Klaus:Multikulturalismus je jedním z prvků, který rozbíjí starou dobrou Evropu

Autor: Viliam Buchert | Publikováno: 27.2.2006 | Rubrika: Rozhovory
Evropa

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro deník Mladá fronta Dnes

Muslimský svět pobouřily karikatury proroka Mohameda. Při protestech umírají lidé, hořela velvyslanectví západních zemí. Viděl jste karikatury, které původně zveřejnil dánský list Jyllands-Posten?
Viděl jsem pro mě téměř nesrozumitelnou miniaturu, myslím, že ve vašem deníku. Takže autentický pocit z toho nemám. Člověk ani nemůže mít autentický pocit, protože je tlačen tolika siláckými vyjádřeními na obou stranách, že už je předem ovlivněn. To je strašlivá škoda. Bylo by potřeba tuto věc vyhodnocovat klidně a rozumně. Říkám jednoznačně: máme diametrálně odlišný názor na svobodu slova, na možnost dělat libovolné karikatury, než má islámský svět. O tom není sebemenších pochyb. Teze druhá: jsme přesvědčeni, i já jsem přesvědčen, že správný pohled je náš. Ale teze třetí: nemáme sebemenší nárok náš pohled vnutit zbytku světa s pocitem nadřazenosti, se sebejistotou, že je univerzálně správný a všichni ho musí následovat. Nekreslím ničí karikatury a nekreslil bych ani karikatury tohoto typu.

Na pozadí muslimských protestů probíhá diskuse o svobodě slova. Často píšete do novin. Vžijte se do role šéfredaktora. Uveřejnil byste karikatury Mohameda?
Nevylučuji, že toho šéfredaktora, který původně otiskl ty obrázky, nenapadly všechny souvislosti. A ze své šestnáctileté politické praxe musím přiznat, že i já mnohokrát nedomyslel netušené souvislosti. Toho šéfredaktora bych nepranýřoval. Ta jednotlivost mi nevadí. Vadí mi všeobecné klima, světonázor dominující v evropském světě, že jsme jacísi nadlidé kráčející s pochodní v ruce před zbytkem lidského rodu a všechny ostatní můžeme poučovat. To je problém, který v těch sporech o karikatury dramaticky cítím, a ten mě bolí.

Jak to myslíte s tou bolestí?
Zaujal mě dopis jednoho čtenáře, který v jednom deníku napsal: Institut svobody slova je vymezen pouze ve vztahu člověk versus stát, tudíž má smysl uvnitř státu, uvnitř jedné jurisdikce. Ohánět se svobodou slova na celoplanetární úrovni nemá smysl. Žádná práva na planetární úrovni nejsou definovatelná, nejsou vymahatelná, nemají smysl, pokud nezavedeme celosvětovou osvícenou diktaturu jedněch nad druhými. Svoboda slova je termín, který v této diskusi vůči islámskému světu nemá význam. Má význam jen mezi námi. Mohu diskutovat s vámi, zda máte, nebo nemáte mít ten či onen nárok publikovat to nebo ono. Upozorňuji, že to není žádný triviální závěr, co říkám.

O trivialitě jsem také nic neřekl. Francouzský filozof André Glucksmann, kterého - jak usuzuji z četby vašich článků a knih - byste zřejmě zařadil do odnože francouzsko-německého mudrování, jak tomu říkáte...
... ano - to je hezké, že čtete...

... tak tento Glucksmann ke zmíněným karikaturám řekl: "Onen pán s bombou v turbanu je možná Mohamed, chcete-li, především je to však karikatura islámského teroristy. Skandální není kresba, nýbrž terorismus." Někteří lidé dnes skutečně spojují islám s terorismem. Mihla se vám někdy hlavou podobná asociace?
Nezastávám dnešní standardní interpretaci terorismu. Je to neskonale složitější. Stejným způsobem bych si netroufal spojovat islám jako významné historické náboženství s terorismem jako takovým. Říkat něco takového je ahistorický, povýšený, až nadřazený pohled. Už jsme si prožili úvahy, zda spojovat katolictví s křižáckými výpravami, s upalováním čarodějnic či těch, kteří nechtěli odvolat to či ono. Víme, že není přípustné se takhle dívat na svět. Moc bych prosil, abychom nedělali stejnou chybu vůči někomu jinému.

Vloni 14. prosince jste v Praze moderoval seminář Islám v Evropě - obohacení, nebo nebezpečí? Řečníci se tam sice lišili v přístupech k tématu, nicméně v jedné věci se shodovali. Varovali před radikalismem části muslimů. Neprojevil se ten radikalismus při posledních protestech proti karikaturám?
Řečníci, o kterých mluvíte, zastávali primárně názor, že islám není z definice nebezpečím, nýbrž spíše obohacením. Současně s tím není v rozporu teze, že radikální složka společnosti v islámských zemích představuje nebezpečí. Je možné zastávat konzistentně oba tyto postoje.

Západní veřejnost včetně české se nyní o islám daleko více zajímá. Ale není to hlavně či jen kvůli souvislosti s terorismem?
Nevím přesně. Vytvořilo se určité dominantní povědomí, určitá móda, určitý politicky korektní postoj, který mnoho lidí přebírá za svůj.

Hovoří se i o střetu civilizací. Když mluvíte o módě, tak zrovna tenhle termín se módním stal. Hlavně poté, co profesor americké Harvardovy univerzity Samuel Huntington zveřejnil v časopise Foreign Affairs v roce 1993 esej Střet civilizací. Označil v něm islám za největší hrozbu globální stabilitě. Rozdělím to na dvě otázky. Probíhá podle vás v současném světě střet civilizací?
Mluvil jsem s profesorem Huntingtonem. Byl překvapen, jakou jeho teze vzbudila pozornost. Z tohoto setkání usuzuji, že kdyby se mohl ještě jednou rozmyslet, napsal by to trochu jinak. Nepopírá, že onu interpretaci jeho text nabízel, nicméně nadšen z toho není. To říkám jako vsuvku k vaší otázce.

Jde tedy podle vašeho názoru o střet civilizací, anebo nikoliv?
Nejde.

A je islám největší hrozbou globální stability?
Musím se přiznat, že nejsem schopen takového planetárního uvažování. Zdá se mi, že jsou to fráze, kterými se někteří lidé ohánějí, floskule, jež dobře zní a publikum jim třeba zatleská. Vše závisí na tom, co vidíme kolem nás, co se nás dotýká; nesmíme být zaslepení, krátkozrací. Abychom totiž od pokusu dovidět za humna rovnou neskákali do celosvětových hrozeb a pohledů. Velmi bych vytýkal řadě komentátorů, že to lehkým perem dělají. Takže nevidím islám jako světovou hrozbu. Jsou kontinenty, kde o takové hrozbě nevědí a ani by je nenapadlo ji tímto způsobem vykládat.

Kde se nic takového neodehrává?
Devadesát procent obyvatel Afriky o ničem takovém neví. Většina obyvatel Latinské Ameriky se něčím podobným nezabývá. Čína tento problém nevnímá. A tak dále. Ani v Indii tento problém není tak významný. A když jsem vyjmenoval tyto oblasti, tak jsem vyjmenoval většinu obyvatel světa. Nechme tedy být slovíčko "světová". Hovořme o tom, co je hrozbou, co ohrožuje naši stabilitu, naše životy - a to v konkrétnu, na dosah. Nechme toho planetárního uvažování.

Jste zastáncem toho, aby Turecko bylo členem Evropské unie. Řekl jste, že tato země "může být naším spojencem". Existují však obavy, že vstupem do EU ztratí v Turecku takřka neomezenou moc armáda a země podlehne vábení islámských radikálů.
Trošku obdivuji některé české intelektuály, že vidí stoprocentně do niterných problémů pro nás tak relativně vzdálených zemí, jako je Turecko. Podívejme se na pozitivní otázky vstupu Turecka - a zdůrazňuji do Evropské unie, a nikoli do Evropy, protože to je něco jiného. Vstupem Turecka dojde k povýšení rozmanitosti EU a k dalšímu brzdění homogenizačních, harmonizačních, standardizačních, glajchšaltovacích procedur, které vidím jako největší nebezpečí "na dosah", tedy takové, které skutečně cítím kolem sebe. V tomto smyslu vítám vstup Turecka do Evropské unie. A vím, že nenastane zítra ani pozítří. Nakolik vstup může proměnit Turecko, nakolik to může zostřit vnitropolitickou nebo i kulturně-civilizační dimenzi turecké společnosti, na to nejsem takovým znalcem. VIstanbulu jsem byl dvakrát, takže znalost malá. Poprvé mě tam provázel jeden z mladých tureckých pracovníků naší ambasády. Stáli jsme nad Bosporem, který odděluje Evropu a Asii. Ptal jsem se ho, co cítí: zda více patří tam, anebo tam. A tento člověk, o němž bych si apriorně myslel, že přísluší k procentu turecké společnosti, které přináleží k Evropě, odpověděl, že k Asii. To pro mě bylo významným sdělením. Kdybych se na to zeptal vesničana v Anatolii, očekával bych tuto odpověď. Ale že mi to říká mladý vzdělaný člověk, ukazuje mně, že je to všechno složitější. Ovšem opakuji: Turecko nevstupuje do Evropy, nýbrž do lidmi dočasně vytvořené organizace zvané Evropská unie, a to je něco jiného.

V souvislosti s válkou v Iráku jste řekl, že "demokracie se nedá vnutit". Volání Západu a tlak USA po demokratičtějších volbách na Blízkém a Středním východě přivedly do egyptského parlamentu členy islámského fundamentalistického Muslimského bratrstva a v Palestině se dostává k vládě radikální hnutí Hamas spojované s terorismem. Výsledkem demokratizačních snah je posílení extremistů. Neznepokojuje vás to?
Buď ty země otevřít chceme, buď jim dáme šanci, aby utvářely samy sebe k obrazu svému, a nikoli k obrazu toho či onoho autoritativního diktátora, jako tomu bylo doposud, anebo to nechceme. Ta otázka je strukturálně srovnatelná s tím - a nechtěl bych, aby to bylo považováno za kvalitativně srovnatelné! - jestli se někomu líbí, že u nás má šestnáct let po Listopadu téměř dvacet procent voličů komunistická strana. Mě to netěší, ale nemám pocit, že by mělo být proti tomuto faktu mocensky zasáhnuto. Jestliže můžeme říci toto sami o sobě, tak to musíme říci i o Egyptu či jiné arabské zemi.

Silné turbulence postihují nejen muslimský svět. Loni v jiných ohledech zasáhly i Evropskou unii: odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu nebo tahanice kolem rozpočtu na léta 2007 až 2013. Premiér Jiří Paroubek považuje vaše názory na EU za "kuriózní". Nemáte radost z toho, že některá slova a myšlenky, za něž jste tvrdě kritizován, se vlastně naplnila?
Ano i ne. Na straně jedné konzistentnost mých názorů existuje bez ohledu na to, co je zrovna největší módou a politicky korektním postojem. Při přípravě na projev na univerzitě v Innsbrucku (byl pronesen tento týden - pozn. autora) jsem si vzpomněl, že jsem na této univerzitě hovořil v roce 1995. Vzal jsem si ten německý text a sám jsem byl překvapen, jak jsou mé postoje v tomto smyslu nejenom konzistentní, ale i pokračující. Druhou věcí je, že se nedomnívám, že rok 2005 byl pro mé názory zase tak velkým vítězstvím. Samozřejmě jsem rád, že ve dvou zemích byla pozastavena ratifikace evropské ústavy, a myslím si, že to dává šanci něco změnit. Ale že bych to viděl jako záruku, že tento proces je skutečně mrtvý, tak v tom optimistický nejsem. Vím, že evropeisté pokračují, jako by se nechumelilo. Pro ně byla odmítající referenda ve Francii a Nizozemsku dvěma deviacemi jakýchsi nerozumných, nemyslících, nedospělých, nevyspělých, pomýlených voličů a my, velcí Evropané, jdeme dál bez ohledu na to, co se v těch referendech stalo. Takže jásat bych v žádném případě nechtěl.

Ale nevyvoláváte kritiku vašich názorů i sám tím, že při oficiálních návštěvách hovoříte o EU až státnicky, avšak na akademických půdách dáváte Unii jeden štulec za druhým? Mnoho lidí si myslí, že máte mít jen jednu roli.
Jsem homo sapiens a občan této země... a nemohu se zploštit do jedné své role. I když důrazy v jednotlivých vystoupeních kladu jinam a jinak, není pravda, že má státnická a má akademická vystoupení jsou v rozporu. Pouze v těch prvních používám střídmější výrazivo a říkám to kulantněji. I ve státnických projevech říkám, že se obávám cesty, kterou je Evropská unie vedena, kam směřuje evropeistický homogenizačněunifikační proces. Upozorňuji, že to není to, co jsme chtěli, že proto jsme svobodu tady vybudovat nemuseli, aby se to vyvíjelo tímhle směrem. Ve státnických projevech neprovádím analýzu příčin, tu si nechávám na akademická vystoupení.

Ještě jeden příklad. Žádost o vstup do EU jste kdysi podepsal vy - jako premiér. Přístupovou dohodu v dubnu 2003 jste v Aténách také podepsal - už jako prezident. Ale podpis evropské ústavy jste v říjnu 2004, abyste ukázal svůj postoj v této věci, delegoval na tehdejšího premiéra Grosse. Ani to nemůže nikoho zmást?
Nevím, zda mám říci, že je chci zmást; to by byl výrok příliš silný. Minimálně chci, aby o tom přemýšleli. Aby rozlišili tendenci evropského integračního procesu a našeho podílení se na něm od jisté varianty evropského integrování, jímž je postdelorská, postmaastrichtská varianta, která s liberalizací evropského kontinentu nemá nic společného: centralizujíc reguluje, standardizuje životy nás všech. Pokouším se burcovat vědomí lidí, že jsou to dvě diametrálně odlišné věci, jež se různí evropeisté snaží zakrývat a říkají, že je to jedna věc. Účastí či neúčastí na podpisech toho či onoho typu toto dávám výrazně a srozumitelně najevo. Každému, kdo to slyšet chce.

Do jakého bodu tedy evropská integrace podle vás dnes dospěla?
Prvním rozcestím byl Maastricht, kde byla Smlouva o Evropské unii podepsána v roce 1992 a v listopadu 1993 nabyla účinnosti. My jsme to trošku zaspali, protože jsme byli v rané fázi transformačních období a docházelo k dělení Československa. Přiznám se, že po Maastrichtu jsem tu osudovou přesmyčku z Evropského společenství na Evropskou unii po jistou dobu nezaregistroval a nekřičel jsem. Nedocenili jsme toto rozcestí a spolu s námi je nedocenila většina obyvatel evropského kontinentu. Také to jako rozcestí nebylo prodáváno.

Zavedlo nás tohle rozcestí na scestí?
Chcete-li tento bonmot, tak já se mu nebráním. Ano. Vážně si kladu otázku, zda teď stačí zase na nějakém dalším rozcestí mírně změnit směr, anebo je potřeba vrátit se až na to původní rozcestí a některé věci začít dělat jinak. Můj názor je, že v řadě věcí je třeba se vrátit zpět.

Podle vás část evropských politických elit věděla, že přesun rozhodování ze státního na nadstátní úroveň oslabuje tradiční demokratické mechanismy. Pozorujete něco podobného i u šéfa současné Evropské komise Josého Manuela Barrosa, s nímž jste se nedávno setkal?
Odlišme vlastnosti jednotlivých evropských komisařů od substance vytvářeného systému. Za komunismu byla hlavní teze, že systém je dobrý, ovšem lidé špatní. Nedělejme zrcadlově opačnou chybu stejného typu tvrzením, že když lidé jsou dobří a systém špatný, tak to nevadí. To by byla tragédie. Teď přidám další osobní vzpomínku. Byl jeden významný nizozemský politik, ve své době ministr zahraničí a pak evropský komisař...

... byl to Hans van der Broek, s nímž jste měl velký spor jednou na ekonomickém fóru v Davosu?
Nebudeme říkat který, ani nevím, zda to byl tenhle. Bavili jsme se osobně na nějaké konferenci v kuloárech a on na moji námitku systémového typu říkal: No prosím vás, nemyslete si, že lidi jako já, demokraté, by mohli někdy takovou věc zneužít. A já mu říkal: To se nezlobte, naše komunistická zkušenost říká, že tomu tak být může. Tomu, kdo si myslí, že osobně je demokratem a že nezneužije vytvořených podmínek, musím říci, že je absolutně mimo. Nechme proto povahové vlastnosti toho či onoho politika.

Po krachu euroústavy jste loni napsal, že bychom si měli ujasnit, "jakou Evropu chceme a jak má budoucí Evropa vypadat". Hovořil jste o Organizaci evropských států. Můžete blíže vysvětlit, co tím myslíte?
O tom mohu napsat knihu.

Tu neotiskneme v novinách.
Já vím. Více a více dospívám k názoru, že dnešní Evropa je ovlivněna jistým provázaným konglomerátem idejí, které já, ale nejen já, nazývám evropeismem. Zdůrazňuji: konglomerát idejí. Není to -ismus, k němuž by se někdo výslovně hlásil a říkal: Jsem ten, kdo tuto ideologii zastává. O evropeismu se nedá číst v žádné učebnici. Nicméně určuje naše myšlení daleko více, než si drtivá většina z nás myslí. Je to taková metaideologie, tedy ideologie před závorkou, a do té závorky se klidně poskládají sociální demokratismy, křesťanské demokratismy, různé evropské liberalismy a mám strach, že i měkčí verze britských konzervatizmů. Troufnu si říci, že ani nějaké novější komunistické strany by tento -ismus neodmítaly. To je jádro veškerého problému. Před několika dny jsem v noci a brzy ráno doma psal a dokončoval obsáhlý esej Co je to evropeismus. Kdybych vám mohl prozradit, že druhou částí eseje je nástin struktury evropeismu, tak pak bych řekl, že způsob evropského integrování považuji za jednu z pěti základních rovin evropeismu. A jestliže jste nakousl tu Organizaci evropských států, týká se tedy jedné pětiny obecnějšího problému. Ten představuje otázku: Má zvítězit supranacionální princip, anebo organizace států? Supranacionalismus hraje v doktríně evropeismu významnou roli. Proto můj návrh s Organizací evropských států. Chce ponechat to písmenko "es", tedy států. Nechce vymazat stát, nechce primární vztah občana a bruselského politickoekonomického aparátu. Vtomto smyslu nepotřebuje ústavu; ústavou přece myslíme vztah jednotlivce k něčemu.

Prošla by v současném Česku euroústava v referendu?
Nevím. Lidé pořád ještě nemají dobře odlišené ty dvě stránky, o kterých jsem hovořil. Říkají ano evropské ústavě – a myslí tím ano evropskému integračnímu procesu. Snažím se jim vysvětlovat, že jsou to dvě odlišné věci.

V novoročním projevu v roce 2004 jste vyslovil obavu, že "vstupem do EU ztratí Česká republika část své suverenity". Jakou část suverenity jsme podle vás ztratili, když už to můžeme hodnotit s odstupem, a jak se to projevilo?
Nemám před sebou text toho novoročního projevu, ale přemítám, zda jsem vyslovil slovo "obava". Neboť ve slově obava se skrývá, že se mohu mýlit a že ve skutečnosti to tak nebude.

Slovo obava jsem použil v otázce já.
A já jsem žádnou obavu tehdy nevyslovil, já vyslovil jistotu, že vstupem do Evropské unie ztrácíme významnou a stále narůstající část své suverenity. Dávat příklady není třeba. Posledním byla debata, jaké máme mít daně, zda chceme, či nechceme podporovat výstavbu bytů a domů. A někdo v Bruselu nám říká, zda to smíme, či nesmíme dělat. Nevím, zda existuje někdo opravdu myslící, kdo by mohl říci, že tohle není ztráta suverenity. Podobných věcí je nekonečné množství. Podívejte se na diskuse v posledních týdnech a silácké výroky premiéra Paroubka a ministra Sobotky, že nikdy nic podobného nedopustí, a přitom oni v tom nechali Polsko, aby to hrálo osamocené, a sami přijímají evropskou harmonizační politiku. Nevím, co víc chce někdo slyšet. Vláda například projednávala návrhy ministra Škromacha o politice zaměstnanosti. Pro mě je politika zaměstnanosti protimluv, ale nechť si sociální demokraté myslí, že to má nějaký smysl. Nicméně on navrhoval projekty a koncepce, na něž ministr financí namítal, že to neschválí Evropská unie. Nejsem pro regionální politiku zaměstnanosti a myslím, že k ničemu nevede. Stejně jako nejsem pro investiční pobídky, minimální mzdy, povinné kolektivní vyjednávání a tisíc dalších věcí. Přesto se zdráhám uvěřit tomu, že nám kdosi v Bruselu má bránit, abychom směli nalít do Mostecka pět miliard korun a pokusili se změnit obraz tohoto komplikovaného regionu. Takže: suverenita, nebo nesuverenita? Suverenita je omezena bez ohledu na to, zda je v dané chvíli bruselský názor rozumnější než názor konkrétní vlády, která u nás sedí ve Strakově akademii. To je důležité říci.

V souvislosti s vývojem Evropy se hovoří o multikulturalismu. Vy jej kritizujete. Je podle vás multikulturalismus mrtev?
Kéž by! Mám strach, že jen utrpěl vážný úder. Opět se to vrací k tomu, o čem jsme hovořili před chvílí: supranacionalimus, anebo organizace států? O tom to všechno je. Jestli chce někdo žít v "evropském bratrstvu ", tak musí zastávat multikulturalistické pohledy. Ten člověk nás všechny chce nacpat dohromady. Já si myslím, že jakákoliv entita potřebuje jistou míru koherence a konzistence, a nelze ji zajistit na větším prostoru, než je standardně definovaný stát. Multikulturalismus je jedním z prvků, který rozbíjí starou dobrou Evropu. Toho se opravdu, opravdu velmi bojím.

Souvisí vaše výhrady se změnami, které svět prodělává?
Svět byl kdysi díky nemožnosti dnešního cestování daleko domáčtější. Emigrace nebo pohyby byly výjimečným jevem. Tenkrát svět přijal asimilační princip jako základní návod možné lidské koexistence. Proto onen americký "tavicí kotlík". Každý Čech, Slovák, Polák, Maďar, Litevec, Ukrajinec, který přišel do Ameriky, se chtěl stát Američanem. To jsme někteří přijali jako dogma. Nadto multikulturální koncepce říká deasimilace: aby všechny různé kultury žily vedle sebe. Myslím si, že to možné není a Evropě se to strašně vymstí, že něco takového povolila.

Nedávné války na Balkáně zaskočily Evropu svoji prudkostí. Jsou dnes evropské národy schopny žít vedle sebe v klidu a míru?
Války na Balkáně nebyly výlučně projevem vnitrobalkánských sporů. Od první chvíle neskrývaně říkám, že kdyby nebylo vměšování zbytku světa do toho, co se děje na Balkáně, tak by ten proces byl daleko mírumilovnější, než ve skutečnosti byl. Dále neumím odlišit – a nikdo to neumí odlišit - co bylo na Balkáně nacionálně etnickým či nábožensko-kulturním střetem a co bylo prvkem nezvládnuté dekomunizace tehdejší jugoslávské společnosti. Takže bych nedémonizoval balkánský střet jako projev nacionalisticko-náboženských ambicí. Je to složitější. Navíc to byla mimořádná a neopakovatelná výjimka a exces. Teď cituji svůj výrok, který je výstižný: Mnohokrát jsem varoval, abychom se nedívali na Evropu prizmatem či brýlemi Sarajeva.

Vloni jste vyvolal diskusi i svým projevem ve Varšavě, kde jste hovořil o nevládních organizacích (NGO) a o tom, že nebezpečí NGO-ismu hrozí i u nás. Jak se konkrétně u nás projevuje?
Doprozradím, že jedna z dalších dimenzí evropeismu v mém avizovaném eseji se týká právě pojetí společnosti, svobody, demokracie a individua versus skupinových zájmů. Tím se dotýká problémů NGO-ismu. Zastávám názor, že evropeismus je obhajobou nedemokracie, postdemokracie, a do té patří zrušení standardních demokratických principů založených na vztahu jedince a státu a vyměnění je za kolektivistické postdemokratické principy vztahu skupinových, organizovaných zájmů, velmi často v nevládních organizacích a nadnárodních strukturách. To znamená, že nové nadnárodní struktury si pod pojmem lid dosazují slovo NGO. A to je naprostá změna organizace lidské společnosti a já si myslím, že změna k výrazně horšímu. Nazvat ji přechodem od demokracie k postdemokracii se mi zdá trefné. To byl prazáklad mého uvažování, které jsem ve dvou větách řekl ve Varšavě.

Působí takové nevládní organizace u nás?
Dnes a denně.

Buďte konkrétní.
Nechci jmenovat, protože nevidím důvod, abych byl zaplaven e-maily členů těchto organizací. Opakuji, že hovořím o NGO-ismu jako o jisté doktríně, ideologii, byť parciální. Nemluvím o konkrétních nevládních organizacích. Jsou známé mé postoje k ekologickým aktivitám, ale já bych nikdy ani slovíčkem nic nenamítl proti užitečnosti ekologických hnutí. Kdysi hnutí Brontosaurus chtělo čistit studánky a organizovalo výlet velké skupiny lidí s batohy. Ti lidé chodili po lese a sbírali tam igelitové pytlíky, lahve od piva či plechovky. Jsem ochoten klidně se takové akce zúčastnit. Ne jako teatrální akce prezidenta republiky, ale jako autentické akce občana Václava Klause. Mě každá tato plechovka, láhev a igelitový pytlík v lese osobně bolí. Jestli všichni přispějeme k tomu, aby jich tam bylo méně, bude to jen dobře. Nerad bych proto jmenoval ty organizace. Jenže všichni víme, že Greenpeace nejsou Brontosaurus. Mají absolutně jiné ambice, jsou to mezinárodní NGO a jsou to navýsost politické entity. Jejich definiční svět je charakterizován nikoli veřejně přiznávaným sloganem "moc bez odpovědnosti". Jeden náš známý právník teď pobývá v Indii a napsal mi obšírný e-mail svých pocitů. Ke svému nadšení tam objevil, že Indové si do ústavních vět dali něco, co u nás nemáme. Vedle základních práv tam vložili i základní povinnosti. To se mu zdálo úžasné. I já to považuji za téměř převratnou myšlenku. Nekomentuji indickou společnost, ale toto se mi zdá moc hezké.

Na závěr se podívejme na několik otázek, které rozdělují společnosti prakticky na celém světě. První je eutanazie.
Nezastávám fundamentalistický postoj některých příslušníků církví ani absolutně konzervativní postoj. Vím, že definovat podmínky, kdy je rozumné tento krok udělat, je nesmírně obtížné. Nechci ani tvrdit, že ty podmínky umím definovat.

Jak se díváte na otázku umělého přerušení těhotenství?
Tam mám pohled daleko, daleko liberálnější. O mnoho procent. Nevidím důvod, abychom prováděli něco konzervativnějšího, abychom měnili v tomto případě náš právní řád jakýmkoliv způsobem k většímu zkomplikování umělého přerušení těhotenství.

Byl byste pro určitou legalizaci měkkých drog?
Generačně, osobně, rodinnou výchovou, svým celoživotním sportováním a tím, že se pohybuji ve světě totálního nekuřáctví, ve světě neznáma o drogách, tak v této věci nemám silný názor. A musím se přiznat, že ani neumím vyjmenovat, které drogy jsou měkké a které tvrdé. Slyším repliky, že alkohol může být škodlivější než měkké drogy. Vnímám to, ale netroufám si činit v tomto soud.

I když se pohybujete ve světě totálního nekuřáctví, zkusil jste třeba někdy alespoň marihuanu?
Ne. Nikdy jsem nekouřil ani normální cigaretu. Někdo mě asi třikrát vyfotil z recese na nějakém večírku s doutníkem, ale to jsem považoval spíše za společenský žert.

Vědci už dokázali naklonovat nejrůznější zvířata. Co říkáte klonování lidí?
Klonování lidí považuji za konec světa a zuby nehty bych se tomu bránil. A abych uměl posoudit možnost či nemožnost, bezpečnost či nebezpečnost výzkumu v této oblasti, nemám dostatek informací. Úvahy o tom, nakolik se díky těmto výzkumům dostávají vědci a lékaři k možnosti léčit různé nemoci, jsou pro mě vnější, pasivní informace, kterou neumím posuzovat. V uvozovkách říkám, že Klaus nemá na všechno silný názor.

Z tohoto rozhovoru to tak neplyne…
Ale na tyto věci je nemám.

Ani by váš názor nezesílil, kdyby se podařilo naklonovat Václava Klause?
Stoprocentně. Naklonování Václava Klause by pro lidstvo nebylo žádným vítězstvím.

Touto větou v závěru některé lidi asi potěšíte.

Viliam Buchert, Mladá fronta Dnes, 25.02.2006

www.klaus.cz

4363 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Studenti na výzvu švédské fanatické aktivistky Grety Thunbergové „stávkují za klima“. Kdyby šli raději vysazovat stromky či uklízet ulice a parky! Migrační vlna nabírá na síle. Na řecké ostrovy, jejichž infrastruktura už teď praská ve švech kvůli náporu migrantů, se v blízké době chystá doplout z Turecka až několik tisíc dalších lidíUSA hledají záminky k napadení Íránu. Je to zase klasika – americká propaganda a americká vláda opět lžou. Hůř než kdy Rudé právo tiskloDojení krav je stejné jako sexuální zneužívání, objevili genderoví vědci New York UniversityUkazuje se, že fanatická feministická genderistická neomarxistická ideologie škodí samotným ženám. Muži se v důsledku kampaně #MeToo proti sexuálnímu obtěžování stále více zdráhají spolupracovat se ženami

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou děti

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercích„Zeman? Vůdce hyen!“ Drsná dohra show prezidenta: Zase Polčák!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění