Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Očekávání pravdivého Boha je však něčím úplně jiným: jde o Boha v jeslích, Boha ztotožňujícího se s každým z nás a působícím naši proměnu tak, abychom byli schopni věčného života spolu s ním v nebi.
Takové čekání se nikdy nemine účinkem. S touto radostnou jistotou proto prožijme advent, dobu čekání na opravdový vstup Boha do lidských dějin a spolu s tím i do naší duše a našeho osobního života.
On opravdu přijde. Ježíš Kristus, Pán a Spasitel, druhá Božská Osoba, Bohočlověk. Nepřijde žádná Pachamama, pohanská bohyně zvaná Matka země. Nepřijdou ani žádní její duchové, pro něž počítají v projektu jednoho katolického (!) chrámu, který má být v Brazílii postaven, s otvory ve stropu, aby prý tudy mohli vstoupit. Nepřijdou žádní pohanští bohové, o nichž píše svatý Pavel, že jsou to démoni (1 Kor 10,20). Nepřijde Mohamed se svojí lákavou nabídkou ráje připomínajícího hampejz s neřestnými orgiemi, nepřijde ani Buddha slibující reinkarnaci a posléze nirvánu čili zánik, nicotu.
Těžko lze najít otřesnější příklad podvodné demagogie. Dávat „radikály prolife skupin“ do jedné řady s teroristy je opravdu vrcholem nečestné a sprosté manipulace, o to však teď tolik nejde. Spíše jde o to, že Halík jako katolický kněz (je-li jím vůbec, pochybnosti o tom byly už vícekrát publikovány) veřejně schvaluje, že zákon dovoluje potraty – a to spadá jednoznačně pod exkomunikaci latae sententiae.
Katolický neomodernismus, jenž dostal zelenou po DVK, když odmítl sociální království Kristovo, odmítl tím i Kristovu vládu v nebi a po druhém příchodu též na zemi. Podle různých pokoncilních teologů (L.Boros, H. Kueng aj.) vlastně nevíme, co bude po smrti, pohřební rituály NOM nemluví vůbec o nesmrtelnosti lidské duše, pouze o vzkříšení těla – a podle Borose k němu prý dochází v okamžiku smrti, kdy si prý duše vytváří „nové tělo“, v některých farnostech západních zemí se propaguje dle hinduismu a buddhismu reinkarnace. Pokoncilní teologové hovoří o posmrtném Kristově kralování velmi mlhavě, nekonkrétně a relativisticky, patrně proto, aby „neurazili“ ty, kdo „věří jinak“. Co kdyby „náhodou“ po smrti nevládl v nebi místo Krista Mohamed?
Milí přátelé, toto je nové ohrožení křesťanské civilizace, vážnější než bylo v r. 1683. Bojujeme tak jako tenkrát s mnohonásobnou přesilou, ne fyzicky, ale duchovně. Proti nové neomarxistické totalitě zdánlivě nemáme šanci. Ale nejsem pesimistou. Obránci Vídně před 350 lety ji také neměli – a přece zvítězili! Uchýlili se k modlitbě, konkrétně k modlitbě vůči té, která tenkrát zasáhla rozhodujícím způsobem ve prospěch obránců dobrého díla: Panně Marii.
Věta prvokřesťanského mučedníka sv. Cypriána „extra Ecclesiam nulla salus“ (mimo Církev není spásy) patří k základům naší katolické víry, kterou nám sám Božský Spasitel přinesl z nebe. Kdyby bylo možno spasit se v jiné víře, např. v buddhismu, hinduismu nebo islámu, tak hlásání evangelia by nedávalo žádný smysl. Ostatně sám Pán Ježíš o tom mluví naprosto jasně: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen….“ (Mar 16,15).
Prosme proto Matku a Pannu Marii o pomoc z nebe. Tak jako uchránila Prahu před Švédy, tak ať uchrání naše obyvatelstvo před zhoubou totalitního genderismu. Když dosáhneme obnovy sloupu na Staroměstském náměstí, bude to naše první vítězství, vlastně nikoli naše, nýbrž Panny Marie. "Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí...," řekla ona při svém zjevení ve Fatimě. Kéž se toto její vítězství projeví i u nás v podobě restaurace mariánského sloupu! Za to se modleme, o to bojujme!
Katolická morálka přikazuje ve shodě s Písmem sv. poslušnost státní autoritě s výjimkou situace, kdy její nařízení jsou v rozporu buď s přirozeným mravním zákonem, nebo s katolickou naukou, tj. kdy jejich uposlechnutí by znamenalo dopustit se hříchu. Tady katolický křesťan nesmí poslechnout. Jenže konkrétní aplikace může být širší, než si myslíme. Ne vždy je hříšnost plynoucí z uposlechnutí pochybného státního nařízení zřejmá. V minulosti jsme byli mnohokrát svědky státních příkazů a zákonů, které na první pohled nebyly sice nemravné a proti víře, ale hloupé, stupidní. Rozpor s morálkou a vírou byl v nich skrytý až sekundárně, jak ukážeme v dalších odstavcích.
Čechy nejsou protestantskou, nýbrž katolickou zemí, a to i navzdory duchovní krizi, v níž se dnes Česká republika nachází. Postupné mizení katolických náboženských pratradicí v zemi začalo již v období osvícenství a prohloubilo se v čase existence Československé socialistické republiky. Nejhlubší krize českého katolicismu však začala po roce 1989. Před 100 lety slavilo mši svatou 70 % české populace, dnes jen 4 %.
Popře snad někdo se zdravým rozumem, že je tady snaha „někoho“ vyvolat panický strach? Média líčí, jako by se v Itálii na koronavirus masově umíralo. Takže opět trocha statistiky: loni za stejné období od počátku roku tam zemřelo asi 15 tisíc lidí, letos 13 tisíc (těch s koronavirem, nikoli "na" koronavirus 0,06 procenta), čili loni o dva tisíce více. Takže letos, i když máme koronavirus, žádná výjimečná situace - a přesto se nařizují drastická opatření, kdy lidé jsou nahnáni do domácího vězení.
Na kamenné nebo dřevěné kříže narazíme přitom (zatím ještě) díky Bohu častěji než na zajíce či veverku. Kéž by nikdo z nás, tradičních katolíků, neprošel kolem Božích muk lhostejně, bez střelné modlitby typu „Pozdraven buď svatý kříž, na němž umřel Pán Ježíš…,“ případně stačí i prosté znamení kříže a pozdrav „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“
„Negativní soud Církve na téma zednářství zůstává naprosto nezměněn, neboť jeho zásady byly vždycky považovány za neslučitelné s naukou Církve. Proto nadále zůstává v platnosti církevní zákaz vstupu katolíků do zednářských lóží. Katolíci, kteří náleží k zednářství, zůstávají v těžkém hříchu a nesmějí přistupovat ke sv. přijímání.“
Prohlášení podepsal prefekt kongregace kardinál Joseph Ratzinger a schválil je papež Jan Pavel II.
Nástupem papeže Františka se Církev žel posunula opět dál směrem k propasti. Končí vláda feuillantů a girondistů a nastupují jakobíni. To, co Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. kategoricky odmítali a proti čemuž se snažili Církev bránit, se za Františkova pontifikátu stalo legálním. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. při nominaci biskupů a kardinálů dbali na vyváženost, když jmenovali jednoho modernistu, další musel být konzervativec. Argentinský Jorge Bergoglio dosazuje ale samé modernisty, kteří již nyní zaujímají v Církvi rozhodující pozice.
Fridrich Falcký spolu s českými odbojnými stavy se obrátil o pomoc k sedmihradskému magnátovi Bethlenovi Gáborovi a dokonce i k tureckém u sultánovi. Bethlenova vojska zle řádila především na Moravě, Turci vtrhli na jižní Moravu až po bělohorské bitvě na opětovné pozvání protestantských šlechticů hraběte Matyáše Thurna a Ladislava Velena ze Žerotína. Všude zabíjeli, pálili a drancovali. Povraždili cca 10 tisíc lidí, dalších 10 tisíc žen a dětí odvlekli do otroctví, dívky do harémů pašů a vezírů.
Tam, kde před asi 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1 - 2 tisíce.
212 článků (15 stránek)