"Pravicový protiromský extremista" Ladislav Bátora bude dělat náměstka ministra Dobeše. Zde je jeho životopis

Autor: Lukáš Petřík | Publikováno: 23.2.2011 | Rubrika: Politika
batora

21.2.2011 20:23 - VÍME PRVNÍ Ladislav Bátora nastoupí prvního března jako náměstek ministra školství Josefa Dobeše. Bude mít na starosti rozpočet, ekonomiku, správu a eurofondy. ParlamentnímListům.cz to potvrdilo několik dobře informovaných zdrojů.

Bátora je předsedou konzervativní euroskeptické Akce D.O.S.T., která dlouhodobě podporuje prezidenta Václava Klause. Na tuto funkci však rezignuje. Do Senátu kandidoval za Suverenitu Jany Bobošíkové. Ministr školství Josef Dobeš (VV) je zase znám svými dobrými vztahy s prezidentovým vicekancléřem Petrem Hájkem.

Akce D.O.S.T. pořádala například demonstrace proti Lisabonské smlouvě. Na těchto akcích spolupracovala Strana svobodných občanů Petra Macha, Bobošíkové Suverenita, několik politiků z ODS jako například europoslanci Ivo Strejček a Hynek Fajmon, senátor Jiří Oberfalzer či bývalí poslanci Eva Dundáčková a Jan Schwippel a další občanská sdružení.

Aktivity D.O.S.T. mají sympatie Hradu

D.O.S.T. má také sympatie Hradu, především Ladislava Jakla a Petra Hájka. Sám prezident Václav Klaus šel pozdravit odpůrce Lisabonu na akci D.O.S.T., která se konala po druhém irském referendu před Hradem.

Bátora byl členem Strany svobodných občanů, ale kvůli své kandidatuře za Suverenitu ze strany vystoupil. "Rozešli jsme se v dobrém. Vystoupení proběhlo v klidu. Věřím, že získám podporu Svobodných ve volbách do Senátu," řekl Bátora serveru ParlamentníListy.cz.

Bátora spolupracoval s Bobošíkovou již dříve

Bátora byl už v dřívější době příznivcem spolupráce Svobodných a Bobošíkové a podporoval myšlenku, aby spolu kandidovali ve volbách do Evropského parlamentu. Bátora byl rovněž přítomen na projevu Václava Klause v Evropském parlamentu. Delegaci na podporu Klause tehdy zorganizovala Jana Bobošíková a v Bruselu byl tehdy i například irský odpůrce Lisabonu Declan Ganley či zmíněný Klausův exporadce Petr Mach.

Konzervativec a odpůrce EU Bátora vystudoval anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK, posléze ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde později absolvoval i doktorské studium mezinárodních politických vztahů, a nakonec vystudoval pražskou Právnickou fakultu. Působil v podnicích Škodaexport, ČEZ či ČKD Holding Praha a v dalších společnostech. Vyučoval v církevní Vyšší odborné škole publicistiky.


Čtěte také:

Autor: Lukáš Petřík

www.parlamentnilisty.cz

 

zde je autobiografie Ladislava Bátory:

I. RODINA
Narodil jsem se 17. března 1952 v Praze a o dva týdny později jsem byl pokřtěn
v katolickém chrámu sv. Jakuba na Starém Městě. Naše rodina byla politickou
nepřízní přinucena se z Prahy asi rok po mém narození vystěhovat, a tak rané
dětství a prvních dvanáct let školní docházky jsem prožil ve východních Čechách, v
bývalé vojenské pevnosti Josefov. Ihned po maturitě jsem však odešel do Prahy na
studia a k rodičům jsem se pak již nikdy nevrátil.
Můj otec Zdeněk Bátora (*1918) zemřel v roce 1995. Moje matka Anna Bátorová
(*1931), bydlí od roku 1976 v Náchodě a je již dlouhá léta ve starobním důchodu.
V roce 1979 jsem uzavřel občanský sňatek s Věrou Elišťákovu; v roce 1985 bylo
naše manželství rozvedeno a od onoho roku bydlím v pražských Holešovicích. Náš
syn Alexandr se narodil roku 1979, v roce 1998 absol voval střední průmyslovou školu
grafickou v Hellichově ulici a od té doby pracuje v tiskárně. Bydlí rovněž v Praze a
doposud je svobodný.

II. VZDĚLÁNÍ
Michael Savage si v knize „The Enemy Within“ povzdechl: „Školu jsem nenáviděl.
Zkoušení se mi hnusilo. Jestli si myslíte, že fakt, že jsem prošel celým školským
systémem a mám dva tituly magistra a Ph.D., znamená, že jsem to nějak miloval, tak
to jste teda na omylu! Nestudoval jsem proto, že by se mi to líbilo. Chtěl jsem se
zkrátka něco dozvědět a zdokonalit se. Vzdělání je těžká dřina.“ A Roger Scruton ve
„Smyslu konservatismu“ zase konstatoval: „Hodnota vzdělání spočívá právě v
bezprostřednosti cílů, které v sobě obsahuje. Důvod učit se nějakému předmětu,
který má ryze vzdělávací hodnotu, spočívá v tomto předmětu samém. Vzdělání a
celý ten soubor narůstajících tradic, který je obklopuje, poskytují svůj vlastní
bezprostřední obraz světa lidských cílů.“ A František Ladislav Rieger v červenci 1873
apeloval: „Nepřestávám vám opakovati: Čechové! V práci a vědění je naše spasení!“
Tolik na vysvětlenou k následující části mého životopisu...
V roce 1967 jsem byl přijat na gymnázium v Jaroměři a studium jsem v červnu
1970 zakončil maturitní zkouškou z dějepisu a jazyka českého, latinského a
anglického, a to s vyznamenáním, navzdory tomu, že mi v závěru posledního ročníku
hrozilo vyloučení ze studia za „soustavné vyvol ávání antisovětských nálad “.
Od října 1970 jsem studoval na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze
dvouoborovou kombinaci „Anglistika – Kulturní dějiny Dálného východu“. V roce 1972
mi děkan udělil veřejnou důtku s výstrahou za dřívější agitování proti sovětské
okupaci naší vlasti a za antikomunistické projevy doma i v zahraničí – zejména na
akcích Unie středoškoláků a učňů i jinde na veřejnosti, a hlavně pak během pobytu
ve Francii, kam jsem v roce 1969 na čas emigroval. V červnu 1975 jsem pak byl po
bezmála pěti letech studia z fakulty vyloučen vůbec. V roce 1992 bylo rehabilitačním
dekretem ono mé někdejší vyloučení prohlášeno za „protiprávní a od počátku
neplatné“, což mi umožnilo, abych studium zakončil v září 1995 obhájením diplomové
práce „Americká polyarchie v předvečer třetí demokratické transformace“.
Od září 1979 jsem studoval na Fakultě obchodní Vysoké školy ekonomické
v Praze inženýrský obor „Ekonomika zahraničního obchodu“. Studium jsem v dubnu
1983 úspěšně zakončil obhájením diplomové práce „Problémy pojišťování
investičních celků v československém vývozu a dovozu “.
Od října 1996 jsem studoval na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy
ekonomické doktorský obor „Mezinárodní politické vztahy“. Studium jsem v červnu
1999 úspěšně zakončil obhájením doktorské disertační práce „Oktrojovaná
demokracie. Studie o příčinách a důsledcích poválečné okupace Japonska “.
Od září 1999 jsem studoval na Právnické fakultě University Karlovy magisterský
obor „Právo a právní věda“. Studium jsem v květnu 2006 úspěšně zakončil
obhájením diplomové práce „Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu“, kterou jsem o
rok později obhájil i jako práci rigorózní v oboru „Mezinárodní právo veřejné“.
Vedle studia vysokoškolského na uvedených čtyřech fakultách jsem si ještě
rozšiřoval nebo prohluboval vzdělání například v kurzech komerční němčiny a ruštiny
na Institutu zahraničního obchodu v letech 1978-80, v kurzu moderní čínštiny u prof.
Oldřicha Švarného v letech 1979-81 a v ročním kurzu Konrad-Adenauer-Stiftung
„Institucionální a právní aspekty Evr opské unie“ ve školním roce 2000/01.
Od září 1987 jsem byl frekventantem tříletého dálkového studia politologie na
Ústřední politické škole Československé strany socialistické. S ohledem na
naléhavější úkoly, které s sebou přinesl státní převrat, strana koncem zimního
semestru školního roku 1989/1990 veškerou výuku na ÚPŠ pozastavila. Posléze se
ukázalo, že navždy, takže jsem III. ročník a celé studium závěrečnými zkouškami a
obhajobou diplomové práce již nikdy nemohl dokončit.
V roce 1992 jsem studoval japonské firemní řízení na institutu Association for
Overseas Technical Scholarship (AOTS) v Jokohamě. Ještě během pobytu v
Japonsku jsem založil spolek českých a slovenských absolventů „The Czechoslovak
Japan’s AOTS Alumni Union“ a až do roku 1995 jsem byl jeho prvním generálním
sekretářem. Roku 1994 jsem na IV. celosvětovém kongresu AOTS v Ósace
zastupoval Evropskou federaci absolventských spol ků.

III. PRÁCE
Na nové poměry, nastalé po mém vyloučení z Filosofické fakulty a s tím
souvisícím vyhoštěním ze studentské koleje v červnu 1975, jsem prakticky okamžitě
reagoval nástupem do podni ku Restaur ace a jídelny ( RaJ) v Příbrami v profesi vrchní
číšník, neboť zaměstnavatel zohlednil mé dlouhodobé studentské brigády v
Myslivecké kolibě na Konopišti a u RaJ v Praze 1. Zároveň mi poskytl tzv. personální
ubytování ve svých hotelech. V dubnu 1976 jsem nastoupil dvouletou (navzdory
předchozím dvěma rokům stráveným „v kopřivákách“ na Vojenské katedře vysokých
škol v Motole…) základní vojenskou službu u VÚ 8184 ve slovenském Zvolenu, kde
jsem byl po absolvování poddůstojnické školy zařazen na funkci chemický zbrojíř a
po složení praporčických zkoušek jsem byl povýšen do hodnosti rotného. Když se má
vojenská služba chýlila ke konci, uzavřel jsem s RaJ v Příbrami dohodu o rozvázání
pracovního poměru k 31. březnu 1978, tedy k předpokládanému datu propuštění do
zálohy. Po dvouletém přerušení jsem si totiž již přestal být jist, zda by mě profese
číšníka celoživotně uspokojovala.
V dubnu 1978 jsem nastoupil do podniku Škodaexport, který se zabýval
zahraničním obchodem s výrobky strojírenských firem. Po celou dobu jsem pracoval
v útvaru mezinárodní spedice jako samostatný referent pro zajišťování přepravy
zboží z kapitalistických států. V roce 1979 jsem začal dálkově studovat na Vysoké
škole ekonomické výše již uvedený obor „Ekonomika zahraničního obchodu“ a hodlal
jsem spojit se zahraničním obchodem svou existenci natrvalo. Brzy jsem ale bohužel
zjistil, že pro úspěšnou kariéru v zahraničním obchodě postrádám v podmínkách
normalizace náležité objektivní i subjektivní „dispozice politické“, a tak jsem v roce
1981 z firmy po vzájemné dohodě raději včas odešel.
V letech 1981-92 jsem pracoval v Českých energetických závodech (ČEZ),
postupně jako strojník buldozeru, směnový mistr zauhlování a odstruskování,
vedoucí hospodá řské správy a vedoucí odboru sl užeb v Malešické teplárně, od ledna
1988 jako ředitel závodu v Teplárenských závodech Pr aha a po státním převratu jako
personální náměstek generálního ředitele Středočeských energetických závodů.
V letech 1992-93 jsem pracoval jako generální ředitel firmy GMA 91, která byla
úzce spojena s Národně sociální stranou a mimo jiné vydávala deník Noviny.
Současně jsem byl místopředsedou jejího představenstva a členem dozorčí rady v
dceřiné akciové společnosti Libertas, která se zabývala pol ygrafickou výrobou.
V letech 1993-94 jsem pracoval jako generální ředitel firmy Artia, která se
zabývala zahraničním obchodem s kulturními statky. Současně jsem byl předsedou
jejího představenstva.
V letech 1994-95 jsem pracoval jako zahraničněobchodní náměstek ředitele
obchodního úseku ČKD Holding Praha. Protože jsem na jednáních holdingového
grémia otevřeně kritizoval koncepci představenstva holdingu ve věci zcizování
majetku, byla mi brzy dána výpov ěď na základě fingované organi zační změny.
V letech 1995-99 jsem pracoval jako ředitel firmy Synergon, jejíž hlavní činností
byla reklama, desktop publishing a public relations.
V letech 1999-03 jsem pracoval jako zástupce ředitele Vyšší odborné školy
publicistiky. V této církevní škole jsem zároveň vyučoval předměty „Základy práva“ a
„Kapitoly z praktického práva“ a v letech 2002 -03 jsem byl členem rady školy. Na jaře
2002 vyvrcholil vleklý konflikt mezi vedením školy na straně jedné a řadovými
zaměstnanci a studenty na str aně druhé ohledně metodiky finančního a personálního
řízení, který na podzim skončil odvoláním celého vedení školy.
V letech 2001-04 (z toho 2001-03 v souběžném pracovním poměru) jsem
pracoval jako kancléř představenstva firmy AGM.
V letech 2004-06 jsem byl generálním ředitelem firmy Junior centrum, jinak
hotelového komplexu na břehu Sečské přehrady. Kromě toho jsem zde zastával v
letech 1999-05 funkci místopředsedy dozor čí rady. V rozporu s pokynem ministerstva
financí jsem přes půl roku odmítal vypracovat a předložit ke schválení likvidační plán,
protože jsem byl přesvědčen o nesmyslnosti a nekalém pozadí požadavku na
zrušení firmy a jejího následného majetkového rozparcelování bůhvíkým. Blokoval
jsem proto všemi prostředky (včetně přípravy několika parlamentních interpelací
ODS na ministra Sobotku) likvidační záměr, aby o osudu firmy mohla rozhodnout až
nová vláda. S ohledem na tzv. patový volební výsledek se však nakonec ministru
Sobotkovi pár dní po prohraných volbách přece jen podařilo přimět představenstvo k
mému odvolání. Představenstvo alespoň odložilo jeho účinnost do 23. června 2006
v naději, že se „třeba ještě něco stane“. Nestalo se však nic, a nic už potom nebránilo
tomu, aby za necelý týden po mém odchodu z funkce generálního ředitele byla firma
z rozhodnutí ministra financí zrušena s likvidací.
V letech 2006-07 jsem pracoval jako vedoucí developerského projektu v podniku
Hypo-consult, který prováděl přestavbu bývalého pivovaru na obytné domy, a od
května 2007 pracuji ve firmě Škodaexport. Jedná se o tutéž firmu, k níž jsem
nastoupil po odchodu do zálohy p řed 31 lety.

IV. POLITIKA
Třebaže jsem dokázal svůj volný čas dostatečně vyplnit takřka celoživotním
vzděláváním, přesto jsem se vždy zajímal i o politické dění. A nezřídka jsem se snažil
do něj i zasáhnout, protože jsem se v důsledku rodičovské – možná nezodpovědně
vlastenecké – výchovy nedokázal nikdy nadlouho přinutit k tomu, aby mi osud naší
země a našeho národa byl lhostejný. Kdykoli jsem však „zasáhl“, tak zpravidla ke své
újmě především...
Do aktivní politiky jsem se zapletl již na gymnáziu, ve svých 16 letech, kdy jsem z
titulu předsedy školy participoval na rozbití Československého svazu mládeže na
Náchodsku. Myslím, že již před prázdninami roku 1968 se nám podařilo vybudovat
okresní strukturu nově vznikající Unie středoškoláků a učňů a na ustavující
konferenci jsem byl zvolen místopředsedou jejího okresního výboru. V létě 1969 jsem
odjel na tzv. mezinárodní budovatelský tábor do Normandie, kde jsem mimo jiné 21.
srpna uspořádal stávku na protest proti sovětské okupaci naší vlasti. Akce nejenže
neunikla pozornosti regionálního tisku, ale přijeli dokonce i reportéři z Le Mondu,
kterým jsem poskytl rozhovor. Záhy jsem byl varován, že mé aktivity jsou
v Československu monitorovány a že bych se domů neměl vracet, protože mi hrozí
přinejmenším vyloučení ze střední školy. Rozhodl jsem se proto pro exil a po
skončení MBT jsem odjel do Paříže, abych si zařídil novou existenci. Po dvou
měsících jsem však vyhověl prosbám rodičů a babičky a do vlasti jsem se vrátil. Díky
odvaze tehdejšího ředitele gymnázia jsem navzdory úsilí jaroměřských komunistů o
mé vyloučení odmaturovat ještě stihl. Tak ze vzteku aspoň vyhodili z práce mého
tátu...
Po nástupu na Filosofickou fakultu jsem se politické činnosti – s výhradou
standardního hospodského žvanění, tu více, tu méně halasného – vzdal. To ale
neznamenalo, že by moje dřívější protisovětské a antikomunistické výpady byly
zapomenuty – zvláště poté, když jsem ve volbách v listopadu 1971 šel ostentativně
všechny kandidáty škrtnout za plentu. První kárné řízení mi počátkem roku 1972
vyneslo veřejnou důtku a nakonec, jak jsem již uvedl v I. části, jsem byl v červnu
1975 z fakulty po bezmál a pěti letech studia vyloučen vůbec.
V dubnu 1978 jsem nastoupil základní vojenskou službu ve Zvolenu, a to jako
kuchař, protože mě OVS po vyloučení ze studia registrovala „co do původního
povolání“ jako číšníka. Po dvou týdnech jsem však byl s ohledem na své
středoškolské vzdělání převelen do poddůstojnické školy. Po vyřazení jsme byli na
příštím ranním rozvodu do zaměstnání všichni absolventi hromadně a bez rozpravy
„přijati“ do Socialistického svazu mládeže. Dodnes lituji, že jsem po odběru stravy
nebo nejpozději po denním rozkaze nenašel – přinejmenším s odkazem na svůj věk
(bylo mi tehdy již 24 let) – odvahu legitimaci vrátit a dodnes se za to stydím. To
nejhorší mělo ale teprve přijít – za pár měsíců... Podobným způsobem jsme byli
v říjnu 1976 nakomandováni do volební místnosti, a tak jsem poprvé a zatím
naposled volil komunisty. V uniformě kaprála Varšavské smlouvy jsem holt už tu
odvahu zaskočit za plentu nenašel. I za tenhle svůj poklesek se dodnes stydím.
Od února 1983 jsem byl trestně stíhán za „veřejné a pohor šlivé hanobení skupi ny
obyvatelů proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení“
podle tehdejšího § 198 písm. b) trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 1
v hlavním líčení v květnu téhož roku však rozhodl, že skutková podstata
zažalovaného trestného činu naplněna nebyla. Obvodní prokurátor sice podal
stížnost, ale Městský soud v Praze jako soud odvolací ji v srpnu 1983 zamítl.
Nejvyšší soud ČSR však v únoru 1984 obdržel stížnost pro porušení zákona, kterou
jako mimořádný opravný prostředek podal Generální prokurátor ČSR v můj
neprospěch. Senát Nejvyššího soudu ČSR za předsednictví Marie Dojčárové
(nazývané Svobodnou Evropou „Krvavá Mary“) ve veřejném zasedání rozhodnutí
obou instancí zrušil a věc vrátil k novému projednání s doporučením, aby senát zvá žil
i to, zda jsem se nedopustil trestného činu teroru ve stádiu přípravy. Obvodní soud
navzdory tomuto právnímu názoru Nejvyššího soudu moje trestní stíhání v listopadu
1984 opět zastavil a obvodní prokurátor tentokrát stížnost nepodal. Generální
prokurátor byl ovšem podle korespondence dochované v soudním spisu rozhodnut
opět podat v můj neprospěch stížnost pro porušení zákona, avšak jeho záměr
předběhla zpráva o generální amnestii k 40. výročí údajného osvobození
Československa sovětskou armádou.
Dodnes se domnívám, že vleklost řízení měla za cíl přimět mě ke spolupráci se
Státní bezpečností nebo výzvědnými službami. Svazek o mém sledování však byl
podle přípisu MV ČR z roku 1997 zničen, takže – dnes už Bůh suď, co za tím vlastně
vězelo. Třeba jen občanská odvaha předsedkyně senátu v Praze 7. A pro mě to
beztak mělo i jeden kladný efekt: ze strachu, že budu zase v samém závěru z vysoké
školy vyloučen, „vyřídil“ jsem poslední ročník studia během dvou měsíců.
Ihned po promoci – v červnu 1983 – jsem vstoupil do Československé strany
socialistické (ČSS). Jednak jsem chtěl dát svému odporu vůči marxismu i
institucionální ráz, když už „to“ na mě stejně zase prasklo, jednak jsem usoudil (a
dodnes jsem přesvědčen, že právem), že ČSS se v horizontu nějakých pěti let stane
jedním z protagonistů protikomunistického převratu, a to nejen s ohledem na svou
pořád ještě nezapomenutou a úctyhodnou národně socialistickou minulost. Do strany
jsem vstoupil také ve víře, že se v ní setkám s lidmi, kteří svým demaskováním
projevili jistou dávku odvahy, a v tom jsem se nezklamal: v čím nižším segmentu
členské základny jsem se pohyboval , s tím opravdovějšími vlastenci a odpůrci režimu
jsem se potkával. Považoval jsem to tehdy a dodnes považuji za autonomnější
protest než podpisem elitářské Charty 77 exkulpovat údajně polepšené někdejší
komunistické škrtiče naší svobody a samostatnosti. A jen díky svému členství v ČSS
jsem se mohl ještě před státním převratem seznámit (pars pro toto) s člověkem, který
byl pro mne žijící legendou – s bratrem Františkem Přeučilem, tedy s jedním z
odsouzených k doživotí v procesu s Miladou Horákovou.
V únoru 1989 jsem byl zvolen místopředsedou obvodní organizace strany v
Praze 7 a na dubnové městské konferenci jsem byl – přes odpor vedení strany –
zřejmě v reakci na mou výzvu, aby se strana začala připravovat na svobodné volby,
zvolen (spolu s Petrem Kučerou, redaktorem stranického deníku Svobodné slovo a
budoucí klíčovou postavou Občanského fóra) do pražského městského výboru. Již
před tím jsem začal aktivně působit v tajně se formujícím tzv. obrodném proudu,
který si mimo jiné předsevzal subverzně ve straně prosazovat podněty domácího
ilegálního výboru bývalých národních socialistů a instrukce kanadského exilového
vedení strany, s nimiž jsem byl ve styku a pro které jsem mimo jiné fungoval jako
spojka s Východoevropskou informační agenturou Petra Uhla. V září 1989 vyšlo
první číslo našeho samizdatového časopisu Demokrat, který jsme rozeslali všem
okresním organizacím strany, a zároveň jsem převzal funkci předsedy obvodní
organizace v Praze 7. Bezprostředně po listopadovém převratu jsem byl na
mimořádné městské konfer enci zvolen místopředsedou pražského městského výbor u
a koncem ledna 1990 jsem byl v souladu s předpřevratovou dohodou s exilovým
ústředím jmenován vedoucím Ústředního sekretariátu strany. Tuto funkci jsem však
zastával již jen krátce, do vítězství protireformní kliky Jiřího Vyvadila na březnovém
slučovacím XXIV. sjezdu.
Novým stranickým vedením jsem pak byl spolu s dalšími exponenty výše
vzpomenutého předpřevratového „obrodného proudu“ v srpnu 1990 ze strany
vyloučen pro údajný pokus o její rozvrácení nebo rozkolení zprava. V návaznosti na
to jsem pak v září 1990 spolu s dalšími vyloučenými bratry a sestrami řídil založení
Národně sociální strany (NSS) s fikcí právní kontinuity s někdejší Československou
stranou národně socialistickou. V letech 1990-93 jsem v NSS zastával – současně či
postupně – řadu funkcí: člen předsednictva Generální rady, místopředseda
Ústředního stranického soudu, tiskový mluvčí strany, šéfredaktor stranických tiskovin
Pražské slovo a Demokr at.
Zároveň jsem byl nucen odrážet útoky ze strany ČSS, která o mně začala šířit
fámu, že jsem byl agentem Státní bezpečnosti. Nakonec mi nezbylo, než se obrátit
na soud se žalobou na ochranu cti, se kterou jsem uspěl, protože hlavní svědek
žalované strany byl s to na důkaz mé spolupráci s StB uvést u přelíčení jen toto:
„Nevzpomínám si, že by se kdy v minulosti Ing. Bátora jakkoli kladně vyjádřil o
komunistickém zřízení... a právě takové chování nám připadalo za tehdejších
podmínek a časových souvislostí vždy velmi podezřelé.“ V dubnu 1992 mi bylo k 95.
výročí založení strany uděleno nejvyšší stranické vyznamenání – „Záslužný kříž
Národně sociální strany“. Onu „národně socialistickou“ etapu mého politického života
takřka „den po dni“ vylíčil někdejší redaktor Svobodné Evropy Jožka Pejskar v knize
„Od boje proti komunistům ke kolaboraci“ a mé aktivity v období před převratem i po
něm zmiňuje i Victor Miroslav Fic v knize „Československá strana národně sociální
v exilu“.
Na podzim 1993 jsem s asi dvěma sty dalšími pravicově orientovanými členy
Národně sociální strany, jež v tu dobu už nezvratně spěla k nicotnosti, reflektoval na
pozvánku k hromadnému přestupu do Občanské demokratické aliance. V ODA jsem
mimo jiné po dvě volební období zastával funkci místopředsedy pražského
oblastního výboru strany. Časem se však moje názory začaly s politickou linií vedení
ODA výrazně rozcházet, a netajil jsem se tím – v tisku jsem například vyslovil
nesouhlas s účastí ODA na „sarajevském atentátu“ a v Tošovského vládě a za
„televizní krize“ v zimě 2000/01 jsem ve veřejných projevech a článcích v rozporu s
oficiálním stanoviskem ODA ostře vystupoval proti rebelujícím redaktorům a „kulturní
frontě“ vůbec a podporoval jsem legálně ustavené vedení České televize. A tak když
nakonec XVIII. celostátní konference strany na jaře 2001 v Třešti zamítla všechny
návrhy „národně konzervativního směru ODA“, jehož jsem byl mluvčím, a navíc
zvolila předsedou strany neokonzervativce Michaela Žantovského, uznal jsem svou
porážku – a na členství v ODA jsem v červnu 2001 rezignoval. Do žádné další
politické strany jsem pak až do letošního února nevstoupil.
Ušetřený čas jsem věnoval především dokončení denního studia práv a také
studiu českých dějin XIX. a XX. století – již pár let sestavuji čítanku o nich, s názvem
„Česká revue. Můj národ a má vlast“. Z proponovaných dvanácti jsem zatím bohužel
dokončil jen prvních pět svazků (v souhrnu cca 1200 stran). Knižně jsem v té době
publikoval studii o posuzování a souzení válečných zločinů v jednom sborníku a v
současnosti je nadále v jednání knižní vydání mé obsáhlé (přes 1000 stran) práce o
rwandské genocidě a mezinárodním trestním tribunálu v tanzanské Aruše, který
soudí hlavní hutuské obžalované.
Od roku 1991 jsem členem Syndikátu novinářů a příležitostně píši články,
převážně zaměřené na politické otázky. Například v letech 1999-2000 to byly četné
úvahy o politické situaci na Dálném východu, v Indočíně a Zadní Indii v časopise
Týden, v době právě minulé zase zveřejňoval mé příspěvky (někdy též pod
pseudonymem Ladislav J. Besenczi) k politickému dění zejména v naší zemi a ve
Spojených státech především měsíčník 51PRO a čtvrtletník Národní myšlenka.
V letech 1995 až 2004 mě zastupitelstvo v Praze 7 celkem třikrát zvolilo
přísedícím obvodního soudu, a to poprvé v prosinci 1995, podruhé v prosinci 1999.
Avšak zhruba pět týdnů před skončením druhého volebního období – 29. října 2003
– jsem na funkci rezignoval v reakci na článek „Život a doba přísedícího Bátory“, dva
dny předtím zveřejněný v týdeníku Respekt. Autor v něm čtenářům sugeruje – navíc
dehonestujícím způsobem –, že o výši trestu u pachatelů romského původu
„rozhoduji coby český nacionalista podjatě“. Na naléhání předsedy soudu jsem ale
po čtvrt roce trucování svolil k nové kandidatuře a v únoru 2004 jsem byl všemi hlasy
přítomných zastupitelů (přičemž jednomyslnost sboru jsem předem položil jako
conditio sine qua non svého přijetí funkce) opět zvolen; tento v pořadí již třetí čtyřletý
mandát mi loni skončil a o čtvrté zvolení jsem se již neucházel. Po všechna tři
volební období jsem zasedal výlučně v trestním senátu.
V květnu loňského roku mě Zastupitelstvo HMP zvolilo do funkce přísedícího
trestního senátu Městského soudu v Praze.
V souvislosti s výkonem funkce přísedícího „pro kauzy se státobezpečnostním
prvkem“ jsem se již dvakrát podrobil bezpečnostní prověrce: v roce 2004 jsem
obdržel osvědčení pro stupeň „PŘÍSNĚ TAJNÉ“ s platností do únor a letošního roku a
loni v prosinci jsem na základě nové prověrky obdržel osvědčení pro stupeň utajení
„NATO SECRET“ s platností do roku 2015 .
Celkem třikrát jsem kandidoval do českého parlamentu, pokaždé neúspěšně:
v roce 1990 (do České národní rady) na 4. místě kandidátky Československé strany
socialistické, v roce 1996 na 9. místě kandidátky Občanské demokratické aliance a
v roce 2006 jako nezávislý kandidát na 1. místě kandidátky Národní strany.
V. PŘEDSTAVA O VLASTNÍ ČINNOSTI V EP
Považuji se za tradicionalistu, potažmo národního konzervativce (třebaže David
Hanák mi možná teď připomene, že „národovec“ nemůže být opravdickým
konzervativcem; pro takový případ ho ale chci ujistit, že „nevyzvedávám Národ nad
Boha...“), a jsem tak i ve svém okolí většinově vnímán. Jistá menšina (doufejme),
reprezentovaná aktuálně aktivisty Pravdy a Lásky z Mladé fronty, Práva a Blesku mě
ovšem vnímá jako extremistu. Snad se s tím naučím žít... Nebo třeba čeští novináři
v budoucnu dostanou jiné zadání...
Oporu pro své názory musím bohužel hledat především v cizině, protože český
konzervatismus se zatím ani v oblasti teorie nevzpamatoval z takřka sto let trvajícího
systematického zatlačování. Pro upevnění mého nejen intuitivně zastávaného
konzervativního pohledu na svět byla důležitá četba – namátkou – Richarda
Weavera, Russella Kirka, Patricka Buchanana, Hilaira Belloka, Cliva Staplese
Lewise, Rogera Scrutona ... a omlouvám se těm dalším, které zde neuvádím. Ti
především mi pomáhali a pomáhají vždy, když se pod všeprostupujícím tlakem už
začínám bát, že jsou mé názory nejen menšinové, nýbrž i scestné.
Zrovna Weaverovi budu vždy vděčný za to, jak mi objasnil, že počátkem rozvalu
naší civilizace není až osvícenství, nýbrž již Occamův nominalismus, který
nastartoval relativizaci věčných pravd, a člověk se stal měřítkem všech věcí. A
Scrutonovi zase za jeho poznatek, že „loajalita k vlastnímu národu je emocionálním
poutem, které drží stát pohromadě.“
Konzervatismus není ideologií, nýbrž životním postojem, jak vehementně potvrdí
každý správný konzervativec. A tak aspoň pár příkladů za sebe sama: Raději
Konfucia než Rousseaua, raději Františka Josefa I. než Josefa II., raději národní
pospolitost než občanskou společnost, raději Jarmilu Šulákovou než Juru Pavlicu,
raději lokální než globální, raději uleželý segedín u Rozvařilů než emulgátorovou
mňamku od MacDonalda, raději povinnou vojenskou službu než profesionální
armádu, raději Boženu Vikovou-Kunětickou než Jiřinu Šiklovou, raději základy latiny
a řečtiny než prolegomena k navlékání kondomu, raději s Lorenovou než
s Loren(ou?), raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku, raději skromnou
korunu než načančané euro, raději Agnethu Fältskogovou než Joan Baezovou, raději
tradici než pokrok, raději mateřskou dovolenou než povinné eurojesle, raději
Stanislava Suchardu než Olbrama Zoubka, raději Nixona než Bushe, raději Prodanou
nevěstu než Odcházení, raději čecháčky než světáčky, raději věřit než dlužit, raději
Koniáše než Halíka, raději zájezdní hostinec U tří lip než grandhotel Bilderberg... A
už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus,
feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus,
positivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova
nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní
trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus... A vůbec celou tuhle oblbující
novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto
Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně
ubijí! Tak ať je to aspoň co nejpozději...
Jenže – co s tím nadělám zrovna v Evropském parlamentu? Když nemám důvod
nevěřit Jensi-Peteru Bondemu, jenž říká, že brzy „budeme mít Evropskou komisi,
která nebude komisí, ale nevolenou vládou mající monopol navrhovat evropské
zákony... bude zde Rada ministrů, která bude spíše parlamentem... pak je zde
Evropský parlament, který je mnohem spíše shromážděním poradců...“
Tak se budu aspoň jako ten zatím ještě trpěný „poradce“ snažit ve prospěch
nejen naší země všemožně sypat písek do žluklou kolomazí promaštěného agregátu
Evropské unie, která mi byla bytostně cizí (protože z dávna nějak povědomá...) už
před Lisabonem – a co teprve po něm! A udělat vše možné, abychom byli v pravý
čas připraveni. Až se to jednou s rachotem rozsype. A zatím každá shora
nadekretovaná evropská „jednota“ se dříve nebo pozd ěji s rachotem rozsypala...
A k tomu mi v případě zvolení dopomáhej Bůh.
DODATEK
Před pár týdny se v tisku objevilo, že jsem „dávno známý extremista a tunelář“.
Kdyby šlo jen o mě, nechal bych to bez komentáře, neboť jsem na takové insinuace
za posledních dvacet let již zvyklý nejen já, ale i moji nejbližší a známí. Protože jsem
se však po osmi letech stal opět straníkem, považuji za povinnost přičinit k tomu pár
poznámek alespoň pro členy naší strany a její registrované příznivce.
Ve čtvrtek 19. února zveřejnil deník Blesk ve svém internetovém vydání článek
„Proklausovskou stranu vede nacionalista a tunelář“, v němž se o mně mimo jiné
tvrdí: „Na jeho bedrech ulpívá podezření, že v roce 1999 tuneloval finance na Vyšší
odborné škole publicistiky v Praze.“ Anonymní autor pak vypočítává, jakých všech
malverzací jsem se měl dopustit, a křísí šest let starý výrok Milana Šimáčka alias
kulaka Vaty z Černých baronů: „Jsem přesvědčen, že bývalé vedení školu
tunelovalo. Jde patrně o hospodářskou kriminalitu.“ A v závěru Blesk „upřesňuje“, že
„věc nakonec skon čila u soudu.“
K tomu musím uvést, že jsem v takové souvislosti nikdy nebyl žádným orgánem
činným v trestním řízení vyslýchán, natož obviněn. Byla to jen ušmudlaná a jalová
kampaň, která iniciátorům propojila příjemné s užitečným. Nový ředitel školy chtěl
humbukem legitimizovat moje vyhnání z funkce zástupce ředitele a herec Šimáček
coby jeho kamarád a jeden z nejpilnějších aktivistů oné kampaně záhy nastoupil na
mou funkci. To bylo to příjemné. A to užitečné? No vždyť kulturní fronta už dlouho
čekala na příležitost, jak si se mnou vyrovnat účet za mou podporu legálního vedení
České televize a za trestní oznámení podané na ikonu kulturní fronty – na Davida
Černého. V závěru mediální kruciáty se dokonce i samotný guru kulturní fronty Jan
Kraus snížil k tomu, že takové bezvýznamné osobě, jakou jsem já, věnoval svůj
pravidelný sloupek v Týdnu. A že to celé stálo na vodě? No a co: „Stačí přece jen
dobře zasít, však ono z toho už něco vzejde... Třeba po šesti letech.“
V jednom ale má letošní Blesk pravdu: „Věc nakonec [opravdu] skončila u
soudu.“ Jen Blesk pozapomněl čtenáře informovat, že to naopak já jsem podal
žaloby na Vyšší odbornou školu publicistiky (o úpravu znění pracovního posudku a o
neplatnost rozvázání pracovního pom ěru) a u soudu s nimi uspěl...
Mladá fronta z téhož čtvrtku 19. února se v článku „Extremista v proklausovské
straně“ omezila jen na doložení mé extremistické letory.
Hned v úvodu upozornila čtenáře, že jsem „problematickou figurou“ už jen proto,
že jsem jako člen trestního senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 „poslal narkomana
romského původu na šest let do vězení za to, že raboval po povodních. “ K tomu
snad jen tolik, že jsem asi opravdu nenapravitelný extremista – udělal bych to totiž
samosebou znova, bez ohledu na to, kolikrát jsem si za to v posledních šesti letech
schytal svoje. A počítám, že tenhle notně poškrábaný vinyl novináři přehrají ještě
v mém nekrologu, dostanou -li včas patřičný pokyn k výronu Pravdy a Lásky.
A pro ten případ, že by tenhle hluboce lidský příběh o rasisticky bezcitném
uvrhnutí nebohého romského lupiče do temného žaláře na čtenáře ausgerechnet
v dnešní době nezabral, přispěchala MFD s vystydlým nášupem, že jsem před pár
lety v interview pro Respekt prohlásil: „Pokud bych se měl s někým ztotožnit, byl by
to určitě Jörg Haider nebo Jean-Marie Le Pen.“ A to mě letošní MFD ještě šanuje –
Respekt v říjnu 2003 navíc čtenářům „tlumočil“, že je to doslova moje „ideové
ukotvení“.
Inu, ne že by mi na tom nějak zvlášť sešlo, takže jen pro anály: Tuhle větu jsem
zkrátka neřekl. Jen jsem na dotaz „zda je mým vzorem Haider, nebo Le Pen“
odpověděl něco na ten způsob, že kdybych byl rakouským nebo francouzským
nacionalistou, nejspíš bych volil jejich stranu. Takže opět: „Však ono z toho něco
vzejde...“
Od té doby jsem na otázku ohledně politických vzorů trošku alergický. Pro
pořádek ale aspoň zde tedy uvádím, že když už, tak jsou pro mě vzorem – ale
naprosto nedostižným – především František Ladislav Rieger, Kar el Kramář, Ladislav
Rašín či Václav Klaus v politice a namátkou Josef Jungmann, Karel Vorovka, Josef
Pekař či Jiří Krupička v humanitních vědách nebo Karel Havlíček, Jan Stanislav
Skrejšovský, Jan Ner uda či Viktor Dyk v žurnalistice.
Ústředním tématem článku však bylo „odhalení“ mého extremismu, který jsem
nezvratně zpečetil svým kandidováním za Národní stranu v parlamentních volbách
v roce 2006. No, budiž – nálepkování, respektive „labelling“ je dnes v módě. Třebaže
před ním kriminologové i sociální psychologové neustále varují... Pravé pohnutky své
kandidatury jsem ale zveřejnil ještě před oněmi volbami v jednom interview, které je
myslím pořád ještě dostupné na internetu:
„...Jakýsi pan Bíža a paní Mallothová [poslanci za ODS, kteří hlasovali pro zákon
o registrovaném partnerství] tak vlastně rozhodli o mé kandidatuře za Národní stranu:
raději volit třebas bez naděje na úspěch, než dát hlas straně, která se deklaruje jako
liberálně-konservativní. Donedávna jsem si myslel, že je to roztomile komický
protimluv, nebo dokonce nějaký sofistikovaný pravicový trik. Není – jen část této
bezzásadové a ideově houbovité strany chce rodinu jako instituci zničit, a jiná část ji
chce zachovat. A kočkopsi štěkmňoukají a karavana jde dál. Ale prosím – nadále už
bez mého hlasu, neřkuli souhlasu! ... A kdyby šlo jen o ty homosexuály a jejich
registraci... Mnohem více mě v dobách, kdy jsem ještě vážně přemýšlel, že dám svůj
hlas ODS, odpuzoval její – jistěže pokaždé jinými ústy deklarovaný – ‚euro-fanatikreal-
skepticismus‘... Ztratil jsem poslední zbytky důvěry v ODS, a tak m ě ve volebním
roce opravdu nenapadlo nic razantnějšího a volebně aktivnějšího. Snad to bude naší
české věci ku prospěchu.“
Tak takhle to před těmi třemi roky bylo... Do čela kandidátky Národní strany na
Vysočině mě přivedlo tušení (a bohužel neklamné) blížícího se přitakání vondrotopolánkovské
ODS evropeismu, ba přímo eurofederalismu. A to byla poslední
parlamentní politická strana, o které jsem si do jisté doby ještě pořád myslel, že bude
hájit české zájmy! Pro mě se tak octla svrchovanost našeho státu již tehdy
v osudovém ohrožení. A byl jsem vychován, že v takovém případě se sedlá! I kdyby
v maštali zbyla jen ta poslední, kulhavá kobyla, která stejně nikam nedocválá. Aspoň
veřejně demonstrovat nesouhlas a učinit zadost vlastnímu svědomí! A i kdyby
hrozilo, že si jezdec třeba zláme vaz.
Před třemi roky jsem i kvůli tomuhle svému spektakulárnímu politickému gestu
přišel – aspoň podle vyjádření tehdejšího místopředsedy představenstva – o místo
generálního ředitele. Teď možná dostali novináři za úkol dorazit mě už definitivně.
Navzdory tomu „hier stehe ich, ich kann nicht ander s...“
V Praze dne 8. března 2009 večer.

 

 

8978 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Česká televize je bez jakékoliv parlamentní kontroly, je to stát ve státě To je síla a šok. Takhle vypadá islamizovaná Anglie, žádná fake news, ale osobní zkušenost redaktora světoznámého deníkuTahle směska okoukaných vykopávek a beznadějných eurohujerů chce, abyste je volili...Potřebujeme 260 000 imigrantů ročně, hlásí z NěmeckaPřátelé, pomozte, prosím, abychom mohli dále vycházet

euServer.cz

Madeleine Albrightová a obchod s drogami, prostituce, krádeže aut a obchod s orgány zavražděných. 11. výročí vyhlášení samostatnosti KosovaProfesor Martin C. Putna navrhl, aby televizím TV Barrandov a TV Prima byla odňata licenze – a to za vyslovení názorů, se kterými on a spolu s ním i pražská kavárna, nesouhlasí

ePortal.cz

Velké změny neřídí konspirátořiBrexit: Tvrdý? Chaotický? Divoký? Čistý!

Eurabia.cz

Blíží se eurovolby a boj o pozici leadera vlastenců zesiluje. Okamuroví se hroutí SPD a sám Okamura obviňuje ostatní vlastenecké kandidáty ze spiknutí proti němuTrump lump? Kubánský prezident kritizoval imperiální výhrůžky USA vůči Venezuele

FreeGlobe.cz

Veganští rodiče málem umořili své dítě k smrti. Čím ho krmili? (+ foto)Prvními Švédy byli prý Somálci! Takovou vědu šíří dokument veřejnoprávní televize (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

eOdborar.cz

Vyjádření Českomoravské konfederace odborových svazů k tragické smrti operátora v Kvasinách Vedení neziskovky se má jak prasata v žitě a česky občan to platí aneb realita neziskovky podporující uprchlíky

ParlamentniListy.cz

Věděl příliš mnoho: Plukovník Komárek ukazuje, kdo a jak odposlouchával Babiše a zadal Čapí hnízdoPodvodník Altner, podojil nás. Drsná slova z ČSSD, jde i o Zemana
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění