvaný duch koncilu. „Konservativec“ naproti tomu říká: „Ale podívejte se přece sem: ´Celé učení musí být předkládáno!´. Tady je obnovené potvrzení starého katolického stanoviska!“

Dříve či později se tyto časované bomby odpálí a způsobí duchovní katastrofu nejen v Církvi, ale v celém lidském pokolení.

2. Dekret o Církvi

Přejděme nyní k dekretu „Lumen gentium“, k tak zvané dogmatické konstituci o Církvi. V odstavci 8 čteme, že jediná Církev Kristova subsistuje, má svou konkrétní podobu existence v katolické Církvi. Toto malé slůvko „subsistuje“ – latinsky „subsistit“ – je bez pochyby jeden z nejnebezpečnějších výrazů celého koncilu. Tato výpověď se velice blíží herezi, ve svém důsledku se pak skutečně stává heretickou. Neboť tato formulace předpokládá, že Církev Boží čistě ze své podstaty, myšlenkově může být oddělena od katolické Církve, že existují dvě různé skutečnosti (Církev Kristova a katolická Církev), které případkově, druhotně, tedy náhodně, se překrývají: Církev Kristova se má uskutečňovat v katolické Církvi, subsistovat v ní, nalézat v ní svou konkrétní podobu existence. Podle katolického pojetí naproti tomu je tato Církev Církví katolickou. Novátoři propašovali toto slovo „subsistit“ do koncilního textu (zatímco v prvních návrzích textu byla stvrzována ještě absolutní identita – „est Ecclesia catholica“), aby po skončení koncilu z toho mohli vyvodit své důsledky: Církev se snad ve vývoji času může ukázat i v jiných náboženských společnostech nebo přinejmenším může své bytí s jinými náboženskými společnostmi sdílet. V posledním důsledku to pak vede k vyjádření, že různá náboženství se mezi sebou liší jen kvantitativně, že všechna jsou více či méně zjevením jediného Boha a cest spásy vedoucích k němu.

Toto sloveso „subsistit“ se znovu objevuje i v novém církevním právu, can. 204, § 2, kde stojí, že Církev Boží subsistuje v katolické Církvi. Podle tohoto malého příkladu je jasné, jak se nové církevní právo z roku 1983 velmi snaží ve své dogmatické části pevně zakotvit učení koncilu v právní formě.

Mladý teolog Johannes Rothkranz, který ve své knize „Zásadní omyly Hanse Urse von Balthasara“ (Die Kardinalirrtümer des Hans Urs von Balthasar) provádí hluboké zkoumání různých děl nedávno zemřelého bývalého jesuity, věnoval slovíčku „subsistit“ mnoho prostoru. Podle jeho zkoumání chápe většina moderních teologů, Karlem Rahnerem počínaje a Josefem Ratzingerem konče, tuto formulaci „ nachází svou konkrétní formu existence“ ve smyslu relativizace. Církev Boží se prý může projevit i v jiných náboženských společnostech, vzít na sebe takovouto podobu. A tím se dostáváme přesně k popření výlučnosti a jedinečnosti Církve, Ježíše Krista, absolutnosti Boží, k popření hříchu proti prvnímu přikázání.

U sv. Pavla čteme v 2. listu Soluňanům 2, 10: „…nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto na ně Bůh dopustí vliv bludu, že uvěří naukám lživým. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti.“ – Moji milí přátelé, zde se jedná o trest Boží nad současným světem. Je to zaslepenost církevních vůdců, ale také státníků, právě tak jako zatvrzelost jejich srdcí – a jako důsledek toho všeho pak odpad národů od Boha. Ztratili lásku k pravdě, říká apoštol národů; pravda je ale vždy absolutní, nadčasová, převyšující prostor, jednotlivce, nezávislá na módnosti a veřejném mínění té které společnosti. Pravda panuje. Je výzvou jednotlivci, aby ji přijal a uskutečňoval ve všech jejích důsledcích. Nikdy nebyla a nebude otázkou většiny, závislá na průběhu časů či ve vleku poměrů. Trvat na její absolutnosti, zvěstovat její práva je první katolickou a křesťanskou povinností. Kdo této povinnosti nedostojí, zapírá osobnostní Pravdu, jíž je Bůh sám; popírá Pravdu, která se stala Tělem, jíž je náš Pán Ježíš Kristus. Je roven Pilátovi, který tehdy na Velký pátek postavil Krista a Barabáše na stejnou úroveň a nechal národ si vybrat.

3. Dekret o nekřesťanských náboženstvích

Třetí koncilní dokument, který působí jako časovaná bomba, ba musí tak působit, je dekret o nekřesťanských náboženstvích „Nostra aetate“. Nepochybně obsahují tyto systémy celou řadu přirozených pravd, filosofií, životních moudrostí. Také tu a tam uchovaly ještě nějaký prvek z prazjevení Božího, které Bůh svěřil Adamovi a Evě na počátku stvoření. Nadto převzaly prvky ze zjeveného náboženství, například islám víru v jediného Boha. Ale bude třeba říci při tomto nutně rozdílném pozorování, že tato nekřesťanská náboženství člověka od pravdy, od celé nadpřirozené pravdy, od ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše mnohem spíše odvádějí, než že by jej k ní vedla. Tato náboženství nejen že nejsou žádnými cestami ke spáse, ale mnohem více jsou systémy odporu proti Duchu svatému.  Neosvobozují člověka, ale drží ho v zajetí omylu, v temnotách nevěry a nezřídka ve vášních a nemorálnosti. Například je tisíckrát obtížnější – ba prakticky nemožné – obrátit k Církvi mohamedána než pohana z africké buše.

„Nostra aetate“ se především zabývá čtyřmi nejrozšířenějšími náboženstvími, totiž hinduismem, budhismem, islámem a židovstvím. Ohledně hinduismu je řečeno, že lidé v něm zkoumají božské tajemství v jeho hlubinách a „vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou.“

Moji milí přátelé, stačí jednou jedinkrát jet do Indie, aby tento dekret byl odhalen jako lživý a muselo se mu vyčíst předstírání falešných skutečností. Hovořil jsem například v průběhu jedné mé cesty do této země s P. Maschio v Bombaji, který tam působí jako misionář už šedesát let a který mi doslovně řekl: „ V hinduismu neexistuje žádné slitování a milosrdenství, ačkoliv zdaleka ne všichni hinduisté jsou chudí a tak že by neměli co dát svým nouzí trpícím bližním.“ Tato úplná absence blíženské lásky je zakořeněna v hinduismu samém, který učí reinkarnaci, znovuvtělení duše poté, co opustí lidské tělo – reinkarnace samotná je jiná životní forma, např. v kryse nebo myši. Toto putování duše pokračuje tak dlouho, dokud duše neodloží svou karmu, svou tíži vin a může se pak dobrat svého klidu. Pomůže-li se tedy nějakému chudákovi, tak se mu vlastně brání odčinit si svou karmu a prodlužuje se mu tak cesta putování jeho duše. Následkem toho neexistuje mezi hinduisty žádné dílo podobné křesťanské charitě. Nejstísňujícnější při cestě do této země není samotné vidění nouze v tisíci podobách, špíny a ubohosti, ale zjištění, jak Indové chodí kolem této bídy nedotčeni, bez jakékoli účasti, bez jakéhokoli soucitu a zjevně berou jako normální, že lidé žijí a umírají na ulici.

K tomu přistupuje ještě zbožštění krávy jako symbolu plodnosti – jako taková je svatá; porazit ji by znamenalo svatokrádež.
Koncilní text říká, že hinduisté se s láskou a důvěrou utíkají k Bohu. K jakému Bohu? Cožpak koncilní Otcové nevědí, že hinduismus je všechno jiné jen ne víra v jednoho Boha? A usoužené, nevykoupené, zčásti nenávistné obličeje vyjadřují něco zcela jiného než důvěru a lásku.

„Budhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení.“

Přesně toto budhismu vyčítáme: že věří na sebevykoupení a tím je radikálně v opozici vůči křesťanství. My katolíci vyznáváme absolutní nezbytnost Vykupitele; víme o daru milosti zdarma – zcela odlišně od budhismu. Jeho nejvyšší cíl nadto spočívá  v odchodu do nirvány, v nicotu, zatímco křesťanství nám staví před oči jako cíl vstup do nejvyšší ctnosti, do lásky, do osobní Lásky, do Nejsvětější Trojice. Tedy dva oddělené, nesmiřitelné světy, které stojí proti sobě.

To nejpodstatnější ze všeho spočívá jak u hinduismu tak u budhismu v tom, že nerozlišuje mezi stvořitelem a tvorem, mezi bohem a světem. Bůh je příroda, příroda je bůh – tak to hlásají tato pantheistická náboženství. Logicky z toho vyplývá, že se vůči křesťanství také nevymezují, nýbrž se pokoušejí je ve svém monismu integrovat jako výraz určitého typu zbožnosti.

V Japonsku je kupříkladu víc příslušníku jednotlivých náboženství než je celkový počet obyvatelstva, protože mnoho lidí patří k vícero náboženstvím současně!

Jaký div, že ekumeničtí teologové odhalují jistou afinitu, přiblížení k těmto náboženstvím!

Nelze popřít, že vinou těchto iluzorních, zavádějících a falešných vývodů koncilu bylo v Evropě dosaženo určité společenské přijatelnosti pro tato asijská náboženství. Stále víc asijských myšlenek proniká do Evropy, kdysi křesťanského Západu: reinkarnace, esoterika a ono vskutku ďábelské hnutí „New Age“ se šíří jako požár. New Age proniká všechny organizace – státní i společenské – a jeho agenti v neposledku sedí i v OSN. Duha oznamuje po všech krajích smrt křesťanství a rozbřesk protikřesťanské éry.

Samozřejmě za tento vývoj nemůže pouze koncil, ale nicméně v neposlední řadě jde to i na jeho konto, a to je závažné.  Tu i tam v posledních letech cestovala mládež do Indie, aby se připojila ke gurům, nebo do Ameriky, aby vzdala úctu Bhagvanovi a nechala se jím odosobnit, zotročit a vykořisťovat. Nesmíme je za to příliš zatracovat, neboť 2. vat. koncil učí, že ze všeho, co v těchto náboženstvích je pravé a svaté, není katolickou Církvi nic zavrhováno!

Co říká koncil o islámu? „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem.“

Veliká chvála tedy pro ono náboženství, které naši otcové vícekrát s obrovským úsilím a obětí vlastního života odrazili, neboť si dalo za cíl podrobit zemi ohněm a mečem půlměsíci. – Němečtí biskupové vyvodili z takovýchto výpovědí koncilu odpovídající důsledky a vyzvali faráře dát k dispozici církevní zařízení, tj. farní sály, školky, kluby mládeže apod. islámskému kultu. (pozn. EUportal.cz: papež Pavel VI. aby si naklonil muslimy, vrátil Turkům prapory, které kesťané získali při porážce turků u Lepanta! Škoda, že se ještě neomluvil za to, že se křesťané invzazi krvežíznivýchmuslimů bránili!)

Řím sám každý rok posílá pozdravné poselství muslimům k začátku jejich postního měsíce ramadánu, aby jim blahopřál a vyslovil přání Boží spásy a požehnání.

V samotném Římě věnoval starosta muslimům pozemek o rozloze 30.000 m2 pro výstavbu islámského centra, především ke zřízení největší mešity mimo arabský svět. Ke slavnosti položení základního kamene vyslal dokonce i Vatikán dva zástupce, zatímco papežové na začátku 20. století se energicky a s úspěchem proti takovému projektu ohrazovali.

Avšak naslouchejme dále popisu islámu podle koncilu: „Jeho (tj. Božím) rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem .“

Samozřejmě není v tomto textu ani zmínka o boji půlměsíce proti Nejsvětější Trojici, proti Božství Kristovu; není zmíněna výzva v koránu, aby křesťané byli zabíjeni a ujařmeni; zamlčeno je i mnohoženství či ryze tělesná představa blaženosti: o to šťastnější je člověk v nebi, čím více má žen!

Co se islámu nepodařilo v 16. a 17. století s mocí zbraní, toho dociluje dnes v pokoncilní éře pokojnou cestou. Obsazuje Evropu. Francie je zaplavena Araby, Německo Turky, Anglie a Skandinávie Pákistánci. V Anglii např. se otvírá každé dva měsíce nová mešita.

Jestliže je pravda, že musíme na muslimy v jejich víře hledět s úctou, pak nechápu, proč se naši předkové postavili 7. října 1571 u Lepanta do cesty turecké flotile a podstoupili krvavou bitvu. Nebo proč se udála 12. září 1683 o nic menší bitva na Kahlenbergu u Vídně a sám papež Inocenc XI. vyvinul obrovské úsilí, aby shromáždil křesťanské vojsko, aby tak čelil tomuto nebezpečí. Naši otcové pak tedy byli hlupáci. Měli hledět na islám „pouze s úctou“, měli by bývali pochopit, že tento „se modlí k jedinému Bohu“, „živoucímu a v sobě jsoucímu“, „milosrdnému a všemohoucímu“; pak by rozpoznali, že sice neuznává božství Kristovo, ale nehledě na tento detail ctí ho přece jenom jako proroka, a že jeho přívrženci vedou mravný život v modlitbě, almužnách a postech. Tím by byl umožněn ten nejkrásnější ekumenismus!

Co říká koncil o židovství? Pro nás Němce se jedná bez pochyby o choulostivé téma.  Proto se omezím na ryze teologické výpovědi.

Celý Starý zákon byl Bohem ustanoven, aby připravil na příchod Mesiáše, Vyvolil zvláštním způsobem jeden národ ze všech ostatních národů, daroval svůj zákon a přislíbení, že z tohoto národa vzejde budoucí Vykupitel. A když tento Vykupitel přišel, jeho vlastní národ jej zavrhl. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1, 11).

Smrtí Kristovou na kříži se roztrhla chrámová opona, stará smlouva byla zrušena, z probodeného boku Vykupitelova se zrodila Církev objímající všechny národy, kultury, rasy a sociální rozdíly – totiž Církev katolická. Tím ovšem nejenže židé našich dnů nejsou našimi staršími bratry ve víře, jak tvrdil papež při své návštěvě synagogy v Římě roku 1986, ale zůstanou naopak spoluvinni na Bohovraždě, dokud se nedistancují od viny svých předků vyznáním božství Ježíše Krista a přijetím křtu. Naproti tomu tvrdí II. Vaticanum, že události utrpení Kristova nelze bez rozdílu připisovat ani všem tehdy žijícím Židům ani těm dnešním (odstavec 4).

Shoduje se toto s učením prvního papeže, sv. Petra, který vyčítá bez rozdílu všem Židům, že zabili původce života (Zj. 3, 15)? Věřící Židé Starého zákona, Abrahám, Izák, Jakub, to jsou naši starší bratři ve víře, a my křesťané jsme jejich duchovní synové, neboť věříme  v toho Mesiáše, který přišel a přebývá mezi námi ve své Církvi, v jehož příchod Abrahám, Izák a Jakub věřili, ve který doufali a toužili po něm.

S bolestí pozorujeme svatého Otce vstupovat do židovské synagogy. Se smutkem jej vidíme svolávat do Assisi různá světová náboženství ke společné modlitbě za mír. K jakému bohu se vůbec chtějí modlit? K božstvům hinduismu a budhismu, která se stvořením splývají v jedno? Nebo k Alláhovi, který stojí v ostrém protikladu k Nejsvětější Trojici? Náš Bůh, moji milí přátelé, je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš, Trojjediný Bůh. Neznáme žádného jiného.

A zde potom musí papež přijmout otázku: Přisuzuje modlitbě jiných náboženství, jakožto náboženství,  pozitivní hodnotu, nebo, což ovšem vyjde nastejno, existují i jiní prostředníci mezi Bohem a člověkem než Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho, jím založená Církev? Nota bene, ani zde si nedovolujeme vynášet soud nad modlitbou jednotlivé duše, jejíž schopnost přijmout spásu je známa jen Bohu, ale nad modlitbou jiného náboženství jako takového.

Také nechápu, o jaký mír se máme s ostatními náboženstvími modlit, protože pravý pokoj, který tento svět právě dát nemůže, dává Pán svým učedníkům. Spočívá ve vylití milosti do duší a tím pádem k odpuštění hříchu dědičného i hříchů osobních. Z něj vyrůstá smír sociální, politický mír, mír mezi národy.

Tam, kde trůní náš Pán Ježíš Kristus, kde panuje, kde učinil duše svým nebem, kde rodiny, školy, nemocnice, pracoviště, soudy, parlamenty jej pozvali jako přítele a domácího pána a přijali jej, tam panuje pokoj Kristův v jeho království, pax Christi in regno Christi. Jinde je hledat pokoj zbytečné. Mimo pokoj skrze smíření s Bohem platí i dnes, snad více než jindy, slovo proroka Jeremiáše: „Volali pokoj, pokoj, ale nenastal žádný pokoj“ ( Jer. 6, 14).

Jak moc již pronikl tento zhoubný duch sesazení Našeho Pána z trůnu do hlav a srdcí věřících i na poslední vesnici, jsem zjistil nedávno při cestě do Asie. Na Srí Lance mi naši tamější přátelé vyprávěli, že místní farář právě v neděli před mým příjezdem vysvětloval před celou farností (asi 600-700 lidí), jak v budoucnu budeme muset modly dřívějších časů uctívat jako bohy, jak v dohledné době bude existovat jen jedno světové náboženství a jak těm, kteří v minulosti prolévali krev za víru, musela zjevně chybět duševní rovnováha.

4. Dekret o náboženské svobodě

Čtvrtou velkou časovanou bombou, která byla vpašována do Druhého vatikánského koncilu, je náboženská svoboda. Neznamená nic jiného než laicisaci států a společnosti. V oblasti veřejného života, jak je řečeno, tzn. v ústavách, v parlamentech, na soudech, ve školách, nemocnicích, kancelářích a továrnách prý mají všechna náboženství stejná práva; žádné nesmí být omezováno či dokonce zakázáno, dokud by se neprojevilo jako obecně nebezpečné. A to má být přirozené právo založené na důstojnosti lidské osoby. K tomu ještě je tvrzeno, že stát je nekompetentní v náboženských otázkách, nemůže prý sám o sobě vůbec vědět, které náboženství by mělo být to pravé. Tedy z církevní strany se výslovně vyučuje státní agnosticismus. Zde text II. Vaticana: „Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum.“

Že člověk nemůže a nesmí být nucen přijmout určité náboženství, je zcela jasné a tak to Církev vždy učila (srov. Can. 1351, CIC 1917). Avšak je zcela něco jiného ve veřejné oblasti života zabraňovat lidem, aby naplňovali své falešné náboženské přesvědčení misijní prací, veřejnými shromážděními, zřizováním budov pro jejich falešný kult. Neboť, je-li Ježíš Kristus jediný Bůh a jeho kříž jediný pramen spásy, musí být uplatněn tento nárok na jedinečnost ve společnosti jak jen široce to bude možné v rámci moudrého uvážení hlav států. Zavržení náboženské svobody je mocná ochrana duší, které jsou jinak neustále více či méně bezbranné vystaveny propagandě sekt a dobyvatelským tažením nekřesťanských náboženství.

Při nedávné návštěvě Jižní Ameriky jsem mohl vidět, jak tam všude jako houby po dešti vyrážejí pobočky Svědků Jehovových, adventistů, mormonů a podobných sekt.

Proti tvrzení svobodomyslných v Církvi, že stát by měl zůstat neutrální, že je prý inkompetentní ve věci náboženství, stavíme dva výroky sv. Pavla: „Omnia in ipso constant“ (Kol 1, 17) – všechno, tedy i vlády a veřejný pořádek, mají trvání v Něm. A druhý výrok: „Oportet illum regnare“ (1 Kor 15, 25): On totiž musí kralovat! Protože vlády už netrvají v něm, proto padají, protože bezbožná horda křičí: „Nechceme toho člověka za krále“ (Lk 19, 14). Protože už není uznáváno, že v žádném jiném jménu není spásy (Sk 4, 12), sklouzáváme v politice, hospodářství, v sociální oblasti a oblasti výchovy , na morální rovině, v umělecké tvorbě, v úctě k autoritám z jedné krize do druhé. Ježíš Kristus už nepanuje. Nicméně má právo být tu vedle Budhy, Mohameda a kdovíjakých sektářských vůdců; avšak už není Král myšlení a Král srdcí.

Až do Pia XII. papežové takové rouhání vůči našemu Pánu rozhodně odmítali. Papež Pius IX. nazývá ve své encyklice „Quanta cura“ náboženskou svobodu zvráceným míněním a učením, které silou své apoštolské povinnosti a starostlivosti o nejsvětější víru, o pravé učení, o spásu duší z moci své apoštolské pravomoci odmítá, zakazuje a zavrhuje a přeje si, aby všichni synové katolické Církve ji nahlíželi jako zcela odmítnutou, zakázanou a zavrženou. A v již zmíněném Syllabu jsou následující dva omyly týkající se náboženské svobody odsouzeny:

Věta 77: „V naší době už nejde o to uznat katolické náboženství jako jediné náboženství státního útvaru za vyloučení všech ostatních druhů božího uctívání.“

Věta 78: „Proto je chvályhodné, když v určitých katolických zemích je zákonem umožněno, že přistěhovalci smí veřejně vykonávat obřady svého náboženství, ať už je jakéhokoli druhu.“

Ruku v ruce s náboženskou svobodou jde hlásání bezbřehé svobody svědomí a neohraničené svobody mínění, konkretizované a stále vyžadované pro takzvanou dospělost křesťanů. Jaký div, že věřící s odvoláním se na jejich subjektivní svědomí protestují při vyhlášení encykliky „Humanae vitae“ nebo při některých biskupských jmenováních! Kdo seje vítr, sklidí bouři. Kdo pokládá časované bomby, ten ví, že jednoho dne explodují.

Při diskusi o potratech bylo kupř. v Německu argumentováno: Nikdo přece při změně paragrafu 218 nebude k potratu zavázán, pouze ze za určitých předpokladů zajistí beztrestnost. Ale právě to odsuzujeme! Žádáme, aby pornografie, potraty, ano, každá veřejná neřest byly zákonem zakázány a překročení těchto zákonů odpovídajícím způsobem stíháno. Neboť člověk poznamenaný dědičným hříchem potřebuje omezení a trestní zákony, jen tak je ctnost účinně chráněna a podporována. Nenazval snad už papež Řehoř XVI. „mylným názorem, ba dokonce bláznovstvím, že má být pro každého hlásána a prosazena svoboda svědomí“? („Mirari vos“ ze dne 15. srpna 1832)

5. Dekret o Církvi v moderním světě

Dekret „Gaudium et spes“ je z hlediska současných dějin a společenské působnosti snad nejškodlivější na celém koncilu. Hlásá totiž pod pláštíkem pouhého popisu skutečností bezmezný, neomezený optimismus spásy, zřízení ráje na zemi pomocí techniky, vědy a pokroku.

Stačí si pročíst dotyčné pasáže, abychom se o tom přesvědčili. V odstavci 5 čteme následující: „K dnešnímu duševnímu zneklidnění a změně životních podmínek přistupuje ještě rozsáhlejší proměna: v oblasti intelektuální výchovy se klade stále větší důraz na matematické, přírodní a antropologické vědy, a podobně v praktické oblasti na techniku, která z těchto věd vychází. Toto vědecké myšlení utváří kulturu a způsob myšlení jinak, než tomu bylo dříve. Technika tak pokročila, že mění tvářnost země a pokouší se už o ovládnutí nadzemského prostoru.“

Cožpak papež Pavel VI. v souvislosti s přistáním na Měsíci nepěl Gloria na oslavu člověka: „Sláva budiž člověku, králi Země a knížeti vesmíru“?

A dále čteme v koncilním textu: „Lidský rozum rozšiřuje v jistém smyslu svou nadvládu i nad časem: do minulosti pomocí historického bádání a do budoucnosti metodickým předvídáním a plánováním. Pokrok v biologii, psychologii a v sociálních vědách poskytuje člověku nejen možnost lepšího poznání sebe, ale také mu pomáhá, aby použitím technických metod přímo ovlivňoval život společenských celků. Lidstvo se také stále více zabývá předvídáním a řízením svého demografického růstu.“

Nemají pak protestující proti „Humanae vitae“ a přímluvci „pilulky“ (rozuměj: zabraňující početí) vzhledem k takovým koncilním zjištěním nakonec pravdu?

Nicméně pokračujme v textu: „Tok dějin se zrychluje tak, že ho jedinec sotva stačí sledovat. Lidská pospolitost začíná mít jeden společný osud a nerozpadává se v různé navzájem oddělené dějiny.“(Komentář: zde se odhaluje škleb kolektivismu.) „A tak lidstvo přechází od statického pojetí řádu věcí k pojetí spíše dynamickému a evolučnímu.“

Tady jednoznačně pronikají myšlenky Theilarda de Chardina. Tento, jak známo, je velmi ctěn kardinálem Ratzingerem – právě tak jako teologem Karolem Wojtylou, který ze své strany rozhodným způsobem přiložil ruku k dílu při vypracování tohoto koncilního textu. Všechno se tedy změní k lepšímu, člověk se krůček za krůčkem stane pánem a cílem všeho.

V odstavci 12 se dočteme: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“

Náš starý katechismus o tomto podává zcela jinou informaci. Hned na první otázku: „ Proč jsme na světě?“ odpovídá: „Proto jsme na světě, abychom Pána Boha poznávali, milovali, jemu sloužili a jednou s ním byli na věky.“ Totéž říká sv. Ignác z Loyoly v díle „Princip a základ“ svých Duchovních cvičení, kde je řečeno, že člověk je proto stvořen, aby Boha, našeho Pána, chválil, uctíval a sloužil mu, a tak zachránil svou duši.

Pokračujme v textu. V odstavci 57 slyšíme, že křesťané prý mají úkol „usilovat spolu se všemi lidmi o vybudování lidštějšího světa“. K čemu pak je, když nás Duch svatý ústy apoštola národů Pavla napomíná, abychom se nespřahovali s nevěřícími? „Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla se tmou? Jaká shoda Krista s Beliárem? Nebo jaký podíl věřícímu s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božímu s modlami?“ (2 Kor 6, 14 nn)

Tato nikoli pouze vnější, nýbrž vnitřní kolaborace se světem je nám ještě jednou výslovně kladena na srdce v odstavci 62: „Ať tedy věřící žijí v nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snaží se dokonale obeznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřují kulturou .“

Komentář: Kdo je tento člověk naší doby? To je onen smyslový, zákonů nedbající, materialistický člověk 20. století.  Už jsme mu porozuměli dávno – a právě díky tomuto pochopení zcela beze zbytku odmítáme jeho nejvyšší požadavek „non serviam“ – nebudu sloužit.

„Ať uvádějí v soulad poznatky nových věd a nauk i nejnovějších objevů s křesťanskou mravností a s křesťanským myšlením, aby náboženský život a mravní poctivost šly u nich ruku v ruce s vědeckým poznáním a s nepřetržitým rozvojem techniky; tím pak budou schopni posuzovat a vykládat všechny věci v plně křesťanském smyslu.“

Komentář k tomu: Jestliže je člověk schopen posoudit vše v plně křesťanském smyslu pouze s novým věděním a novými naukami, s poznáním nových objevů, nebyli pak naši předkové, kteří neměli potuchy o přistání na Měsíci a o počítačích, náboženští analfabeti? Bylo v předindustriální společnosti tajemství Neposkvrněného početí a bezhříšnosti Mariiny vůbec možné?

Moji milí přátelé, uprostřed vší techniky, přírodních věd a matematiky zůstane člověk tím, čím je, „ens ab alio“, bytí beze zbytku závislé na Bohu, k tomu ještě těžce zraněné dědičným hříchem. Člověk bude vždy potřebovat vykoupení, které si nemůže poskytnout sám a které mu už v žádném případě neposkytne technika!

Přistání na Měsíci, říkával pan farář Milch, nemá s křesťanským tajemstvím vykoupení společného více než komár na stínítku lampy.

Ve stejném odstavci 62 čteme kousek před tím: „V pastoraci je třeba dostatečně brát na vědomí a používat nejen teologické zásady, nýbrž i objevy světských věd, především psychologie a sociologie, aby i věřící byli vedeni k ryzejšímu a zralejšímu životu z víry.“

Cožpak zde už není předprogramováno nahrazení zpovědníka psychologem, případně psychoanalytikem, právě tak jako skupinové bohoslužby či bohoslužby s určitým motivem, kdy se najednou postaví do kostela dopravní tabule nebo v masopustu se pořádají mše pro účastníky v masopustních maskách? Kardinál Ratzinger sám ve své knize „Theologische Prinzipienlehre“ (Základní teologická nauka), vydané v roce 1982, kdy už byl prefektem Kongregace pro víru, doznal, že „Gaudium et spes“ představuje Contra-Syllabus, hlásá tedy to, co za pontifikátu Pia IX. bylo Církví v osmdesáti větách výslovně zavrženo a odsouzeno.

Právě věta 80. představuje takříkajíc celý program liberalismu, který pronikl do vnitřku Církve, jak byl až do Pia XII. včetně předkoncilovými papeži zavrhován, jak jej mezitím však II. Vaticanum dalo na vývěsní štít: „Římský papež může a má se smířit a spřátelit s pokrokem, liberalismem a s novým utvářením lidstva.“ Přesně to tvrdí „Gaudium et spes“: Věřící mají stát v nejtěsnějším kontaktu s lidmi všech ideologií a odstínů, pokoušet se je pochopit v jejich liberalismu, v jejich omylech a učit se tak dospět ke „zralejšímu“ křesťanství! Děkuji pěkně za takovéto zralejší křesťanství!

Donoso Cortés rozvádí ve svém listu kardinálu Fornarimu, že ony dva zkraje zmíněné omyly o Bohu a člověku se v konečném důsledku dají redukovat do jediného: „Ten spočívá v tom, že onen hierarchický a neměnný pořádek, jejž Bůh vložil do celého stvoření, je buď neuznáván anebo převrácen. Tento řád zakládá hierarchickou svrchovanost všeho, co je nadpřirozené, nad vším přirozeným: následně tedy i víry nad rozumem, milosti nad lidskou svobodou a Církve nad státem – jedním slovem svrchovanost Boží nad člověkem.“

Následky neuznání nebo zpřevrácení Bohem ustanoveného řádu stvoření a vykoupení církevními knížaty vede k oslabení bojovného ducha v katolickém táboře, k úplnému ochabnutí vůle po dobývání. V Církvi chybí radost, nadšení, zápal, k oběti připraveného nasazení pro věc Boží a vítězství Krista Krále. Chybí přesvědčení, že národy musí být evangelisovány, že milost proměňuje duše, že Kristus je spása světa a že nikde jinde nelze spásu nalézt.

Katolická Církev dnes už není vojskem o síle 800 milionů duší, řádně uspořádanými bojovými šiky Božími, nýbrž unavené shloučení ochromených, pospávajících, často i zběhů zpod vlastního praporu, jimž je věc Mistrova úplně lhostejná nebo dokonce spolupracují s nepřítelem.  Jako charakteristický pro to může posloužit postoj jednoho z ještě nejlepších kuriálních kardinálů. Před pár lety mi řekl: „Co je arcibiskupovi Lefebvrovi do Církve? Nechte to na papežovi. Když půjde papež do pekla, tak ho tam nechte jít!“

6. Ještě jednou „Lumen gentium“

Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k dekretu „Lumen gentium“, o němž jsem řekl, že jsou to v něm především dva body, které jsou kamenem úrazu. Prvním je výrok v odstavci 8, že Církev Kristova subsistuje v katolické Církvi. Druhý výrok se dotýká správní moci nad universální Církví. Podle I. vatikánského koncilu v letech 1870/71 patří tato cele pouze papeži. Zde dotyčný kánon: „Kdo tedy říká, že římský biskup má pouze úřad dohledu či vedení a nikoli nejvyšší moc plného práva nad celou Církví, a to nejen ve věcech víry a mravů, nýbrž také v tom, co patří k uchování pořádku a vládě nad po celé zemi rozšířené Církví, nebo kdo říká, že má pouze větší podíl, nikoli ale celou plnost této nejvyšší moci, nebo že tato moc není řádná a bezprostřední jak nad celou Církví a místními církvemi tak nad všemi i jednotlivými pastýři a věřícími, budiž vyobcován“ (Dz 831).

V „Lumen gentium“ se nyní učí, že existuje dvojí autorita v Církvi, totiž na jedné straně autorita papeže (na tom se v tuto chvíli ještě trvá), na druhé straně autorita biskupů ve spojení s papežem. Tato se projevuje při koncilech, ovšem podle dosavadního učení byla omezena právě jen na tuto dobu. Teď tedy je rozšířena na celý čas, čímž nastupují biskupské konference jako spoluvládci. Jistě, mohou rozhodnout vždy jen ve spojení s papežem, ovšem z koncilu vyvozují právo spoluurčovat a spoluvládnout. A tak ničí kolegialita papežskou monarchii a připravuje cestu pro národní církve. Biskupské konference USA, Francie, ale i Německa a Švýcarska se stále více a více odpoutávají od Říma a jdou svou vlastní cestou. Když papež před několika léty navštívil Švýcarsko, pozdravili ho švýcarští biskupové jako kolegu v biskupském úřadě místní církve v Římě!

Papež Pavel VI. si zřejmě v poslední chvíli uvědomil, že úmyslem novátorů je z více než dvojznačného koncilního textu vyvodit následně jednoznačné důsledky ve smyslu demokratizace a rozpuštění Církve. Prý plakal. Každopádně nařídil připojit k předcházejícímu koncilnímu textu nota praevia, krátkou vysvětlující poznámku.

Úlohou koncilu je důkladněji osvětlit učení Církve, vysvětlit je a vymezit vůči omylům. Zcela zjevně tento dokument působí pravý opak: zamlžuje učení a činí je nejasným, takže potřebuje vlastní dovětek, aby se odvrátilo to nejhorší a zachránil se papežský primát. Tato nota praevia je součástí celého koncilního textu. Je zůstávajícím svědectvím, jak na tomto koncilu vtékal Rýn do Tibery. Na velkou škodu papežství nachází se tato dvojitá autorita opět v novém církevním právu bez jakéhokoli ohledu na koncilní nota praevia (Can. 336 / Can. 337 §2).

Zničení autority papeže bezpochyby vede ke zničení autority ve státě, na pracovišti, ve škole, v rodině. Neboť Církev má směr udávající hlas,  je příkladem pro celou společnost  a vyzařuje do ní milost. Co se děje v jejím vnitřním prostoru, šíří se ve společnosti, nachází v ní svou odezvu. Nesmí nás tedy udivovat, když od konce šedesátých let se přes naše země valí jako příval vlna odporu proti autoritě.

7. Falešná a pravá obnova

Dovolte mi ještě chvíli hovořit o otázce vyléčení ran Církve, uzdravení jejího těla, nebo jak se vyjadřoval pan farář Milch – o obrácení. Především bych chtěl na tomto místě hlasitě, zřetelně a rozhodně varovat před špatnými pokusy o obnovu.

V poslední době byli tu a tam jmenováni takzvaní konservativní biskupové: arcibiskup Groer ve Vídni, jeho světící biskup Krenn, nový biskup  ve Feldkirchu Küng, nový salzburský arcibiskup Eder, kardinál Meisner jako arcibiskup kolínský – abychom z nich některé jmenovali. Už nejsou jmenováni nejdivočejší reformátoři, ale poměrně zbožní lidé, často mariánsky orientovaní a především osobně oddaní papeži – ovšem lidé, kteří za každou cenu obhajují II. Vaticanum a jimž je společný odpor vůči arcibiskupovi Lefebvrovi.

Jeden z nich, kardinál Groer, pronesl v polovině ledna, když se kvůli biskupským jmenováním v Rakousku zvedly velké vlny, několik zajímavostí: „Není žádný důvod ke znepokojení. Dnešní oficiální kurs Říma, jenž je považován za humanistický a liberální, bude pokračovat, Řím má zájem na tom, aby rakouská církev byla liberální.“

Nelze si tedy dělat žádné iluse a věřit, že pod sutanou by se revoluce nemohla schovat  nebo že krise v Církvi se překoná pár zbožnými slovy. Jde o víc: jde o katolické dogma, o neměnnou pravdu, jde – řečeno jedním slovem – o katolicitu.

Od biskupského svěcení v loňském roce přerušil benediktinský klášter Le Barroux na jihu Francie naše přátelské svazky. Naši bývalí spolubratři se právě tak oddělili a založili vlastní instituci, Bratrstvo sv. Petra se seminářem ve Wigratzbadu, na pomezí Německa, Švýcarska a Rakouska. Všem těmto lidem je společné, že onen zásadní boj proti omylu vzdali; odkradli se z bitevního pole.

Jeden z nich před nedávnem řekl: „Nekritizujeme, nenapadáme. Chceme jen působit v tichu.“ V rozhovoru s jedním naším seminaristou prohlásil, že je připraven v případě nutnosti přijmout nejen náboženskou svobodu II. Vaticana, tak jak stojí na papíře, ale i její konkrétní uplatnění, tzn. laicisaci státu, odstranění katolických ústavních zákonů, profanaci světa.

Jiný z nich řekl ohledně NOM (Novus Ordo Missae), že nejhorší je na něm celebrace versus populum. Ne, nejhorší na něm je jeho nesprávná dogmatika, nahrazení Nejsvětější oběti Mše svaté setkáním společenství. Celebrace versus populum, která nakonec nebyla ani promulgovaným textem předpokládána, je přitom jen jedním aspektem. „We feel quite comfortable following the new Mass“, říká v interview, jež bylo zveřejněno v Austrálii. Česky: Cítíme se velmi dobře, když můžeme sledovat novou mši. Podle souvislosti je tím míněno, že se cítí velmi dobře při tom, když ve stejném kostele, na stejném oltáři následuje po nové mši stará Mše svatá. Tato koncepce je pro nás hrůzou. Po celou dobu jsme odmítali nivelisaci Nejsvětější oběti Mše svaté a reformované liturgie, nikdy jsme se necítili dobře, když kvůli okolnostem musela být tradiční Mše svatá sloužena v kostele na oltáři, kde bylo jinak obvyklé sloužit NOM. Brali jsme to, jako se přijímá nutné zlo, jež se nedá změnit. Pluralita ritů odporuje naší posici.

Ve zmíněném interview zaznívá: „ Arcibiskup Lefebvre uznává svátostnou platnost NOM-u. To uznáváme i my. Rozdíl mezi ním a námi spočívá v tom, že on z toho nevyvozuje žádné důsledky, kdežto my ano.“

Co má být řečeno tímto tvrzením, že arcibiskup Lefebvre nevyvozuje důsledky ze svého postoje? Nic jiného než toto: Byť říká, že NOM může být za určitých okolností platný, neměli by se věřící  na něm za žádných okolností účastnit, aby svou víru neuváděli v nebezpečí.

Jinak na to zjevně nahlížejí ve Wigratzbadu. Vyučují tam profesoři, kteří zásadně nebo přinejmenším převážně celebrují novou mši. A na kněžská svěcení jsou zváni biskupové, kteří činí totéž, týden za týdnem, dennodenně. Kněžské svěcení se pak vyjímá jako divadelní představení: zvedne se opona a kardinál Mayer nebo světící biskup z Augsburku dává představení „Stará mše“! Po představení Eminence nebo Excelence odcestují, aby opět vyzývali k bezpodmínečné poslušnosti II. vatikánskému koncilu a události v Assisi velebili jako inspiraci Ducha svatého pro dnešní časy.

Jaký div, že generální představení, P. Bisig, už dnes rozdílí svaté přijímání v rámci nové mše! Co bude dělat zítra, když ho augsburský biskup vyzve ke koncelebraci? Jako regens v Zaitzkofenu vyžadoval ještě od seminaristů prohlášení, že Novus Ordo Missae je špatný sám v sobě. Jak rychle a jak hluboko se dá klesnout!

Jak za tohoto stavu věcí však může jeden náš bývalý spolubratr tvrdit, že nikoli on opustil arcibiskupa Lefebvra, nýbrž arcibiskup Lefebvre že opustil jeho, to je mi zcela nepochopitelné.

Samozřejmě je třeba svou posici ospravedlnit a následně tedy vynést rozsudek nad arcibiskupem Lefebvrem a jím údajně zapříčiněným schismatem. Takovéto soudní jednání se mělo uskutečnit 18. až 19. února mezi modernistickým profesorem Klingerem a P. Bisigem v Cáchách. Spolčují se tedy s nepřáteli víry, aby napadli vlastního otce v kněžském úřadě.

Teď tito lidé stále tvrdí v rozporu s pravdou, že papež stojí na jejich straně. Co si o tom papež skutečně myslí, projevil v apoštolském listě „Sacrosanctum concilium“ ze 4. prosince 1988, zveřejněném o Letnicích. Stojí tam ve čtvrté hlavě: „ Jiní se bohužel (v latině: „quod valde dolendum est“) jednostranným a výlučným způsobem vrátili k předcházejícím liturgickým formám, které někteří z nich nahlížejí jako jedinou záruku bezpečí pro víru.“ Kromě toho předsedové čtyř evropských biskupských konferencí přesvědčili zjevně papeže během týdne po svatodušních svátcích o svých těžkostech s bratrstvem sv. Petra a podobnými experimenty a přiměli ho, aby přinejmenším v nejbližší době tradiční starou liturgii nepovolil. Jinak spíše liberální noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung hovoří o promarněné šanci.

Přesto mají tito lidé občas určité úspěchy. Tak např. svěřil kardinál Ratzinger P. Olivieru de Blignierovi, před nedávnem ještě přesvědčenému sedisvakantistovi, který však teď začíná stáčet svou korouhvičku po větru, celé koncilní texty ke studiu a pro případná vysvětlení či snad dokonce minirevise. Ubohý Řím!

Jaký je tedy náš úsudek o bratrstvu sv. Petra, Le Barroux a podobných tendencích? Tito lidé chtějí Pána Boha milovat, ale současně chtějí také ctít ďábla. Vypelichali do podoby katolických liberálů či liberálních katolíků. Kdybychom zaujali takovýto postoj před dvaceti nebo patnácti lety, ano, ještě loni před biskupskými svěceními, už bychom dávno s Římem dosáhli nějaké dohody. Místo toho jsme při všech jednáních stavěli podmínku, že si nenecháme zavřít ústa, že i v budoucnosti budeme smět nazývat otevřeně světlo světlem a tmu tmou.

Nikoli, moji milí přátelé, nelze současně tančit na dvou svatbách, jak to zkoušejí liberálové v Církvi už 200 let: sloužit našemu Pánu Ježíši Kristu a současně objímat svět s jeho omyly a neřestmi. Pravé, katolické řešení spočívá v tomto: Boha, jenž se stal Tělem, jediného Vykupitele, pravého Krále nad Církví a nad celou lidskou společností, Velekněze a Soudce národů i jednotlivců, živých i zemřelých, uvádět na jeho trůn a neomezeně uznat jeho panovnická práva. Teprve až On bude uznán jako Jediný, Pravý, Absolutní, Neměnný, jako Pán všech věcí, pak započne pravá obnova Církve.

Řím musí ony zkázonosné časované bomby 2. vatikánského koncilu zneškodnit a zcela odstranit. Pro to pracovat a za to se modlit je povinností každého upřímného katolíka.

Svěřujeme tuto záležitost blahoslavené Panně Marii, Matce milosrdenství, která svým dětem v tísni stála vždy ku pomoci, aby je bránila před bludy a svody Satanovými. Ona není ani liberální ani modernistická: nezná jiného Boha než svého milovaného Syna. Spolu s ní zpíváme

Christus vincit – Christus regnat – Christus imperat!
Kristus vítězí – Kristus kraluje – Kristus vládne všem!

Rickenbach, o svátku sv. Augustina, 28. srpna 1989

P. Franz Schmidberger

Přednáška pronesena 9. dubna 1989 v Mohuči pro hnutí „actio spes unica“ (přepracováno a doplněno)

 

www.vendee.cz

14972 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Evropská unie chrání imigrantské kriminálníky a Hamáčkovo ministerstvo vnitra to prosazuje do zákona! Kvůli projevenému názoru na Gretu Thunbergovou se již de facto vyhazuje z práce...Amerika chystá pro Čínu strašlivý trest. Jen samotná zpráva vedla k pádu cen akcií předních čínských společností o miliardy dolarůKaždý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Kde se v „kavárně“ bere tolik nenávisti ke Karlu Gottovi? Václav Havel je obdivován, protože symbolizuje nadřazenost intelektuálských darmošlapů nad obyčejnými lidmi

euServer.cz

Rasputina na PutinaŽe Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým , moravským i slezským svorně proklínanou

ePortal.cz

ODS na cestě od modré k červené. K tomu můžeme ještě přičíst návštěvu předsedy ODS Petra Fialy v Řeporyjích, kam přijel podpořit místního hulváta Pavla NovotnéhoExtinction Rebellion patří na seznam teroristických organizací

Eurabia.cz

Škoda Auto podporuje ekonomiku vražedného islamistického režimu v Turecku ...Včera byla opět rukou imigranta prolévána rakouská krev

FreeGlobe.cz

Švédská vláda ztratila kontrolu nad zemí: 120 pumových útoků za půl roku. Integrace migrantů v praxiTak tohle nedokážete! Greta prý vidí oxid uhličitý pouhým okem!

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Výbušně k Turecku v Sýrii: Toto Západ nechce slyšet, píše Spencerová. Evropo, boj se, zazněloKSČ prosila Gotta, ne opačně! Signatář Charty 77 překvapil: Dejte už lidem pokoj s minulostí. Anticharta? Taky jinak
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění