Islám a Bushova válka proti terorismu

Autor: Michal Semín | Publikováno: 20.10.2006 | Rubrika: Kulturní válka
Bush

Účelem této úvahy je poukázat na některé skutečnosti, přehlížené i v našich konzervativních kruzích, jež hrají nepopiratelnou roli v souvislosti s tzv. válkou proti terorismu. Nejprve se zamyslíme nad vhodností užívání pojmu „válka proti terorismu“ a poté přistoupíme k ohledání vlastního bojiště – kdo tvoří jednotlivé armády, jak smýšlí jejich generální štáby a jaké cíle sledují. Na závěr, ve světle této analýzy, se zamyslíme nad tím, jak by bylo třeba tuto válku vést, aby vedla k cílům, jež by umožnily spravedlivější uspořádání poměrů ve světě.

Pojem terorismus se začal užívat až v souvislosti s Francouzskou revolucí (tímto způsobem se o jejím krvavém průběhu vyjadřovali britští odpůrci revoluční Francie), ale realita terorismu, tedy to, co tímto výrazem vyjadřujeme, je s dějinami lidského rodu provázán tak dlouho, jak je s nimi spjat lidský hřích. Je důležité si uvědomit, že terorismus není světonázorem, ucelenou ideologickou konstrukcí, ale jen prostředkem k dosahování politických cílů. Hledá sice svoje ospravedlnění v širším světonázorovém kontextu, sám o sobě je však pouhou metodou pro dosahování dílčích cílů. Tyto metody byly a jsou součástí mnoha politických procesů, jež vedly k emancipaci národů z cizího područí a přispěly i k založení nových státních útvarů. Zahrnutí civilistů do rozsahu legitimních obětí násilného výboje známe z příkladu nejen různých osvobozeneckých armád, ale také již existujících států, jež těmto nově vzniklým nárokům na sebeurčení čelily. Terorismus jako metodu k zastrašení nepřátel a jejich porážce užívali nejen bin Ládin a Arafat, ale také Ariel Sharon, Yitzchak Shamir nebo Menachem Begin, za teroristy lze považovat generály Granta a Shermana ve válce Severu proti Jihu, za teroristický čin lze právem označit úmyslné bombardování německého (v závěru Druhé světové války) či v nedávné době srbského civilního obyvatelstva, terorismus hrál svoji roli též v době irského velikonočního povstání proti Britům. Výčet teroristů v moderních politických dějinách by byl, obávám se, poměrně dlouhý. Pojmenovat současný světem otřásající konflikt jako „válku proti terorismu“ je proto terminologicky matoucí. Válku lze vést proti státům, zastávajících nepřátelské úmysly či ideologii, nikoli však proti metodě boje (zvláště když tuto metody užívají obě strany konfliktu). Proto je také nemožné ve „válce proti terorismu“ zvítězit. Lze zvítězit nad nepřátelským státem, nikoli nad jednotlivci či skupinami, jež nejsou spojeni jediným představitelem, jako je tomu v případě států. Kdo má mandát hovořit jménem všech teroristů, kdo ohlásí výslednou kapitulaci? Pochopitelně nikdo. Tato konfúze je patrně výsledkem toho, že se potýkáme buď s neschopností či neochotou pojmenovat skutečné aktéry této války. Tak se o to pokusme my.

Západními státníky jsme ujišťováni, že se nenacházíme ve válce s islámem. Islámští teroristé ve skutečnosti pravý islám nevyznávají, pravý islám je, slovy prezidenta Bushe či zesnulého Jana Pavla II., náboženstvím míru. Bylo by třeba samostatné přednášky o povaze islámu, abych vás mohl přesvědčit – je-li to ovšem vůbec třeba – o opaku. Tedy jen stručně: k násilí a dobytí světa výslovně vyzývá značným počtem svých súr Korán, nakonec i samotný Mohamed, zvláště v tzv. medínské fázi svého života, vyzývá k nelítostnému boji proti všem nevěřícím, včetně židů i křesťanů. Apologeté islámu, ať už islamisté samotní nebo jejich užiteční idioti na Západě, s oblibou citují ze súr, jež zní tolerantně. Ty však pocházejí z raného období tvorby Koránu a je třeba je číst a vykládat ve světle pozdějších súr, jež jsou výslovně formulovány ve prospěch války proti nevěřícím. Také si musíme uvědomit defekt, jenž sdílí všechna náboženství lidského původu, že totiž islám postrádá autoritativního a pro všechny muslimy závazného interpreta Koránu. Někteří muslimští učenci tvrdí, že islám uznává válku jen tehdy, je-li obranná. Na svoji podporu poukazují na Súru 2:190-191 A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Proti tomu však stojí Súra 9:29: Bojujte proti těm z oněch, kteří obdrželi Knihu, kdož neuvěřili v Boha a v den poslední, a nezachovávají zákazu Boha a proroka jeho, a nevyznávají náboženství pravdy dokud nevydají poplatek z ruky a nebudou poníženi.

Vlivná islámská škola Shafi, jež má sídlo v centru islámské jurisprudence, univerzitě Al-Azhar v egyptské Káhiře, tuto súry vykládá jako oprávnění k válce nejen obranné, ale i útočné, ofenzivní. Právě v duchu této súry se odehrála první staletí šíření islámu – mečem, vydíráním, terorismem. V Koránu existuje 206 míst, která vyzývají k násilí proti nevěřícím a k násilnému rozšiřování islámu. Odpovídající násilná jednání jsou jednoznačně popsaná. Příklad:

Korán, súra 47, 4-5: „A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte!“

Kdo je např. nevěřící? Odpověď z koránu:

Korán, súra 5, 17: „Věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: „Zajisté je Bohem Mesiáš, syn Mariin!“

Z pohledu islámu je to logicky celá západní křesťanská kultura.

O tom, že „válka proti terorismu“ není ve skutečnosti vědomou konfrontací Západu s islámem, alespoň v tom smyslu, v jakém lze pohlížet na konfrontaci Západu s komunismem během tzv. studené války, svědčí také to, jak se k islámu staví západní státy a jejich politické elity. Postkřesťanský západ nedovede pohlížet na náboženství jinak než jako na soukromou záležitost. Oslepen sekularizovanou koncepcí náboženství přehlížejí organizovanou, ideologicko-politickou subverzi svého vlastního tábora. Liberální, politicko-korektní imigrační politika má za následek rostoucí počty muslimů v evropských státech, dožadujících se zvláštního zacházení a respektu k vlastním představám o společenském uspořádání.

Pro muslimy je svět rozdělen na dvě části: Oumma Islamiyya, jíž patří území Dar al Islam, kde platí islámsko právo + ty komunity na cizím území, jež si uchovávají islámskou identitu. Zbytek obyvatel světa žije na území Dar-al Harb (dům války), na území, na které islamisté pohlížejí jako na dosud neobsazené. Mohou tato dvě území žít ve vzájemném míru? Ano, ale jen tehdy, pokud politické okolnosti neumožňují rozšíření panství islámu, pokud je jeho expanze vlivem vnějších okolností neproveditelná. Taková byla až donedávna situace v některých západoevropských státech, kde muslimové tvoří náboženskou menšinu. Tomuto příměří říkají islamisté Dar al-Sulh (zóna smíru). Její existence je ale pouze dočasná, v závislosti na praktických možnostech expanze islámu. Proto byla v minulých desetiletích islamizace západoevropských metropolí relativně pokojná, bez užití násilí. Podmínky pro toto pokojné šíření islámu umožnila imigrační politika Západu, sekularizace jeho společnosti, liberální pojetí lidských práv a náboženské svobody.

O roli islámu v Evropě dnes už nikdo soudný nepochybuje. V konzervativních kruzích převládá dojem, že zatímco Evropa před islámem kapituluje, USA šíření islámu aktivně čelí, mj. onou „válkou proti terorismu“, vpádem do Iráku apod. Opravdu lze USA považovat za našeho spojence v zápase o Evropu? Již v průběhu studené války lze po boku USA, tedy mezi tzv. spojenci, spatřit ty nejradikálnější muslimské režimy. Důvod byl zřejmý – použít islamisty jako bariéru proti expanzi Sovětského svazu. Mezi spojence USA tak patřila nejen Saúdská Arábie se svým fanatickým wahabismem, financující většinu mešit a islámských center v západní Evropě a USA, ale také islamistický Pakistán či hnutí Taliban. Lidé, jako Usáma bin Ládin, byli americkou rozvědkou využíváni v boji proti komunismu či arabskému nacionalismu. Jedinou výjimkou se zdá být americká podpora sekularisticky zaměřeného Saddáma Husajna ve válce proti Íránu. I v tomto případě však nebyla podpora USA jednoznačná – vzpomeňme na aféru Írán-Contra, když vyšlo najevo, že USA ve spolupráci s Izraelem prodali Íránu značné množství zbraní (plukovník Oliver North s falešným irským pasem, tuto smlouvu dojednal v Teheránu r. 1985) a z utržených peněz vojensky podporovali nikaragujské hnutí odporu.

Podpora islamistů ze strany USA však pokračovala i po pádu Berlínské zdi. V důsledku úsilí o mezinárodně-politickou izolaci post-sovětského Ruska dodnes podporují američtí neokonzervativci – o nichž více uslyšíme v druhé části tohoto příspěvku – čečenské teroristy. Na jejich podporu vznikl Americký výbor pro mír v Čečně, mezi jehož představiteli jsou lidé jako Richard Perle, Elliot Abrams, Michael Ledeen, Midge Decter, Frank Gaffney, či James Woolsey, tedy tatáž skupina osob, jež stojí v pozadí tzv. války proti terorismu. V textech tohoto výboru nacházíme porozumění pro terorismus Čecenců v boji proti rozpínavému Rusku. Putin je vyzýván, aby zahájil jednání s Šamilem Basajevem. Představme si reakci USA na výzvu Ruska, aby přestaly usilovat o bin Ladinův život a raději s ním zahájili jednání…

Od poloviny 90. let 20. století byl USA podporován Taliban, a to převážně kvůli ropě. Podmínkou bezpečného vedení ropovodu územím Afghánistánu byla politická stabilita a tu, podle názoru USA, mohl zajistit jen Taliban. V únoru 1997 přijala americká vláda oficiální delegaci Talibanu a podepsala s ní smlouvu o spolupráci.

Pokud jde o území Evropy, pak si musíme připomenout bezvýhradnou podporu, jež se ze strany USA dostalo islamistům v průběhu války na Balkáně. Íránský agent Alija Izetbegovič, autor slavné Islámské deklarace (požadující vytvoření panislamistické říše od Maroka po Indonésii), získal plnou americkou podporu nejen v boji proti Srbům, ale i pro vytvoření muslimské enklávy v Evropě, poválečné Bosny. Pokud by vás zajímalo, jaké občanství má Usáma bin Ládin, pak právě bosenské, a bylo to zde, v Bosně, kde měla Al-Kajda svá evropská výcviková střediska. V Bosně mají též svá sídla mnohá islámské charitativní nadace, jež slouží k výcviku islamistů pro boj ve světě a k nákupu zbraní.

Patříte-li k odpůrcům vstupu Turecka do EU, pak stojíte v opozici nejen k Turecku, ale i k USA. Právě USA na Evropě požadují, a to velice důrazně, aby se Turecko stalo plnoprávným členem EU. Navzdory tomu, že Turecko ostentativně kritizuje Evropu pro její historickou křesťankou výlučnost, zcela popírá genocidu Arménů, trestá křesťanskou proselytizaci mezi muslimy a neumožňuje svobodné působení konstantinopolského patriarchy, vytvářejí USA a Velká Británie na ostatní země EU, aby bylo Turecko do unie přijato. Turecký premiér Erdogan minulý rok v prosinci před rozhovory v Bruselu řekl, že pokud Turecko nebude přijato do EU, může Evropa počítat s vlnou teroristických útoků. Vedle toho zní prohlášení ministra zahraničí Jacka Strawa, že je nutné zahájit rozhovory s Ankarou, abychom zabránily teroristickým útokům nebo nedávné doporučení Evropské komise novinářům, aby nepoužívali výraz „islámský terorismus“, neboť může diskriminovat muslimy žijící v Evropě, jako špatný vtip.

Samostatnou přednášku by si v této souvislosti zasloužilo i hodnocení invaze do Iráku a jeho následné okupace. Vliv, který má tato politika na radikalizaci a expanzi islamistů je nesporný. Z miláčka amerických neokonzervativců, vůdce Iráckého národního kongresu, se vyklubal agent Íránu, jenž íránským politickým špičkám po mnoho let předával americké tajné materiály. Byl to právě Chalabi a jeho američtí spojenci, kteří bez ustání tvrdili, že Irák je na prahu vyrobení jaderné zbraně a má v držení zbraně biologické a chemické. Dnes je toto tvrzení prokazatelně nepravdivé, patrně bylo účelově lživé od samotného počátku. Vývoj v Iráku umožnil sousednímu Íránu ovládnout prostor bývalého nepřítele do té míry, že iráčtí představitelé dávají přednost konzultaci s vůdci Íránu než s Američany. Islamizace Iráku podle vzoru Íránu pokračuje úspěšně dál a pokud dojde ke schválení navrhované ústavy, pak za podpory Západu a USA zvlášť spatří světlo světa další stát, jehož zákonodárství bude bezvýhradně založeno na právu šaríja.

Tolik k islámu.

Dalším hráčem na bitevním poli „války proti terorismu“ - můžeme snad říci jejím hlavním stratégem na straně Západu, jsou američtí neokonzervativci. Jde o velice vlivnou skupinu intelektuálů a politiků, jež získala významnější podíl na moci za prezidenta Reagana a udržuje si jej dodnes. Kdo jsou tito neokonzervativci a jaké mají v politice cíle? Mnozí jejich kritikové poukazují na jejich socialistickou a trockistickou minulost, jež má ideový vliv na jejich současné politické myšlení a praxi. V některých aspektech je to jistě pravda, ale ideologie neokonzervatismu je natolik svébytná, že si zde s pouhým odvoláním se na trockismus nevystačíme. V kontextu amerického konzervativního myšlení však můžeme směle tvrdit, že neo-konzervatismus s ním má společné jen užití téhož slova, obsahově se však jedná o zcela protichůdné ideové směry. Zatímco tradiční americký konzervatismus kladl důraz na decentralizaci a omezení zásahů státu do života společnosti, neokonzervativci se spíše kloní k silné federaci, tedy silné ústřední moci. V zahraniční politice jsou pak neokonzervativci – opět v rozporu s americkou konzervativní tradicí – zastánci aktivistické politiky a vytvoření celosvětového „Pax Americana“. Usilují o to stát se, jak sami říkají, „globálním benevolentním hegemonem“. Invaze do Iráku byla nekonzervativními stratégy plánována již před 11.9. 2001, jak o tom vypovídají veřejně přístupné materiály organizací, ve kterých se neokonzervativci sdružují, např. Projektu pro nové americké století. V jejich textech se dočteme, že Bagdádem vše jenom začíná a že na řadu přijde Teherán, Damašek, a dokonce Rijád a Káhira. Na neokonzervativcích je sympatické to, že svoje světovládné ambice neskrývají, stejně jako neskrývají jeden z podstatných důvodů, pro který usilují o celkovou politickou rekonstrukci Středního a Blízkého východu – a tím je stát Izrael. Mnozí neokonzervativci jsou Židé a i ti, co jimi nejsou, jsou bezvýhradnými spojenci Izraele. Někteří z tvůrců americké zahraniční politiky prezidenta Bushe a členů jeho administrativy – konkrétně lidé jako Perle, Feith a Wurmser, byli současně poradci Benjamina Netanyahua, tedy izraelské vlády! Nijak se netají tím, že prostřednictvím svých funkcí v americké administrativě dosahují cílů, jež odpovídají zájmům cizího státu. Opět téma na samostatnou přednášku…

Jaká je ona idea, jež oživuje projekt na vytvoření „nového světového řádu“, jak o něm američtí neokonzervativci hovoří? Nechme za ně hovořit jednoho z vůdčích osobností časopisu National Review, jedné z vlajkových lodi amerického neokonzervatismu, Michaela Ledeena: „Naším křestním jménem je tvořivé ničení, jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpečni, pokud existujeme a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako mi musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“

Právě ono „historické poslání“ je klíčovým pojmem k pochopení amerických dějin od prvních kolonií až po dnešek. Vědomí americké výjimečnosti se sice v průběhu času proměňovalo, stejně jako prostředky, kterými o tom USA přesvědčovali zbývající svět, přesto je to idea, jež se vine celými americkými dějinami. Od prvních protestantských sekt, usilujících o vybudování „svítícího města na hoře“ po projekt „nového řádu věků“ (novus ordo seclorum), jak jej vytýčili otcové zakladatelé, vyznavači deismu a svobodného zednářství, až po šíření amerického pojetí pluralismu, svobody a demokracie dnes, jsme svědky toho, co lze označit za mesianistický impuls v amerických politických dějinách. Výstižný výklad současné americké zahraniční politiky nalezneme v knize Andrewa Baceviche „American Empire“. Neokonzervativci věří, že USA jsou univerzálně platným modelem politické společnosti, založeným na demokracii, kapitalismu, multietnicitě a americkém konceptu pluralismu. Amerika je„nepostradatelným národem (indispensible nation)“, bez jehož vedoucí role upadne svět do chaosu. Cílem je fukuyamovské završení dějin a vytvoření globální civilizace bez národních států a hranic, bez války, chudoby, terorismu a zla. Dalším rysem této politiky je tzv. otevřenost („openess“), definovaná jako cílené odstraňování překážek pro obchod, pohyb lidí a myšlenek. Ovšem je to právě toto pojetí „otevřenosti“, jenž umožnilo 11.9. Logika otevřených hranic vede dlouhodobě k vnější expanzi (k vytvoření impéria) a vytvoření policejního státu doma.

Je sice na první pohled občerstvující, když na pozadí soudobé protikřesťanské a jakoby bezhodnotové politiky Evropské unie zazní tóny, jež evokují důraz na univerzalistické hodnoty a ideje, měli bychom přesto zůstat ostražití. O utopickém charakteru neokonzervativní politiky svědčí mj. název známé knihy z pera dvou jejích představitelů Williama Kristola (syn Irvinga Kristola, vlivného židovského novináře, jenž termín neokonzervatismus dal do oběhu a který se dovolává rozpoutání 4. světové války) a Roberta Kagana: „Zánik zla – aneb jak zvítězit ve válce proti terorismu“. Každý, kdo má jen špetku soudnosti, pokory a křesťanského realismu, ví, že žádnou válkou proti terorismu nebude zlo vyhlazeno, neboť kořeny zla spočívají jinde než v tom, že se svět nepodřizuje zákonům demokratického kapitalismu.

Dnes již víme, že invaze do Iráku byla založena na lži, nejen na omylu. Architekti války proti Iráku přiznali, že věděli, že Irák nemá nic společného s 11.9., a že nevlastní zbraně hromadného ničení, ale z pragmatických důvodů je uváděli jako oficiální zdůvodnění svého jednání. Úmysl svrhnout Saddáma a učinit z Iráku předpolí pro další výboje a změny režimů v celém arabském světě je mnohem staršího data než je rok 2001. Prezident Bush, viceprezident Cheney a další představitelé americké administrativy nyní ospravedlňují invazi do Iráku potřebou šířit svobodu a demokracii ve světě. Pojmy jako svoboda či vláda lidu jsou však vlivem novověkého myšlení natolik amorfní, že si pod nimi můžeme představit téměř cokoli. Americké pojetí svobody, stejně jako evropské, zahrnuje morální právo na potrat, feminismus, veřejně schvalovanou homosexualitu a mnoho jiných úpadkových jevů.

I kdybychom připustili, že tyto dvě hodnoty jsou natolik zásadní, že ospravedlňují jejich násilné šíření, musíme se realisticky ptát, zda je tento cíl vůbec dosažitelný. Lze čekat, že využitím demokratických mechanismů k vygenerování politických elit dojde v muslimských společnostech k uspořádání moci ve státě, jenž by odpovídalo demoliberálním režimům Západu? Stačí si vzpomenout na Alžír roku 1991, kdy ve volbách zvítězila Islámská fronta spásy. Jen vojenský převrat v zemi zabránil tomu, aby se Alžír stal radikálně islamistickým státem. Také volby v Iráku vedou tuto zemi k výraznějšímu uplatnění islámu v politice a právu, než jak tomu bylo za Saddáma. Představitelé křesťanů varují, že ty svobody, jež dosud měli, mohou schválením navrhované ústavy, kterou Američané prosazují, brzy ztratit. K jakým výsledkům by asi vedly demokratické volby v jiných arabských či muslimských zemích, v jejichž čele stojí mnohdy nenávidění autokraté a spojenci Západu?

Nejsou to ale jen neokonzervativci, kteří udávají tón současné americké zahraniční politice. Mezi voliče Republikánské strany patří velice početná skupina tzv. evangelikálů a jiných protestantských skupin, jejichž postoj ke státu Izrael není založen primárně politicky, ale nábožensky. Ačkoli se v dílčích otázkách rozcházejí, v jedné věci se shodují – stát Izrael je nástrojem přímého Božího působení v lidských dějinách a předzvěstí apokalyptických událostí, na jejichž prahu právě stojíme. Bohatí a vlivní američtí teleevangelisté neděli co neděli přesvědčují milióny amerických diváků, že současné události na Středním a Blízkém východě mají přímou souvislost s událostmi, předpověděnými ve Zjevení sv. Jana. Jejich náboženské představy jsou milenaristické a židovský národ v nich hraje zásadní eschatologický význam. Druhým Kristovým příchodem započne tisícileté Kristovo pozemské panování nad tímto světem. Teologický názor, s milenaristickým často spojován, je tzv. dispenzionalismus. Roku 1830 stanul v čele hnutí "Plymoutských bratří" John Nelson Darby. Darby upřesnil milenaristické myšlení do podoby anglicky zvané "the premillenial dispensationalism". Darby očekával návrat židovského lidu do izraelské země před druhým příchodem. Avšak tuto poslední periodu má předcházet období velkého útlaku. Premilenaristé odporovali postmilenaristům v jejich přesvědčení, že Království Kristovo přijde díky duchovnímu a morální¬¬mu rozvoji a humanitě. Taková byla původní vize puritánů v Anglii, a tedy i prvních severoamerických osadníků v 17. století, kteří zde chtěli vybudovat „nový Jeruzalém“. Hořký konec tohoto iluzorního snu přinesla válka severu proti jihu, po které mnozí postmilenaristé ztrácí přímou vazbu na křesťanství a svůj původní sen sekularizují. Tím vzniká autonomní myšlenková linie, vyzdvihující sociální a hospodářský pokrok, nitrosvětský humanismus, jenž má být aktivně šířen i mimo hranice USA. Tento postoj je typický pro politiku prezidenta Wilsona, do určité míry též F.D. Roosevelta či již zmíněných neokonzervativců. Podle premilenaristů se však společnost lidským úsilím zlepšit nemůže a před druhým příchodem Ježíše Krista bude svět procházet údobím úpadku.

Darby upravil členění času na sedm "úseků" (dispenzí):

1) doba nevinnosti, před vyhnáním Adama a Evy z Ráje;
2) doba svědomí, až do potopy;
3) doba ovládání člověka člověkem, až do rozehnání stavitelů věže babylonské;
4) doba zaslíbení, od Abraháma;
5) doba Zákona, od Exodu a Desatera
6) doba milosti, nynější a církve;
7) doba Tisíciletého království, kterou ukončí vzpoura Goga a Magoga.

Nyní se tedy nacházíme v šestém věku, ve "věku církve". Během ní připravuje Bůh sedmý úsek, své tisícileté království. Bude charakterizován naplňováním biblických proroctví, zejména těch, která předvídají návrat diasporních Izraelitů do své země, jako důležitý předpoklad parusie, příchodu Království.

Známý pastor Billy Graham dokonce natočil film "Jeho země". Mj. v něm říká: „ Renesance státu Izrael, rozhodnutá Spojenými státy 29. listopadu 1947, je nejdůležitější biblickou událostí dvacátého století."

Na tento evangelikální proud navázali zakladatelé "Mezinárodní křesťanské ambasády v Jeruzalémě". Toto hnutí vzniklo roku 1980 na protest proti tomu, že některé státy odmítaly přenést své zastupitelské úřady z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Podniká i financuje četné akce na podporu židovské imigrace do Izraele a integrace nových imigrantů. ICEJ odmítá misii mezi Židy; tvrdí, že Židé se mají obrátit až jako poslední, a jejich obrácení nebude následkem evangelizace, nýbrž až jasného zjevení parusie.

Mezi významnými postavami evangelikalismu jmenujme amerického baptistického pastora Jerryho Falwella, prvního vůdce hnutí zvaného "Morální většina" a nositele Jabotinského ceny. Falwell prohlásil: "Věřím, že čas národů (L 21,24) skončil ve chvíli, kdy se roku 1967 Židé zmocnili Jeruzaléma, ač se měl naplnit až ve velmi vzdálené budoucnosti". Když hovořil o vztazích Židů a křesťanů tvrdil: "Jejich poslání jsou specifická a odlišná, obojí jsou však vyvoleni. Ježíš předpověděl pro Izrael veliké budoucí království (Mt 19,28; L 19,11-27; Sk 1,6-8). Falwell vyjádřil přesvědčení, že stát Izrael se dřív nebo později rozšíří po celém území země zaslíbené Abrahámovi (Gn 15,18) a varoval Izraelce před pokušením odstoupit území Arabům. Ve stoupající agresivitě izraelsko-palestinského konfliktu vidí naději na příchod Antikrista, blížící se Armageddon a následné "vytržení" znovuzrozených křesťanů do nebes. Ti se spolu s Kristem vrátí po sedmi letech soužení, aby po vítězné bitvě Armageddon spolu s Kristem vládli tisícileté říši, než dojde k poslednímu soudu.

Je zajímavé, že tzv. křesťanský sionismus je staršího data než sionismus židovský, a to včetně náboženského. Prvními židovskými sionisty byli Židé sekularizovaní, kteří svoje mesianistické vize transformovali z oblasti náboženské do sféry politické. Křesťanští sionisté šli ve svém výkladu dějin tak daleko, že i Hitlera považovali za nástroj Boží Prozřetelnosti, když podporoval vystěhování Židů do Palestiny. Plně podporují boj Židů proti Arabům a Palestincům, každý pokus o mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu považují za vzpouru proti vůli Boží (viz nedávný odsun z Gazy a výhrůžka Pata Robertsona, že evagelikálové opustí Republikánskou stranu a založí stranu novou, principiálně proizraelskou). Spolu s ortodoxními židy totiž věří, že se Židé mají ujmout vlády na území, o němž čteme v Gen 15:18-21. Mnohé evangelikální organizace také pomáhají financovat program šlechtění rudé jalovice, jež bude následně obětována v nově vybudovaném jeruzalémském templu, sídle budoucího Antikrista. Postoj těchto skupin k Židům je sice poněkud cynický, vezmeme-li v potaz jejich eschatologii a roli Židů, kterou v ní hrají, to však nebrání lidem jako Sharon nebo Netanyahu považovat křesťanské sionisty za svoje nejbližší spojence.

Tata evangelikální eschatologie je nebiblická a stojí v přímém protikladu ke katolickému učení o novém Izraeli, kterým je Církev. Toto téma by bylo opět na samostatnou, tentokrát věroučnou a teologickou přednášku, pojednávající o vztahu mezi Starým a Novým zákonem, starým a novým Izraelem.

Je svým způsobem tragické, že zájmy hned několika ideologických táborů se kryjí se zcela pragmatickou potřebou kontrolovat vývoj v oblasti, ve které se nachází významná energetická surovina – ropa.

Jak vidno, „válka proti terorismu“ má více rovin a způsob, jak o ní pojednávají masové sdělovací prostředky, je naprosto neadekvátní.

Na závěr svého příspěvku se vracím k jeho názvu: na otázku zda jsme ve válce, pak odpovídám ano a to hned v několika. Na jednom z bojišť je islám a zbytek světa. Tento boj je zakódován v samotné podstatě islámu. Díky růstu počtu jeho vyznavačů, daleko přesahujícímu nárůst počtu křesťanů, a to i na Západě, je tento konflikt po několika staletích relativního příměří opět vysoce aktuální. Tento konflikt je pak umocněn nejen odklonem Západu od svých křesťanských základů, ale i mesianistickou zahraniční politikou americké administrativy, jež se stala průsečíkem ideologických konstrukcí tří významných skupin amerických tvůrců veřejného mínění – neokonzervativců, židovských a křesťanských sionistů. Jejich apokalyptická politika nás vtahuje do permanentní války (válka za odstranění zla může mít jen stěží kratšího trvání), jejíž důsledky mohou opravdu získat apokalyptické obrysy.

Dalo by se tomuto osudovému konfliktu ještě zabránit?

Ohrožení ze strany islámu – nikoli jen islámských teroristů – je reálné a tomuto nebezpečí je třeba se bránit. Musí se však jednat o strategii obrannou, nikoli útočnou. Je třeba provést rozumné kroky proti další penetraci islámu do Evropy či USA, včetně zavedení politiky dobrovolné repatriace muslimských přistěhovalců formou finančních pobídek, přísné imigrační politiky a kladení překážek k veřejnému působení islamistů. V zahraniční politice je pak nutné postupovat tak, aby nebyl konflikt vyhledáván za každou cenu, ale vznikl prostor pro pragmatický smír. K tomu je nutné provést postupné stažení západních armád z muslimských a arabských států, včetně Iráku. Statistika jasně prokazuje, že podstatně větší počet sebevražedných atentátníků i jiných typů teroristů pochází ze zemí, kde jsou americká vojska.

Podporu státu Izrael je třeba vázat na jasnou záruku jeho podpory vzniku celistvého palestinského státu, zahrnujícího západní břeh Jordánu. Ponechá-li si Izrael okupované území s nelegálně vzniklými osadami, bude tento stav překážkou mírového řešení konfliktu. Bude-li mezi Izraelem a Palestinou i nadále přetrvávat napětí, konflikt se přesune na úroveň mezinárodní a bude lépe řešitelný než je dnes.

Je třeba, aby USA hledaly energetickou náhradu za arabskou ropu, mj. i proto, aby se nestávali přímými aktéry nábožensko-politických konfliktů v islámském světě. Domnívám se, že by mělo být snadnější porazit americké ekology, bránící Aljašku před stavbou ropných věží, než muslimské fanatiky.

Nejsou to však jenom islamisté či ekologové, komu je třeba aktivněji, ale také rozumněji čelit. Další ideologicky vyhraněnou skupinou, kterou je třeba učinit politicky méně rizikovou, jsou neokonzervativci a sionisté. Chápu aspirace Židů na území vlastního státu – my Evropané známe tento sebestředný postoj pod pojmem vyhraněný nacionalismus – pokud se však myšlenky sionismu uplatňují také ve vedení nežidovských států, jsem tím poněkud zneklidněn.

To všechno ale předpokládá, že, slovy Romana Jocha, Západ porazí post-Západ, že se v něm prosadí duchovní regenerace, jež vrátí Evropu na cestu, ze které sešla poté, co ztratila svoji identitu v duchovně – politických procesech osvícenství a sekularismu.

www.eurabia.cz

7468 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Ukazuje se, že fanatická feministická genderistická neomarxistická ideologie škodí samotným ženám. Muži se v důsledku kampaně #MeToo proti sexuálnímu obtěžování stále více zdráhají spolupracovat se ženamiPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktDnes je NATO paktem, který svou agresivní politikou, prosazovanou zejména americkými prezidenty, destabilizoval v podstatě celý svět

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Bičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Ekonomka brutálně nachytala Schwarzenberga kvůli Kosovu. Pane kníže, tohle se fakt nepovedlo Že Babiše chtěli vydat dva měsíce před volbami, to opravdu není náhoda. Jiřímu Čunkovi kauza Čapí hnízdo potvrdila vlastní šílené zkušenosti se státními zástupci
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění