Konzervativismus v 90. letech - odkaz Václava Bendy

Autor: Marek Benda | Publikováno: 8.8.2006 | Rubrika: Studie
Rytíř

Problémem spojeným s tématem konzervativismu jako takovým je, že - jak říká Roger Scruton - "konzervativci nemají žádnou ideologii", neboli konzervativní politiku je vždy obtížné teoreticky popisovat a obhajovat z toho prostého důvodu, že se nikdy neustanovila jako pojetí, prosazující jednoznačný bezchybný návod či cestu, jak lépe (a to tentokrát definitivně) uspořádat společnost.

Jakákoli konstrukce nových modelů se v teorii snadno vypořádává se současnými nedostatky návrhem více či méně reálných (zato však dosud nevyzkoušených) cest, aniž by se tak docela trápila s tím, že některé z nově navržených přístupů fungují jen částečně a některé dokonce působí vyloženě proti původním záměrům.

Je vždy obtížnější obhajovat tradiční uspořádání, při vědomí všech jeho chyb, než přinášet nový model. Je obtížné vysvětlovat, že rodina je tradiční jednotkou společnosti, kterou legitimuje právě jen to, že funguje tak dlouho a nové modely uspořádání společenského života katastrofálně ztroskotaly. Je obtížné hájit postavení církví ve společnosti jen proto, že zde fungují tisíce let a jakékoliv jiné modely nových "církví" zdaleka nedosáhly přínosů tradičních církví či se přímo zvrhly v tsunami násilí. Je obtížné hájit zastupitelskou demokracii a systém politických stran jenom odůvodněním, že ze všech existujících modelů je ten nejméně špatný.

Proto soudím, že obsahem článku o konzervativismu nemůže být teoretický popis ideálně fungující společnosti, spravované konzervativci. K jádru konzervativní politiky se lze dostat spíše přes popis konkrétních politických východisek, témat a kroků.

Jelikož zásadní (a někteří konzervativní teoretici, jako například Petr Nečas v časopisu Proglas, č. 4/99, dokonce soudí, že jediný) pokus o konzervativní politiku v této zemi představovala Křesťanskodemokratická strana (KDS), zaměřím se na popis dějin jejího politického působení a jednotlivých klíčových bodů, které prosazovala, a na nich naznačím konzervativní "ideologii". Při tomto popisu musím nutně být velmi osobní, neboť duchovním otcem a nejvýznamnějším tvůrcem politiky této strany byl Václav Benda, můj otec, jemuž jsem po celá léta stál po boku (či lépe kousek za jeho širokými zády). V následujícím se tedy budu odvolávat na tátu, resp. budu mluvit v plurálu, aniž bych tím chtěl snižovat význam řady jiných předních představitelů KDS. Stejně tak připomínám, že jsme nikdy neměli politickou sílu k samostatnému prosazení našich myšlenek a vždy jsme museli ad hoc nalézat spojence v jiných demokratických stranách.

Nomen omen

Chceme-li pochopit mnohé z našeho a zejména tátova působení, pak je zapotřebí si připomenout, že zárodky strany křesťansko-demokratického typu strany vznikaly už v totalitním režimu a že právě definitivní porážka komunismu jako umělého výtvoru pyšného lidského ducha byla základním cílem konání mnoha jejích zakladatelů. Po revoluci jsme si uvědomovali, že vše je komunismem pokřiveno a že se musíme pokusit o nastolení normálních, přirozených poměrů. V této souvislosti si vzpomínám na jednu klíčovou větu z našich debat s otcem z devětaosmdesátého roku: Konzervativec v českých zemích má problém, neboť zde není co konzervovat. Základní krédo konzervativismu praví, že je třeba zachovávat stávající poměry, dokud nebude přesvědčivě dokázáno, že změna přinese prospěch. Nicméně v postkomunistické zemi bylo jasné, že změna je nutná téměř ve všech oblastech. Proto museli být konzervativci v našich poměrech ochotni a připraveni i k velmi nestandardním řešením - v prvotních úvahách o názvu strany táta prohlašoval, že nejvýstižnějším by byl název radikálně-konzervativní strana (přirozeně v nadsázce, neboť v západní terminologii by to znamenalo přiblížení k fašismu). Sám název konzervativní strana byl v dobovém kontextu také vyloučen, neboť toto slovo bylo rezervováno pro tvrdou linii KSČ. Otázka názvu strany se stala jedním ze základních důvodů, proč se dlouholetí spolupracovníci z disentu (Benda, Tyl, Litomiský a Bratinka, Kroupa, Mašek) rozešli do dvou stran a založili KDS a ODA. KDS byla logickým pokračováním křesťansko-demokratického klubu Hnutí za občanskou svobodu a skupina kolem táty trvala na tom, že v celkové neujasněnosti politických pojmů je zapotřebí vyjádřit jasné ideové zakotvení strany již v jejím názvu. Zakladatelé budoucí ODA naopak argumentovali nepřipraveností české veřejnosti na "křesťanskou" stranu.

Vyrovnání s minulostí

Jak bylo výše řečeno, konzervativní politika v českých zemích se musela vyrovnávat s tím, že zde nebylo co konzervovat. Přesto jsme mohli použít obecnou konzervativní poučku, že minulost má významný vliv na přítomnost a budoucnost. Proto jsme chápali pravdivý postoj k vlastní minulosti jako základní pilíř všech dalších politických kroků. V našem případě to znamenalo vyrovnání se s komunistickou minulostí. Nebylo - navzdory tvrzením levicových odpůrců - v žádném případě otáčením se do minulosti či dokonce pomstou, ale zcela zásadním politickým a konstruktivním rozhodnutím. Celou problematiku bych rozdělil na tři bloky. Prvním je náprava způsobených křivd. Byli jsme si dobře vědomi faktu, že nelze vrátit čas. Snahy levicové části OF ve Federálním shromáždění posunovat restituční hranici před počátek komunistického režimu jsme pokládali víceméně za pokus diskreditovat celou myšlenku restitucí, stejně jako lidovecký slogan "co bylo ukradeno, musí být vráceno". To obojí bylo buď snahou odmítnout nápravu křivd jako fakticky nerealizovatelnou, nebo nepříjemným moralizováním s absolutními nároky, které muselo nutně skončit zklamáním veřejnosti, neboť se mu už z důvodu rozsahu škod a změn uskutečněných komunistickým režimem nedalo dostát. Přesto jsme byli přesvědčeni, že bez alespoň snahy narovnat křivdy zbude v samých základech demokratického režimu trvalý dluh.

Prvním krokem v této oblasti byly rehabilitace, tedy snaha o zrušení všech nespravedlivých rozsudků či jiných aktů, které znamenaly pro naše spoluobčany ztrátu osobní svobody. Skutečnost, že valná část rozsudků byla rušena přímo ze zákona, znamenala zřetelné rozhodnutí o právní diskontinuitě. Toto rozhodnutí bylo faktickým vyjádřením nadřazenosti práva přirozeného nad právem pozitivním. Zatímco se jiní pouštěli do beznadějných teoretických debat s komunistickými ústavními experty o právní diskontinuitě, my jsme raději zvolili cestu prosazení diskontinuity faktické.

Druhým krokem byly restituce. Všimněme si, prosím, že první rozhodnutí státních orgánů o restitucích vložilo Federální shromáždění do scénáře ekonomické reformy Václava Klause jako jednu z forem odstátnění. Vycházeli jsme z přesvědčení (které se později ukázalo jako velmi prozíravé), že při privatizaci budou exponenti a přisluhovači minulého režimu ve zvýhodněném postavení. Cestou, jak jejich náskoku bránit, byly právě restituce. (Dlužno podotknout, že i při kupónové privatizaci byla jejich výhoda relativně nevýznamná.) Jejich prostřednictvím byli nalezeni vlastníci nejen nejspravedlivějším možným způsobem, ale zejména ve většině případů vlastníci s přirozeným pocitem odpovědnosti za majetek a nejspíše odhodlaní věnovat se rozvíjení hodnot, které vytvořili jejich předkové. Proces restitucí tedy nejen výrazně přispěl k obecnému pocitu spravedlnosti, ale fakticky byl také nejrychlejším procesem privatizace a nalezení odpovědného vlastníka.

Druhým blokem byla snaha ochránit mladou demokracii před vlivem komunismu. Prvním krokem na této cestě bylo přijetí lustračního zákona, jehož úkolem bylo chránit orgány nového režimu od vlivu potenciálně vydíratelných osob. Tento zákon představuje naprostý unikát, který se neodvážil nikdo v celé postkomunistické Evropě ani napodobit a který byl předmětem hojné kritiky u nás i v zahraničí. Pohled přes naše východní (ale i severní) hranice nám dnes ukazuje, že odchod nomenklaturních komunistických kádrů ani udavačů z veřejného života není samozřejmostí a že se v České republice opravdu podařilo vliv exponentů minulého režimu omezit více než jinde.

Zároveň jsme se na všech úrovních snažili, aby i nad rámec lustračního zákona byly očištěny státní orgány od osob, které se zdiskreditovaly spoluprací s komunistickým režimem. Patrně nejmenších úspěchů se podařilo dosáhnout v dekomunizaci justice jako celku. Na začátku devadesátých let zvítězila koncepce potřeby rychlé stabilizace soudců i prokurátorů na úkor důkladné očisty. O tuto oblast jsme sváděli úporný boj, nicméně výsledky byly hubené - proti "právnické lobby" a sjednocené frontě bývalých i současných komunistů jsme měli malé šance.

Dalším krokem byla snaha postavit před soud osoby, které v minulosti spáchaly trestné činy. Dnes je nám často předhazováno, že měli být potrestáni představitelé komunistického režimu na základě nově definovaných trestných činů a že je absurdní stíhat zločince za překročení jejich vlastních zákonů. Tato výtka pochází z nepochopení, proč je potřeba vůbec někoho soudit. Totalitní systém jako celek i špatnosti, které spáchal, má být souzen politicky a společensky jejich mravním odmítnutím a odklonem od nich. Nicméně právě v zemi s pokřiveným právním vědomím musí být i pro exponenty nového režimu jasné, že překročení pravidel hry bude jednou potrestáno, i kdyby jim dočasné uspořádání zajišťovalo nestíhatelnost. Hlavním důvodem naší snahy o potrestání zločinů komunismu byl právě signál do budoucna. Zároveň jsme vždy zdůrazňovali, že naším motivem není pomsta a touha vidět nějaké staříky za mřížemi, a že bude-li jim udělena milost (po rozsudku), tak nám to nijak nevadí, ale že je zapotřebí i trestněprávní vinu pojmenovat a stanovit za ni příslušnou sankci. Třetím blokem, který souvisel s naší minulostí, byla snaha rozbít celou řadu komunistických mýtů a lží, kterými byla tato společnost léta indoktrinována a které ji dodnes silně ovlivňují. Takových témat je zajisté nepřeberné množství (soukromé vlastnictví, politické strany, ideologie atd. atp.), jako významná - a pro naši politiku v devadesátých letech do jisté míry určující - na tomto místě zmíním dvě. Vybírám záměrně témata velmi vzdálená, aby bylo zřetelně dokumentováno, nakolik široký je onen úkol vrátit věcem, činům i slovům jejich původní smysl.

Prvním je role církví ve společnosti. Stejně jako mnohé jiné prvky tradiční společnosti byly i církve vystaveny zcela nevybíravému a likvidačnímu tlaku ze strany státní moci. Pokládali jsme za nutné od počátku zdůrazňovat, že církve jsou nejen tradiční, ale naprosto nepostradatelný prvek společnosti, bez kterého společnost nemůže fakticky fungovat ani přežít. Je bohužel jedním ze smutných důsledků komunismu, že se vytvořil dojem, jako by církve měly sloužit k uspokojování zájmů svých členů. Tento dojem prostoupil nejen laickou společnost (a nelze nevzpomenout slavného srovnání se spolkem turistů), ale smutně se usadil i v církvích samotných. Neznám natolik situaci v ostatních křesťanských církvích, ale patrně nejhůře tímto symptomem trpí katolická církev. U ní je celkem pochopitelné, že se po celém století, výrazně ovlivňovaném marxismem a jinými materialistickými směry, cítí v izolaci a reaguje jistou uzavřeností a semknutostí. My jsme však vycházeli z přesvědčení, že Druhý vatikánský koncil i další působení papežů bylo výzvou pro věřící, aby z této ulity vyšli znovu do světa a byli si vědomi své odpovědnosti za věci kolem sebe a zejména povinnosti pojmenovávat zlo pravým jménem. Zde je jeden z našich klíčových sporů s lidovci, který po celou dobu ovlivňoval naše vzájemné vztahy a nakonec byl jedním z důvodů našeho příklonu k ODS. Byl to spor o to, zda je správné pojetí politické strany jako mluvčího křesťanů v této zemi (v případě lidovců ještě velmi úzce vztaženého právě ke katolické církvi), či zda se má politická strana odvozovat z nějakého ideového základu, který překračuje zájmy určité skupiny. Podobný střet jsme mívali i s představiteli katolické církve samotné. Mnohokrát jsme varovali (a snad ne vždy marně), že není pro církev nic nebezpečnějšího než spojovat se s konkrétní politickou stranou. Jako konzervativci jsme přesvědčeni o nezastupitelné roli církví ve společnosti, ale po všech zkušenostech z historie víme, že pro církev i společnost je velmi nešťastné spojení trůnu a oltáře, že přínosné je právě ctění jejich odlišných úloh. Od počátku devadesátých let jsme proto bojovali o navrácení smyslu postavení církví ve společnosti a zároveň o dosažení nezávislosti církví na státu. Z této teze vychází nejen myšlenka církevních restitucí (která je jedním z mála významných nedorozumění se značnou částí ODS, vyplývajícího ze zvrácené "osvícenecké" úvahy, že je proti zájmům společnosti posilovat postavení zejména katolické církve zvýšením její hospodářské moci), ale i snaha o dosažení takového uspořádání vztahu státu a církví, kde by církve nebyly závislé na státních příspěvcích, které, jak víme, lze snadno podle aktuálního politického zájmu přiškrtit. I při vědomí, že pro mnohé církve toto může znamenat jisté hospodářské těžkosti a že pro všechny církve to nutně musí znamenat zbavení se velmi nezdravých, ale pohodlných návyků z doby komunismu, kdy jistá míra vycházení s mocnými znamenala ekonomické zabezpečení, jsme byli vždy přesvědčeni, že se jedná o naprosto nezbytný krok.

Druhým bodem v rozvracení těchto mýtů je takzvaná kauza Pinochet. Zmiňuji ji zde ne proto, že bych ji pokládal za věcně významnou, ale protože je vysoce symbolickým aktem. Generál Pinochet dokázal vzít na svá bedra odpovědnost za jednání, na kterém zajisté bylo mnoho sporného, které ovšem zachránilo Chile před hrůzami komunismu. Jako takový byl naším režimem (ale nejen jím, také všemi těmi evropskými či světovými levičáky, kteří stále v bláhové naději doufali, že už někde bude konečně uskutečněna marxistická utopie - či se jen třásli v posvátném a zrak kalícím strachu před Moskvou) hluboce nenáviděn a vykreslen v nejčernějších barvách. Naše vystoupení (ať už tátovo symbolické pozvání generála na večeři a veřejná obhajoba tohoto kroku či pozdější dopis za propuštění generála z britského zajetí) mělo dvojí význam. Chtělo jednak rozbít či alespoň zpochybnit jeden zažitý postkomunistický mýtus a přihlásit se k tezi, že každý, kdo brání nástupu komunistickému teroru, dělá dobře a ne naopak (viz třeba kauza bratří Mašínů). V této souvislosti je zajímavé uvědomit si nekonečně pokřivený obraz světa všech odpůrců generála. Jde o to, že představitelů komunistických režimů běhají po celém světě desítky a nikdo nevolá po jejich přísném potrestání. A není to zdaleka jenom proto, že mnozí z nich jsou ještě ve státních funkcích. Typickým příkladem je Michail Gorbačov, který nepochybně z hlediska mezinárodního práva nese odpovědnost za vedení nevyhlášené války v Afghánistánu, za mnoho tisíc nevinných obětí i za zrůdnosti a válku proti civilnímu obyvatelstvu (když odhlédnu od odpovědnosti za pokračování okupace Československa, za mrtvé v Litvě i jinde). Státníci mají být souzeni komplexně za výsledky své práce, za přínos historii. Z tohoto pohledu je Gorbačov nepochybně velkým mužem, ovšem stejně tak i Pinochet. Druhý motiv, hrající roli v obhajobě Pinocheta, je prvek osobní odpovědnosti. Byli jsme si vědomi, že je dobré mít ústavní mechanismy nastaveny tak, aby dokázaly bránit demokracii, vždy jsme ale zdůrazňovali, že v posledku obrana svobody a lidské důstojnosti závisí na osobní odvaze a odpovědnosti. Svobodu v mezní situaci neubráním přesným ctěním zákonů ani desatera. Svoboda je velkým darem i velkou hodnotou a stojí za to riskovat kvůli ní i posměch a nepochopení. Vždyť počátky české křesťanské demokracie leží v lidech, kteří byli ochotni v komunismu riskovat nejen ztrátu osobní svobody, ale i nepochopení či odsouzení veřejnosti - proč to vlastně dělají a čemu všemu tím škodí. Pinochet - na rozdíl od mnoha jiných státníků - byl ochoten takové riziko na sebe vzít.

Budování institucí

Dalším z klíčových zápasů o odstranění pozůstatků komunismu bylo budování institucí, které přes nesporný význam ostatních témat je možná klíčové pro pochopení většiny zásadních střetů v devadesátých letech. V totalitní společnosti mohou všechna rozhodnutí vycházet z jednoho centra a nikdo si proto nemůže být jist, že rozhoduje oprávněně a správně, neboť fakticita věcí se v čase mění podle rozhodnutí tohoto centra (pro lepší pochopení doporučuji Hannah Arendthové Původ totalitarismu???). Proto je v posttotalitních společnostech nesmírně důležité dbát na správný rozvoj institucí, na oddělení jednotlivých složek státní moci, na jejich vzájemnou vyváženost navzájem i uvnitř sebe samých, na dostatečnou funkčnost politického systému tak, aby nebyl závislý na dobré vůli a kvalitách konkrétních lidí (povšimněme si, že téměř všechny posttotalitní státy prošly ústavními krizemi a spory ústavních orgánů).

Za první úkol jsme považovali obnovu systému politických stran, který má zajisté mnoho nevýhod, ale je ozkoušenou praxí, že všechny jiné systémy jsou ještě nebezpečnější. KDS vznikla už 3. prosince 1989 a od počátku jsme kladli velký důraz na nutnost rozpustit všeobjímající OF a vybudovat standardní politické strany. Přesto jsme v té době byli příznivci setrvání KDS v OF do prvních svobodných voleb. Jen porážka na březnovém sjezdu KDS, kde se nám nepodařilo přesvědčit delegáty o správnosti tohoto postupu, nás přivedla do volební koalice s lidovci. To byl podle mého soudu jeden z klíčových momentů formování našeho stranického systému, který mu na dlouhá léta spoluurčil směrování. Později jsme mnoho úsilí vkládali do integrace politických stran, neboť jsme si byli vědomi jejich velké roztříštěnosti mající původ v počáteční euforii (a možná i působení různých zájmových bratrstev z komunistické éry). Zde bych zmínil zejména naše působení v Meziparlamentním klubu demokratické pravice, který byl posléze jedním ze zárodků ODS, snahy o integraci menších politických stran ústící do Desatera demokratické pravice z roku 91 a nakonec integraci ODS a KDS, která měla být obohacena ještě o KAN, jenž ji bohužel těsnou většinou odmítl (přesto většina jeho významnějších představitelů individuálně následovala KDS do ODS). Paralelně probíhal permanentní střet s prezidentem, resp. Hradem o úlohu politických stran v zemi. Ten započal naším razantním odmítnutím prezidentských návrhů na reformu ústavního a volebního systému a jeho pokusů svolávat demonstrace proti FS a pokračoval přes jednoznačný postoj původního jádra zakladatelů KDS v době sarajevského atentátu až po tátou prvně vyslovenou tezi o nutnosti spolupráce s ČSSD jako jediné protiváhy pokusu eliminovat vliv výsledků voleb ve prospěch všeobjímajících hnutí, impulsů či výzev.

Druhým úkolem bylo budování nových orgánů státu. Od počátku jsme vedli velký boj o obnovení významu parlamentů jako těch míst, kde je vyjadřována vůle občanů. Klíčoví politici KDS byli záměrně soustředěni na parlamentní působení, protože jsme cítili, že je zapotřebí změnit parlament ze sboru lobbistů, usilujících o výhody pro své město či kraj (což je mimochodem jediné smysluplné působení takzvaných "nezávislých"), na základního tvůrce politiky v zemi. Zde je důležité připomenout jeden významný (a obdivuhodný) fakt, na který se dnes pozapomíná - rozdělení republiky ústavním způsobem. Význam toho, že naše republika nevznikla jen z jednání Klaus - Mečiar, ale že zánik ČSFR byl uskutečněn rozhodnutím k tomu plně legitimovaného FS, by neměl být zapomínán.

I při přípravě a schvalování Ústavy ČR jsme velmi dbali na standardní rozdělení mocí ve státě i na rovnováhu ve stálém napětí uvnitř jednotlivých mocí. Vývoj v zemi by byl určitě odlišný, kdyby se podařilo ustavit Prozatimní Senát či alespoň uskutečnit volby do Senátu dříve, a tak naplnit základní rovnováhu uvnitř zákonodárné moci. I posun postavení prezidenta jako jedné ze složek výkonné moci (který je dnes dokončován v projednávané novele Ústavy) byl snahou zrušit masarykovské pojetí prezidenta jako polokrálovského arbitra politických sporů a vrátit se k vyzkoušené zásadě rovnováhy navzájem si konkurujících složek moci.

I úvahy pro budoucí období by se měly ubírat tímto směrem: Měla by se posunout role Ústavního soudu, aby se nestával fakticky třetím nebo dokonce čtvrtým článkem soudní soustavy, ale aby rozhodoval kauzy skutečně významné pro vnímání ústavního pořádku. Stejně je třeba změnit roli Senátu, který nemá být ani kopií Poslanecké sněmovny svým složením a způsobem projednávání zákonů, ani nemá být místem čtvrtého čtení zákonů, natožpak komorou regionálních zástupců. S tím souvisí naše původní teze, kterou se bohužel nikdy nepodařilo prosadit, o výměně volebních systémů do obou komor. Poslanecká sněmovna by měla být volena většinově, aby bylo možno sestavovat akceschopné vlády, a naopak Senát by měl být volen systémem poměrným, aby jakožto pojistka zastupoval reprezentativní spektrum politických proudů.

Lidská důstojnost

V našem pojetí lidské důstojnosti jsme se - snad více než v předchozích tématech - střetávali jak s pojetími vnucenými komunistickými režimy, tak s pojetími současných západních demokracií. V komunismu cokoliv jako zájmy, důstojnost či svoboda jednotlivce neexistovaly. Základním úkolem všech postkomunistických zemí bylo obnovit tuto elementární úctu k jednotlivci a jeho svobodu nakládat se svým životem, ale zároveň vědomí odpovědnosti za takovou volbu. Příkladem nám zde však nemohla být ani západní praxe, která v současné době tuto odpovědnost z lidí snímá, a to i za cenu ukrajování ze svobody. I v naší zemi bohužel zvítězila koncepce Listiny základních práv a svobod jako rozsáhlého výčtu nároků, které stát musí svým občanům zajistit. V bitvě proti široké frontě komunistických a v komunistickém myšlení vychovaných oponentů, silně podporované levičáky z celého světa, jsme neměli šanci zvítězit, přesto si myslím, že Listina mohla dopadnout ještě mnohem hůře (jak ukazují různé sociální charty vnucované nám dnes pod hlavičkou Evropské unie). Základní spor spočíval v tom, zda se stát zaváže, že bude respektovat integritu lidské osobnosti a možnost rozhodovat o vlastním osudu, tedy důstojnost člověka jako obrazu Božího, či zda se zaváže, co všechno svým občanům zajistí. Vždy jsme cítili zásadní rozdíl mezi zákazem nevhodného chování státní moci, tedy kam se stát nesmí vměšovat (právo na život, právo na vlastnictví, právo pokojně se shromažďovat, právo spolčovací atd.), a naopak definováním práv občanů, která je stát povinen naplňovat, mnohdy způsobem omezujícím svobodu jiných občanů (právo na bezplatnou zdravotní péči, právo na bezplatné vzdělání, právo na zabezpečení ve stáří). Listinu samu se nám podařilo pouze zúžit a náš pokus nezařadit ji při schvalování Ústavy ČR do ústavního pořádku byl zmařen společným působením levice včetně lidovců.

Naší koncepcí nebyla všemožná práva z milosti státu přiznávaná lidem, ale naopak základní důstojnost lidského života jako takového, bez ohledu na jeho společenský přínos. Proto jsme prosadili zásadu ochrany lidského života již před narozením, proto jsme ostře vystupovali proti úvahám o eutanázii, neboť právě ona je prvním pokusem přisvojit si právo, které člověku nesmí náležet, právo rozhodnout o "nízké kvalitě života" (samotný tento pojem - zastánci éutanázie používaný - mi připadá zrůdný). Také v dalších oblastech jsme se pokoušeli více než soubory práv a nároků prosazovat možnost volby a respektu k této volbě. Příkladem může být přístup k postiženým občanům. Komunistický režim se je snažil materiálně zabezpečit a uklidit z očí veřejnosti, aby ji jejich existence nepohoršovala. Naše představa vždy byla pomáhat slabším, nikoli ovšem uklízet je do klidného, leč velmi nesvobodného prostředí opatrovnických ústavů, ale naopak jim i za cenu případného zhoršení objektivních životních podmínek umožnit cítit se plnoprávnými občany. Jedním ze základních důvodů, proč nebyl dosud přijat třetí pilíř Vodičkovy sociální reformy - zákon o sociální pomoci - je právě spor, zda pomoc postiženým či starým občanům má být směrována do ústavů sociální péče či domovů důchodců, nebo zda má následovat potřebného občana při jeho volbě, ke komu se obrátí o pomoc.

Bohužel nové a nové pokusy o utužování státního vlivu na životy občanů mají v některých případech oporu nejen všech možných mocných světových institucí (již zmiňovaná evropská sociální charta, pokusy směřující k nám ze zámoří, kde se původně dobře míněný zákaz diskriminace vyvinul v zásahy státní moci, které zdánlivě někoho zrovnoprávňují, ve skutečnosti diskriminují jinou skupinu obyvatel - feministické hnutí, afirmativní akce) a české levice, ale i v pravicových stranách - v části US a dokonce i ODS (zákon o registrovaném partnerství, který je typickou ukázkou toho, že se nepožaduje zákaz nevhodných zásahů státu, ale naopak zajištění jistých nemalých výhod pro určitou skupinu obyvatelstva). Těchto pokusů nutit stát k nějakému pozitivnímu chování bude přibývat - momentálně je v módě rasové zrovnoprávnění, sociální jistoty a životní prostředí - a bude velkou zkouškou pro celou konzervativní scénu, jak jim dokáže čelit.

Politika jako služba

Heslo politika jako služba je bohužel otřepané klišé, které působení některých politiků zbavilo jeho smyslu, přesto je nutné tento smysl znovu hledat. Jsem přesvědčen, že tento základní požadavek byl uvnitř KDS vždy silně pociťován a vždy jsme se ho snažili uvést v život. Je jasné, že člověk slouží především svému Pánu. Odhlédnu-li ovšem od tohoto náboženského požadavku, který je pro mnohé obtížně přijatelný, je možné sloužit nějaké ideji či sloužit konkrétním lidem. Sloužit ideji je vždy trochu nebezpečné, neboť jak známo, dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel a člověk si v zájmu vyšších cílů omluví prakticky jakékoli jednání. A rozhodnutí sloužit konkrétním lidem vždy vyvolává základní otázku, komu vlastně - svým voličům, svým spolustraníkům, předsedovi strany, své rodině? A hlavně, na úkor koho? Ani v této oblasti tedy snadná odpověď neexistuje, proto jsme opět kladli velký důraz na lety prověřený mechanismus zastupitelské demokracie. Jako klíčový zde vidím pojem mandátu. Pověření od voličů spravovat veřejné věci je velkým závazkem, a to závazkem velmi vyváženým. Pojem mandátu, jak jsme jej chápali, se vyhýbá všem zjednodušujícím a tím nebezpečným krajnostem. Politik je na jednu stranu volen na základě konkrétního volebního programu, na druhé straně je však jako člen politické strany vždy identifikován s jistým souborem idejí, čili ideologií, podle níž slibuje řešit problémy, které se budou nově objevovat. Politik je na jedné straně povinen zastupovat své voliče, protože jim to slíbil a protože on či jeho strana chce být zvolen znovu, na druhé straně musí brát ohled na zájmy všech občanů, neboť volby byly tajné, takže nikdy s jistotou neví, z které skupiny se rekrutují či potenciálně mohou jeho voliči rekrutovat. Politik je na jedné straně svým voličům odpovědný, protože jim musí po skončení mandátu skládat účty, na druhé straně není pouhým hlasatelem okamžitých nálad ve společnosti, neboť v průběhu volebního období je suverénem. Tuto vyváženost jsme vždy zdůrazňovali proti dvěma extrémům - proti odvolatelnosti zastupitele a proti tzv. nezávislým.

Odvolatelný zastupitel, ať již stranou či jakýmsi místním plebiscitem, se dostává na úroveň poslance lidových sovětů, který pouze kdesi tlumočí názory jiných. Tak vzniká buď jistá forma přímé demokracie nebo naopak vláda stranických grémií a různých koaličních pětek, obojí se zásadním negativním dopadem - snížením významu voleb.

Opačným extrémem je v devadesátých letech velice populární otázka tzv. nezávislých, tedy spravování věcí veřejných lidmi, kteří nehájí barvy žádné politické strany. U těchto lidí totiž nefungují hned tři významné výše zmiňované regulativy - nutnost skládat účty, ohled i ke svým nevoličům a obecnější ideové zakotvení. Nezávislí, pakliže nechtějí znovu kandidovat, nejsou v žádném vztahu ke svým voličům. Na stranického politika je vždy jeho kolegy a jeho stranickými voliči z primárek vyvíjen tlak, aby dobře sloužil zájmům svých voličů a tak zvyšoval šance strany na úspěch v příštích volbách, ať již sám bude či nebude kandidovat. Stejně tak musí stranický politik brát ohled na zájmy celé země, neboť kolegové mu nedovolí stát se pouhým lobbistou jisté v jeho volebním obvodě silné zájmové skupiny na úkor jiných okresů či jiných skupin. Tento tlak má pochopitelně své meze, jinak by nastala výše popsaná situace vázaného mandátu, nicméně přesto tu je a přílišným excesům zabraňuje, v krajním případě na ně alespoň veřejně poukazuje formou distancování se strany od dotyčného politika. Takový tlak však není vyvíjen na nezávislé, takže se bez jakékoli regulace mohou stát ať již prosazovateli zájmů takové skupiny, která je po skončení mandátu sdostatek zabezpečí, nebo naopak bezohlednými zástupci zájmů skupiny voličů, která mu může v místě zaručit nové zvolení (horníci, katolíci, zemědělci apod.). Nezávislí, za nimiž nestojí žádná politická strana s obecně známým chováním a s veřejným ideovým programem, navíc vstupují do voleb jako (politicky) nepopsaný list a jsou vázáni pouze svým konkrétním volebním programem, takže v otázkách, které nejsou součástí tohoto programu, se mohou rozhodovat naprosto libovolně a tedy pro voliče nevypočitatelně.

Ať již se jednalo o nepochopení či o účelový boj proti politickým stranám, "nezávislost" se stala v devadesátých letech pro některé politiky přeceňovanou hodnotou a předmětem tvrdých bojů. Až perverzního naplnění došla tato vize v Tošovského vládě, transparentně zejména v osobě premiéra, který měl od počátku bez ohledu na výsledky své práce přislíben návrat do své původní funkce. Stejně by se ale dalo mluvit například o nezávislosti ČNB či nejrůznějších mediálních rad.

Mnohé kroky a jejich dopad nelze docenit bez dostatečné znalosti okolností a často je právě odpovědností politika pokusit se o čin, o kterém věří, že přinese pozitivní důsledky, a to dokonce i bez toho, že o něm dokázal přesvědčit své voliče. To je samozřejmě velmi silná teze, která může vést až k oné nebezpečné "nezávislosti" na ničem, včetně zájmů země, není-li zároveň korigována až úzkostlivým ctěním demokratických mechanismů a dodržováním pravidel demokratického rozhodování. Vždy jsme byli připraveni akceptovat a vnášet do života i rozhodnutí, která se nám zdála chybná a byla přijata proti naší vůli. Zde bych zmínil dva případy. Prvním je již zmíněné rozhodnutí sjezdu KDS z března 1990 o kandidatuře mimo rámec OF. Přestože byl táta přesvědčen o nešťastnosti tohoto postoje, akceptoval jej, vymyslel a prosadil koalici s lidovci a slovenským KDH a díky ní udržel KDS v reálné politice. Stejně tak po vítězství Ivana Pilipa na sjezdu KDS v roce 1993, které podle našeho názoru bylo velmi nešťastné pro KDS i celou českou pravici, jsme i přes většinu v nejužším vedení strany plně podporovali právě Pilipovu představu o dalším postupu KDS.

Za vhodnou ilustraci našeho přístupu k mandátu považuji tátův postup z období krátce po Sarajevu, kdy prakticky všichni vrcholní funkcionáři ODS rezignovali a dali své mandáty k dispozici (někteří z přesvědčení, jiní ze snahy dohnat ostatní k rezignaci a ještě jiní pod tlakem svých regionů). Táta se jako jediný člen výkonné rady odmítl podřídit výzvě pražského regionu, který ho do výkonné rady nominoval, aby sám rezignoval. Prohlašoval, že odmítá položit svůj mandát, neboť se mu nijak nezpronevěřil a nebude respektovat výzvu k odstoupení, navíc činěnou s velmi různými motivacemi. Jediným orgánem, který jej může odvolat, je kongres, jehož případnému rozhodnutí se samozřejmě podřídí. Což, jak známo, kongres naprosto drtivou většinou hlasů odmítl učinit.

Bezpečnost státu

Poslední téma, které bych chtěl uvést jako pro politiku KDS zásadní, bylo zajištění národní bezpečnosti. Bylo to přirozené, neboť KDS povstala z prostředí po desetiletí trvajícího boje za svobodu naší země, a v žádném případě neměla v úmyslu nechat se o tuto svobodu opět připravit. Naší zásadní prioritou byl vstup do NATO. Dnes již to připadá každému zřejmé a jasné a politici se předhánějí, kdo tuto myšlenku první zformuloval, nicméně delegace KDS navštívila pana prezidenta Havla již na jaře roku 1990 po jeho výroku o rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO a přesvědčovala ho o neuváženosti takového postupu. Strategickým zájmem, který jsme sledovali, bylo vymanění se ze závislosti na Rusku. I za cenu ztráty ekonomických výhod jsme prosazovali - a většinou prosadili - nezávislost na Rusku jak ve věci zbrojních systémů, tak i strategických surovin. Na tomto místě bych zvedl varovně prst: bezpečnostní rizika pro naši zemi v současnosti stoupají, stáváme se součástí nárazníkového pásu mezi silným západem a divokým východem, stoupají aktivity tajných služeb na našem území atd.

Obecně jsme v otázce bezpečnosti státu razili, že více než kde jinde jsou činy významnější než slova. Dramatická vyhlášení v těchto otázkách mohou naopak být kontraproduktivní. Nikdy jsme nevěřili, že potenciální diktátoři mohou být od svých záměrů odvráceni deklaracemi - jediné, na co tito lidé slyší, je síla. I proto jsme pokládali pro bezpečnost státu za nevýznamné diskusní organizace typu OBSE a orientovali jsme se jednoznačně na NATO a jeho letadlové lodě. Stejně tak jsme cítili, že bezpečnost státu je výsostnou doménou politiků: za chyby v této oblasti mohou pykat, nikdy se však nesmí alibisticky schovávat za veřejné mínění - toto byl hlavní důvod našeho jasného NE k úvahám o referendu o vstupu do NATO. Potichu vyzbrojit strategického spojence, rychle rozprodat ruské stíhačky a zapomenout na velkorysé nabídky splácení ruského dluhu prostřednictvím dodávání náhradních dílů pro armádu, budovat strategické ropné cesty a ponechávat bez komentáře úvahy o ekonomické nevýhodnosti těchto kroků, takový byl tátův postoj k řešení bezpečnostních otázek.

V rámci globální bezpečnosti jsme pokládali za nutné podporovat státy, které jsou pod tlakem komunismu, a snažili se jim poskytovat pomoc a podporu. Trvale jsme aktivně podporovali Tajwan v jeho boji za překonání mezinárodní izolace, stejně tak jako baltské republiky v jejich snaze o osvobození se ze sovětské okupace, resp. z ruské sféry vlivu. Podporu jsme poskytovali i Slovinsku a Chorvatsku v době jejich boje o vymanění se z komunistického Miloševičova područí. Alespoň deklaratorně jsme podpořili i Jelcina a Gorbačova v době jejich střetu s (prvním) komunistickým pučem. I přes skeptický postoj k reálnému dopadu deklarací jsme soudili, že komunistické diktatury musejí být odsuzovány alespoň tímto způsobem a že západní státy tak nečiní částečně ze zbabělosti, částečně ze strachu ze ztráty trhů. I proto jsme zaslali podpůrný dopis kubánským disidentům, podporovali jsme deklaraci Senátu k situaci v Tibetu apod.

Co říci závěrem? Úkoly pro konzervativního politika trvají. Vždy je a bude na světě dost novátorů, se svými novými a lepšími společnostmi. Já sám jsem se v tomto textu nevěnoval ekonomickým tématům, neboť o těch povolaněji mluví jiní. Zároveň si však nemyslím, že v následujících letech budou hrát klíčovou roli - přestávají totiž být předmětem sporu. V posledním desetiletí se totiž pravici podařilo prokázat správnost svého ekonomického názoru a tzv. nová levice na západě o významu soukromého vlastnictví, privatizace a deregulací, tedy o ekonomických výhodách volného trhu principiálně nepochybuje. To však není zdaleka důvodem ani ke znavenému uspokojení, že boj je vybojován, ani k rezignovaným povzdechům, že nám levice ukradla témata. Nic takového! Prostě se nám v současnosti podařilo na čas prolomit nepřátelskou frontovou linii, což je důvodem k jedinému - postupovat se zajištěným týlem kupředu, dokud nepřítel frontu nestabilizuje o kus dál. Jestliže dnes vítězíme v ekonomických tématech, stanovme si jako příští cíl například téma lidské důstojnosti.

Podle mého nejhlubšího přesvědčení se nám tváří v tvář jednotné frontě nositelů postkomunistického myšlení a importu západního etatismu a konzumního libertinismu, tváří v tvář všem hmotným i duchovním pozůstatkům totality, tváří v tvář naprosté nepřipravenosti naší společnosti na křesťanskou konzervativní politiku v devadesátých letech podařilo dosáhnout významných úspěchů. Úspěchů i za cenu obětí - když nebudu dávat tátovu smrt do souvislosti s jeho ohromným fyzickým i psychickým nasazením pro věci veřejné, přinejmenším zánik KDS jednoznačně souvisel s naším nadřazováním výsledků práce nad zviditelňováním a zájmů země nad zájmy strany. Přesto se domnívám, že ani přes tyto dvě významné ztráty není konzervativní politika bez šancí - zejména uvnitř ODS vidím slibné zárodky formování konzervativního křídla. To dává nejen naději na budoucí zdravé střetávání názorů a širší ideové zakotvení ODS, ale i na vznik síly, která nebude stát a padat s jednotlivými osobnostmi a která bude vždy - byť začasté v menšinovém postavení - varovně zvedat prst při každém dalším pokusu o socialistické experimenty a o nastolení ráje na zemi.

vyšlo ve sborníku Česká konzervativní a liberální politika, CDK Brno 2000

3526 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Pozadí manipulovaného převratu 17. listopadu 1989. Havel byl člověk, který vlastně nikdy nepracoval, který si rád užíval alkoholu a sexu a který se nechal manipulovat svými přáteli Clintonem a AlbrightovouSpolečnost Enes Fleisch, spojována s halal porážkami, začala pracovat přes odpor místní radnice na vybudování vjezdu, který nutně potřebuje pro zřízení jatek v bývalém klatovském masokombinátuVáclav Havel pomáhal Georgi Sorosovi v budování celosvětové globalistické sluníčkářské diktatury elitEkoalarmisté v EU vylobovali novinku: Od ledna končí benzín Natural 95, bude nový ekologický, který může zničit auto a zvýšit spotřebuBrutální bitka s lopatami mezi romskými a ukrajinskými dělníky. Podívejte se

euServer.cz

Politicko-rozvratná činnost „Člověka v tísni“Zpěvácké vystoupení zpěváka Hutky, kterou trapnost na Letenské pláni vygradovala až k transcendentnu...

ePortal.cz

Kdyby stát nevyhazoval šest miliard do luftu, aby si někteří mohli vozit zadky zadarmo, a namísto toho jimi financoval ČT, měli bychom VŠICHNI tu příšernou televizi aspoň zadarmoZměny zákonů z dílny ministerstva vnitra prospívají ČSSD a nikoliv občanům

Eurabia.cz

Dav soudruhu z pražské kavárny chtěl lynčovat v Praze Klause mladšíhoImigranti v Bosně ponoukáni vypadnout do Chorvatska

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školách

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Zbořil: Milion chvilek vyzval ke státnímu převratu? ČT je součást protistátní akce„Havel: Měl jsem Klause vyhodit.“ Bombastické svědectví, co prý řekl exprezident
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění