Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Pro Evropany, kteří nechtĕjí zažít muslimskou nadvládu, je ménĕ důležité vĕdĕt kdo z Izraelců a Palestinců je v právu a kdo v neprávu, než chápat, že každý neúspĕch Izraele představuje pro Araby velké povzbuzení. Skutečnost, že málo početný židovský národ byl schopen znovu dobýt svou původní vlast, kterou Arabové mĕli obsazenou od začátků islámu a která leží v samém srdci muslimského svĕta, na pomezí Asie a Afriky, představuje pro muslimy velmi vážný neúspĕch. Kdyby mohli smazat tuto porážku, dalo by jim to nový elán, aby se s desetkrát vĕtší energií vrhli do nových výbojů, především do islamizace Evropy.
Možná se stanou součástí pánů, ale to bude jenom dočasné. I kdyby islám zcela triumfoval a vnutil svou vládu celému lidstvu, nikdy nezaručí univerzální mír. Nemůže ho zaručit prostě proto, že to není slučitelné s jeho podstatou. Islám není náboženstvím míru. Je náboženstvím války. Muslimové nejsou v konfliktu pouze s těmi, které nazývají ,,nevěřící." Jsou v permanentním konfliktu i mezi sebou. A můžeme se obávat, že použjí zbraní hromadného ničení i jedni proti druhým.
To může překvapit jenom nevzdĕlané a naivní levičáky. Připomeňme příbĕh Velkého Jeruzalemského muftiho Hadž Amína Husseiniho. Tento muž, mimochodem příbuzný Jásira Arafata, organizoval masakry Židů v Jeruzalémĕ v roce 1920 a v Hebronu v roce 1929. V letech 1936-1939 vedl arabské povstání proti britské mandátní správĕ. Pak uprchl do Iráku a účastnil se, po boku iráckého ministerského předsedy Rashida Aliho el Gailaniho, válečného úsilí Iráku na stranĕ nacistického Nĕmecka. Po dobytí Iráku britskými a indickými silami, oba arabští předáci uprchli do Nĕmecka.
Porážka Třetí říše vážně zdiskreditovala nacionalismus. Jako možná alternativa se jevil tehdy marxismus a jeho proletářský internacionalismus. Jinou alternativou bylo postupné sjednocování Evropy. U jeho základů stáli především křesťansko-demokratičtí státníci, jako Francouz Robert Schuman, Němec Konrad Adenauer a Ital Alcide de Gasperi. Neusilovali vytvářet nějaké křesťanské impérium, přesto ale jejich koncepce lidských vztahů a společenských norem zůstávaly poplatné křesťanské tradici.
Jenom od 28. ledna do 10. února 2019, deset kostelů bylo ve Francii poškozeno, za velkého mlčení sdělovacích prostředků. V roce 2017, z 978 napadených duchovních prostor, 878 bylo křesťanských.
Musíme si položit otázku, zda dnes nelze říci nĕco podobného o Evropské Unii. I ona je takovou poslední formou římského imperialismu. I ona, pod milými řečmi o přátelství a bratrství nezi národy, především hájí konkrétní zájmy konkrétních vládnoucích elit.
Křesťané v současnosti především konstatují vážnou krizi svých hodnot. I v této zemi si můžeme položit otázku, zda dialektický materialismus našich marxisticko-leninských utlačovatelů byl o tolik horší, nežli morální relativismus současné konzumní společnosti. A někteří si možná kladou otázku, zda ta islamizovaná Evropa bude o tolik horší, nežli ta současná….
Neomarxisté spolupracují i s představiteli nadnárodního kapitálu, jejichž prostřednictvím chtějí uspíšit zánik specifických národů. Nezapomínají na slova V.I. Lenina, že „kapitalisté nám prodají všechno, i ten provaz, na kterým je pak pověsíme.“
Jako hlavní hrozbu pro budoucnost českého národa vidím nové, silné, islamizované Německo. Německo samozřejmě sehrálo, po svém sjednocení, významnou roli v rozbití Jugoslávie i Československa. Ale to ještě nebylo to nejhrší. Už před lety jsem psal: ,,Ta nova turecko-germánská rasa uspěje to, co neuspěla ta ryze germánská: ovládne Evropu."
Invazi, kterou nám dnes připravují v Berlíně a v Bruselu, se zatím můžeme ubránit poměrně snadno. Stačí, aby české veřejné mínění bylo rozhodné, aby jednoznačně odsoudilo ty, kteří pracují pro zánik českého národa, ať už si toho jsou vědomi, nebo nejsou.
Celá ta francouzská společnost, pravice, levice, židé, křesťané, ateisté, se mi jeví jako odsouzená. Místo, aby se spojili proti nepříteli, který je vraždí bez milosti, který se netají svou vůlí jim vnutit svou nadvládu, tak se dál perou mezi sebou. Stále jsou ovládáni vášněmi a spory z ủplně jiné doby a jiného kontextu.
Proč tohle všechno dneska připomínat? Domnívám se, že současným Evropanům především schází nějaká mravní a duchovní základna, ze které by mohli hájit své dědictví. Zdá se mi nezbytné takovou základnu hledat. A zdá se mi logické jí hledat mezi těmi, kteří vzdorovali jak totalitarismu nacistickému, tak totalitarismu marxistickému. A kteří se hlásili k dědictví obrany Evropy proti islámské invazi.
Je třeba se zásadně stavět proti ideologii politické korektnosti, která k nám nyní proudí ze Západu. Ideologii, podle které nejhoršími zločiny jsou vlastenectví (nazývané rasismus), islamofobie a homofobie. Ideologie, podle které řádný otec rodiny není o nic lepší, nežli pohlavně úchylný jedinec, šířící aids.
Můžeme si položit otázku, proč je Česká republika tradičně pro-izraelská. Jak tak často, minulost ovlivňuje přítomnost. Za první světové války, představitelé Čechů a Slováků, kteří usilovali vytvořit nezávislý stát, byli podpořeni sionisty, především americkými. Louis D. Brandeis, člen Nejvyššího soudu Spojených států, představil T.G. Masaryka prezidentu Wilsonovi. Na oplátku zase představitelé rodícího se Československa podporovali úsilí vytvořit židovský národní domov.
Po prvním oddechnutí si po telefonickém rozhovoru, informujícím mě, že nikdo z mé rodiny, žijící v Paříži, nebyl ani mezi 129 usmrcenými, ani mezi třemi sty zraněnými teroristickými útoky z 13. listopadu, jsem si položil otázku, zda se konečně lidem začnou otevírat oči. Nebo budou ještě dlouho schovávat hlavu do písku, aby nevěděli, s kým mají tu čest?
24 článků (2 stránky)