Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Pozice těch, kdo sázeli na spolupráci s USA, je oslabena. Ono to tak bylo odjakživa, že Američané s chutí házeli své spojence přes palubu, ale teď je to víc vidět. A když všichni vidí, že jste na tom špatně, budou mít méně chuti se s vámi spojovat. Zvláště ve světě nové aristokracie, kde nejde o nic jiného než o neustálou mocenskou hru. Takže body pro Sorosovu Open Society, která není na americké vládě závislá. A body dolů třeba pro Aspen Institut.
Kultura falšování existuje napříč odvětvími. Podniky falšují finanční výsledky (i když to nemohou dělat neomezeně) a perspektivu nových produktů. Vlády falšují výsledky vládních programů. Neziskovky falšují skutečnost, aby vytvořily dojem nějakého děsivého problému a získaly granty na jeho řešení. Všichni dohromady lžou o integraci migrantů a jejich kriminalitě. Konec konců, i při prodeji produktů hraje stále větší roli marketing a stále menší roli technické vlastnosti. Dojem dosažený powerpointovou prezentací nebo mediálním obrazem je důležitější než skutečnost.
Tak jsem za poslední dny slyšel několikrát (z úst opozičních politiků), že kaprál Koudelka si počíná skvěle, a že příkladem jeho skvělé práce jsou Vrbětice, píše v glose Petr Hampl.
Brzy budeme svědky dalšího experimentu. Evropský Zelený úděl nám umožní pozorovat, co se stane, když uvrhnete masy lidí do bídy, zdražíte jim energie i zboží každodenní potřeby, zlikvidujete místní zemědělství i místní podnikání, a ještě na ně budete dohlížet, aby si snad nevypěstovali potraviny sami. Jaký to bude mít dopad na sociální strukturu společnosti? Jak to změní politické poměry?
Všimněte si, že ten vzorec je pokaždé stejný. Stupňující se požadavky nepřicházejí od ředitele ani od akcionářů. Prosazuje je zfanatizovaný dav lidí působících na rozhraní středního a vyššího managementu. Lidé, kteří jsou tak nízko, aby měli ambice dostat se nahoru a potřebovali být korektnější než kdokoliv z konkurentů v boji o povýšení. Ale zároveň už jsou tak vysoko, aby měli důvod bát se o svou pozici. Vytvářejí dav – tupý, nenávistný, bez morálky, bez odpovědnosti – jako každý dav.
Je tedy dobře představitelné, že by bylo před volbami vytvořeno spojenectví s jasným cílem, jako např. vystoupení z EU, vypovězení paktu o uprchlících, vyvázání z mezinárodních ekonomických struktur nebo něco jiného. Jenže to naráží na ten drobný problém, že tu neexistuje žádná strana, hnutí ani skupina, která se s SPD mohla spojit.
Místo pozdvihování národa máme závod ke dnu. Jako by cílem bylo dostat se mentálně na úroveň chánovských Romů. Obávám se, že je za tím to, že v alternativě řádí příliš mnoho podvodníků, kterým nejde o nic jiného než prodat nějaký produkt, vylákat z lidí peníze nebo připravit půdu pro další restituce. A kteří nemají problém apelovat na to nejhorší, co v lidech je. Nabídnout jim nejméně národnou cestu. Protože necítí žádnou odpovědnost za budoucnost.
Pohroma se podle všeho blíží, a je docela logické, že někteří se snaží utěšovat. Třeba bude premiér Bartoš přece jen k něčemu dobrý.
Mladá dáma by měla vědět, že každá společenská vrstva má své zvyklosti, a že jejich překračování může být nebezpečné. Signály, které lidé vysílají svým chováním, mohou být chápány úplně jinak. Pokud se studentka humanitních studií rozhodne přespat na dělnické ubytovně nebo dokonce v cikánské osadě, může být velmi nepříjemně překvapena.
Škoda, že v té zjitřené atmosféře nebyl dostatečný prostor pro hlubší debatu. Je to vlastně skoro již pravidlem. Objeví se složitý problém a jedna ze stran zahltí veřejný prostor propagandou a emocemi do té míry, že nezbývá prostor pro rozumnou argumentaci. A jako většinou, i tentokrát ten veřejný prostor zahltila aliance anticivilizačních extrémistů, ekonomických liberálů, velkých peněz a veřejnoprávních médií. To se stalo i v případě migrační debaty v roce 2015, a od té doby se to pravidelně opakuje u různých témat.
Není pak divu, že se skutečnými lžemi nemají „bojovníci proti hoaxům“ žádný problém. Když o mě napsal server Aktuálně.cz natolik lživě, že i policejní vyšetřování jednoznačně prokázalo, že redaktorka Heroldová „zveřejnila nepravdivé údaje“, nestálo jim to za zmínku. Pochopitelně.
„Manželství pro všechny“ je ve skutečnosti zákon proti normálním lidem. O ničem jiném ta norma není. Konec konců, sami aktivisté neskrývají, že prosazovaná norma nepředstavuje konečný požadavek, nýbrž je pouze „platformou“ pro prosazení požadavků dalších a dalších. Jestli si někdo chce žít po svém a myslet si svoje – to bude dříve či později prohlášeno za trestný čin.
Někdo může mít pocit, že jsme příliš malá země, že tlak Westinghousu je příliš silný, a že se s tím nedá nic dělat. Omyl! Maďarsko a Rakousko jsou stejně malé země, a na ně to nefunguje. Že američtí investoři ovládají i české tajné služby? Babiš měl čtyři roky, aby v nich provedl potřebné změny. Mohl počítat s jednoznačnou podporou prezidenta. Přesto je velezrádce Koudelka dosud šéfem BIS. Jenže se vyhýbal čelnímu nárazu. Jak trumpovské!
Pro nás je to zvlášť nepříjemné, protože velmi přátelský vztah k Rusku je už po staletí součástí české národní identity. Celé české národní obrození od Dobrovského přes Palackého, Jungmanna až k Masarykovi pracuje s myšlenkou slovanské vzájemnosti, což znamená v první řadě orientaci na Rusko. Nemuselo to znamenat obdiv k ruským politickým poměrům či institucím, ale lásku k ruskému lidu a ruské kultuře zcela jistě ano. Vzdát se přátelských vztahů s Ruskem znamená vzdát se češství. V každém případě platí, že vývoj vztahu k Rusku je dán vnitřní dynamikou vývoje západoevropských společností. Rusko samotné na něj nemá žádný vliv.
Takž neubytovat ilegálního migranta, vysoká pokuta. Neubytovat člověka ruské národnosti, na to je právo. Otevřeně vyzývat k vraždě prezidenta není trestným činem. Za dvě slova pod zprávu o zločinu, který se už stal na druhé straně zeměkoule, je šestileté nepodmíněné vězení. A mohli bychom pokračovat. Zároveň se mění taky postupy. Jak konstatovala nastupující gigantka českého práva, soudkyně Lucie Kantorová, v procesu s Walterem Kraftem, je zvaní svědků „nadbytečné“. Případ je přece „naprosto zjednoznačný“ i bez dokazování.
413 článků (28 stránek)