Francisco Franco a španělská občanská válka

Autor: Tomáš Břicháček | Publikováno: 18.7.2006 | Rubrika: Studie
Franco

Letošního 17. a 18. července si připomínáme výročí začátku španělské občanské války, největšího a nejkrvavějšího konfliktu na evropském kontinentu v období mezi dvěma světovými válkami. Kulaté výročí je příležitostí k připomenutí důvodů války, jejího průběhu i k vyvracení černobílého vidění, které u starší generace dodnes přetrvává, a to nejen jako důsledek indoktrinace komunistickým výkladem historie, ale i způsobu, jakým byl tento konflikt nazírán v předmnichovském Československu v době rostoucího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa.

Rozkol ve španělském národě

Občanská válka byla výsledkem hlubokého vnitřního rozpolcení španělské společnosti, které postupně gradovalo v pětiletém obdobím mezi pádem monarchie Alfonse XIII. a vypuknutím povstání. S velkým zjednodušením lze říci, že proti sobě stály dva tábory. Na jedné straně to byli nadšení levicoví či levicově liberální reformátoři, kteří chtěli vybudovat nové Španělsko a kterým chyběla umírněnost a citlivost při prosazování změn – ať už jde o pozemkovou reformu, postavení církve, autonomii některých regionů a další problémová témata. Na druhém břehu pak stáli konzervativci, obávající se o osud tradičních hodnot a jednotu země. V poslední fázi před válkou došlo k radikalizaci na obou stranách, především ovšem v táboře levicovém.

Po volbách v únoru 1936, které skončily mírným vítězstvím Lidové fronty, sdružující levicové strany včetně komunistů, se ukázalo, že spolupráce mezi vládou a konzervativní opozicí nebude možná. Vláda se dostala do vleku levicových radikálů. V zemi docházelo k brutálním násilným výstupům proti katolické církvi, která byla pro radikály představitelkou starého světa, docházelo také k násilnému zabírání půdy na venkově, které vláda nejen tolerovala, ale mnohdy i zpětně legalizovala. Vláda se chystala udělit několika regionům širokou autonomii. Docházelo také k násilnostem mezi levicovými a pravicovými bojůvkami.

Konzervativní generálové, otřesení vývojem situace, už od jara 1936 připravovali státní převrat. Vláda nebezpečí cítila, ale nereagovala k vlastní škodě dostatečně rázně. Generály, o jejichž loajalitě měla pochyby, pouze převelela na různá periferní místa. Např. generál Franco se tak stal vrchním velitelem na Kanárských ostrovech, generál Goded na Baleárách, apod. Přípravy povstání ovšem pokračovaly. Hlavním koordinátorem se stal generál Emilio Mola.

Generálové získali podporu pravicových politických sil. Šlo zejména o fašistickou Španělskou falangu, monarchisty prosazující návrat posledního krále Alfonse XIII., Tradicionalistické společenství neboli karlisty (což bylo konzervativní monarchistické hnutí, prosazující již přes sto let jinou linii královského bourbonského rodu). Ke konečnému sjednocení těchto pomohla nešťastná událost. Levicovou bojůvkou v odvetu za násilí pravicových bojůvek byl 13. července zavražděn pravicový politik José Calvo y Sotelo. Tato událost byla poslední kapkou pro mnohé váhavce. Mimo jiné pro generála Franka, který dosud opatrně vyčkával na další vývoj situace.

První fáze války

Povstání, které znamenalo začátek války, vypuklo 17. července v pět hodin odpoledne v Melille ve španělském Maroku. Město bylo brzy ovládnuto, vzápětí poté se povstalci zmocnili Ceuty a Tetuánu a během 24 hodin měli celé území tohoto španělského protektorátu ve svých rukou. Zdejší jednotky byly už delší dobu ideologicky zpracovávané svými veliteli, revolta tedy měla relativně hladký průběh.

V samotném Španělsku začala povstání na mnoha místech následujícího dne, 18. července. Nejjednodušší situace byla zpravidla ve městech, kde se do čela povstání postavil sám místní velitel, jinde musel být velitel odstraněn a vedení se ujal některý z jeho zástupců.

Ačkoli povstání, jak se ostatně očekávalo, neuspělo ani Madridu ani v Barceloně, kde s potlačením pomáhali i čerstvě ozbrojené dělnické milice, "nacionalisté" (jak povstalci začali sami sebe nazývat) během dvou dnů získali kontrolu nad významnou částí země.

Nacionalisté měli ve svých rukou Kanárské ostrovy, španělské Maroko, dále generál Queipo de Llano ovládl Sevillu, generál Varela dlouhý pás pobřeží od Cádizu po Algeciras, generál Cabanellas rozlehlé oblasti Aragonu, včetně hl. města Zaragozy a oblasti Pyrenejí. Sám mozek povstání generál Mola se úspěšně zmocnil navarské metropole Pamplony. Povstání také jednoznačně uspělo v konzervativním kastilském vnitrozemí. V rukou nacionalistů se ocitla starobylá města jako Burgos, Valladolid, León, Soria, Salamanca, Segovia. Stejně tak se zmocnili Galície, severozápadního regionu Španělska. (viz mapka zde)

70. výročí začátku španělské občanské války

Pokud jde o tato dobytá území, můžeme říci, že šlo většinou o zemědělské oblasti s konzervativním venkovským obyvatelstvem. V rukou republikánské vlády zůstaly naopak nejprůmyslovější oblasti a největší města.

Pokud jde o srovnání vojenských sil obou stran: Republice zůstala věrná asi polovina pozemního vojska, prakticky celé námořnictvo a asi dvě třetiny letectva. Nacionalisté však disponovali nejkvalitnějšími vojenskými jednotkami španělské armády - jednotkami z Maroka (tzv. afrikanisté).

***

Na území republiky se po překonání krátké vládní krize ujal moci kabinet Josého Girala. Ten neváhal a souhlasil s ozbrojením dělníků a vytvoření dělnických milicí. I díky nim, jak už jsme zmínili, bylo povstání v Madridu a v Barceloně hned v zárodku potlačeno. Opíráním se o dělnické bojůvky si však vláda zahrávala s ohněm. Celou republikou se šířil radikalismus. Levice si vylévala vztek na představitelích církve a jejím majetku, na zajatých povstalcích, na bohatých lidech a vůbec na každém, kdo byl podezřelý ze sympatií k nacionalistům. Především církev byla obětí zuřivého, krvavého pronásledování. Antonio Montero uvádí, že během války bylo povražděno 11 biskupů (tedy asi jedna pětina), necelé tři stovky jeptišek, přes 4100 kněží (13 % z celkového počtu), přes 2300 mnichů (=12%). Vzplanuly stovky kostelů, četné církevní památky byly srovnány se zemí. V souvislosti se zběsilým pronásledováním církve na republikánské straně se nezřídka mluví o "holocaustu".

70. výročí začátku španělské občanské války

Bezbřehé násilí nemohlo mít jiný následek než ten, že se drtivá většina představitelů církve přiklonila na stranu nacionalistů, kteří od počátku okázale vystupovali jako bojovníci za katolickou víru a ochránci církve. Málokterý duchovní po válce nesouhlasil s biskupem (a pozdějším kardinálem) Vicentem Enrikem y Tarancónem, když prohlašoval, že "bylo nutné pozvednout zbraně k obraně víry", protože "rudí chtěli Španělsko odkřesťanštit a udělat z něj satelit Ruska".

Již v prvních dnech války nacionalistický tábor musel vyřešit otázku vrchního velení. Generál Sanjurjo, s kterým se počítalo jako s vrchním velitelem totiž zahynul při letecké havárii právě když se 20. července vracel z portugalského exilu do vlasti. 23. července tak byl coby kolektivní velení vytvořen Výbor národní obrany (Junta de Defensa Nacional), ve kterém zasedlo sedm nejdůležitějších generálů. Formální předsednictví bylo svěřeno nejstaršímu z nich, gen. Cabanellasovi.

***

Generál Franco, dosavadní velitel Kanárských ostrovů, zahájil na ostrovech povstání a poté odletěl do Maroka, aby se zde ujal velení. Když 19. července přistálo jeho letadlo v Tetuánu, byl zde nadšeně uvítán. Zapojení se tohoto věhlasného, populárního generála do povstání dodávalo nacionalistům optimismus. Přestože se Franco na přípravě povstání prakticky nepodílel a do poslední chvíle váhal, zda se má připojit, nyní se dal aktivně do práce. Prvním problémem, který se musel vyřešit byla přeprava vojsk na Pyrenejský poloostrov. Právě jednotky v Maroku, nejkvalitnější, nejvycvičenější jednotky španělské armády, byly totiž pro úspěch celého povstání klíčové. Nacionalisté neměli k dispozici ani vojenské námořnictvo ani letectvo. Pár nekvalitních letadel, které měli, mohlo sotva mohlo pomoci s přepravou. Vzápětí poté, co se ujal velení, Franco vyslal zástupce do Říma a do Berlína s cílem nakoupit letadla a zbraně.

70. výročí začátku španělské občanské války

Jak Italové tak Němci se po krátkém váhání rozhodli nacionalistům pomoci. Mussoliniho vedení přislíbilo 12 bombardérů, z nichž 9 už koncem července dosedlo v Maroku. Stejně tak Hitler souhlasil s odesláním 20 dopravních letadel, k nimž bylo dodáno také několik bojových letadel a protiletadlové zbraně. Právě německé dopravní letouny Junker 52 nejvíce pomohly rychlému přesunu vojsk.

Transport vojáků přes úžinu, který bývá někdy označován jako první letecký most v dějinách, mohl začít. Během prvního srpnového týdne byla leteckou cestou, a také pomocí námořního konvoje dopravních lodí (pod ochranou nově získaných bojových letounů), přepravena většina jednotek z Maroka a s nimi velké množství zbraní a munice.

Frankův úspěch s přesunem vojsk umožněným vyjednáním zbrojních dodávek pomohl dále zvýšit jeho prestiž v povstaleckém táboře. K tomu pomohlo i to, že se nyní stal jakousi spojkou s německou a italskou vládou.

***

Díky přesunu vojsk z Maroka byla jižní fronta brzy stabilizována. Rozsáhlé území západní Andalusie, které bylo pod nacionalistickou kontrolou bylo propojeno s Granadou a dalšími nacionalistickými enklávami, které se bránily republikánskému obležení. Ovládnuto bylo také údolí řeky Guadalquivir. Na jihu tak zůstala Republice jen izolovaná oblast kolem Málagy.

Ve stejné době začali nacionalisté ofenzívu v západošpanělském regionu Extremadura. Ze Sevilly vyrazily na sever jednotky generála Yagüeho. Do poloviny srpna oblast dobyly - včetně urputně se bránícího města Badajoz. V tomto městě došlo k prvnímu velkému krveprolití války. Poté co byla dobojována tvrdá bitva o město nechal generál Yagüe asi dvě tisícovky republikánských zajatců zahnat do místní koridy a zastřelit.

Úspěšnou ofenzívou v Extremaduře se spojilo jižní nacionalistické území pod velením Franka se severním, kde byl vrchním velitelem Mola. Po tomto úspěchu začali v druhé polovině srpna nacionalistické jednotky postupovat směrem na Madrid. V polovině září pak jednotky postupující z jihu stanuli přibližně 100 km od hlavního města. Ze severovýchodu dále postupovaly Molovy síly.

***

Přestože odpor republikánských sil se zmenšující se vzdáleností od metropole sílil, nacionalisté by byli město pravděpodobně dobyli, pakliže by byli zaútočili ihned. Franco ovšem namísto bezprostředního útoku dal přednost jiné operaci. Rozhodl se stočit hlavní síly k Toledu, historickému městu asi 60 km na jihozápad od Madridu, kde se statečně bránila v obležení ve starobylém alcázaru (tj. hrad/pevnost z maurských dob) nacionalistická posádka pod vedením pozdějšího generála Moscardó. Město nemělo ani tak vojenskou hodnotu, jako spíše morální a propagandistickou. Vysvobození obležených spolubojovníků považoval Franco jednak za věc cti, jednak jako gesto propagandisticky velmi dobře využitelné, sloužící k pozvednutí morálky, jistě si však také uvědomoval, jak může tato operace pomoci jeho osobní prestiži. Nic mu nemohlo více hrát do karet v době, kdy se vojenské velení nacionalistů v zájmu efektivity velení chystalo zvolit jednoho vrchního velitele, který by nahradil dosavadní kolektivní velení Výboru národní obrany.

Město bylo dobyto 28. září. Franco byl následujícího dne osvobozenými vojáky nadšeně uvítán. Jeho prestiž a popularita v nacionalistickém táboře vzrostla do závratných výšin. Vzápětí poté byl svými kolegy ve Výboru národní obrany zvolen vrchním velitelem všech nacionalistických ozbrojených sil (generalisimem) a zároveň politickým šéfem.

Nejvyšší moc převzal 1. října. Brzy se pak začal označovat jako hlava státu (Jefe del Estado) či vůdce (caudillo). Ačkoli jmenování bylo původně zamýšleno pouze na dobu, co potrvá válka, o této časové podmínce Franco odmítl hovořit a vzápětí se na ni mělo zapomenout. Franco měl zůstat u moci po následující dlouhé čtyři desítky let, až do své smrti.

V době, kdy byl republikánský tábor paralyzován vnitřními rozbroji, ustavili tedy nacionalisté jediného vůdce. Budoucí vývoj měl ukázat, že tím získali oproti republikánům další velmi podstatnou výhodu.

70. výročí začátku španělské občanské války

***

Válka zatím pokračovala dál. Na pořadu dne nyní bylo obnovení tažení na Madrid. Koncem října již Molovy jednotky ze severu stály před branami města. Vláda republiky před hrozícím nebezpečím opustila 6. listopadu město a přesídlila do závětří do daleké Valencie. Vládu ve městě převzal vojenský velitel generál José Miaja. Pozdržení útoku kvůli toledské operaci dalo republikánům čas opevnit se a přijmout dodávky zbraní od Sovětského svazu, právě od října proudící ve velkém množství a pomoc mezinárodních dobrovolnických jednotek, tzv. interbrigád (viz níže). Obranyschopnost města byla výrazně posílena.

Útok na předměstí Madridu začal první listopadový týden. Nacionalistické jednotky ovšem narazily na nečekaně rozhodný odpor republikánských vojáků i dělnických milicí. Republikánské obraně také spadl do klína opravdový dar z nebes: v jednom zničeném italském tanku byl nalezen plán nacionalistického útoku na město. Republikáni pak svou obranu přirozeně uzpůsobili podle tohoto plánu. Na počátku třetí listopadové dekády už bylo jasné, že první útok zkrachoval. Ani druhý pokus v prosinci a třetí počátkem ledna 1937 nebyl úspěšný.

Neúspěch u Madridu můžeme považovat za konec první fáze války. Spolu s krachem útoku na metropoli padla iluze o bleskové válce.

Když se ukázalo, že válka nebude do Vánoc vyřízená, Franco byl tím posledním, kdo by toho litoval. V jednom interview prohlásil, že po dobytí Toleda měl jasný dojem, že válku už vyhrál a že ztratil zájem o rychlé vítězství. Franco totiž toužil po vítězství úplném, které se dostaví po naprostém vyčerpání a zničení protivníka. "Caudillo" se od počátku netajil s touhou ve válce nejen zvítězit, ale také odstranit ze společnosti všechny "škodlivé prvky", tak aby jí posléze mohl v klidu bez větších problémů vládnout.

Zahraniční pomoc

Pro druhé období války byla charakteristická vzrůstající zahraniční angažovanost a to jak na straně nacionalistů, tak republiky. Pokud jde o nacionalistický tábor: Výrazným příspěvkem Německa byla letka bojových letadel jménem Legie Kondor s asi 5000 letci, která dorazila do Španělska v březnu 1937. Italové zas posílali početné pozemní jednotky, a to dokonce více, než bylo domluveno s Frankovým vedením. Franco tuto nadměrnou italskou snahu neviděl právě rád, protože se bál, že by se Mussolini mohl snažit vměšovat do vnitropolitických záležitostí. Koncem války měla Mussoliniho Itálie ve Španělsku asi 74 000 "dobrovolníků."

Pomoc republice byla rovněž mohutná. Sovětský svaz ji dodával stovky letadel, tanků, statisíce pušek, munici, pohonné hmoty, suroviny. Ze SSSR proudilo také množství vojenských poradců a jiných odborníků. V průběhu války dodal podle Vladimíra Nálevky Sovětský svaz 650 bojových letadel, 347 tanků, 60 obrněných aut, 1186 děl, přes 20 000 kulometů a téměř půl milionu pušek. Sovětská pomoc byla tedy mohutná, Stalin si ji ovšem nechal také řádně zaplatit. Dodávky byly z velké části financovány ze španělského zlatého pokladu, který byl už na podzim 1936 převezen do Moskvy. Odvrácenou stranou mince byl také masivní přísun agentů NKVD.

70. výročí začátku španělské občanské války

Pokud jde o zmiňované interbrigadisty, první z nich dorazili na španělskou půdu 14. října (1936), kdy do přístavu Albacete na jihovýchodě země dorazilo prvních 650 dobrovolníků. Koncem měsíce se jejich počty rozrostly už na 3500. Během války se pak v řadách interbrigadistů vystřídalo asi 60 000 dobrovolníků z 24 zemí. V boji padlo asi 10 000 z nich. Téměř 8000 jich bylo zajato či dezertovalo. Za připomenutí stojí, že v Interbrigádách se vystřídaly i tři tisícovky Čechoslováků (tzv. španěláci).

Bojové operace v roce 1937

V únoru 1937 italské "dobrovolnické" jednotky hrály rozhodující roli při dobytí Málagy, posledního republikánského ostrůvku na jihu. Tento snadný úspěch Italy povzbudil k plánování rozsáhlejší akce. Podle dohody s Frankovým vedením byla Italům svěřen útok v oblasti města Guadalajara v rámci velké ofenzívy na východ od Madridu s cílem dokončení obklíčení města. U Alcalá de Henares se měly italské jednotky setkat s nacionalistickými, které měly zaútočit od Jaramy. Šlo o vůbec o jedinou velkou akci během války, která byla výlučně na bedrech italských jednotek.

V rámci zmíněné obkličovací ofenzívy nejprve nacionalisté zaútočili v údolí řeky Jarama. V třítýdenní krvavé bitvě, která přinesla velké ztráty na obou stranách však republikánské jednotky uhájily pozice.

Na zmíněnou italskou operaci u Guadalajary pak došlo počátkem března. Pro italské jednotky, ne právě zkušené a ne právě dobře vycvičené znamenala Guadalajara křest ohněm. V podmínkách vytrvalých dešťům, které proměnily bojiště v bažinu, byli Italové republikány krutě poraženy. Po tomto neúspěchu jim značně kleslo předchozí nadměrné sebevědomí.

Po těchto dalších dvou neúspěších u Madridu se Franco rozhodl orientovat se nadále na pomalou, opotřebovací, "očišťující" válku ve smyslu, který jsme výše vysvětlili.

***

V březnu 1937 byla zahájena ofenzíva na severní frontě proti vzdornému Baskicku, provincii, která si vydobyla na republikánské vládě značnou nezávislost. Její spolupráce s levicovou republikou byla jen otázkou taktiky, ne přesvědčení. V rámci republiky totiž Baskicko představovalo ostrůvek konzervativismu a katolicismu. Že se nepřiklonilo na stranu nacionalistů můžeme vysvětlit tím, že hájilo coby svérázný region svou autonomii. Tu jim nacionalistický tábor, hájící důsledně unitární charakter státu, nemohl zajistit.

Silné jednotky generála Moly zahájily útok koncem března. Mola měl k dispozici asi 40 000 mužů (včetně nových španělsko-italských smíšených jednotek). Pozemní jednotky byly podporovány německými bojovými letouny Legie Kondor.

Nacionalisté doufali v brzkou kapitulaci Basků. Ti se však tvrdě bránili, proto i zde vedena pomalá opotřebovávací válka, která se protáhla až do června. V rámci baskického tažení došlo 26. dubna došlo k bombardování baskického města Guerniky Legií Kondor. Tento akt, využitý obratně republikánskou propagandou způsobil v Evropě šok. Letecké bombardování města bylo cosi dosud neobvyklého. Dnes po zkušenostech z druhé světové války nám bombardování nepřijde jako nic mimořádného, musíme si však uvědomit, že v dubnu 1937 byla druhá světová válka stále věcí budoucnosti.

Ohlas bombardování Guerniky zastínil jinou neblahou událost, tentokrát na republikánské straně. V první polovině května totiž došlo v Barceloně k rozsáhlým konfrontacím mezi komunisty na jedné straně a revoluční marxistickou stranou POUM, kterou označovaly jako "trockisty" spolu s anarchisty na druhé.

70. výročí začátku španělské občanské války

Během května - v souvislosti s barcelonskými událostmi i vývojem na severní frontě - musel odstoupit předseda vlády Republiky Largo Caballero, aby byl nahrazen Moskvě povolnějším Juanem Negrínem. Nástup nové vlády znamenal další posílení vlivu komunistů, kteří dokonce získali ministerstvo vnitra. Stalin chápal tuto vládu jako "vládu přátel, která je zavázána plnit naše doporučení."

V červnu pak španělská pobočka NKVD ve spolupráci s komunisty udělala zátah proti POUM. Záminkou bylo falešné obvinění o kolaboraci strany s nacionalisty. Předáci POUM byli zatčeni a na čas uvězněni, strana byla zlikvidována, její šéf Andrés Nin byl dokonce zavražděn. Smutné je, že o temných aktivitách Stalinovy rozvědky a španělských komunistů se v zahraničí nemluvilo. Guernica se stala oproti tomu vlajkovou lodí protifrankistické propagandy.

70. výročí začátku španělské občanské války

***

Republika se v létě rozhodla k první mohutné ofenzívě od začátku války. Dosud byla iniciativa především na straně nacionalistů. 6. července započaly republikánské jednotky masivní útok na Madridské frontě, který měl za cíl uvolnit částečné obležení metropole. Útok byl směřován na městečko Brunete. Republika nasadila asi 60 tisíc mužů, letectvo i tanky. Ofenzíva přinesla mohutné ztráty na obou stranách, ale neuspěla.

Aby odlehčili severní frontě, kde nacionalisté nadále tvrdě útočili a získávali jednu pozici za druhou, zahájili republikáni v srpnu ofenzívu v Aragonu s ambiciózním cílem obklíčit Zaragozu. 24. srpna dosáhli za cenu ohromných ztrát dílčího vítězství u Belchite, severní frontě však již nepomohli. 26. srpna byl nacionalisty dobyt Santander, metropole Kantábrie, o dva měsíce později, 21. října, pak byla dobyta poslední republikánská bašta na severu, město Gijón v Asturiii. Severní fronta tak přestala existovat.

Dobytí průmyslového severu znamenalo velké hospodářské plus pro nacionalisty. Pád celé jedné fronty měl demoralizující účinek v republikánském táboře, v nacionalistickém táboře přirozeně zapůsobil právě naopak.

***

Po skončení bojů na severu vyvstávala pro Frankovo vedení otázka jak postupovat dál. Území republiky nyní sestávalo ze středovýchodní a východní části země. Kam se nyní měl opřít hlavní nápor? Nabízela možnost opětovného útoku proti Madridu nebo postupu k východnímu pobřeží. Franco zvolil druhou variantu. K nasměrování sil na aragonskou frontu ho přiměla zvýšená aktivita republikánských sil v této oblasti.

V prosinci 1937 republikáni dobyli aragonské město Teruel, které bylo od počátku války v rukou nacionalistů. Tento úspěch byl propagandou halasně opěvován. Cílem republikánských útoků v této oblasti bylo odlákání nacionalistických sil od Madridu. Franco tuto výzvu přijal a soustředil tedy na tuto frontu, kudy mělo dojít k proniknutí k východnímu pobřeží.

Nacionalisté v krvavé bitvě znovu dobyli Teruel a jejich nápor byl korunován úspěchem v polovině dubna 1938, kdy jejich jednotky pronikly k východnímu pobřeží a oddělily Katalánsko od zbytku republiky.

Závěrečná fáze války

Poté, co nacionalisté znovu dobyli Teruel a když si probili cestu k východnímu pobřeží, byla morálka republikánské armády v troskách. Mnozí předpovídali brzký konec války. Někteří generálové přesvědčovaly Franka, aby dal povel k útoku na Barcelonu, k níž nyní byla cesta prakticky otevřená. Franco to však neučinil, s odůvodněním, že jednotky potřebují po těžkých bojích odpočinek. Zřejmě dal však znovu přednost pomalým "očišťujícím" bojům před Blitzkriegem. Válka se tak protáhla o další rok.

V červnu 1938 zahájily republikánské oddíly svou poslední rozsáhlou kampaň, která se proslavila jako bitva na Ebru, a která byla vůbec nejkrvavější epizodou celé války. Ve zničujících bojích, které stály desetitisíce životů Republika vyčerpala své poslední síly.

Ofenzíva do Katalánska, která se, jak jsme řekli mohla uskutečnit už na jaře, byla zahájena koncem prosince 1938. Byla korunována o měsíc později dobytím Barcelony (26. ledna 1939).

Republika se v posledním čtvrtletí své existence už jen zmítala v agonii. Pro tuto dobu je příznačný naprostý úpadek bojové morálky, růst vnitřních rozbrojů, a hromadný útěk do exilu. Vnitřní rozbroje vyvrcholily v březnu malou občanskou válkou v Madridu. Moci se zde chopil plukovník Segismundo Casado López, jehož nové vedení si vytklo za cíl podpis mírové dohody.

Jednání mezi republikou a nacionalisty začala 23. března, byla však z nacionalistické strany přerušena, když docházelo k průtahům s jejich požadavkem bezpodmínečné kapitulace. 26. března byl zahájen útok na Madrid. Město kapitulovalo následujícího dne. Zcela ztrouchnivělá konstrukce republiky se poté během tří dnů položila jako domeček z karet, když postupně kapitulovala všechna zbylá důležitá města. Frankova armáda obsadila poslední zbytky Španělské republiky a 1. dubna mohl "caudillo" prohlásit válku za skončenou. Řekl tehdy: "V tento den, kdy je rudá armáda zajata a odzbrojena, dosáhla nacionalistická vojska svých konečných vojenských cílů. Válka skončila."

Bilance

Vyčíslení počtu obětí bylo vždy předmětem dohadů a neshod. Pohybují se řádově od 300 tisíc do jednoho milionu. Podle historika Hugha Thomase, který prováděl podrobné výzkumy, padlo na straně nacionalistů 90 000 vojáků, na straně republikánů 110 000. Dále bylo 130 000 lidí zabito za frontou, nepočítaje v to oběti bombardování a nemocí (celkem asi 35 000). Během represí následujících bezprostředně po válce mělo podle Thomase zahynout asi 100 000 lidí.

Válka přinesla nevyčíslitelné škody španělskému hospodářství a jen prohloubila zaostalost této země vůči vyspělým zemím.

70. výročí začátku španělské občanské války

Závěr

Španělská válka byla všechno jen ne boj dobra reprezentovaného republikánským táborem a zla reprezentovaného „fašistickými“ povstalci, jak vštěpovali školákům do hlav komunisté. Je třeba vidět důvody, které vedly pravicové síly k povstání proti levicové vládě i skutečnou povahu této levicí idealizované vlády. Během války páchaly ve velkém zvěrstva obě strany a to ve srovnatelném měřítku, levicový tábor navíc tu a tam i ve svých vlastních řadách. Idealizovat si proto nemůžeme ani jednu stranu konfliktu.

Občanská válka let 1936-39 patří k těm obdobím dějin, které u Španělů nepřestávají vzbuzovat silné a rozporuplné emoce. Totéž se dá říci o celém následujícím období Frankova režimu (1939-1975). Zdá se nicméně, že Španělsko nalezlo po nástupu krále Juana Carlose I. elegantní a podle mého názoru jedinou správnou cestu, jak historické rozdělení překonat. V institucionální rovině spočívala v kontinuitě státu na straně jedné, ovšem s postupnou plnou demokratizací, završenou přijetím ústavy v roce 1978 a definitivně potvrzenou krachem puče v roce 1981, na straně druhé. Někdejší vencidos (ve válce poražená levice) se mohli znovu plně zapojit do demokratického politického života, ovšem aniž by mohli stát prohlásit za nástupce poražené republiky a sebe za dějinné vítěze. Spory se měly řešit spíše „zapomněním“ než aktivním řešením.

70. výročí začátku španělské občanské války

Dlouhá léta tento model národního smíření fungoval. Bohužel současná vláda se jala s citlivostí slona v porcelánu tuto rovnováhu narušovat. Právě za její vlády se začaly vyzdvihovat zločiny, které za války spáchali nacionalisté, ve větším množství byly odstraňovány zbylé sochy či názvy ulic připomínající Frankovu éru a začaly se provádět kontroverzní reformy, dráždící konzervativně orientovanou část národa. Vláda např. prosadila další rozšíření již předtím velmi rozsáhlé autonomie Katalánska, rozhodla se vyjednávat s baskickou teroristickou organizací ETA a baskickými separatisty o budoucnosti Baskicka, prosadila zákon o registrovaném partnerství homosexuálů, jala se prosazovat změny v ústavě ohledně následnictví na trůně, tak aby synové a dcery krále či následníka byly zcela „rovnoprávné“, bojuje za omezení vlivu katolické církve ve školství… Po sedmi desetiletích jsme tak znovu svědky nadšeného levicově liberálního reformátorství a nebezpečného ustupování autonomistům, které v dlouhodobé perspektivě hrozí přerůst v dezintegraci země.

Použité zdroje

Antonio Ubieto Arteta a kol., Dějiny Španělska, Praha 1995
Paul Preston, Franco, Praha 2001
Vladimír Nálevka, Světová politika ve 20. století I., Praha 2000
Jiří Chalupa, Zápisky o válce občanské, Praha 2002
Paul Johnson, Dějiny 20. století, Praha 1991
Shellagh Ellwood, Franco, Brno 1999

http://www.guerracivil1936.galeon.com
http://members.tripod.com/~pf_cz/vlastni/scw-cz.htm

26027 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

To je pecka. Takhle mladý Klaus brutálně zesměšnil Babišova ministra...Výmluvná scéna z Paříže. Ať nám ještě chvíli EUfilové tvrdí cosi o světlých zítřcích s Bruselem, Berlínem či Paříží...Nechceme patřit na Západ, kde v ulicích probíhají pouliční bitvy a kde se schyluje k občanské válce! My patříme do České republiky, kterou si chceme nechat tak, jak jsme ji zdědili...Hořící zátarasy, masivní demonstrace, blokády čerpacích stanic, tvrdé zásahy policie a všeobecné napětí. Kdo jsou francouzské "Žluté vesty"?Francie se řítí do katastrofy, Macrona to nezajímá. Protestující "žluté vesty" mají nyní podporu 84 % francouzského obyvatelstva. Požadují Macronovu rezignaci a okamžitou změnu vlády

euServer.cz

Tomáš Halík udělí KSČM vyznamenání...BIS škodí zájmům ČR a našich spojenců

ePortal.cz

Pravdoláskařský a sluníčkářský otesánek nemá stále dost. Už snědl i Svobodné a ODSAlternativní server ePortal.cz, který za vás bojuje proti politické korektnosti, multikulturalismu a genderismu, se ocitl na hraně propasti. Bez vaší finanční pomoci po 15 letech existence skončíme

Eurabia.cz

Vládnoucí neomarxistický režim ve Francií nasadil k potlačení demonstrací Francouzů jednotky Evropského četnictva. Tak jako socialisté použili u nás v 1969 Lidové miliceProč BIS chrání islámské extremisty před stíháním ze strany policie? Zeman má pravdu, něco tu smrdí ...

FreeGlobe.cz

Levičák Schwarzenegger se oddává tradičnímu pokrytectví (+ vide, foto)Žluté vesty ve Francii: Protesty se mění v bezmocný vztek. Nekonečně ponížený národ

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

eOdborar.cz

Protesty ve Francií a nepochopení vládnoucích elit jejích příčinEkoteroristé slaví úspěch. Belgie se dostala na úroveň Afriky. Nejde pravidelně elektrický proud ...

ParlamentniListy.cz

Ruska se ti lidé nebojí, dráždí je migrace a politici Západu, zaskočil Zahradil Tomáše Klvaňu. Ten odvětil: Jestli se většina Čechů Ruska nebojí...Babiš rozsekl téma obědů pro děti. Jde v tom i o Viktora Orbána. Syrští sirotci? Jasné slovo
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění