Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější než levá část ideopolitického spektra. Termín „pravice“ byl prapůvodně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii.
V prvé řadě je velmi zarážející načasování tohoto rozhodnutí. Proběhlo jednak až několik týdnů po vyhlášení termínu sněmovních voleb prezidentem republiky – a tudíž již v průběhu oficiální (před)volební kampaně – ale hlavně až více než tři roky po podání stížnosti na příslušné části volebního zákona skupinou senátorů. Což je, i v kontextu běžné délky rozhodování ÚS v obdobných záležitostech, naprosto nepřiměřené, nepochopitelné a budí to zásadní pochybnosti o čistotě a apolitičnosti tohoto rozhodnutí.
Otevření středoevropské pobočky v Praze bylo do rozhodující míry výsledkem aktivity M. Albrightové, stále čestné funkcionářky vedení institutu – a v reálné praxi byl hlavním iniciátorem a financiérem jejího vzniku Zdeněk Bakala, historicky nejbohatší český krejčí, legendární privatizér OKD a hornických bytů, dříve též člen orgánů Institutu (jeho dozorčí rady) a dodnes fakticky rozhodující hybatel jeho české afiliace.
Nedávno přijatá rozpočtová novela se jeví do značné míry jako soubor změn šitých poněkud horkou jehlou. Omezily se mj. výdaje na armádu, ale umělci zkrátka nepřijdou. Bojí se snad někdo jejich hlasitého křiku?
Velmi aktuální otázkou současného krizového stavu vyvolaného masovým šířením viru COVID 19 je pomoc živnostníkům (OSVČ), kteří v důsledku omezujících opatření nouzového stavu museli přerušit (zastavit) či významně zredukovat své podnikání, popřípadě se výrazně snížily jejich příjmy v souvislosti s dramatickým propadem poptávky po jejich zboží či službách. U této pomoci je zcela zásadní to, aby byla spravedlivá, přiměřená, adresná a nediskriminační vůči ostatním skupinám občanů postiženým „antikoronavirovými“ vládními opatřeními.
Sečteno a podtrženo: jestliže se tedy ptáme, kam zmizela demokracie z procesu evropské integrace a z Evropské unie samotné, jde, slovy klasika, o nesprávně položenou otázku. Demokracie v EU totiž nikam nezmizela. Ani nemohla – protože tam nikdy nebyla.
15. březen, den obsazení Československa Hitlerovým Německem, dosud není – naprosto hanebně a nepochopitelně – uveden ani mezi významnými dny České republiky, které definuje Zákon o státních svátcích. To se snaží napravit skupina poslanců SPD příslušnou legislativní novelou, která zatím čeká na zařazení do tzv. prvního čtení ve Sněmovně.
19 senátorů v čele se „skoroprezidentem“ Markem Hilšerem společným prohlášením vyzvalo Českou biskupskou konferenci, aby stáhla nominaci ekonomky a vysokoškolské pedagožky Hany Lipovské do klání, ze kterého má vzejít 6 nových členů Rady České televize na další šestileté volební období.
Zjednodušeně řečeno by se dalo i říci, že zde bojoval, nebo pomáhal jiným bojovat, proti okupaci a okupantům, za které jsou Američané drtivou většinou irácké společnosti, nikoli neprávem, považováni. Platí tedy, že zastánci bagdádské vraždy současně hájí dlouhodobou vojenskou okupaci cizího území jako legitimní nástroj zahraniční politiky a (ozbrojenou) opozici vůči ní za nelegitimní a trestuhodnou? Nebo to platí jen pro některé okupace? Anebo opravdu pro všechny, včetně okupací českých zemí ve 20. století?
Zvláště podnětné bylo vystoupení Michala Semína, který poukázal na širší zdroje a metody diskriminace křesťanů v současné Evropě, i právě v souvislosti s potlačováním svobody myšlení, víry a přesvědčení ze strany tzv. liberální demokracie, proti které musí být postaven konkurenční koncept, ať už se zve po "orbánovsku" neliberální demokracií - anebo třeba demokracií křesťansko-konzervativní.
V souvislosti s posledními událostmi spojenými s aktivitami tzv. Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho českých politických příznivců a podporovatelů se ve veřejné diskusi opět začíná nebezpečně rozmáhat určitá manipulace s našimi moderními dějinami. Zejména se to týká období II. světové války a událostí, které ji předcházely a které následovaly bezprostředně po ní. Ve světle role Německa a Němců (nikoli pouze nacistů) v těchto událostech je například nejnovější myšlenka spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera a bavorského předáka landsmannschaftu Bernda Posselta – nadšeně podporovaná například politiky TOP 09, KDU-ČSL a Pirátů – na uspořádání příštího „sudetoněmeckého“ sjezdu v České republice nehoráznou drzostí.
Jak bylo možné vidět v nedávné minulosti v souvislosti s nejrůznějšími sankčními řízeními na úrovni EU, nejde o nic jiného, než o další bič na neposlušné státy skupiny V4 (případně
na ty země, které by je chtěli v hájení národních zájmů a kritickém přístupu k mnoha rozhodnutím a záměrům orgánů EU následovat).
Druhým, stejně nepřijatelným a nebezpečným, dokumentem, k jehož přijetí tato deklarace vyzývá, je tzv. Globální kompakt o uprchlících.
(Pro úplnost ještě dodejme, že politickým prazákladem všech těchto dokumentů a tendencí je tzv. Agenda 2030, kterou všech 193 členských států OSN - tedy včetně ČR - podepsalo v roce 2015 /též v době Sobotkovy vlády ČSSD, ANO, 2011, KDU-ČSL/ – a která mj. výslovně hovoří o „pozitivním přínosu migrantů pro růst a udržitelný rozvoj“ a která vytýčila jako svůj cíl “spolupráci na mezinárodní úrovni zajišťující bezpečnou, řádnou a legální migraci.“)
13 článků (1 stránka)