Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Situace uvnitř Katolické církve je tak tristní, jak pravděpodobně nebyla nikdy v minulosti. Jen pár biskupů a jim oddaných kněží a věřících „zachraňuje situaci“. Jsou to jedna a tatáž jména: arcibiskupové C. M. Viganó a J. P. Lenga, biskupové Athanasius Schneider, Tomasz Peta a Joseph Strickland, kardinálové Janis Pujats, R. L. Burke, G. l. Mueller aj. Podle webu LifeSiteNews se jedná zhruba o několik desítek biskupů na celém světě, kteří se staví proti nemorálně vyrobeným vakcínám, lockdownům a dalším projevům sanitární diktatury, a kteří se ozývají proti výprodeji katolické nauky organizované papežem Františkem a jemu oddanými hierarchy.
Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor 15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy.
Současné koronašílenství a koronagaunerství, které vytvořilo jeden velký koncentrák z téměř celého světa, se opírá o těžké lži a podvody. Pokusíme se ty nejtěžší a nejzávažnější shrnout v následujících 5 bodech. Neopíráme se přitom o tzv. konspirační weby a konspirační teorie, ale o údaje publikované na stránkách českého ministerstva zdravotnictví, které, když si je člověk dá do souvislosti, principiálně odporují tomu, co nám nařizují naši i světoví mocipáni, co nám hlásají a čím nás straší.
Když pokoncilní představitelé Církve včetně papežů neustále poukazovali ve smyslu textů II. vatikánského koncilu na „úžasný přínos“ protestantských denominací (papež František r. 2017 v letadle ze Švédska mluvil o Lutherovi jako o svém učiteli, dokonce nechal umístit ve Vatikáně jeho sochu), nebo dokonce i nekřesťanských náboženství (islám, buddhismus), jestliže pontifik vydává společné prohlášení s muslimským imámem al Tayyebem, že Bůh „chtěl různost náboženství“, jestliže dokonce papež žehná pohanskému rouhačskému uctívání pachamamy – jak si to má statistický NOM katolík srovnat s Credem, jež zpívá nebo recituje při mši?
Smýšlení je ale dnes jiné a sexuální promiskuita, která se ještě za komunistické éry u Němcové tutlala jako hanebnost, se dnes vynáší díky feminismu a genderové ideologii. Opět lze pozitivně hodnotit u autorky seriálu, že se tomuto úskalí vyhnula a Němcovou za její nemravný život neglorifikuje. Faktem je, že autorka Babičky se hlásila k tehdy začínajícímu feminismu. Jak ukazuje její korespondence, předešla V. I. Lenina, jenž hlásal nezbytnost „osvobození ženy od plotny a plínek“. Součástí toho byl i požadavek sexuální svobody. Ostatně Němcová vedla korespondenci s odpadlým knězem Františkem Matoušem Klácelem pod názvem „Listy přítele k přítelkyni o socialismu a komunismu“, v němž vyjadřuje své sympatie k těmto ideálům. Zde se kategoricky rozcházela s naukou Katolické církve.
Ano, Bůh skutečně odpouští každému, jeho milosrdenství je opravdu bezedné, jenže pouze pro toho, kdo svých hříchů lituje a má vůli (odhodlání) v nich nepokračovat. Kdo v hříchu setrvává a přesto spoléhá na Boží milosrdenství, ten se dopouští urážky Boha, rouhá se mu a plivá na jeho strašlivé umučení pro naši spásu.
Jestli akceptujeme, že k „hrdinství“, tj. k porodu postiženého dítěte, nemůže být žena nucena, octneme se ve starověké Spartě nebo v hitlerovském Německu. Pokud nemůže být matka nucena k „hrdinství“ porodit postižené dítě a starat se o ně, tak logicky nemůže být k tomu nucena ani tehdy, když její zdravé dítě se zraní s doživotními následky nebo onemocní nemocí, která ho zcela vyřadí ze společnosti normálních lidí.
Očekávání pravdivého Boha je však něčím úplně jiným: jde o Boha v jeslích, Boha ztotožňujícího se s každým z nás a působícím naši proměnu tak, abychom byli schopni věčného života spolu s ním v nebi.
Takové čekání se nikdy nemine účinkem. S touto radostnou jistotou proto prožijme advent, dobu čekání na opravdový vstup Boha do lidských dějin a spolu s tím i do naší duše a našeho osobního života.
On opravdu přijde. Ježíš Kristus, Pán a Spasitel, druhá Božská Osoba, Bohočlověk. Nepřijde žádná Pachamama, pohanská bohyně zvaná Matka země. Nepřijdou ani žádní její duchové, pro něž počítají v projektu jednoho katolického (!) chrámu, který má být v Brazílii postaven, s otvory ve stropu, aby prý tudy mohli vstoupit. Nepřijdou žádní pohanští bohové, o nichž píše svatý Pavel, že jsou to démoni (1 Kor 10,20). Nepřijde Mohamed se svojí lákavou nabídkou ráje připomínajícího hampejz s neřestnými orgiemi, nepřijde ani Buddha slibující reinkarnaci a posléze nirvánu čili zánik, nicotu.
Těžko lze najít otřesnější příklad podvodné demagogie. Dávat „radikály prolife skupin“ do jedné řady s teroristy je opravdu vrcholem nečestné a sprosté manipulace, o to však teď tolik nejde. Spíše jde o to, že Halík jako katolický kněz (je-li jím vůbec, pochybnosti o tom byly už vícekrát publikovány) veřejně schvaluje, že zákon dovoluje potraty – a to spadá jednoznačně pod exkomunikaci latae sententiae.
Katolický neomodernismus, jenž dostal zelenou po DVK, když odmítl sociální království Kristovo, odmítl tím i Kristovu vládu v nebi a po druhém příchodu též na zemi. Podle různých pokoncilních teologů (L.Boros, H. Kueng aj.) vlastně nevíme, co bude po smrti, pohřební rituály NOM nemluví vůbec o nesmrtelnosti lidské duše, pouze o vzkříšení těla – a podle Borose k němu prý dochází v okamžiku smrti, kdy si prý duše vytváří „nové tělo“, v některých farnostech západních zemí se propaguje dle hinduismu a buddhismu reinkarnace. Pokoncilní teologové hovoří o posmrtném Kristově kralování velmi mlhavě, nekonkrétně a relativisticky, patrně proto, aby „neurazili“ ty, kdo „věří jinak“. Co kdyby „náhodou“ po smrti nevládl v nebi místo Krista Mohamed?
Milí přátelé, toto je nové ohrožení křesťanské civilizace, vážnější než bylo v r. 1683. Bojujeme tak jako tenkrát s mnohonásobnou přesilou, ne fyzicky, ale duchovně. Proti nové neomarxistické totalitě zdánlivě nemáme šanci. Ale nejsem pesimistou. Obránci Vídně před 350 lety ji také neměli – a přece zvítězili! Uchýlili se k modlitbě, konkrétně k modlitbě vůči té, která tenkrát zasáhla rozhodujícím způsobem ve prospěch obránců dobrého díla: Panně Marii.
Věta prvokřesťanského mučedníka sv. Cypriána „extra Ecclesiam nulla salus“ (mimo Církev není spásy) patří k základům naší katolické víry, kterou nám sám Božský Spasitel přinesl z nebe. Kdyby bylo možno spasit se v jiné víře, např. v buddhismu, hinduismu nebo islámu, tak hlásání evangelia by nedávalo žádný smysl. Ostatně sám Pán Ježíš o tom mluví naprosto jasně: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen….“ (Mar 16,15).
Prosme proto Matku a Pannu Marii o pomoc z nebe. Tak jako uchránila Prahu před Švédy, tak ať uchrání naše obyvatelstvo před zhoubou totalitního genderismu. Když dosáhneme obnovy sloupu na Staroměstském náměstí, bude to naše první vítězství, vlastně nikoli naše, nýbrž Panny Marie. "Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí...," řekla ona při svém zjevení ve Fatimě. Kéž se toto její vítězství projeví i u nás v podobě restaurace mariánského sloupu! Za to se modleme, o to bojujme!
Katolická morálka přikazuje ve shodě s Písmem sv. poslušnost státní autoritě s výjimkou situace, kdy její nařízení jsou v rozporu buď s přirozeným mravním zákonem, nebo s katolickou naukou, tj. kdy jejich uposlechnutí by znamenalo dopustit se hříchu. Tady katolický křesťan nesmí poslechnout. Jenže konkrétní aplikace může být širší, než si myslíme. Ne vždy je hříšnost plynoucí z uposlechnutí pochybného státního nařízení zřejmá. V minulosti jsme byli mnohokrát svědky státních příkazů a zákonů, které na první pohled nebyly sice nemravné a proti víře, ale hloupé, stupidní. Rozpor s morálkou a vírou byl v nich skrytý až sekundárně, jak ukážeme v dalších odstavcích.
219 článků (15 stránek)