Vlastenecký idealista - František Ladislav Rieger (1818-1903)

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 6.3.2006 | Rubrika: Kulturní válka
lev

„Jakožto při stálém ruchu vln politického života jinak býti nemůže, střídaly se v životě mém úspěchy s nezdary a pochvaly s ústrky. Vcelku pak možno říci, že bylo málo těch, kteří by popírali poctivost úmyslů mých, ano mohu, ba musím, říci a uznati vděčně, že jsem v národě svém došel do takového uznání a lásky, jako sotva kdo jiný za mé doby.“
(Závět Dr. Fr. Lad. Riegra, 6. června 1900)


V těchto dnech (3. března) si můžeme připomenout výročí 103 let od smrti této význačné osobnosti českého národního života. O Františku Ladislavu Riegrovi se právem mluví jako o jedné z největších postav českého liberalismu 19. století. Ovlivňoval českou politiku po celá tři desetiletí. Angažoval se ve prospěch národa i na poli kulturním a hospodářském. Stal se miláčkem národa, nástupcem Františka Palackého, obdivovanou a uznávanou osobností, která dokonale ztělesňovala představy Čechů o svém vůdci – svým mužným zevnějškem a přitažlivým vzhledem, svými rétorickými schopnostmi, kultivovaným vystupováním. Byl ale také velký idealista, který se po čase omrzel. A jak to tak již v životě bývá, a v našem národě obzvláště, zažil po době všeobecného uznání a obdivu i dobu pádu, opovržení, výsměchu a zapomnění.

František Ladislav Rieger se narodil 10. prosince 1818 v Semilech do mlynářské rodiny, což mu – jak přiznává ve své závěti – od počátku dalo ohromnou výhodu materiálního zabezpečení, takže se mohl věnovat tomu, co ho v životě bavilo nejvíce – politice a službě vlasti. Otec by ho sice raději viděl jako svého nástupce ve mlýně, ale Rieger se měl stát spíše nástupcem „otce zakladatele“ – Františka Palackého.

Po studiu na jičínském gymnáziu a poté na gymnáziu pražském (kde jeho třídním učitelem nebyl nikdo menší než Josef Jungmann) a po dvouletém studiu filosofie odchází Rieger zpět do svého rodiště, aby se po otci ujal živnosti. Tajně ale studuje práva, stýká se s mnoha literáty té doby (Mácha, Tyl, tvoří výtečnou dvojici s Karlem Havlíčkem). Po úspěšném absolvování studií i jeho otec uznává, že životní poslání mladého Františka bude zřejmě jiné, než si on sám představoval. Možná ho k němu předurčila i skutečnost, o které se u Riegrových doma často mluvilo – tradovalo se, že prý pocházejí ze šlechtického rodu. Proto měl Rieger po celý život velké sympatie k aristokracii, proto i v jeho vystupování bylo cosi vznešeného, šlechtického.

Do politiky se zapojil již v letech čtyřicátých, především při revolučních bouřích roku 1848, které ho zastihly v Itálii a přiměly k cestě do Vídně. Do té doby ještě stihl získat doktorát z práv (1847), procestovat evropské země (Maďarsko, Srbsko, Chorvatsko, Itálie, Bulharsko) či se angažovat v různých spolcích (jako byla například Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách). Roku 1848 se připojil k české deputaci, která ve Vídni vyjednávala s císařem, v Praze se pak po návratu stal členem Národního výboru a prozatímní vlády. Je zvolen poslancem, prosazuje Palackého pojetí politiky – vyslovuje a zasazuje se pro federativní uspořádání monarchie.

Když je následujícího roku sněm v Kroměříži rozehnán, cestuje do zahraničí (Anglie, Francie) a vrací se až koncem roku 1850. Od let šedesátých je opět ve vrcholné politice, je poslancem jednak v říšské radě (1861-1863 a 1879-1891), jednak v českém sněmu (1861-1871, 1878-1895), zároveň se stává i vůdcem národní strany (později zvané staročeská). Onu desetiletou mezeru mezi návratem z ciziny a opětovným vstupem do politiky vyplnil aktivitami na poli kulturním a hospodářském – byl jednatelem různých spolků a uskupení, redigoval Naučný slovník (v letech 1858-1861) a také - což ho k roli národního vůdce ještě více předurčilo - od roku 1853 se stal Palackého zetěm, když se oženil s jeho dcerou.

V Riegrově politice, která doposud korespondovala s Palackého pojetím, dochází ke změně až v 60. letech, kdy po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 přichází s koncepcí českého státního práva. Snaží se poukázat na právní kontinuitu českého státu, na ničím neporušenou a neporušitelnou platnost historických dokumentů, které čeští králové podepisovali hlavně se svými německými sousedy. Těmito právními nároky se snažil národu pozvednout sebevědomí – ačkoli mu vládne již čtvrtým stoletím habsburský panovník, český stát nadále trvá a ani samotná Bílá hora a události po ní to nemohly změnit.

Když se ale v 70. letech česká politická scéna rozdělila na dvě skupiny následkem dalšího neúspěšného pokusu o státoprávní vyrovnání (1871) , dostává se jako politik staré generace, který byl z pohledu mladočechů zodpovědný za všechna dosavadní selhání české reprezentace, stále více do ústraní. Mladší politici, znechucení příliš pasivním pojetím české politiky, nemají pro Riegrův styl pochopení. O dvacet let později mladočeská část drtivě vítězí ve volbách (1891) a Riegrovo místo na politickém výsluní je tak rok od roku menší; po krachu pokusu o jazykové vyrovnání s Němci v roce 1890 je dokonce označen za „zrádce národa“ a upadá v nemilost. Přestože je roku 1897 povýšen do šlechtického stavu a usedá do panské sněmovny, jedná se již o samotný závěr jeho života, kdy na dění v národě nemá téměř žádný vliv. Umírá 3. března 1903 v Praze. Přesto – i přese všechno opovržení, kterého se ke konci své životní dráhy dočkal - se mu ale nakonec dostává celonárodní úcty. Jeho roli „národního vůdce“, kterou úspěšně plnil po téměř tři dekády, mu nikdo nemohl a nemůže upřít.

Rieger vynikal mnoha schopnostmi, vzdělaností, rozhledem, kultivovaným projevem. Ten písemný nesnášel, o to více ale své obdarování prokazoval v řečnických vystoupeních (Palacký na tom byl přesně opačně). Obdiv nad věcností jeho myšlenek, promyšlenou argumentací a vyjadřovacími schopnostmi vedl i jeho protivníky k tomu, aby ho respektovali jako vynikajícího rétora a téměř zakladatele českého parlamentarismu. Rieger obhajoval národní zájmy i v zahraničí – jednal s císařem ve Vídni, trpělivě vysvětloval české postoje například ve Francii. I když dlužno říci, že povětšinou bez úspěchu - císař o jeho federativním uspořádání monarchie nechtěl ani slyšet.

Rieger byl také velký idealista. Byl to člověk přátelský, sympatický, mezi lidmi oblíbený, ale jeho političtí protivníci zdaleka tak čestnými a mírnými nebyli. On sám odmítal neférové jednání, zákulisní vyjednávání, machiavelistické pojetí politiky mu bylo cizí. Často volil způsoby, které – i přes dobře míněný záměr - spíše přinesly více škody, než užitku. Takovými bylo třeba přesvědčení, že by čeští poslanci měli bojkotovat zasedání sněmu (říšského i zemského), kde měli převahu Němci, a jednoduše se ho neúčastnit, čímž by vyjádřili svůj nesouhlas. Když pak Češi demonstrativně opouštěli síň, Němci v sále mohli nerušeně pokračovat a prosazovat si své zájmy. Rovněž jeho snaha stavět české nároky jen na právním základě (že český stát nepřestal Bílou horou existovat a vlastně existuje dodnes a proto by měla být jeho samostatnost uznána) zněly sice krásně a nejedno české srdce mohlo nad vědomím těchto skutečností být naplněno hrdostí, ale pro politiku to bylo málo. Byl to jen pasivní postoj - víra v to, že naše pravda je silnější než jejich početní zastoupení, že naše argumenty a naše přesvědčení nám jaksi samy od sebe zajistí, když ne faktickou, pak alespoň morální převahu. Ve skutečnosti však šli Češi v té době od jedné politické porážky ke druhé a právě rozčarování nad těmito poměry pak bylo tím pravým důvodem, proč se Rieger stával více a více z miláčka národa jeho vyvržencem.

Rieger se také v 60. letech zasloužil významnou měrou o to, že český národ získal kvalitní politický deník. Noviny byly v té době zcela zásadním médiem, které mohlo ovlivňovat a kultivovat veřejnost, vzdělávat ji a probouzet v ní lásku k národu. Po několika pokusech se mu podařilo získat u císaře licenci pro Národní listy, které pak vydávala známá dvojice bratří Grégrů a které se staly nejvýznamnějším českým deníkem 19. století. Zformuloval v nich pečlivě program, který prosazoval demokratické principy (ale přitom si vážil šlechty a uvědomoval si její důležitost), vyslovil se pro náboženskou svobodu a v ekonomických otázkách se řídil klasickými liberálními přístupy. Stal se také autorem několika spisů na ekonomická témata, byl obdivovatelem kapitalismu, se kterým se mohl více seznámit při téměř rok trvající návštěvě Anglie - věřil v jeho možnosti a schopnosti přinést prosperitu celé zemi. Byl nadšený průmyslovým a technickým pokrokem a pouštěl se i do polemiky s F. Engelsem, kterého vinil z přílišného zdůrazňování pouze těch temných stránek průmyslové výroby.

Když pak v roce 1900, tři roky před svou smrtí, sepisuje František Ladislav Rieger svoji závěť, je to zároveň spis „patriarchy“ vlastnímu národu, je to epištola psaná českému lidu, spis, ve kterém ho varuje a vybízí, ve kterém ho nabádá a učí, ve kterém ho napomíná, zapřísahá a připomíná mu, kde jsou jeho slabá místa. A lid si jeho odkazu vážil. V komentáři k tištěné podobě jeho závěti tak můžeme číst tento spravedlivý posudek na jeho bohatý život:

„V kovové desky svých duší si je zapiš, lide český, ve svá srdce je vryj, aby ti zlaté napomenutí velikého tvého syna nepřestávalo svítiti na cesty radostné i trnité a bylo tobě spravedlivým průvodcem a rádcem věrným ve všeliké chvíli vážných rozhodnutí. Není slova v jeho odkazu, aby nebylo zaplaceno a vykoupeno trudnou zkušeností životní, aby nebylo čerpáno z bolesti zklamání, jíž osud tolik nasel v cesty jeho. S myslí stejně klidnou snesl slávu i kletby, poslední „vůdce národa“, neztráceje ani na okamžik s mysli velké vodítko svého života: bezměrnou oddanost k svému lidu.“

F. L. Rieger

9561 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Živí či mrtví, patříme Pánu!. Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu – templáři. O málokom koluje tolik legend jako o tomto řáduZkoumali půl milionu lidí, ale nic nenašli. Vědci konečně uzavřeli otázku o homosexualitěPozadí manipulovaného převratu 17. listopadu 1989. Havel byl člověk, který vlastně nikdy nepracoval, který si rád užíval alkoholu a sexu a který se nechal manipulovat svými přáteli Clintonem a AlbrightovouKaždý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Presstituce není jen zaměstnání, ale také stav duchaPoliticko-rozvratná činnost „Člověka v tísni“

ePortal.cz

K čemu a komu slouží Templetonova cena? A proč ji dostal Halík?Kdyby stát nevyhazoval šest miliard do luftu, aby si někteří mohli vozit zadky zadarmo, a namísto toho jimi financoval ČT, měli bychom VŠICHNI tu příšernou televizi aspoň zadarmo

Eurabia.cz

Boj proti IRA inspiraci na strategie boje proti islámu? Na teror je třeba odpovědět větším terorem?Exministr vnitra varoval před imigračními fanatiky a multikulti blouznivci

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školách

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

VIDEO Hajzle! Prase! Vyražený telefon a pak facka. Petra Procházková z Deníku N napadla novináře SputnikuJste v ČT placeni z veřejných peněz? Tak lidé mají vědět, kolik a za co! A ty začerněné smlouvy... U Xavera zazněly vážné věci
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění