Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Popravdě, nedokážu mít vztek na novou aristokracii, že se mstí. Ani na jejich ubožácké lokaje. To prostě patří k životu, že nepřítel je cílevědomý a brutální. Vztek můžeme mít na sebe a vlastní vůdce - že totéž neproběhlo před čtyřmi lety v opačném směru. Že strana změny byla nerozhodná, váhavá a zmatená. Že se lidé nechali tak snadno uchlácholit tím, že "víc se nedá dělat." Že se dívali více na symboly a smyšlené příběhy než na skutečnost. Teď sklízíme výsledek. Váhaví revolucionáři si za to mohou sami. Nepřítel byl k poražení.
Velký restart by to tedy chtělo, to zcela nepochybně. Zlikvidovat největší světové bankovní skupiny. Nuceně rozbít největší světové korporace do mnoha menších firem. Zrušit nespravedlivé dluhy a vůbec neřešit, jaký to bude mít dopad na manažerské bonusy. Jednorázově zdanit nebo zabavit největší světové majetky. Zastavit volný pohyb kapitálu. Dát jednotlivým národním státům možnost, aby si samy řídily své ekonomické záležitosti, včetně práva odmítnout mezinárodní arbitráže a práva stanovovat kvóty a celní tarify.
Pokud tedy nejvyšší soud rozhodne v Trumpův prospěch, zruší tím dlouhodobou americkou tradici, že podvádět se může. Možná tak má pravdu Curtis Yarvin, když tvrdí, že ve volbách nejde o žádné vyjádření vůle lidu. Jde o to, že fakticky probíhá občanská válka mezi dvěma stranami. Volby mají ukázat, která strana by v případě ozbrojeného konfliktu dokázala zmobilizovat víc lidí a peněz. Kdo vyhraje volby, ten by vyhrál i válku. Známe tedy vítěze i bez krveprolití.
Jenže na druhé straně tu jsou výzkumy amerického psychologa Filipa Tetlocka, který pečlivě zkoumal různé správné i chybné prognózy a všimnul si zajímavého jevu. Pokud se člověk něčím celé roky zabývá, jeho vědomosti rostou. Jenže zároveň s tím stoupá také jeho sebevědomí. A sebevědomí stoupá rychleji než vědomosti, mezera se zvyšuje, a nakonec platí, že čím zkušenější vědec, tím vyšší riziko omylu. Čím lepší vědec, tím vyšší riziko, že se zmýlí ostudným způsobem, jaký by se trochu poučenému laikovi nestal.
Má-li tedy Putinovo Rusko nějaký zájem, pak tím zájmem je, aby epidemie co nejrychleji pominula. Ať už ukázněným a solidárním chováním obyvatel, masovým očkováním nebo jakkoliv jinak. Je tedy docela možné, že podceňování covidu je někým systematicky podporováno, ale Rusko takový zájem nemá.
Proto by rozumná vláda, které jde o svobodné podnikání, vybudovala zábrany proti růstu - regulace vztahované pouze na větší organizace, přísnější postup úřadů, progresivní podniková daň a další. A zároveň s tím bariéry proti vstupu gigantů z mezinárodního prostředí, nebo je aspoň tak omezit, aby nemohly ohrozit místní firmy.
Poselství první. Po letech členství v EU jsou ve vaší zemi takové poměry, že se vám neotvírá žádná rozumná životní perspektiva. O slušné pracovní místo nezavadíte. Možnost založit něco vlastního je spíše teoretická.
Je vlastně neuvěřitelné, že to nechává vláda natáčet o vlastní zemi. Mimochodem, ve stejné době natáčí vlády některých afrických zemí videa, kde vyzývají mladé lidi, aby neodcházeli do Evropy a povzbuzují je k účasti na budování vlastní země.
Benjamin Kuras ukazuje ještě jeden aspekt tohoto rozpadu. Ztrácejí se vztahy. S někým jste se léta znal a přátelil, vypili jste spolu nejednu lahev, máte za sebou bouřlivé debaty… a najednou začíná být chladnější, až jednoho dne s vámi mluví naprosto odcizeně. Stal se služebníkem nové moci, a vy – volič Trumpa – jste pro něj třídní nebo rasový nepřítel. Kuras s bolestí popisuje několik takových vztahů. Někdy se podařilo udržet aspoň formální známost, někdy ani to ne.
Je to znepokojivé, protože to snižuje schopnost analyzovat opravdové problémy a hledat řešení. A také proto, že to otevírá slabinu manipulovatelnosti. Stačí si představit příští prezidentské volby. Proti globalistickému byrokratu Petru Pavlovi se najde silný vlastenecký kandidát (co třeba Jan Keller?), v BIS se rozběhne operace a pár alternativních webů s anonymními redakcemi přinese zaručenou zprávu, že Jan Keller je skrytým stoupencem nějaké tajné židovské organizace. Samozřejmě, že většina vlastenců tomu neuvěří, ale i to, že pár desítek tisíce lidí k volbám raději nedorazí, může rozhodnout.
Tím se zase dostáváme k našemu základnímu tématu: vznik společenské vrstvy, která se svými vlastnostmi podobá přejemnělé dekadentní šlechtě ze starých časů. Ještě před generací by byla sněhová vločka směšnou postavičkou, a nejspíš by se vyčlenila z kolektivu. Dnes je takové chování a takový typ osobnosti standardem určité sociální vrstvy. Lidé se v takových vlastnostech povzbuzují a posilují. Ten, kdo by snad dokázal snést vtipy o cikánovi nebo černochovi, ten by se vyčlenil ze společnosti.“
O to se tady hraje. Jak se budou přesouvat majetky a jak se budou směňovat odpracované hodiny. Akciové přesuny i číslíčka na účtech mohou být jen virtuální. Ale to, jestli mzda člověka pokryje jeho životní náklady, to je zatraceně konkrétní.
A je pak už vlastně jedno, zda tomu říkáme zdanění, korporátní zisky či jakkoliv jinak.
Všímám si, že tenhle protibělošský rasismus provozují téměř výhradně bohatí běloši. A že existuje velice ostré soupeření, kdo bude radikálnější. Před časem se mluvilo „pouze“ o vině bílé rasy. Potom o nutnosti provést genocidu bílé rasy. V poslední době jsou slyšet poznámky o nutnosti vyhladit celé lidstvo. Odhaduji, že do dvou let přijdou s požadavkem na zničení celého vesmíru.
Kdybychom nežili v tak kritické době, bylo by to vlastně docela vtipné.
Protože ty emoce někdo vyvolávat chce! Občané nemají žádný silný zájem řešit zrovna důchodce. Lidový hněv zpravidla budí platby politickým neziskovkám, podpora profesionálních nezaměstnaných, náklady na migranty, zbrojní nákupy apod. Ale setkali jste se někdy s tím, že by mladí lidé v hospodě nadávali, že české důchody jsou příliš vysoké? Samozřejmě, že ne.
I když to ještě působí dojmem, že současné elity pevně drží moc, ve skutečnosti se už hraje především o to, kdo bude jejich nástupcem. Jestli muslimští migranti nebo nějaká skupina buranů vzešlých ze západní civilizace. Případně jak bude bývalý západ rozdělen.
Místo odporu tak zbývá jenom soukromá beznaděj a pokusy kompenzovat si poničení sebevědomí pomocí výpadů proti nižším třídám.
Praha, Piráti a mladí příslušníci „kosmopolitní elity“ prochází stejným vývojem. Jenom s určitým zpožděním.
388 článků (26 stránek)