Nové pokrokářství a obrana národa

Autor: John O'Sullivan | Publikováno: 14.6.2006 | Rubrika: Kulturní válka
lev

Užíváme-li pojmů konzervativní a liberální, je nesmírně důležitý kontext, v jakém se objevují. A téma mého článku se stane okamžitě zřejmým, jestliže jej uvedu vymezením těchto dvou politických přístupů, tak jak je formulovali dva vynikající američtí politologové Samuel Huntington a James Burnham.

Huntington definuje konzervatismus jako systém idejí sloužící k obraně zavedených institucí v okamžiku, kdy je proti nim veden útok ohrožující samu jejich podstatu, a dodává: „Jestliže jsou ohroženy samotné základy společnosti, připomíná konzervativní ideologie občanům nezbytnost určitých institucí.“

James Burnham ve své knize Sebevražda západní civilizace (The Suicide of the West, 1964) chápe liberalismus jako „ideologii sebezničení západní civilizace“ – ne snad, že by chtěl liberalismu přisuzovat doslova roli bezprostřední příčiny této sebedestrukce; míní to spíše v tom smyslu, že ideje liberalismu smiřují Západ s pomalým rozpadem vlastní civilizace: „Je to jako kdyby člověk, jehož organismus stravuje smrtelná choroba, začal právě v okamžiku, kdy mu tvář zrudla návalem horečky, přesvědčeně tvrdit: „Skvělé, cítím, že se uzdravuji, už se mi do tváří vrací krev…“ „Pokud dojde k tomu, že západní civilizace bude zcela zničena … my nebo naše děti jsme schopni její konec paradoxně nahlížet prizmatem principů liberalismu nikoliv jako konečnou porážku, ale jako přechod k novému a vyššímu řádu, v němž se lidstvo jako celek spojí v univerzální civilizaci, která se dokázala povznést nad rozdíly vyplývající z provincionalismu, neblahých přehrad a diskriminace minulosti.“

Jestliže tyto dvě citace postavíme vedle sebe, vyvstane před námi v ostrých rysech úloha současného konzervatismu: hájit instituce západní civilizace v jejich specificky americké podobě proti sérii útoků na jejich podstatu, útoků, které jsou buď obhajovány, nebo alespoň omlouvány těmi, kteří se nazývají liberály.

Maskované nebezpečí

V dnešní situaci je teze o liberalismu, který přispívá k akceleraci sebezničujícího směřování Západu, ještě opodstatněnější než dříve. Když studenti sportovního univerzitního spolku Ivy League organizují shromáždění a skandují hesla jako „Hej, hej, hop, hop, hop, Západ už je trop!“, když jejich profesoři s nadšením vyřazují klasiky západního myšlení z učebního plánu a když politici s potěšením dohlížejí na přepisování historie Spojených států z pozic multikulturalismu, jenž popírá nebo bagatelizuje její západní kořeny, nikdo nemůže hodnověrně popřít skutečnost, že se jedná o útok na samu podstatu hodnot západní civilizace.

Tato revoluce liberalismu je útokem na instituce vytvořené klasickým a konstitučním liberalismem v jeho obdivuhodné kreativní fázi, kdy jeho stoupenci neprosazovali pouze volný trh, ale také práva jednotlivce, svobodu vědeckého bádání, svobodu projevu, vládu zákona, vládu většiny, princip demokratického zodpovídání se voličům a národní suverenitu. Revoluce liberalismu slibuje – jak jinak –, že se nechystá liberální instituce zrušit, ale spíše je transformovat v cosi, co je „přesáhne“, dá jim jejich „pravý obsah“, na rozdíl od dosavadní pouhé formálnosti. Ve skutečnosti ovšem rušeny jsou, což je jistě alarmující. A jsou nahrazovány institucemi jinými, odvozenými z odlišné politické filozofie.

Fonteův impuls

Základní obrysy revoluce liberalismu zmapoval John Fonte z Hudsonova institutu v sérii pozoruhodných esejů, a sice především ve stati „Liberální demokracie versus transnacionální progresivismus“. Nové liberální pokrokářské hnutí odvrhující ideu národa jako přežitek má svou ideologii opřenou o několik základních tezí začínajících se postupně prosazovat v praxi.

Práva jednotlivce jsou nahrazována právy skupin. Různé společenské skupiny jsou nositeli názorů, řečeno příslušným žargonem „perspektiv“. A pokud jednotlivci vyjadřují názory protichůdné perspektivám skupiny, jejíž součástí jsou, nemají nárok tuto skupinu reprezentovat. Typickým projevem tohoto trendu jsou kvóty stanovené na základě příslušnosti k určité rase či pohlaví.

Útočí se na vládu většiny jako na hlavní mechanismus demokratické vlády. Vláda většiny, jak prohlašují odpůrci tohoto principu, nebere dostatečně v potaz zájmy skupin tvořených představiteli menšin či skupin „diskriminovaných“ a měla by být nahrazena mechanismem rozdělení moci mezi různé skupiny. Tento ambiciózní projekt nebyl důsledně zaveden doposud nikde, byly ovšem již podniknuty kroky směřující k jeho realizaci. Například zákon o volebních právech (The Voting Rights Act) požaduje, aby se struktura volebních obvodů řídila určitými rasovými zřeteli, a některé evropské země v nedávné době zavedly zákony požadující od politických stran, aby určité stanovené procento jejich volebních kandidátů byly ženy.

Dochází k přenášení moci z politických institucí přímo odpovědných voličům (Kongres, parlament, vláda) na soudce, byrokratické úřady a mezinárodní organizace, které voliči nemohou nijak ovlivnit. Původně byl pro takové přenesení moci nezbytný souhlas volených orgánů; stále častější jsou ovšem případy, kdy soudci interpretují mezinárodní právo jako právní normu, která má přednost před právem národním (a to i v případech mezinárodních úmluv, které dosud nebyly ratifikovány nebo jejichž rozsah byl od ratifikace značně rozšířen). V Evropské unii postoupila tato praxe ještě mnohem dál než ve Spojených státech – zde soudy s celoevropskou působností ruší rozhodnutí soudů jednotlivých národních legislativ v právních kauzách tak odlišných, jako jsou teritoriální práva rybolovu na jedné straně a práva příslušnic vojenských sborů přijít do jiného stavu na straně druhé. Pokud bude mít tento trend zelenou i nadále, nejprve povede nutně k rozrušení národní suverenity a správy věcí jednotlivých národů a v konečném důsledku k tomu, že tyto hodnoty budou považovány za přežité.

Jsme svědky pokusů změnit sebepojetí Ameriky. Každý národ si utváří obraz sebe sama, jenž vychází z vlastního pojetí historie, které je založeno v „archetypálním“ národním příběhu, jehož součástí jsou heroické epizody. V tomto tradičním národním příběhu je Amerika pokrokovou šiřitelkou (univerzalizací) anglické civilizace – je Magnou Chartou rozšířenou tak, aby mohla pojmout otroky i pozdější imigranty a obohatit sebe sama kulturami, jež s sebou přinesli. Je tudíž odnoží jedné odnože západní civilizace. Ideologie multikulturalismu ovšem usiluje o revizi tohoto sebepojetí a o jeho nahrazení zcela jiným příběhem, v němž je Amerika nahlížena jako „konvergence“ (směsice) evropské, africké a indiánské (americké) civilizace. A tudíž je pro ni vhodnější politický systém založený na rozdílných identitách a právech skupin. Tato idea rekonstrukce převládla jako ortodoxní názor na mnoha amerických státních středních školách.

Probíhá jakási „rekonstrukce“ národů masovou imigrací z jiných kultur. Pokud jsou noví imigranti asimilováni do „původního“ národa, nevzniká žádný problém; jestliže ovšem k asimilaci nedojde, národní společnost se postupně rozpadá v jakýsi Babylon nesourodých skupin odlišných kultur s protichůdnými politickými zájmy a krédem. Vzhledem k současné zákonné úpravě však proces asimilace komplikuje nejenom samotný počet nově příchozích imigrantů, ale působí proti ní také oficiální politika multikulturalismu a dvojjazyčnosti.

Dochází k odluce občanství od národnosti a k udělování občanských práv – včetně volebního práva – všem občanům žijícím v daném státě včetně ilegálních imigrantů. Podle této představy by měl imigrant své občanství vláčet na hřbetě a přinést si je s sebou automaticky do kterékoliv země, do níž se mu podaří proniknout. Pokud by tato vize byla reálně zakotvena v zákoně, změnila by národní státy v pouhá místa pobytu; symbolem tohoto typu občanství je Mohamed Atta, únosce, který zničil Světové obchodní centrum.

Národní státy v postnacionálním světě, který popisuje Fonte, již nejsou národní pospolitostí spojenou společnou historií, kulturou a „tajemnými vlákny paměti“; jsou prostě bizarním konglomerátem obyvatel libovolného kusu země. Pravomoc politického úřadu již není omezena ústavou a vtělena do konkrétních národních institucí; nemá hranice a je rozptýlena mezi různé orgány na různých úrovních. Politici již nemusí nést odpovědnost za nelehká rozhodnutí; mohou ji přenést na vyšší orgány moci, které nemají povinnost komukoliv se zodpovídat. Vlastenectví dnes již není vrcholnou občanskou ctností; nahradil je buď příklon směrem dolů – k omezené loajalitě vůči vlastnímu etniku, nebo směrem vzhůru – ke kosmopolitní loajalitě vůči mezinárodním institucím.

Pro běžného voliče se svět stal záhadným místem, jehož chod lze mnohem obtížněji ovlivňovat, nemluvě o možnosti vykonávat nad ním kontrolu. Pro politické elity se stal jarmarkem moci, v němž si byrokraté, lobbistické skupiny a nadnárodní právnické firmy prokazují navzájem přátelské služby pod pláštíkem postnacionálního popření odpovědnosti vůči komukoliv.

Úder blesku a nová naděje

Po řadu let se revoluce liberalismu a nového pokrokářství velmi rychle šířila, a to především díky tomu, že jí veřejnost nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Jedním z důvodů všeobecné absence zájmu veřejnosti byla ustrašená neochota republikánské strany zabývat se takovými otázkami, jako jsou například rasové preference, dvojjazyčná výchova, nebo dokonce Mezinárodní trestní soud. Přestože představitelé konzervatismu trvali na principiálním hájení ústavy před takovými útoky, republikáni v této otázce ustoupili. Ve skutečnosti jejich postoje prodělaly vývoj od naprostého ignorování výpadů tohoto typu za vlády Reagana přes tichý souhlas s nimi za George H. W. Bushe až po nadšené přijímání některých z nich za George W. Bushe. Postupující revoluci mohlo zastavit pouze cosi na způsob úderu blesku.

Ke zděšení nás všech tento úder blesku skutečně dopadl v podobě teroristického útoku na Spojené státy; všichni se shodneme na tom, že onen den změnil naprosto vše. Především přispěl ke znovuobjevení faktu, že Amerika má hluboké, skryté rezervy patriotismu a že zde existuje široce sdílená, přestože nikoliv všeobecná touha po národní jednotě. V jediném hrůzném okamžiku se vytvořil či rekonstituoval blok stoupenců asimilační politiky, přísnějších imigračních opatření a výkladu americké historie jako příběhu velkých činů: silný blok představitelů americké veřejnosti oponující všem – v nedávné době módním – pošetilým vlnám postnacionalismu.

V zahraniční politice vyšla Bushova administrativa vstříc těmto hlasům veřejnosti rezolutním vyhlášením války terorismu a formulováním jasné vojenské strategie pro vedení této války; veřejnost ji odměnila rozsáhlou celonárodní podporou. Avšak v domácí politice, v oblasti prosazování smyslu pro národní identitu, zůstala Bushova administrativa víceméně nečinná – dávala přednost omezování svobody uvnitř země, nikoliv posilování ochrany před vnějšími hrozbami. Soustředila se výlučně na (velmi prozíravé) varování před případnými protimuslimskými projevy – aniž ovšem požádala o vyjádření loajálnosti ze strany muslimských vůdců nebo, obecněji, aniž požádala komunity imigrantů, aby vyjádřily veřejně svou podporu americkému národu. To byla veliká chyba. Většina imigrantů by takové prohlášení učinila ráda; výrazně proti by byli pouze představitelé amerických kulturních elit.

Ti jsou ovšem údernou silou postnacionálního pokrokářství; a mohli by proto považovat požadavek loajálnosti za znamení, že Americe se vrátila plná sebedůvěra v sebe samu, ve vlastní instituce ústavní demokracie a ve své vlastní historické poslání. Naopak bez tohoto požadavku může být mnoho poctivě smýšlejících umírněných občanů strženo proudem onoho typu extrémního multikulturalismu, který je názorovým východiskem lidí obhajujících pachatele útoku na Světové obchodní centrum.

Nadešel tedy okamžik velkého významu a velké příležitosti v americké politice. Demokracie a národní stát jsou siamskými dvojčaty politické teorie; demokracie zřídkakdy přežije bez svého dvojčete. Každý pokus vytvářet demokracii na principech multikulturalismu skončil buď nezdarem, nebo vyústil v hlubokou krizi. Od prezidenta Bushe bylo velice prozíravé, že svůj národní apel – i když nebyl zcela důsledný – založil na důrazu na obranu americké demokracie, a to se stejným akcentem na slově americká i na slově demokracie. Bushův apel dokonale souzněl s náladami většiny obyvatel Spojených států; získal si podporu mnoha voličů představujících společenské menšiny; republikánům nabídl záchranný kruh v podobě popularity v domácí politice a přitáhl i voličskou obec tradičně hlasující pro demokraty, jako například vlastenecky založené dělníky. A kdyby tento apel nezazněl s takovou silou, revoluce stoupenců nového, pokrokářského liberalismu by se nerušeně šířila dál.

Autor je bývalý poradce premiérky Margaret Thatcherové, v letech 1991–1997 byl šéfredaktorem National Review, nyní je šéfredaktorem agentury UPI. Stať byla publikována v National Review 17. prosince 2001, vychází v redakčně upravené a mírně zkrácené podobě. Přeložil Milan Jára. vyšlo v Revue Prostor 53

6079 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Existuje mnoho nevysvětleného kolem 11. září a v průběhu osmnácti let od útoku nevysvětlené ještě přibylo. Není jen shodou okolností, že přes 4 tisíce poškozených onemocnělo rakovinou?Kdo si myslel, že se nás problém islámského fanatismu a džihádismu bezprostředně netýká, byl velmi rychle vyveden z omyluJde zcela nepokrytě a nepochybně o cílený útok na naší suverenitu v oblasti justice, a do budoucna bezpochyby půjde o skvělý nástroj na trestání a vydírání neposlušných členských států EUPřátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Politicky nekorektní vtipy o islámu, migraci a EU aneb Již brzy zakázané a trestné?Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Švédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....Agent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituály

ParlamentniListy.cz

Bomba: Babiš navrhuje zrušit poplatek pro ČT. V tomto případě…Babiš pro PL: Koněv? Je to jinak. Rusko zpět do hry. Nový úder neziskovkám. Bakalova sekta. Vzkaz Petříčkovi
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění