Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Kdo chce, může Markovi pomoci
Vystoupení České republiky z Evropské unie je možným legálním krokem, proveditelným například podle příslušného ustanovení Lisabonské smlouvy o EU. Takový odchod by v první řadě znamenal, že náš stát jak v domácí, tak zahraniční politice plnohodnotně navazuje na smysl vzniku Československé republiky z 28. října 1918. Její založení obnovilo českou státnost v československé demokratické podobě.
Proč vystoupit z EU
Protože dnes i slepý a hluchý tuší, že náš někdejší vstup do Evropské unie byl chybou z neprozíravosti. Nadšení z očekávaných krátkodobých výhod tehdy převážilo nad obezřetností před očekávatelným postupným zhroucením EU. Před logickým skluzem do dlouhodobé až trvalé bezvýchodnosti, vyplývající ze soustavného oklešťování svobody a demokracie Evropy. Přesně před takovou pochmurnou budoucností ale tehdy u nás někteří marně varovali.
Dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že se o Evropské unii rozhoduje v Berlíně. Jinak řečeno, Evropu nyní ovládá německá kancléřka Angela Merkelová. Jak lze charakterizovat její evropskou politiku? Je německá, nebo evropská? Je svým způsobem obojí. Zde jde ale právě o povahu tohoto způsobu, směru a cílů.
ZáložkaTo, co nedávno premiér Nečas odmítl v Bruselu podepsat, nebylo nic menšího, než dát si od Evropské unie vždy předem schvalovat nebo zamítat státní rozpočet a vůbec fiskální politiku, až bychom se stali členem eurozóny. K přijetí eura jsme se již bohužel zavázali ve smlouvě o vstupu do Evropské unie. Smlouva byla mnohem spíše diktát než výsledek jednání dvou rovnoprávných smluvních partnerů.
Z této závažné skutečnosti plyne, že Karel Schwarzenberg ve vládě sedět nikdy neměl. Jestliže ministr zahraničních věcí veřejně vyzývá k odstranění klíčového prvku svrchovanosti svého státu, vyslovuje se tím proti existenci státu, a svou funkci by proto již nadále neměl vykonávat pro zásadní nezpůsobilost k takové činnosti. Ministr se stal politicky nedůvěryhodnou osobou, a tak ztrácí oprávnění reprezentovat stát. Jinak řečeno, ministr Schwarzenberg překročil zásadní mez únosnosti jednání představitele státu. A premiér Nečas by jej proto měl odvolat pro ztrátu důvěry.
Ze všech výše uvedených skutečností vypovídajících o vztahu Německa k odsunu československých, a nejen československých Němců do Německa po druhé světové válce je patrné, že odmítání oprávněnosti, a odtud možné německé úsilí o zneplatnění mezinárodně právního řádu, zřízeného v důsledku porážky nacistického Německa Spojenci v Německem způsobené druhé světové válce, je živou součástí německého politického a národního vědomí. Tato skutečnost znamená, že německé vyrovnání s antidemokratickou, agresivně nacionalistickou a nacistickou minulostí, vycházející z jasného vědomí kolektivní odpovědnosti, není postačující.
Evropská unie se kvůli dlouhodobě nadutému odmítání brát vážně jako východisko smysluplné evropské jednoty po tisíce let se vyvíjející rozdílné politické a ekonomické tradice jednotlivých evropských národů a nyní demokratických států dostala do pohybu, který nemůže skončit jinak než tvrdým nárazem na zem, jejž zřejmě nelze přežít. Zachraňovat Evropu po ohlupujícím eurounijním dobrodružství, jehož viníci jsou dobře známi, budou opět nakonec muset i Spojené státy americké. Škoda, že americká finančně-ekonomická krize nepřišla dříve. Náraz by nebyl tak zničující.
Co tedy zbývá, když se další iluze i realita nadstátní říše opět nezadržitelně hroutí ? Zbývá stará dobrá státní demokracie, která je sice špatná, ale jak říkal Churchill, nic lepšího jsme zatím nevymysleli, a jak říkal Masaryk, je historicky hodně mladá, a nejlepší léta má proto teprve před sebou. V zásadě platí, že skutečné překonání komunistického dědictví v našich hlavách se projeví skutečným překonáním neméně bláhové víry a spoléhání na Evropskou unii.
Otázka, jak dlouho takové šílenství může vydržet, nesmí správného Evropana ani napadnout.
U nás takto uvažují ponejvíce sociální demokraté, lidovci, zelení a zčásti TOP 09. Doufejme, že vládu zatím zdravý rozum zcela neopustil, i když pochyby jsou na místě. Je totiž nejvyšší čas nebát se jednat podle zdravého rozumu. To znamená opustit potápějící se Titanik, dokud je čas. Podle Lisabonské smlouvy lze z Evropské unie vystoupit. Je na čase to udělat právě nyní. V Evropském hospodářském prostoru jsme tak jako tak. A v NATO rovněž. Tak na co čekat?
Doktrína multikulturalismu vychází z principu rovnosti kultur, jejž mají zaručovat kolektivní skupinová, resp. menšinová práva a nároky ve vztahu k většině obyvatelstva daného státu. Obdobně jako postmodernismus, nebere ani teoretická a politická doktrína multikulturalismu v úvahu dva klíčové rysy kulturní plurality. Kromě nesporné diversity jednotlivých kulturních identit, jež tvoří východisko a rozhodující diskurz multikulturalismu, je totiž neméně evidentní souvislost mezi jednotlivými kulturami a jejich vývoj, který je nezřídka výsledkem prokazatelného vlivu jedněch kultur na kultury jiné. Tyto dvě podstatné skutečnosti a jejich vztah doktrína multikulturalismu zpravidla přehlíží, a tak se vystavuje oprávněné kritice.
Přetrvávající vyvěšování vlajek Evropské unie je znakem nadřazenosti Evropské unie nad Českou republikou, což je nepřijatelná skutečnost. K tomu si dovoluji připomenout rozhodnutí prezidenta republiky nevyvěšovat vlajku Evropské unie v prostoru svého sídla, jímž je Pražský Hrad jako tradiční místo české státní svrchovanosti. Příkladné rozhodnutí prezidenta republiky by nemělo zůstat osamoceno.
Evropská unie jako unie zjevně pomalu, ale jistě a zaslouženě, končí. A s jejím blížícím se koncem dostanou opět šanci dějiny jako nikoli přímočarý pokrok ve vědomí svobody. Máme se jej bát ? Máme tedy např. veřejně uznávat symboly EU ? Podle Lisabonské smlouvy vlastně neexistují. Na toto téma se ostatně na internetu již objevila petice www.sundejtevlajky.eu.
Před silou berlínské vrchnosti se očividně sklání i český premiér Nečas, když mluví o rozumnosti paktu nekonkurenceschopnosti, aniž by si vůbec připouštěl zásadní politický a právní rozdíl mezi jeho případným přijetím, a tak neměnností, jako zvnějšku nařízené bruselské normy, a svobodným, pouze státním rozhodnutím o něm, jež lze kdykoliv poté právě tak svobodně, tedy bez vnějších zásahů, měnit.
Německo-francouzská ztráta smyslu pro realitu snad již dávno není hodna následování.
Vlajka Evropské unie tedy od chvíle ratifikace Lisabonské smlouvy neexistuje. Přesto je na mnoha státních a samosprávních budovách k vidění. Jako symbolická úklona našeho státu, která nemá právní opodstatnění. Zato neexistence jakoby státních praporů EU na Pražském hradě právní opodstatnění má. Je jak legitimní, tak legální. Europrapory na státních a jiných budovách jsou přinejmenším ilegální. Proto se již dávno měly odstranit.
Rok 2011 bude ještě viditelnějším rokem pravdy, než byl r. 2010. V jeho průběhu se Evropská unie začala otřásat v základech. Tento zásadní proces bude v r. 2011 nezadržitelně pokračovat. Domek vyrůstající z písku neudržitelného mýtu a jej udržující tupé úřední a velmocenské moci se začne rozpadat a jeho zoufalí kariérní strážci dále ztrácet nervy a poslední zbytky rozvahy.
46 článků (4 stránky)