I fell into the burning ring of fire
and it burns, burns, burns like my desire.
Feeling lost
in the firing frost.
Lost in the ocean of Your eyes.
And my boiling heart of emotions never dies.
A krev Spasitele teče do kalicha
a bolest těla jeho hříchem mým se zalyká.
Sejme někdy z duše mé hřeby?
Vše vadne, vše chřadne
jak pohyby ňader
tvých,
jež bývaly tak ladné,
i na tváři tvé skomírající smích
i slova mřící modliteb tvých nedělních...
Dech večera podzimního vypařil se hned.
Jak těch posledních pár let.
Jak příchod noci za šera...
Už je to rok a den,
co poprvé jsem tě políbil.
Vše zdálo se jak krásný sen,
když své srdce jsem ti zaslíbil.
Dny s tebou světlejší se zdály
a ledy smutku hřejivým tvým smíchem tály.
Zmatení jazyků,
vládne mezi lidmi neporozumění.
Propasti mlčení
v uspávajícím křiku,
v ohlušujícím tichu.
Pláč za maskou smíchu.
Ztracené generace, žádná budoucnost.
Mrtva je odvaha, čest, cit a ctnost.
Vládne jen tupá lhostejnost.
Tečou kapky po lících.
Je to rosa slz nebo déšť odrážející se v zachmuřených měsících?
Ne, to venku prší a slzy zanechávají stopu slanou
a mé oči po těch tvých planou,
láskou nepěstěnou ,
trnovou a drsnou růží planou,
však z hloubi srdce odevzdanou.
Temná má Arwen v úplňku mých osamělých nocí,
ve tmě opuštění jsem zazděn, bez pomoci.
Vlila jsi elfí krásu do života mého cév,
však ten je teď rozbořen stejně jak Boží chrám a krvácející český lev...
Tmavou desku zavlažila rosa,
padla kosa
do ramen
pozůstalých...
To smutek byl
kdo do bran duše
bolest vryl...
Šli jsme spolu v cíl stinnou krajinou
s nadějí nezlomnou, že srdce naše v poušti netečnosti nezhynou
Zmíral jsem touhou, žízní
láskou k Tobě odvěkou, co žalostí mne trýzní...