Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Vánoce se naprosto nehodí do moderního světa. Předpokládají možnost, že rodiny jsou pospolu nebo se sejdou, ba dokonce, že muži a ženy, kteří se vzájemně vyvolili, budou spolu normálně mluvit. A tak tisíce mladých dobrodružných duchů, připravených čelit realitě lidského života a setkávat se s nejrůznějšími muži a ženami takovými, jací skutečně jsou, připravených letět na konec světa a tolerovat extravagantní či nepodstatné kvality kanibalů nebo satanistů, jsou bez milosti nuceni přetrpět hodinu – někdy dokonce dvě hodiny – ve společnosti strejčka George nebo tetičky z Cheltenhamu, které zrovna moc nemusejí.
- Tolerance je dnes ctností těch, kteří v nic nevěří.
- Mylné názory nepřestanou být mylné jen proto, že jsou dnes běžně považovány za pravdu.
- Skutečně velké pravdy nelze nikdy zfalšovat; mohou být jen zapomenuty.
Toto moje krátke zamyslenie nad fázami konverzie je samozrejme veľmi biedne a nenáležité. V poslednej sekunde, či v poslednom milimetri miesta medzi tým ako železo priskočí k magnetu je priepasť plná nevyspytateľných síl vesmíru. Priestor medzi uskutočnením a neuskutočnením nejakej veci je rovnako maličký, ako nesmierny. Je možné vymenovať dôvody pre katolicizmus, ale nedá sa vymenovať dôvod katolicizmu. Snažil som sa tu načrtnúť pár zážitkov a postrehov, ktoré snáď ukážu tým, ktorých učili zmýšľať o katolicizme zle, ako hľadieť na Cirkev v dobrom.
Často jsem slyšel a četl, všichni jsme často slyšeli a četli, takové fráze jako „obyčejné stádo“, „výjimečný člověk“, „morálka vhodná pro zástupy“, „morálka nevhodná pro génia“, „nadřazený intelekt vyrostl z takových užitečných konvencí“ a tak dále. Takové fráze na mne nepůsobí. Ani na mne působit nezačnou, dokud neuslyším, že je k nim něco dodáno, něco, nač čekám a vždy čekám marně.
Křesťanství nad kopími Evropy vztyčuje korouhev tajemného rytířství: křesťanskou statečnost, jež je pohrdáním smrtí–nikoli statečnost čínskou, která pohrdá životem...
Vzrušení z konverse je stále připraveno pro atheistu i satanistu a kohokoliv jiného, kdo může konvertovat, vyjma konvertity. Ve své první črtě jsem zmínil, že jednou z krisí, které by mě pohnuly vydat na cestu, kterou jsem se již vydal, byla rozkolísaná a falešná liberálnost slavné lambethské zprávy o tom, čemu se bizarně říká kontrola porodnosti. Ve skutečnosti jde samozřejmě o systém předcházení zrození, jímž se má uniknout kontrole. Tento konkrétní případ byl ale jen vyvrcholením dlouhého procesu kompromisů a zbabělosti kolem problémů pohlaví a sexu. Byla to jen závěrečná kapitulace po dlouhotrvajícím ústupu.
A konečně, nikdo si zřejmě nevšiml, že tento verš státní hymny (pokud mi paměť dobře slouží) je také jediný, ve kterém zní lidový tón soudržnosti spolu s lidovým tónem konfliktu. Cituji popaměti, ale zní myslím—
O Lord, our God, arise, /Scatter his enemies,/ And make them fall. /Confound their politics./ Frustrate their knavish tricks; On Thee /our hopes we fix: God save us all. (Povstaň Ó Pane náš/ nepřátele rozežeň/ připrav jim pád/ pletichy jejich zmař/nízkostí uchraň nás/ V Tebe/ my doufáme/ Bože chraň všechny nás)
Je to jediný verš který začíná čímsi, co se podobá elegantní dikci Bible, roztáčejícímu se víru. Je to jediný verš, který končí universálním a demokratickým požehnáním. Nedivím se, že ho modernisté chtějí vyhodit.
Potíž s vysvětlením toho, „proč jsem katolík“ tkví v tom, že je deset tisíc důvodů, které se sčítají v jeden, že totiž katolicismu je pravdivý. Celý rozsah svého textu bych mohl vyplnit jednotlivými větami, které by, jedna jako druhá, začínaly slovy „Jako jediný…“ ...
Jana z Arku je už tak dost krásná a nespoutaná, ale je mnohem rozumnější a příčetnější, než většina kritiků. Dokud neobjevíme Janin mysticismus nepochopíme a neobjevíme ani její zdravý rozum. Naše války končí neúspěchem, protože začínají něčím rozumným a zřejmým—třeba plánem dorazit do Vánoc do Pretorie. Její válka vedla k úspěchu—protože začala čímsi divokým a dokonalým—světci vysvobozujícími Francii. Jana dala svému idealismu správné místo a stejně tak měla na správném místě svůj realismus: my moderní lidé máme obojí popletené. Ona své cíle a city vložila do svých cílů, kam patří, svou praktičnost vložila do svého praktického počínání. V moderních imperiálních válkách je tomu naopak. Trváme na tom, že naše sny, naše cíle, musí být docela praktické. Snivé je naše praktické počínání.
Marně bych skrýval své reakcionářské předsudky, které mě přivádějí na scestí k myšlenkám, že na tom starším způsobu něco bylo. Dokonce jsem tak drzý, že se dopouštím temného podezření, že by bylo lepší, kdyby si lidé užili Vánoc, až když skutečně přijdou, místo, aby je nudily a otravovaly zprávy, že se blíží. Dokonce si myslím, že je možná lepší být ten zlobivý malý kluk, kterému se udělá špatně, protože se přejedl vánočním pudingem, než být negativističtějším a nihilističtějším kloučkem, kterému se dělá zle z pohledu na obrázky vánočního pudingu v populárních periodicích nebo na barevných plakátech měsíce před tím, než vůbec nějaký puding dostane.
Ortodoxia je primárny princíp, alebo opravdivá príčina vecí, podľa ktorej veci môžeme súdiť nezávisle od nových výstrelkov či starých predsudkov. Existuje pravda, ktorá je rozpoznateľná v každej dobe. A ortodoxia je pojem, ktorý som raz objavil ako najvýstižnejší pre jej označenie. Ibaže v týchto dňoch je práve ortodoxia jedinou prenasledovanou „herézou“.
11 článků (1 stránka)