Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Podpořte nás prosím v boji proti mediální propagandě
Podpořte nás prosím a bojujte společně s námi za to, aby naše země byla opět naše, aby se tu dalo dobře žít a abychom tuto zemi ubránili pro nás i pro naše děti a vnuky a další generace. Finanční prostředky, které darujete, budou efektivně využity. Děkujeme. EUportal.cz
Číslo účtu: 2700168305/2010, Fio banka a.s.
Variabilní symbol: 001
Velkou pozornost věnoval sv. Řehoř liturgii a církevnímu zpěvu, což patřilo k jedněm z hlavních náplní činnosti benediktinů. Připisuje se mu tzv. gregoriánský chorál, který se stal na dlouhá staletí nezbytným doprovodem slavnostní liturgie v klášterech a v katedrálách.
Největší úctu a lásku si sv. Lev získal r. 452 a 455. V prvním případě ohrožovali Řím divocí kočovní Hunové v čele s králem Attilou (jeho jméno znamená v překladu „Boží bič“). Římský císař a senát rezignovali na obranu města, která se zdála beznadějná. Lid se obával drancování a násilí, proto se obrátil k papeži s prosbou, aby on vyvinul nějakou iniciativu, když světská moc selhává. Lev vyšel odvážně Attilovi vstříc, setkal se s ním u Mantovy a odvrátil ho od záměru obsadit Řím. Hunové, kteří vyznávali ariánský blud, potom z Itálie odtáhli.
Ariáni se nevzdávali a nadále bojovali proti katolíkům. K nim se ještě přidali stoupenci cařihradského patriarchy Makedonia, který popřel Božství Ducha Svatého a podle řecké filozofie hlásal, že jde o pouhé „pneuma“, neživotnou duchovní veličinu. Papež Damas ve spolupráci s pravověrným císařem Theodosiem Velikým svolali koncil do Cařihradu r. 381, který znovu potvrdil nicejské vyznání víry a odsoudil Makedoniův blud. Teprve po tomto koncilu, v církvi známém pod názvem „I. cařihradský“, začal arianismus v Římské říši ustupovat.
O tom, že římští papežové byli pokládáni za nejvyšší autoritu v církvi, svědčí skutečnost, že se k nim obraceli heretikové popírající člověčenství Ježíše Krista.
Božský Spasitel svým Zmrtvýchvstáním předkládá jinou perspektivu. Nadvláda duše, nacházející se v posvěcující milosti, nad tělem, je jedinou cestou k realizaci tzv. „práv těla“, jež spočívají v jeho oslavení při posledním soudu. Bude mnohem krásnější, než všechna nádherná těla, vystavovaná současnou satanovou civilizací na odiv jako nástroj hříchu. A nepůjde pouze o těla, krásný bude spasený celý člověk v jednotě duše a těla. Tak krásný, jakým byl a je Pán po svém Vzkříšení. Aleluja! Christus resurrexit! A také Homo resurrexit! – jestli zemře v posvěcující milosti.
Každý by měl konat pokání nejprve a hlavně sám za sebe. Všichni máme k němu pro svoji hříšnost zcela jistě pádný důvod. Padat veřejně na kolena za skutečné i domnělé hříchy jiných nazval v jednom svém projevu samotný kardinál Joseph Ratzinger, ještě v úřadu prefekta kongregace pro nauku víry, pokrytectvím.Řekl mj., že kát se za cizí hříchy je snadnější a pohodlnější než činit pokání za svá vlastní provinění. Proto tedy teď ve svatopostní době „čiňme pravé pokání“, to znamená za své osobní hříchy, jimiž jsme se provinili proti Bohu a bližním. Církev nám k tomu nabízí mnoho způsobů, jež můžeme zvolit. S důvěrou proto začněme – a brzy zakusíme Boží požehnání.
Ježíš dal Petrovi u Cesareje Filipovy moc klíčů ke „svazování a rozvazování“ (Mt 16,18-20). Již prvotní církev chápala, že tuto moc mají i Petrovi následovníci v úřadu, jak vyplývá z dopisů Klimenta i Ignáce. Nemají proto pravdu Hus, Luther, Kalvín a později osvícenci i další odpůrci papežství, že tato instituce vznikla až ve 4. století.
Mons. Beran zde zaujal autentický katolický postoj. Sebevraždu nelze nikdy schvalovat. Tím spíše potom se pozastavuji nad tím, že dnes i v české katolické církvi je Palach glorifikován, zejména Tomášem Halíkem v jeho kázání 15. ledna u Salvátora v Praze, ale ani slovo o tom, že jeho sebeupálení nelze považovat za pozitivní a hrdinský skutek.
Cikáni kradou… Tuto holou větu uslyšíte od nejednoho českého občana. Jenže zkuste to někde publikovat, stačí třeba na facebooku – a nebudete se stačit divit. Problémy, které vám z toho vzniknou, vás mohou přivést až před soud.
To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen.
Koho vlastně uctíváme o Vánocích?
Banální otázka s banální odpovědí, řekne většina občanů ČR včetně těch nevěřících. Přece Ježíše Krista, jeho Narození! Stačí to ale? Kdo postojí alespoň chvíli s tichou modlitbou u jesliček, brzy pochopí, že nikoliv. O Vánocích neslavíme pouze „narozeniny“ Božského Zakladatele naší Církve, ale něco mnohem originálnějšího, co nenajdeme v žádném jiném náboženství. My uctíváme Krista Spasitele jako maličkého kojence.
Nejhorší na tom všem ale je, že lidé oddávající se této voltairovsko-goebbelsovské lži, vystupují jako katolíci a dokonce v pozici duchovních. Vědomě ale lžou, když zamlčují, případně popírají „demokratické“ represe proti zastáncům tradičních rodinných hodnot – a proto je nelze považovat pouze za zmýlené. Jsou to opravdoví škůdci – a platí na ně sloka jedné písně ze starého kancionálu, která se v novém zpěvníku již nenachází: „Škůdce Církve potři, Pane.“ Kéž Bůh dá!
Jedná se o kapitulaci před současnou genderovou ideologií, která prohlašuje to, co do nedávna bylo chápáno ve smyslu přirozeného mravního zákona a cítění jednoznačně jako zvrácenost, za normalitu včetně toho, že muž, který se úředně registroval jako „žena“, má nárok používat dámské toalety a chodit na ně. Pohlavní identita prý není podmíněna fyziologicky, ale kulturně a sociálně, záleží prý na tom, kým se člověk cítí být. Takové jsou dnešní poměry a nám nezbývá, než se modlit a jako Kristovi rytíři bojovat všude, kde ještě máme volný prostor k vyjádření svého názoru a stanoviska – i když církevní preláti zrazují, kde mohou.
Homosexuální zneužívání mladých mužů kněžími (efebofilie), které, i když stále se týká pouhých pár procent kléru, vzrostlo proti době před sto a více lety přímo giganticky, jak dokazuje nedávná zpráva prokuratury v americkém státě Pennsylvania, kde v období několika předchozích dekád cca 300 kněží zneužilo na tisíc nezletilých, v drtivé většině chlapců. Předtím je opili a promítli jim pornografické filmy. Pokud došlo ke znásilnění děvčat a ta otěhotněla, zařídili jim potrat.
Výsledky se dostavily. 7. října r. 1571 zvítězila spojená křesťanská vojska v námořní bitvě u Lepanta nad několikanásobně větší tureckou přesilou, čímž byla Evropa zachráněna. Rovněž tak katolická církev se ubránila myšlenkovému náporu protestantismu, katolické státy jižní Evropy si uhájily svou identitu.
S růžencem v ruce vyzýval kapucín Marco d’Aviano r. 1683 u Vídně spojené katolické oddíly pod vedením polského krále Jana Sobieského k obraně města před obrovskou tureckou přesilou – a proti všemu očekávání přišlo vítězství.
192 článků (13 stránek)