Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Český stát autoři chápou jako stát národní, v němž státní a národní idea splývají v jednotu. Vyzvedávají návrat k národní pospolitosti a jejím sebeudržujícím se a záchranným mechanismům, jež se vyvinuly v průběhu jejího dlouhého vývoje, a které nesmí být zapomenuty v dnešním univerzalistickém a multikulturním šumu.
Zpráva o sebedestrukci Západu není poplašná zpráva. Má základ v krizové realitě, kterou kniha dobře popisuje. Krizovou realitu spíše cítíme, než vidíme. Při letmém pohledu na život lidí žádná sebedestrukce není zřetelná. Západní společnost je materiálně vyspělá na úrovni, na jaké ještě nikdy nebyla, mající sice nějaké nedostatky, ale viditelné krizové stavy přináší teprve koronavirus, který spíše upozornil na zranitelnost, než že by způsobil vyloženou zkázu.
Jak to vypadá na konci civilizace, nám objasňuje Benjamin Kuras ve své shora uvedené knize. Vyčerpávajícím způsobem jsou popsány téměř všechny zhoubné jevy. Dlouho jsem přemýšlel jak vypsat všechny nepříznivé a krizové jevy a určit které jsou ty opravdu zhoubné.
Současnou situaci dobře popsala paní Marie L. Neudorflová ve svém projevu k výročí úmrtí Edvarda Beneše v Sezimově Ústí dne 3.9.2020. Mimo jiné řekla: „Na tomto setkání není třeba obhajovat Edvarda Beneše proti jeho kritikům, kteří buď jakoby neznali českou historii, nedovedli ji dát do širšího konfliktního kontextu, v němž Češi a Slováci byli jako národ ohrožováni agresivními sousedy, anebo vědomě podporují postoje, které se neslučují s existencí menších národů a s demokracií. Často opakují argumenty sudetských Němců, idealizují Rakousko-Uhersko, ignorují výsledky poctivé práce historiků.“
Na těle umírající západní civilizace, která ničením národních kolektivů a jejich tradičních řádů ničí sama sebe, se připravují k hostině hyeny nových ideologií. Evropská unie místo aby bránila svoje tradice, se snaží svoji novou beznárodní podobu vymodelovat z levicových vizí. Na umírajícím těle se připravuje mršinu ovládnout islám, který zakotvil ve čtvrtích evropských měst, černošská paralelní kultura v USA se snaží získat výhody a nevidí, že si podřezává větev, na které sedí.
V nedělním večerním pořadu ČT1 Kuberova manželka a dcera vyslovily názor, že jejich manžel a otec snad dostal infarkt z rozčilení, které způsobily nátlaky ohledně jeho cesty na Tchajwan. Cesta na Tchajwan bez schválení Číny se ovšem jeví Číňanům jako nepřátelský akt. Uskutečnění takové cesty bych považoval za důležité nějak zdůvodnit, protože dráždit Čínu není nějaká legrace. Nicméně zase na druhé straně, pokud je návštěva Tchajwanu odůvodněná, je zapotřebí to vysvětlit.
Univerzalismem a bouráním hranic států demokracie odchází z dějin jako nepotřebná. Mezinárodní kapitál a vlivy norem EU snižují moc volených orgánů. Vidíme už dnes, že vládne jakýsi deep state ovládající média, univerzity a další instituce závislé na dotacích, zvolení politici nemohou proti tomu cokoliv dělat, prezident se nedostane ani do státní televize a musí využívat okrajové soukromé televize, předseda vlády je médii trvale dehonestován bez zábran. Vypadá to jako demokracie, ale není, protože viditelně jsou voliči vyřazeni, vládne někdo úplně jiný.
Dnes můžeme děkovat Listopadu za svobodu, kterou nám přinesl. V podstatě jsme mohli být opravdu svobodným národem, kdybychom uvažovali vlastním rozumem, kriticky hodnotili současné ideové trendy Západu, nepodléhali jim a opřeli se o naše tradice, to znamená, navázali na Masarykovu ideu národního státu, obnovili v té době ještě nepříliš narušené vlastenectví, nenechali se tak hluboce zatáhnout do evropských struktur. V hospodářské oblasti jsme nemohli v podstatě dělat nic jiného, pouze zachovat cla na hranicích a zachránit ledasco z našeho zemědělství, bankovnictví a vybudovat síť supermarketů z našich kapitálových zdrojů.
Uprchlická krize ukázala vykořeněnost univerzalistů, kterým je lhostejná budoucnost dalších generací v Evropě. Univerzalismus je nihilistický sám o sobě. Neuznává hodnoty jako rodina, národ, a stát je jen na to, aby platil důchody a zajišťoval zdravotnictví. Univerzalistům je jedno, že budeme mít takové problémy, jako jsou v Paříži. Oni mají jiné hodnoty, všelidské.
Každý kdo rozumí historii, chápe, že socha maršála Koněva není o maršálovi Koněvovi, že je to symbol osvobození Prahy Sovětskou armádou a připomíná tím vlastně sovětské vítězství nad nacistickým Německem. Pro současné nihilisty, kteří neuznávají hodnoty, je to socha jakéhosi jednotlivce, kterého hodnotí samostatně, nikoliv v souvislostech.
Na úpadku ČSSD je pozorovatelné paradigma doby zřetelněji, než na čemkoliv jiném. Nové rozdělení rolí ve světovém střetu univerzalismu s konzervatismem vyžaduje vybrat roli, ne oslovovat starými tématy a viditelnou neschopností. Role univerzalismu znamená přijmout za své posilování univerzálního člověka jednotlivce - vytvářet multikulturního člověka bez národa, bez rodiny, bez genderového statusu, bez vztahu k domovu, vytvářet volného světového ptáka. Sociální téma se potom redukuje jen na individuální charitu a pro socialisty tam není místo.
Václav Klaus chtěl vytvořit strukturu podobnou západním zemím a co nejrychleji nastartovat tržní hospodářství se všemi atributy kapitalismu. Proto také chtěl jen omezeně prodávat podniky zahraničnímu kapitálu. To je přirozené, když měl vzory v „asijských tygrech“, kteří vyrostli na vlastním kapitálu. To se ovšem nepodařilo, a v knize jsou vyjmenovány příčiny. Současný stav popisuje autorka takto: „Současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému příliš neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace, které systematicky vyvíjely sofistikovaný tlak na stát, umně vynalézají možnosti, jak se vyhýbat zdanění. Logika fixace nerovnosti, prohlubování závislosti a transferu bohatství z chudších zemí do bohatších zůstala zachována.“
Máme nového hrdinu. Za reformní názory vyhazovali naposledy komunisté. Vím, že se vracíme, ale u ODS mne to mrzí – historie se může opakovat důsledně.
Strach vyvolávaný opozicí je nezodpovědné revoluční jednání, které není v zájmu našeho státu a našich lidí, protože jinou vládu sestavit nelze a dokonce s těmi, kteří dnes revoluci dělají, je dost problematické počítat pro onu národní jednotu a obhajobu našich národních zájmů, které byly shora řečeny a které jsou pro budoucnost důležitější než kauza Čapí hnízdo.
Relativizace přesto už národ a stát zasáhla. Odklon od společnosti a příklon k jednotlivci je zřejmý zvláště u relativistických aktivistů. Není jich málo, jsou to většinou mladí lidé. Vize globalismu a multikulturalismu jsou jim bližší než zájmy národa. Jenže i zde je jejich vize zhoubná, protože je nereálná. Nemůže být svět bez národů. Nemůže existovat funkční státní útvar, třeba EU, ke kterému většina lidí necítí identitu. Prostě to všechno nejde, je to další z vidin mající zhoubné dopady jako všechny vzdušné zámky, kterých lidstvo zažilo stovky a které zanechaly jen miliony mrtvých a další miliony ztracených a bezradných.
116 článků (8 stránek)