Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Kdo chce, může Markovi pomoci
Zkrátka důvody pro český optimismus existují. Patří k tomu i neuvěřitelně pevná důvěra veřejnosti v českou korunu, ve srovnání třeba s Maďary nebo Poláky, kteří si masivně brali hypotéky ve švýcarských francích a eurech. U nás to, alespoň pokud je mi známo, neudělal nikdo. A pokud ano, rád bych se s takovým unikátním Čechem seznámil. Znovu opakuji: Důvěra v korunu je základem českého eurorealismu.
Tohle soudruzi v EU nedomysleli; sotva se svou iniciativou mohli přijít v nejnevhodnější čas. Konflikt v Libyi zvyšuje ceny ropy, Češi platí za naftu nejvíce v historii a v Německu kolabuje experiment s „ekologickým" benzinem E10. A do toho velkohubý návrh mající v důsledku vytáhnout z kapes lidí další peníze, aniž by bylo tak úplně jasné proč a na co.
Spor o to, zda potřebujeme více trhu, nebo naopak více státu, byl, je a bude v západní civilizaci přítomen nejspíše neustále. Thatcherová podala svou kariérou důkaz, že politika menšího státu a většího trhu nejen funguje, ale je schopna získávat i velkou podporu voličů. To, že nyní západní svět kráčí opačnou cestou, neznamená, že tomu tak bude navždy. Pokud se ale ptáte na konkrétní podněty pro dnešek, tak i tam je možné si vzít inspiraci.
Česká republika hodlá změnit svou rámcovou pozici k návrhu nové unijní antidiskriminační směrnice. Zdálo se, že po peripetiích s přijímáním českého antidiskriminačního zákona, kdy zazněly snad všechny argumenty, proč takovou normu nepřijímat, nelze přijít s ničím novým. Jenže proponenti agendy rovného zacházení je asi neslyšeli.
Unijní směrnice má oficiálně chránit před diskriminací z důvodu náboženství, víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace mimo oblast zaměstnání. J
Nebýt krize, šlo by o jednu z kauz roku. Takhle se však o revizi výpočtu mýtného pro kamiony skoro nemluví. Brusel se snaží podvázat nákladní silniční dopravu v EU a fakticky tak omezit celý koncept volného pohybu zboží. Pokoutně, sofistikovaně.
Text - navzdory tvrzením důvodové zprávy, že představuje pouze "mírný pokrok v mezích zákona", a tudíž by nikomu neměl výrazně vadit (ani zaměstnavatelům, již se vždy stavěli proti) - přináší celou řadu revolučních novinek. A nejde o pouhé rozšíření existujícího antidiskriminačního "arzenálu" nad rámec pracovněprávních vztahů (byť již to samo o sobě by bylo z tohoto hlediska postačující; může být obtěžování považováno za diskriminaci?). Mnohem důležitější je fakt, že by mělo dojít k posílení procesních prvků, jak vágně formulovaná antidiskriminační opatření vymáhat.
Ratifikace Lisabonské smlouvy, přemalované euroústavy, je v plném proudu, a pokud se jejím zastáncům podaří překonat všechny nástrahy, které na ně za každým rohem číhají, ocitneme se v lednu příštího roku rázem v jiné Unii, než do jaké jsme vstupovali. Pokrok je holt pokrok. Ti, kteří ale s novým textem mají problém, si ještě nemusejí balit kufry.
Unie plánuje příští rok, v době českého předsednictví, zamíchat kartami hned v několika svých politikách. Na přetřes přijde krom otázky zemědělství a volného pohybu osob i rozpočet, jenž podle mnohých trpí tím, že požadavky na něj se stupňují, zatímco potřebných příjmů se jaksi nedostává. Každého jen minimálně poučeného napadne, že pes je zakopán v nákladné zemědělské politice - právě zde by se dalo ušetřit. Ovšem jen málokdo je přesvědčen, že zrovna zemědělství projde za rok jinými než parametrickými změnami. Řečeno jasně: potřeba nových zdrojů neklesne, spíše naopak.
Na pozadí úvah o takzvané reformní smlouvě se v Unii debatuje i o složení Evropského parlamentu (EP) po volbách v roce 2009. Počet českých europoslanců se má snížit o dva - na dvaadvacet. Vadí to?
Z bouře, která se v této souvislosti strhla, se zdá, že některé státy jsou schopny a ochotny položit za své europoslanecké posty život. Platí to jak o těch, jimž se má počet navýšit, tak i těch, kteří mají o několik postů přijít. Pro pořádek: zvýšení počtu europoslanců se (na základě populačního kritéria) očekává ve Španělsku, Francii, Rakousku, Velká Británii či Lotyšsku, snížení (kvůli zamýšlené celkové redukci počtu poslanců z 785 na 750) pak například v Německu, Belgii, České republice, Dánsku či Irsku.
Za rok, který uplynul od doby, co bývalý předseda Komise Jacques Delors přišel s nápadem zavést v celé Evropě institut minimální mzdy, je jisté jedno: debata o unijním trhu práce se meritorně neposunula vůbec nikam. Ne že by se v Bruselu nečinili, úřednické iniciativy však ve většině případů nepřekročily obrysy umně vyvedených slov. Trestí posledních dokumentů je flexikurita, akronym, oxymóron a eufemismus v jednom. Že nevíte, co to je? Zkuste si představit pružný pracovní trh (flexibility) s vysokým stupněm ochrany pracovníků (security). Nemožné? Ano. Nic to ale nemění na tom, že flexikurita má Unii napomoci obstát v globální konkurenci za situace, kdy se její demografická křivka nevyvíjí právě příznivě.
Komisařce Viviane Redingové se při zavádění unijní regulace roamingu podařilo téměř vše, co si předsevzala. Nejenže přesvědčila všechny zúčastněné, že bez přímého stanovení maximálních cen to nepůjde, ale zároveň efektivně odstínila ty, kteří se jali proti jejímu návrhu vystoupit. Prostě je ignorovala.
Unijní globalizační fond funguje sice jen několik měsíců, osobně jsem mu však již dávno přiřkl titul Ptákovina roku 2007. Ne že by aspirantů na toto ocenění bylo málo, většina z nich však nepřekročí práh rétorické bolesti. Globalizační fond je jiný. Dokonale souzní s unijními instrumenty, jejichž cílem je namísto realizace zásad kompatibilních s tržní ekonomikou chránit (jakkoli) znevýhodněné subjekty až za hrob. Proto návrh na jeho zavedení uspěl. Svou roli sehrálo i to, že se objevil krátce po francouzském vetu euroústavě.
Nedávno uplynuly tři roky od chvíle, kdy se Česká republika (ČR) spolu s dalšími devíti zeměmi stala členem EU. Uspokojení ze vstupu však záhy vystřídalo prozření do tvrdé reality vnitrounijních negociací, jejichž charakteristickým prvkem jsou (navzdory pokusům daný fakt maskovat) vzájemně se křížící národní a nadnárodní zájmy.
Ostatně už téměř čtrnáct let by měla EU poměřovat své aktivity (oproti českému návrhu slabším, "jednosměrným") principem subsidiarity, který praví, že "evropské" řešení se uplatní až poté, co selhaly všechny možnosti ošetřit určitý problém na úrovni nižší (stát, region, obec). V praxi ovšem subsidiarita představuje pouze alibistickou doušku pro drtivou většinu legislativní produkce Komise.
Při úvahách o dopadech (faktické) daňové harmonizace, o níž se v EU v poslední době velmi intenzivně hovoří, se lze ubírat mnoha směry. V posledku však většina debat na toto téma vyústí v otázky typu kdo na tom vydělá, kdo ztratí a kolik. Záměr zvýšit minimální sazby spotřebních daní z motorové nafty patří v tomto ohledu mezi zcela typické.
27 článků (2 stránky)