Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Podpořte nás prosím v boji proti mediální propagandě
Podpořte nás prosím a bojujte společně s námi za to, aby naše země byla opět naše, aby se tu dalo dobře žít a abychom tuto zemi ubránili pro nás i pro naše děti a vnuky a další generace. Finanční prostředky, které darujete, budou efektivně využity. Děkujeme. EUportal.cz
Číslo účtu: 2700168305/2010, Fio banka a.s.
Variabilní symbol: 001
Na úpadku ČSSD je pozorovatelné paradigma doby zřetelněji, než na čemkoliv jiném. Nové rozdělení rolí ve světovém střetu univerzalismu s konzervatismem vyžaduje vybrat roli, ne oslovovat starými tématy a viditelnou neschopností. Role univerzalismu znamená přijmout za své posilování univerzálního člověka jednotlivce - vytvářet multikulturního člověka bez národa, bez rodiny, bez genderového statusu, bez vztahu k domovu, vytvářet volného světového ptáka. Sociální téma se potom redukuje jen na individuální charitu a pro socialisty tam není místo.
Václav Klaus chtěl vytvořit strukturu podobnou západním zemím a co nejrychleji nastartovat tržní hospodářství se všemi atributy kapitalismu. Proto také chtěl jen omezeně prodávat podniky zahraničnímu kapitálu. To je přirozené, když měl vzory v „asijských tygrech“, kteří vyrostli na vlastním kapitálu. To se ovšem nepodařilo, a v knize jsou vyjmenovány příčiny. Současný stav popisuje autorka takto: „Současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému příliš neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace, které systematicky vyvíjely sofistikovaný tlak na stát, umně vynalézají možnosti, jak se vyhýbat zdanění. Logika fixace nerovnosti, prohlubování závislosti a transferu bohatství z chudších zemí do bohatších zůstala zachována.“
Máme nového hrdinu. Za reformní názory vyhazovali naposledy komunisté. Vím, že se vracíme, ale u ODS mne to mrzí – historie se může opakovat důsledně.
Strach vyvolávaný opozicí je nezodpovědné revoluční jednání, které není v zájmu našeho státu a našich lidí, protože jinou vládu sestavit nelze a dokonce s těmi, kteří dnes revoluci dělají, je dost problematické počítat pro onu národní jednotu a obhajobu našich národních zájmů, které byly shora řečeny a které jsou pro budoucnost důležitější než kauza Čapí hnízdo.
Relativizace přesto už národ a stát zasáhla. Odklon od společnosti a příklon k jednotlivci je zřejmý zvláště u relativistických aktivistů. Není jich málo, jsou to většinou mladí lidé. Vize globalismu a multikulturalismu jsou jim bližší než zájmy národa. Jenže i zde je jejich vize zhoubná, protože je nereálná. Nemůže být svět bez národů. Nemůže existovat funkční státní útvar, třeba EU, ke kterému většina lidí necítí identitu. Prostě to všechno nejde, je to další z vidin mající zhoubné dopady jako všechny vzdušné zámky, kterých lidstvo zažilo stovky a které zanechaly jen miliony mrtvých a další miliony ztracených a bezradných.
Dnes vidím určité snahy podstatné věci zamlčovat, německý integrální a expanzivní nacionalismus nedělat viníkem války a celého neštěstí, svádět to na Čechy, kteří císaře „zradili“, protože byli prý nacionalističtí a chtěli svůj stát. Češi v principu ani nechtěli stát, stačilo by jim uznání státoprávních požadavků ztracených Bílou Horou pod habsburským císařem. Československo vzniklo z vůle velmocí, ze situace vzniklé německou expanzí a jako pokus vytvořit hráz německému nacionalismu na východě, což se nezdařilo.
Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace, tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa.
Z uvedeného vyplývá, že vliv homosexuální kultury by se měl omezovat tak, aby mladé lidi nezískával k tomuto způsobu sexu. Společnost musí bránit sebe a svoji budoucnost. Nemyslím si, že sexuální orientace je u jednotlivce determinovaná. Víme, že právě úpadkové společnosti (starý Řím) byly úpadkové především proto, že svoji původní kulturu ztrácely právě na úkor dekadentních prvků, které společnost postupně rozložily a zničily. Víme, že homosexuální praxe byla běžná právě v úpadkovém prostředí.
Prezident Trump se stal jakýmsi symbolem doby. Doby, kdy se vrací vztah ke své zemi a jejím zájmům. Vidíme to i jinde, třeba v Polsku. V Rusku to mnozí považovali za útočný Putinův nacionalismus, ale jak vidíme, tento trend jde kupředu i jinde. Obvykle se dostává do popředí, když je země nějak zanedbaná, má nějaké problémy, nebo se objeví nebezpečí, které je potřeba řešit. To se stalo ve Východní Evropě migrační krizí, kterou většina lidí těchto zemí vidí jako hrozbu.
Nikde se více neprojevuje úpadek společnosti než tam, kde jde o rodinu a potomstvo. Návrh, aby muži už nemuseli konat svoji reprodukční povinnost v případě osamělých žen a nahradil je stát umělou inseminací, jsem považoval za vtip.
Co si vymyslí politici příště? Vyhlásí válku, protože se na ně Putin neusmál? A co zatají? Třeba i to, že Turecko už dobylo Afrin, město na cizím území. To snad není agrese? Nebo má ve skutečnosti blouznění proti Rusku odvést pozornost?
Prezidentští kandidáti nejsou nějací hráči o ztrátu kytičky. Zeman a Drahoš reprezentují rozdělenou západní civilizaci. Stejný příkop je v USA, v Británii, Polsku, Maďarsku, vlastně do nějaké míry všude. Proto tolik nenávisti a štvaní. Každý z nich reprezentuje jiný svět. Drahoš reprezentuje globální chápání epochy, je aktivistický, ideologický, chce měnit svět na lepší, multikulturní a otevřený, prý západní. Zeman reprezentuje lidové konzervativce, kteří žijí doma ve své zemi, mají zde své rodiny a zaměstnání, svět je víceméně zajímá jen na nějakých turistických cestách a mají obavy o osud domácího prostředí.
Globalisté možná nepochopili tuto hru, možná dělají, že nepochopili, a kydají na něj svůj mediální hnůj osočujíce jej jako ruského vazala. Ale ono je to jinak. Zeman sbírá body svým vzdorem, který lidoví konzervativci cítí, svojí odvahou, svojí nezařazeností do řady plivajících a bezradných ideologů Západu.
Jinak samozřejmě vidíme, nikoliv jen před volbami, ale i po nich, že celý soubor státních institucí včetně médií je nabroušen proti Babišovi a Okamurovi a tím vlastně upozorňuje na rozpor mezi smýšlením „hlubokého státu“ a lidu. Tento boj za očištění institucí a přiblížení jejich funkce ke smýšlení lidu teprve začíná. Pokud se nepovede, bude Babiš a Zeman ve stejné situaci jako Trump, prostě svoje záměry nebude moci realizovat. Myslím, že Kaczynski a Orbán měli stejný problém a jeho řešení pobouřilo evropské instituce.
Televize Prima pořadem Svět podle Putina dokázala, že žijeme ve svobodné společnosti a nejsme zatím ovládnuti cenzurou, i když jsem slyšel mnoho hlasů proti vysílání tohoto pořadu.
Kdo má vlastně pravdu? Má Putin pravdu? Na to je těžká odpověď. Každý svůj svět nějak interpretuje, povrchní účastník vidí protichůdné myšlenky, jenže pravda není relativní, pravdivé vidění světa existuje, ale je potřeba jej hledat.
106 článků (8 stránek)