Pokoncilní trockistický revoluční ritus "novus ordo" rozbil katolickou liturgii. Dokonce odporuje i závěrům II. vatikánského koncilu

Autor: Martin R. Čejka | Publikováno: 7.10.2012 | Rubrika: Kulturní válka
PVI

Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Áronovi a jeho synům: Toto je řád oběti za hřích: Na místě, na kterém se poráží dobytče pro zápalnou oběť, bude se porážet před Hospodinem i pro oběť za hřích. Je to velesvaté. Kněz, který ji obětuje za hřích, ji smí jíst. Bude se jíst na svatém místě, na nádvoří stanu setkávání. Cokoli se dotkne jejího masa, bude svaté. Stříkne-li trochu krve z ní na roucho, vypereš postříknuté místo na svatém místě. Hliněné nádobí, v němž se bude vařit, bude rozbito. Bude-li se vařit v měděné nádobě, vydrhne se a opláchne vodou. Každý mužský příslušník kněžských rodin ji smí jíst. Je to velesvaté. Ale žádná oběť za hřích, z jejíž krve se část vnáší do stanu setkávání k vykonání smírčích obřadů ve svatyni, nebude se jíst; bude spálena ohněm.“[1]

 

Cíl liturgie

Liturgii obětí Starého Zákona ustanovil ústy Mojžíše sám Hospodin, jak o tom vypráví kniha Leviticus, neboli Třetí kniha Mojžíšova. Obřady byly popsány do nejmenších podrobností, čehož důkazem mohou být například pravidla stanovená pro oběť za hřích: Pak vezme pomazaný kněz trochu krve z býčka a přinese ji ke stanu setkávání. Kněz namočí prsty v krvi a sedmkrát z ní stříkne před Hospodinem na oponu svatyně. Trochou krve potře též rohy oltáře pro pálení kadidla z vonných látek před Hospodinem, oltáře, který je ve stanu setkávání; všechnu ostatní krev toho býčka pak vyleje ke spodku oltáře pro zápalné oběti, jenž je u vchodu do stanu setkávání[2]. Nejedná se jen o nádherné předobrazy oběti Kristovy, potažmo oběti Mše svaté, uvedené verše rovněž vypovídají o tom, jakou váhu Bůh přikládá správnému sloužení obřadů, které se dotýkají jeho vznešenosti. Již ve Starém zákoně liturgie vyjadřuje Boží vlastnosti, naznačuje jeho milosrdenství, nekonečnost a jedinečnost.

Do jaké míry se tyto předpisy týkají nás, křesťanů? Katolíci obdrželi nekonečný dar, jejich kněží mohou Bohu přinášet oběť nejvyšší, oběť jeho vlastního Syna. Proto by měla Církev, ještě více než starozákonní Izrael, dbát toho, aby obřady související s touto obětí byly co nejdůstojnější. Ctihodný Martin z Kochemu píše ve svém Výkladu nejsvětější Oběti mše svaté následující: Aby jsi sobě, milý čtenáři, již nyní bohatou krásu těchto obřadů mohl si představiti, povšimni si následujících věcí: Kněz znamená se při obětování mše svaté šestnáctkrát svatým křížem. Obrací se k lidu šestkrát. Líbá oltář osmkrát. Obrací oči své k nebi jedenáctkrát. Bije se v prsa desetkrát. Pokleká desetkrát. Sklání hlavu svou jedenadvacetkrát. Sklání ramena svá sedmkrát. Uklání se hluboce osmkrát. Žehná oběti znamením kříže jedenatřicetkrát. Skládá obě ruce na oltář devětadvacetkrát. Modlí se s rukama roztaženýma čtrnáctkrát. Skládá své sepjaté ruce na oltář sedmkrát. Pokládá svou levou ruku samotnou na oltář devětkrát. Pokládá svou levou ruku na prsa jedenáctkrát. Pozvedá obě ruce k nebi osmkrát. Modlí se zticha jedenáctkrát. Modlí se hlasitě třináctkrát. Kalich odkrývá a zase přikrývá  desetkrát. Přechází při oltáři tam i sem dvacetkrát.

Mimo těchto tři sta padesát často opakovaných věcí musí kněz při mši svaté zachovati  ještě sto padesát jiných obřadů, což činí dohromady pět set obřadů. Mimo to musí každý kněz při mši svaté  mít zřetel na čtyři sta předpisů neboli pravidel. Kdyby tyto také k obřadům byly připočteny: měl by kněz, jenž po způsobu římském mši svatou slouží, devět set věcí vykonati, z nichž bez hříchu ani jediné opomenout nesmí. Nebo všechny věci mají duchovní význam, a slouží k tomu, aby  přesvatá  a nejdůstojnější oběť mše svaté náležitě  a pobožně byla konána. Proto také papež Pius V. jménem svaté poslušnosti co nejpřísněji nakázal, aby všichni a každý jednotlivec, ať kardinál, arcibiskup , biskup, prelát anebo kněz, jen tímto způsobem mše svaté sloužili a žádným jiným, ani toho nejmenšího neměníce, ani toho nejmenšího nepřidávajíce, ani toho nejmenšího nevynechávajíce.

Kdo by na těchto svatých obřadech něco měnil , k nim něčeho přidával anebo z nich něčeho vypustil, a sice vědomě i svévolně: o tom by neplatilo, že jen něčeho přidal aneb opomenul, ale ten by se i značně prohřešil: a sice proto, poněvadž by jednání jeho bylo proti úctě a ozdobě nejdůstojnější a nejsvětější bohoslužbě: ale také proti přísnému zákazu Náměstka Kristova. Také ani nelze vymysleti pohybů rukou způsobnějších, držení těla přiměřenějšího, a chování kněze při obětování mše svaté zbožnějšího, nežli jak je právě Církev Páně nakazuje. Toho všeho ale Církev nakázala, aby netoliko přesvaté tajemství mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno, ale také aby zbožnost věřících byla podporována, a vzdělání jich rozmnoženo i upevněno.[3]

Z výše uvedených vět nevyplývá, že by rubriky Mše svaté byly nějakým zbytečným hnidopišstvím či formalistickým farizejstvím. Naopak přesně vyjadřují cíl katolické liturgie: aby netoliko přesvaté tajemství mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno, ale také aby zbožnost věřících byla podporována, a vzdělání jich rozmnoženo i upevněno. Tedy vznešenost, úcta, chvála, ale i upevnění zbožnosti věřících a jejich vzdělávání.

Čtěte také:

Marcel Lefebvre: Mše svatá všech věků

Proč jsme tradičními katolíky?

Stručný kritický rozbor nového mešního řádu

 

Vývoj

Každá katolická reforma, a nemusí se jednat jen o liturgickou oblast, vždy v první řadě přihlížela k cílům, které byly zmíněny v předchozím odstavci. Za krásný příklad může posloužit vývoj některých řádů, kde (až do II. vatikánského koncilu) byly všechny změny bez výjimky vedeny nespokojeností s uvolněním disciplíny a touhou po více duchovním a přísném životě, naplněném modlitbou a umrtvováním. Například cisterciáci vyšli z benediktinů a později trapisté z cisterciáků. Stejná touha po přísnějším životě vedla u františkánů ke vzniku: observantů, reformovaných františkánů a kapucínů; všichni toužili po dokonalejším a přísnějším životě, nikdy naopak – jak se tomu dnes, po prvé v dějinách Církve, děje.[4]

I v oblasti víry samotné dochází k vývoji. Ne však ve smyslu, že by nové popíralo staré, nýbrž tak, že nové je implicitně zahrnuto ve Zjevení a pouze „vykvétá“ na stromě víry. sv. Vincenc Lerinský užívá termínu profectus, non permutatio (růst, nikoliv změna). Toto lze dobře ilustrovat na následujícím příkladu: Podobně jako strom vyrůstá z kořenů, vyhání nové větve, rozkvétá a přináší plody, stejně i pravá víra vyrůstá ze Zjevení, jehož kořeny tvoří Písmo Svaté a tradice, a rozkvétá v podobě hlubšího pronikání do Božích tajemství.

Větvemi jsou slavná věroučná prohlášení katolické Církve a plody zbožnost věřících. Vyrůstající větve jsou součástí stromu, nepopírají jeho podstatu, ani neodporují jeho povaze, nýbrž naopak svědčí o životě, o vitalitě kořenů i kmene. Této otázce se podrobně věnoval (ještě před svou konverzí) Kardinál Newman, jenž napsal: Pravý rozvoj zůstává věren svému originálu, kdežto korupce vede k jeho zničení. A dále předkládá obraz, který vychází z pravidla sv. Vincence Lerinského „aby se u starců neobjevovalo nic, co by se už před tím neskrývalo u hochů“[5]: Tělesná stavba dospělého není jen zvětšení jeho dětské soustavy. Muž se liší postavou a úměrností od toho, čím byl; přesto však jest mužství dokonalostí chlapectví: přidává něco ze svého a přece zachovává, co přijalo.[6] Ve stejném smyslu píše sv. Tomáš Akvinský ve své Summě: Články víry rostly postupem času, nikoli podle podstaty, nýbrž podle výkladu a dokonalého výrazu. Všechno, co bylo výslovně a v počtu větším vyznáváno později, bylo vyznáváno v dřívějších časech zavinutě (implicite) a v počtu menším.[7]

S tím naprosto koresponduje stanovisko papeže Pia XII., který v liturgické oblasti připouští jistý vývoj: Posvátná liturgie se totiž skládá jak z lidských, tak z božských prvků; tyto nemohou být lidmi zřejmě nijak měněny, poněvadž byly ustanoveny božským Vykupitelem, tyto však, pokud toho vyžadují potřeby doby, věcí a duší, mohou prodělat různé změny, které schválila církevní hierarchie, opírající se o pomoc Ducha svatého. Odtud pochází ona pozoruhodná rozmanitost východních a  západních obřadů, odtud pramení pozvolný vývoj význačných náboženských zvyků a úkonů zbožnosti, které byly v dřívějších dobách jen nepatrně naznačeny; odtud také vyplývá to, že jsou někdy opět povolána k používání zbožná ustanovení, na něž se během času zapomnělo. Toto všechno vydává svědectví o životě neposkvrněné Snoubenky Ježíše Krista během tolika staletí; vyjadřuje posvátnou mluvu, kterou ona používá, aby projevila svému božskému Snoubenci víru a nevyčerpatelnou lásku a rovněž tak i jí svěřeným národům; a zároveň dokazuje její moudrou vychovatelskou starostlivost, aby vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smýšlení Kristovo.“[8]I zde platí stejná pravidla jako pro rozvoj víry, tedy na prvním místě je brán zřetel na to, aby Církev projevila svému božskému Snoubenci víru a nevyčerpatelnou lásku a vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smýšlení Kristovo.“

Bylo zavedení Novus Ordo Missae (dále jen NOM)[9] papežem Pavlem VI. projevem přirozeného vývoje, respektive reformou, nebo revolucí, která vychází z jiných principů a směřuje k jiným cílům, než jsou uvedeny výše?

 

Reforma, nebo revoluce?[10]

Pokoncilní liturgické změny jsou prohlašovány za další etapu harmonického vývoje posvátné liturgie. Bývají rovněž často vydávány za plod liturgického hnutí, které v 19. století započal Dom Guéranger OSB. Podle tohoto pojetí byly zásady liturgického hnutí, jež si získalo podporu sv. Pia X. a Pia XII., uskutečněny v konstituci Sacrosanctum consilium II. vatikánského koncilu a do života zavedeny reformami papeže Pavla VI.[11]

Jako argument pro oprávněnost liturgických změn se uvádí nedostatky předkoncilní liturgie. Stará liturgie prý musela být opravena a doplněna. Z toho důvodu je období od Tridentského koncilu do II. vatikánského koncilu terčem více či méně ostré kritiky. Často slýcháme o aktivnější účastí laiků, zvýraznění Mše svaté jako večeře Páně, obecném kněžství věřícího lidu a ekumenických perspektivách (liturgie jako nástroj pro dosažení jednoty křesťanů), přičemž po II. vatikánském koncilu konečně nastala doba realizace těchto postulátů. Položme si však v této souvislosti následující otázky:

I.  Vyžadovala „předkoncilní“ liturgie doplnění či opravu z důvodů svých závažných nedostatků?

II. Je pokoncilní liturgická reforma realizací liturgické obnovy?

III.Je pokoncilní liturgická reforma realizací snah II. vatikánského koncilu?

IV.Jsou pokoncilní změny reformou, nebo revolucí?

 

Ad I.

Mýtus „vylepšení“

Pomineme-li odsudek ze strany protestantů nebo těch, kteří později od Církve odpadli, pak kritika tradiční liturgie je naprosté novum, neboť ji až do poloviny minulého století nesdílel žádný světec, žádný mistr duchovního života, ani žádný katolický myslitel. Naopak, vztah k tradiční Mši svaté nádherně v 19. století vyjádřil oratorián a básník P. F. W. Faber: Je to nejkrásnější věc na této straně nebes. Vycházejíc z velkých myšlenek Církve, vynáší nás ponad zem a nad nás samé; obklopuje nás oblaky mystické slasti a vznešenosti liturgie více než andělské; sama nás očišťuje a okouzluje svou nebeskou krásou do té míry, až se zdá, že všechny naše smysly vidí, slyší, cítí, okoušejí a dotýkají se něčeho, co tento svět nemůže dát.[12]

Proto kardinálové Ottaviani a Bacci ve své Krátké kritické studii NOM[13] vyjádřili následující údiv: Všichni katolíci, kněží i laici, tento Římský misál sv. Pia V. milovali a ctili. Je nepochopitelné, jak může být užívání tohoto misálu s náležitými vysvětlivkami překážkou plnější účasti a většímu porozumění svaté liturgie. Je rovněž nepochopitelné, proč starý misál, přestože byly plně uznány jeho zásluhy, již není déle schopen rozněcovat u křesťanů náležitou liturgickou úctu.[14]

Vývoj liturgie má stejný charakter, jako vývoj dogmat. Tzv. Misál sv. Pia V. je výsledkem liturgického vývoje, který probíhal po staletí a postupně vedl až k vytvoření onoho klenotu nevyčíslitelné ceny, který byl nakonec kodifikován svatým papežem. Kánon této Mše, který je svým obsahem starý, jako sama Církev, a jehož modlitby se skládají ze slov Páně, z podání apoštolských nebo z přídatků papežů[15], neprodělal od dob papeže sv. Řehoře I. (6. století) žádné změny. Jedná se o výsledek postupného vývoje, přičemž i později k němu byly přidávány modlitby, a to dokonce i velmi významné, jako například Offertorium. Po té však, co tuto Mši ve své bule Quo primum[16] (1570) sv. Pius V. kodifikoval, stala se nepřekonatelným vrcholem. Od té doby plně liturgicky vyjadřuje katolická dogmata vztahující se k oběti Mše svaté. Stala se hrází proti protestantské herezi a všem herezím budoucím.

Pokud předkoncilní liturgie vyžadovala „vylepšení“ nebo „opravy“, pak je lze provést jen stěží cestou od jasného, přímého vyjádření k méně jasnému.

K tématu:

Pavel VI. nerespektoval rozhodnutí II. vatikánského koncilu. Liturgická reforma je pohoršlivá

Benedikt XVI. kriticky o pokoncilní mši – Novus Ordo

Časované bomby Druhého vatikánského koncilu

Tradiční mše, Benedikt XVI. a triumf tradicionalistů

 

Ad II.

Liturgické hnutí versus pokoncilní reformy

Jaké měli názory na reformu liturgie otcové liturgického hnutí? Oslnila je vize změn natolik, že v tomto jasu mizely stíny pochybností? Dejme slovo jedné z největších postav liturgického hnutí, Dom Prosper Guérangerovi OSB: Prvním znamením antiliturgické hereze je nenávist k Tradici, která nachází své vyjádření ve formulacích užívaných při Božím kultu. Každý sektář, který chce zavést novou nauku, nevyhnutelně čelí liturgii, jež je nejhlubším, nejlepším projevem tradice, a od té doby nespočine, dokud tento hlas tradice nezahluší, dokud na kusy neroztrhá ony stránky připomínající víru minulých staletí. V pravdě, jak došlo k tomu, že se luteranismus, kalvinismus, anglikanismus rozšířily a přejaly vládu nad masami? Vše, co musely učinit, bylo nahradit staré knihy a pojmy novými, a dílo bylo dokonáno. (...) Druhé pravidlo antiliturgické sekty je nahrazení formulací církevní nauky citáty z Písma svatého. Po staletí je známo, že prvenství, které heretici přisuzují Písmu svatému před definicemi Církve, není ničím jiným, než snahou o to, aby snáze změnili slovo Boží dle obrazu svého a mohli s ním svévolně manipulovat. (...) Vše, co požadují, je návrat ke kořenům, proto se také jakoby zdánlivě vrací ke kolébce křesťanských institucí. Za tímto účelem zkracují, vymazávají, vytrhávají (...) touží z liturgie odstranit všechny obřady, všechny formulace, které vyjadřují tajemství. (...) Dost bylo svátostin, žehnání, obrazů, svatých ostatků, procesí, poutí etc. Pryč s oltářem, vystačí jen stůl; dost již oběti jako v každém jiném náboženství, vystačí pouze pokrm.[17] Prorocká slova!

Další „otec“ liturgického hnutí, Dom Cabrol OSB, zdůrazňoval podstatný aspekt věrnosti liturgické tradici: Mešní liturgie se svými změnami, jež jsou výsledkem letitého vývoje (...) je důkazem, že se Církev nezříká své minulosti, že vlastní pokladnici, ze které čerpá věci nové i staré. Díky tomu je schopna se přizpůsobit, což uznávají i její nepřátelé. Dokonce i když přijímá některé reformy, nikdy nezapomíná na svou minulost, bedlivě střeží znamení své starožitnosti. Zde je nutné hledat vysvětlení pro vzrůstající úctu k liturgii a velké liturgické obrození, jehož svědky jsme v dnešní době. To, co bychom snad mohli považovat za „archaismy“ Misálu, je ve skutečnosti výrazem víry našich otců, kterou jsme povinni bránit a kterou musíme překázat budoucím.[18]

P. Louis Bouyer, před koncilem jeden z nejzapálenějších členů liturgického hnutí, napsal v roce 1968, že navrhovaná reforma není pouze zradou záměrů koncilních otců, nýbrž také popřením celého liturgického hnutí tehdejšího století, vědomým rozchodem s tím vším, co započali Beaduin, Casel a Pius Parsch, a v čem jsem i já chtěl mít svůj skromný podíl[19].

P. Adrian Fortescue, uznávaný historik liturgie, napsal v roce 1917: Od Tridentského koncilu jsou dějiny Mše jen tvořením a přijímáním vlastních textů pro nové svátky. Struktura i všechny ostatní podstatné části Mše zůstaly nezměněny. Nikdo ani nepomyslí na narušení ctihodné liturgie Římské Mše, s výjimkou doplnění nových připomínek.[20]

Změny, které zavedli papežové sv. Pius X., Pius XII. a Jan XXIII., se omezovaly jen na rubriky a souvisely s velkým počtem nových svatých, jejichž připomínky byly od roku 1570 do Misálu doplněny. Papež Pius XII. rovněž uskutečnil významné změny v obřadech svatého týdne. Uvedené změny byly však plně v souladu s tradicí. O kontinuitě svědčí i ta skutečnost, že součástí Misálu Jana XXIII. byla bulla Quo primum, což mělo vyjadřovat jeho pouto s Misálem sv. Pia V.

Již zmiňovaný P. Louis Bouyer, který se zpočátku podílel na pokoncilních reformách, byl nakonec nucen prohlásit: Katolická liturgie byla, pod záminkou přizpůsobení a srozumitelnosti zesvětštělým masám, zničena. Musím zde ještě jednou zdůraznit, že v dnešní době neexistuje v katolické Církvi nic, co by bylo možné nazvat liturgií.[21]

 

Ad III.

NOM[22]odporuje konstituci II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii

Je paradoxní, že mnoho pokoncilních liturgických reforem, odporuje některým paragrafům konstituce Sacrosanctum Concilium, na níž se tvůrci změn odvolávají.

§ 4: Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem pravoplatně uznaným obřadům stejné právo i stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.[23]

Bez komentáře.

§ 23: Dále platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.

Což naprosto zjevně odporuje vyřazení mnoha částí ritu, které buďto nebyly ničím nahrazeny, nebo byly nahrazeny naprosto jinými texty, často s zcela odlišným významem.

§ 36.1.: V latinských obřadech ať je zachováno užívání latinského jazyka; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno.

Což naprosto zjevně odporuje skutečnosti, kdy téměř na celém světě svatý jazyk z liturgie vymizel.

§ 116: Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.

Což naprosto zjevně odporuje stávající situaci, kdy byl gregoriánský chorál vyhnán skoro ze všech katolických kostelů.

Podle názoru mnoha koncilních otců nebyly následné liturgické reformy v intencích Vaticanum II. Kardinál Heenan napsal: Biskupové nabyli přesvědčení, že liturgické otázky byly již dostatečně vyřešeny. Z odstupem času je zřejmé, že jim bylo dovoleno diskutovat pouze o obecných principech. Změny, k nimž později došlo, byly mnohem radikálnější, než si přáli papež Jan a biskupové, kteří přijali dekret o liturgii. Proslov Jana XXIII. na závěr prvního koncilního zasedání svědčí o tom, že papež netušil, co plánují liturgičtí experti.[24]  Během debaty o konstituci dalo mnoho otců jasně najevo svůj nesouhlas s případným zásahem do mešního kánonu.[25]

Biskupská synoda v roce 1967[26] odmítla pokoncilní reformu. 24. října 1967 byla v Sixtinské kapli poprvé veřejně sloužena nová Mše, které se zúčastnili i synodální biskupové. Nový ritus dostal jméno Missa Normativa – Normativní mše. 26. října byli biskupové dotázáni, zda akceptují strukturu Missa Normativa. 71 biskupů odpovědělo „ano“ (placet), 43 hlasovalo „ne“ (non placet); 62 hlasovalo „ano s výhradami“ (placet iuxta modum) a 4 se zdrželi hlasování.[27]

Rozbor hlasů placet iuxta modum ukázal, že nejméně 26 z nich bylo v podstatě proti normativní Mši.[28] Poněvadž „Normativní Mše“ neobdržela vyžadovanou většinu hlasů, nebyla přijata. Někteří kardinálové a biskupové během synody ostře vystoupili proti nové Mši. Arcibiskup Joseph Cordeiro ji prohlásil za nepřijatelnou od začátku do konce.[29] Kardinál Heenan a biskup Dwyer, spolu s anglickými biskupy kritizovali změny, které umenšují tajemství reálné přítomnosti. Četné biskupské intervence zapříčiněné obavami, že změny vyvolají chaos, jsou uvedeny v knize Giovanniho Caprila Il sinodo dei vescovi. Prima assemblea generale (Řím 1968).[30] Když byla poté tato Mše (dnes známá jako Novus Ordo Missae) v roce 1969 promulgována, nebylo to evidentně výsledkem úsilí II. vatikánského koncilu nebo biskupů.

 

Ad IV.

Reforma? Revoluce!

Jaký je rozdíl mezi reformou a revolucí? Pravý reformátor opravuje to, co je špatné a zkažené. Snaží se obnovit danou instituci tak, aby ji uvedl do stavu, který existoval před tím, než ji něco shnilého zdeformovalo. Cílem revolucionáře není obnova, usiluje o pád stávajícího řádu a nahrazení jej řádem novým, který odpovídá jeho představám. Přestože si koncilní otcové přáli jisté liturgické změny, chápali je jako reformu, ne jako revoluci, o čemž svědčí mnohé pasáže z konstituce Sacrosanctum Concilium.

Možná tedy, že změny nejsou žádnou reformou, nýbrž revolucí, která zničila římskokatolický ritus. The Ampleforth Journal, periodikum povětšinou opěvující dobrodiní pokoncilního vývoje, napsal: V období mezi Zeleným Čtvrtkem 1969 a Zeleným Čtvrtkem 1970 došlo ke schválení a zavedení do života liturgické revoluce (nebo snad evoluce?), jejíž rozsah nemá v dějinách obdoby.[31]

Zavržení latiny ve prospěch lidového jazyka evidentně odporuje vůli koncilních otců. Dom Guéranger, nejvýznačnější historik liturgie a iniciátor liturgického hnutí, byl toho názoru, že vypovězení války svatému jazyku je mistrovským tahem protestantismu. Jestliže by se mu někdy podařilo tento svatý jazyk zničit, pak by měl snadnou cestu k vítězství.[32]

Mezinárodně uznávaný znalec liturgie, P. Joseph Gelineau SJ, poznamenal: Liturgie není pouhým prostředkem přenosu informací; přednáškou, kde jde jen o obsah. Díky precizním rubrikám se stává symbolickou akcí. Dojde-li ke změně rubrik, změní se i ritus. Ať si ti, kteří znali a sloužili slavnou, latinskou Mši s gregoriánským chorálem, na ni vzpomenou, svedou-li to ještě, a porovnají s naší současnou Mší. Změnila se nejen slova, melodie či některá gesta. Popravdě řečeno, je to zcela jiná mešní liturgie. Je třeba jasně říct: římský ritus, tak jak jsme jej znali, už neexistuje. Byl zničen.[33]

Další odporník na liturgii, P. Henri Denis, otevřeně přiznává: Mám-li být upřímný a zhodnotit to, co se stalo, pak musím jednoduše konstatovat, že vše bylo změněno. Při některých diskusích s tradicionalisty se tvrdí, že se nic nezměnilo. Bylo by mnohem lepší odvážně přiznat, že Církev zavedla závažné modifikace a měla k tomu dostatečné důvody. Proč si nepřipustit, že se náboženství změnilo?[34]

Msgre. Annibale Bugnini, architekt NOM, se nikdy netajil se svým cílem a již v roce 1967 potvrdil, že se nejedná o žádnou reformu starého ritu: Není to otázka restaurace cenného mistrovského díla. V některých případech dojde k přestavbě celých ritů. Je to problém fundamentální rekonstrukce, můžeme dokonce hovořit o přepracování, a v jistých ohledech to bude naprosto nový výtvor.[35]

Dokonce i někteří nekatolíci postřehli závažnost změn, k nimž došlo v katolické liturgii. Snad nejznámější je případ slavné anglické spisovatelky Agathy Christieové, která spolu s dalšími osobnostmi anglosaského kulturního světa žádala, aby nádherná starobylá liturgie byla zachována. Populární italský spisovatel, neopohan Quido Ceronetti, ve své sbírce esejů Stromy bez bohů s jemu vlastní ironií hodnotí NOM: Když se setkávám se změnami zavedenými novým obřadnictvím a trivialitou naší doby, která se vloudila dokonce i do od věků svatých míst, když vidím teatrální oltáře Pavla VI., mikrofony, kytary, neonové hadice, připomínající světelné klobásy, infračervené reflektory a to vše, co má za úkol rozehřát revmatická záda posledních věřících, cítím nechuť; uvědomuji si, že jsem dostal facku, i když se tato devastace netýká mého náboženského cítění.

Mše sloužená latinsky moje srdce nezasáhla, ale mše sloužená v běžném jazyce mi zraňuje uši. Mrzí mě, že vymizelo kadidlo a hymnus „Dies Irae“, nejfilosofičtější dílo, co křesťanství má. Dnes si jej mohu poslechnout akorát tak z desek, protože zpěvy, které jsou v kostele běžně k slyšení, už v sobě nemají žádnou sílu. Latinská mše byla jako tajemná mumie – mše v italštině je rána pěstí do zubů.

V roce 1973 jsem o štědrovečení noci navštívil baziliku San Rufino v Assisi. Byl jsem zvědavý, co mě tam potká, a pořádně jsem se na to připravil. Při mši čiperně pomáhali malí chlapci, kterým kněží přenechali dost důležitý úkol. Zatímco kněží zaháleli, přicházeli mládenci jeden za druhým k mikrofonu a četli něco, co připomínalo noviny splácané z různých zpráv, z listů sv. Pavla, proroctví, žalmů a poučení pro lidstvo (a jedinou jejich starostí byl, jak se mi zdálo, celosvětový mír). Nemělo to samozřejmě vůbec nic společného s mýtem Božího narození: Kristus se tam rodil asi tak, jako když v nekrologu v Corriere della Sera umírá zámožný průmyslník. Mizel Východ, řeka, kterou proudí mýty. Podával se pudink z nejasných předsudků a pověr: „esistialis superstitio!“ Kvůli tomuto jsem o půlnoci šel do San Rufino? Abych tam potkal bohyni Rozumu, užaslou nad tím, že se ocitla právě zde a že s ní nešikovně obcují nepovolané osoby? Vulgáta je krásným, i když ne příliš přesným, překladem biblických textů. Věty používané v nové liturgii jsou skoro sprosté. Proč text, který je ještě stále považován za svatý, čte na Štědrý večer v proslulé katedrále holka v kalhotách? Nehovoří snad Kněžská kniha o tom, že Bůh patří s odporem na taková přestrojení? - Takže co? Chtěl bys, aby to děvče bylo oblečeno jako Piccarda, zjevivší se Dantovi? - Nevím. Ať už by byla oblečená jako Piccarda, nebo byla v kalhotách, stejně to vypadá jako mizerná fraška.[36]

Sociolog a luterán Peter L. Berger na adresu změn v katolické Církvi poznamenal: Katolické společnosti byly vnuceny nebývalé změny. Týká se to rovněž oblastí, kde by odpovědné osoby mohly být více opatrné. Liturgická revoluce – protože to nelze jinak nazvat – je toho největším důkazem. Důkazem, který se týká samotné podstaty náboženského života miliónů katolíků. Připomeňme jen náhlé zrušení, či vlastně zákaz latinské Mše, obrácení kněze zády k oltáři (první změna symbolicky zeslabila aspekt všeobecnosti Mše, druhá její transcendentní rozměr) a nebývalý útok na celou řadu projevů lidové zbožnosti. Kdyby byl poradcem Církve veskrze zlý sociolog, který by měl za úkol způsobit co největší škody katolické společnosti, neodvedl by svou práci lépe.[37]

Pokud je NOM reformou, pak nelze než s překvapením vnímat slova zástupců protestantských denominací, kteří měli vždy nepřekonatelné výhrady ke staré Mši, a kteří dnes shledávají, že NOM je blízký jejich víře.

M. G. Siegvalt, profesor dogmatické teologie na protestantské fakultě ve Strasbourgu, prohlásil, že v obnovené Mši již není nic, co by mohlo evangelíkovi dělat problémy.[38]

Ve stejném duchu hovoří i protestantský teolog Roger Mehl: Pokud vezmeme v úvahu naprosto zřejmou evoluci eucharistické liturgie v katolické Církvi, možnost nahrazení mešního Kánonu jinými eucharistickými modlitbami, opuštění koncepce Mše jako oběti a schválení přijímání pod obojí, pak nic nebrání tomu, aby se členové reformovaných církví účastnili eucharistie spravované v katolické Církvi.[39]

Anglikánský „biskup“ Southwark dal při mnoha příležitostech najevo svůj obdiv k NOM a prohlásil, že jej dokonce sám používá.[40] F. Schutz, luteránský pastor upozornil, že nové katolické eucharistické modlitby svou stavbou vyhovují luteránské mši.[41]

Opravdu měla liturgická „reforma“ za cíl, aby Církev projevila svému božskému Snoubenci víru a nevyčerpatelnou láskua vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smýšlení Kristovo.“? Jak k tomu například posloužily následující změny oproti tradiční liturgii?

Žalm Judica me, který je pro protestanty nepřijatelný vzhledem k odvolávce na „oltář Boží“, byl z NOM vypuštěn.

Modlitba Aufer a nobis připomínající starozákonní oběť, kdy kněz vstupoval do Svatyně svatých, aby zde obětoval krev obětin, se v NOM již nevyskytuje.

Modlitba Oramus te, Domine, která se dovolává přímluvy světců, jejichž ostatky jsou uloženy v oltáři, byla z NOM odstraněna, neboť oltářní kámen se dnes podle Institutio Generalis (265-266) pouze „doporučuje“.

Modlitby offertoria (obětování) Suscipe, sancte Pater, Deus, qui humanae, Offerimus tibi, Domine, In spiritu humilitatis, Veni, sanctificator omnipotens, Suscipe, sancta Trinitas byly až na drobty z Deus, qui humanae a In spiritu humilitatis z NOM vyškrtnuty.

Z modlitby Libera nos po Pater noster zmizelo v NOM vzývání svatých.[42]

Změn, a dokonce zásadnějších, je pochopitelně mnohem více. Stojí však za povšimnutí, že k podobným krokům, jako autoři NOM, se uchýlili i „reformátoři“ Martin Luther a Thomas Cranmer. Byli snad tito „Jany Křtiteli“ pokoncilního liturgického vývoje?

 

Závěr

Blízký spolupracovník papeže Pavla VI., Jean Guitton přiznal, že záměrem Pavla VI v liturgických otázkách, v otázce, jak se obecně říká, Mše, byla taková reforma katolické liturgie, aby se co nejvíce dle možností přiblížila liturgii protestantské... k protestantské večeři Páně.[43]

Má-li být cílem pravé katolické liturgické reformy větší úcta k Bohu a prohloubení zbožnosti, či poučení věřících, pak musíme přiznat, že nová Mše těmto požadavkům nevyhovuje. Do jisté míry měl, bohužel, pravdu arcibiskup Bugnini, když prohlásil: Liturgická reforma je hlavním vítězstvím katolické Církve, protože má svůj ekumenický rozměr.[44]

Nakolik se dá o první části jeho výroku pochybovat, tak ekumenický rozměr popřít nelze. Jak je to vzdáleno duchu sv. Pia V.! Proto se katolíci musí rozhodnout, zda volí nejkrásnější věc na této straně nebes, nebo nový výtvor. Revoluci nelze reformovat. Trockistický katolicismus, který se dožaduje neustálých reforem a reforem reforem a... zapomíná, že projevem řádu je stálost. Kdo dokáže spočítat, kolik již bylo od roku 1969 vydáno dokumentů ohledně NOM? 200? Víc? A čte je vůbec někdo, když za měsíc vyjde další, který bude opravovat ten předešlý? Nepokoj je projevem pekla. Proto prof. Dietrich von Hildebrand napsal: Opravdu, kdyby byl jeden z Lewisových ďáblů pověřen zničením liturgie, těžko by to mohl udělat lépe.[45]

O nereformovatelnosti revoluce byl přesvědčen i hrabě Joseph de Maistre, který prohlásil, že jedinou cestou je uvědomělá kontrarevoluce, svého způsobu revoluce, neboť ve jménu starých a prověřených hodnot bude muset vypovědět válku novému pořádku, který se protiví věčnému řádu. Dnes je tradiční katolicismus v takové pozici, že v tomto liberálním světě působí opravdu revolučním dojmem. Stejně tak revolučně však působí paprsek světla v temnotách.

 

http://katolikrevue.ath.cx

 


[1](Lv 8,17-8,23) Ekumenické vydání z roku 1985, Zvon, Praha 1991

[2] (Lv 4,5-4,7) Ekumenické vydání z roku 1985, Zvon, Praha 1991

[3] Martin z Kochemu, Výklad nejsvětější Oběti mše svaté, Praha 1897

[4] Prof. Romano Amerio, Iota unum, Sarto House, Kansas City 1998

[5] Sv. Vincenc Lerinský také praví: Ať náboženství duší napodobuje zákon těla, které roste, úměrně se rozvijí a přece zůstává, čím bylo. Údy nemluvněte jsou malé, mladíkovy větší a přece jsou tytéž.

[6] Viz např. Alois Lang, John Henry Newman, Katolický literární klub, Praha 1939

[7] (2. II., qu. I. de fide, art VII, Conclusio)

[8] Pius XII., Mediator Dei, čl. 49., Brno 1948

[9] Nový mešní řád zavedený s platností od 30. listopadu 1969.

[10] Viz P. Karl Stehlin, W obronie Prawdy Katolickiej, Te Deum, Varšava 2001

[11] Viz např. apoštolský list Svatého Otce Jana Pavla II. k 25. výročí konstituce Sacrosanctum consilium.

[12] Cit. z N. Gihr, The Holy Sacrifice of the Mass, St. Louis 1908

[13] Breve esame critico del novus ordo missae. Studie byla spolu s průvodním dopisem ze dne 3. října 1969 doručena Pavlu VI.

[14] www.katolikrevue.cz\archiv\ottaviani_dokument.htm

[15] P. Marian Schaller OSB, Římský Misál, Česká katolická charita, Praha 1952

[16] www.katolikrevue.cz\biblioteka\quo_primum.htm

[17] Dom Prosper Guéranger, Liturgical Instructions, Solesmes 1840

[18] Cit. z P. Louis Bouyer, The decomposition of Catholicism, Londýn 1970

[19] P. Louis Bouyer, Religieux et Clercs contre Dieu, Paříž 1975

[20] P. Adrian Fortescue, The Mass, Londýn 1917

[21] P. Louis Bouyer, The decomposition of Catholicism, Londýn 1970

[22] Nejedená se pouze o NOM, nýbrž také o pozdější instrukce, které souvisí s jeho zaváděním do praxe.

[23] Konstituce o posvátné liturgii, Druhý vatikánský sněm – dokumenty, Křesťanská akademie, Řím 1983

[24] Kardinál John Heenan, A Crown of Thorns, Londýn 1974

[25] Viz P. Ralph M. Wiltgen SVD, The Rhine Flows into the Tiber, New York 1967

[26] Biskupská synoda byla založena na základě motu proprio Apostolica sollicitudo (15. září 1965) a měla za úkol, dle přání koncilních otců, spolupodílet se na řízení Církve. První plenární zasedání synody se konalo ve dnech 29. září až 28. října 1967.

[27] Viz E. J. Lengeling, Die neue Ordnung der Eucharistiefeir. Allgemeine Einfuehrung in das Roemische Messbuch, endgueltiger lateinischer und deutscher Text, vyd. 4., Münster 1972

[28] R. Rouquette, Une nouvelle chretiente. Le premier synod episcopal, Paříž 1968

[29] P. X. Murphy, G. MacEion, Synode 67, Aufbruch nach dem Konzil, Eine Chronik, Padeborn 1969

[30] Viz G. May, Die alte und die neue Messe, vyd. 4., Una Voce Korrespondenz, Kolín 1991

[31] The Ampleforth Journal, léto 1971

[32] Dom Prosper Guéranger, Liturgical Instructions, Solesmes 1840

[33] P. Joseph Gelineau SJ, Demain la liturgie, Paříž 1976

[34] P. Henri Denis, Des Sacraments et des Hommes, Paříž 1977

[35] La Documentation Catholique, č. 1493, 7. květen 1967

[36] Ryszard Mozgol, „Jest później, niż sądzicie!“, Zawsze Wierni, č. 6, 2002

[37] Peter L. Berger na přednášce v Harvardském klubu v New Yorku, 11. května 1978. Cit. z Homiletic and Pastoral Review, únor 1979

[38] Le Monde, 22. listopadu 1969

[39] Le Monde, 10. září 1970

[40] Catholic Herald, 15. prosince 1972

[41] Studia Liturgica, č. 2, 1976

[42] Viz Michael Davies, Liturgical Revolution, Pope Paul’s New Mass, Angelus Press, Kansas City 1980

[43] Debata s Yves Chironem a Henri Dreyfusem na rozhlasové stanici Ici lumiere 101, 13. prosince 1993

[44] Notitiae, č. 92, květen 1974

[45] Dietrich von Hildebrand, The devasted Vineyard, Chicago 1973

5454 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Český Portál i EUportal ukončují ke konci roku svou činnost a vydávání článkůJ. R. R. Tolkien – zamilovaný do Najsvätejšej Sviatosti a Panny MárieMají Američané budoucnost? Španielski katolícki conquistadori nezotročili Ameriku – naopak, oslobodili ju!Postavme si jaderné elektrárny sami – v minulosti jsme to dokázali v Dukovanech a Temelínu, kde jsme postavili jaderky vlastními silami na klíč!

euServer.cz

Na co všechno mají propagandisté ČT žaludekMezi morem a covidem, aneb zrození a smrt evropské civilizace

ePortal.cz

Věrně sloužil komunistům a dnes věrně slouží eurohujerům, nový ministr chce rozbíjet V4Jak Němci a Ukrajinci přinášeli civilizaci do Ruska - mučení a totální vyhlazení židů s Rusy

Eurabia.cz

Polští pohraničníci odrazili útok 100 imigrantůZátah na převaděče v Rakousku

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Rusko usilovně buduje výrobny vakcíny proti koronaviruEU kašle na Evropany. Dovoluje vyvážet vakcíny z Evropy pryč a Evropané mají umírat

ParlamentniListy.cz

Rána vládě. Povinné očkování proti covidu zřejmě nelze vyhlásit. Právník odhalujeLipavský a Fiala by měli číst. Cyril Svoboda tuší klíčové jednání s Putinem. Je nutné. A toto může chtít
Články autora
Průzkum
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění