Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
V nedělním večerním pořadu ČT1 Kuberova manželka a dcera vyslovily názor, že jejich manžel a otec snad dostal infarkt z rozčilení, které způsobily nátlaky ohledně jeho cesty na Tchajwan. Cesta na Tchajwan bez schválení Číny se ovšem jeví Číňanům jako nepřátelský akt. Uskutečnění takové cesty bych považoval za důležité nějak zdůvodnit, protože dráždit Čínu není nějaká legrace. Nicméně zase na druhé straně, pokud je návštěva Tchajwanu odůvodněná, je zapotřebí to vysvětlit.
Univerzalismem a bouráním hranic států demokracie odchází z dějin jako nepotřebná. Mezinárodní kapitál a vlivy norem EU snižují moc volených orgánů. Vidíme už dnes, že vládne jakýsi deep state ovládající média, univerzity a další instituce závislé na dotacích, zvolení politici nemohou proti tomu cokoliv dělat, prezident se nedostane ani do státní televize a musí využívat okrajové soukromé televize, předseda vlády je médii trvale dehonestován bez zábran. Vypadá to jako demokracie, ale není, protože viditelně jsou voliči vyřazeni, vládne někdo úplně jiný.
Dnes můžeme děkovat Listopadu za svobodu, kterou nám přinesl. V podstatě jsme mohli být opravdu svobodným národem, kdybychom uvažovali vlastním rozumem, kriticky hodnotili současné ideové trendy Západu, nepodléhali jim a opřeli se o naše tradice, to znamená, navázali na Masarykovu ideu národního státu, obnovili v té době ještě nepříliš narušené vlastenectví, nenechali se tak hluboce zatáhnout do evropských struktur. V hospodářské oblasti jsme nemohli v podstatě dělat nic jiného, pouze zachovat cla na hranicích a zachránit ledasco z našeho zemědělství, bankovnictví a vybudovat síť supermarketů z našich kapitálových zdrojů.
Uprchlická krize ukázala vykořeněnost univerzalistů, kterým je lhostejná budoucnost dalších generací v Evropě. Univerzalismus je nihilistický sám o sobě. Neuznává hodnoty jako rodina, národ, a stát je jen na to, aby platil důchody a zajišťoval zdravotnictví. Univerzalistům je jedno, že budeme mít takové problémy, jako jsou v Paříži. Oni mají jiné hodnoty, všelidské.
Každý kdo rozumí historii, chápe, že socha maršála Koněva není o maršálovi Koněvovi, že je to symbol osvobození Prahy Sovětskou armádou a připomíná tím vlastně sovětské vítězství nad nacistickým Německem. Pro současné nihilisty, kteří neuznávají hodnoty, je to socha jakéhosi jednotlivce, kterého hodnotí samostatně, nikoliv v souvislostech.
Na úpadku ČSSD je pozorovatelné paradigma doby zřetelněji, než na čemkoliv jiném. Nové rozdělení rolí ve světovém střetu univerzalismu s konzervatismem vyžaduje vybrat roli, ne oslovovat starými tématy a viditelnou neschopností. Role univerzalismu znamená přijmout za své posilování univerzálního člověka jednotlivce - vytvářet multikulturního člověka bez národa, bez rodiny, bez genderového statusu, bez vztahu k domovu, vytvářet volného světového ptáka. Sociální téma se potom redukuje jen na individuální charitu a pro socialisty tam není místo.
Václav Klaus chtěl vytvořit strukturu podobnou západním zemím a co nejrychleji nastartovat tržní hospodářství se všemi atributy kapitalismu. Proto také chtěl jen omezeně prodávat podniky zahraničnímu kapitálu. To je přirozené, když měl vzory v „asijských tygrech“, kteří vyrostli na vlastním kapitálu. To se ovšem nepodařilo, a v knize jsou vyjmenovány příčiny. Současný stav popisuje autorka takto: „Současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému příliš neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace, které systematicky vyvíjely sofistikovaný tlak na stát, umně vynalézají možnosti, jak se vyhýbat zdanění. Logika fixace nerovnosti, prohlubování závislosti a transferu bohatství z chudších zemí do bohatších zůstala zachována.“
Máme nového hrdinu. Za reformní názory vyhazovali naposledy komunisté. Vím, že se vracíme, ale u ODS mne to mrzí – historie se může opakovat důsledně.
Strach vyvolávaný opozicí je nezodpovědné revoluční jednání, které není v zájmu našeho státu a našich lidí, protože jinou vládu sestavit nelze a dokonce s těmi, kteří dnes revoluci dělají, je dost problematické počítat pro onu národní jednotu a obhajobu našich národních zájmů, které byly shora řečeny a které jsou pro budoucnost důležitější než kauza Čapí hnízdo.
Relativizace přesto už národ a stát zasáhla. Odklon od společnosti a příklon k jednotlivci je zřejmý zvláště u relativistických aktivistů. Není jich málo, jsou to většinou mladí lidé. Vize globalismu a multikulturalismu jsou jim bližší než zájmy národa. Jenže i zde je jejich vize zhoubná, protože je nereálná. Nemůže být svět bez národů. Nemůže existovat funkční státní útvar, třeba EU, ke kterému většina lidí necítí identitu. Prostě to všechno nejde, je to další z vidin mající zhoubné dopady jako všechny vzdušné zámky, kterých lidstvo zažilo stovky a které zanechaly jen miliony mrtvých a další miliony ztracených a bezradných.
Dnes vidím určité snahy podstatné věci zamlčovat, německý integrální a expanzivní nacionalismus nedělat viníkem války a celého neštěstí, svádět to na Čechy, kteří císaře „zradili“, protože byli prý nacionalističtí a chtěli svůj stát. Češi v principu ani nechtěli stát, stačilo by jim uznání státoprávních požadavků ztracených Bílou Horou pod habsburským císařem. Československo vzniklo z vůle velmocí, ze situace vzniklé německou expanzí a jako pokus vytvořit hráz německému nacionalismu na východě, což se nezdařilo.
Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace, tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa.
Z uvedeného vyplývá, že vliv homosexuální kultury by se měl omezovat tak, aby mladé lidi nezískával k tomuto způsobu sexu. Společnost musí bránit sebe a svoji budoucnost. Nemyslím si, že sexuální orientace je u jednotlivce determinovaná. Víme, že právě úpadkové společnosti (starý Řím) byly úpadkové především proto, že svoji původní kulturu ztrácely právě na úkor dekadentních prvků, které společnost postupně rozložily a zničily. Víme, že homosexuální praxe byla běžná právě v úpadkovém prostředí.
Prezident Trump se stal jakýmsi symbolem doby. Doby, kdy se vrací vztah ke své zemi a jejím zájmům. Vidíme to i jinde, třeba v Polsku. V Rusku to mnozí považovali za útočný Putinův nacionalismus, ale jak vidíme, tento trend jde kupředu i jinde. Obvykle se dostává do popředí, když je země nějak zanedbaná, má nějaké problémy, nebo se objeví nebezpečí, které je potřeba řešit. To se stalo ve Východní Evropě migrační krizí, kterou většina lidí těchto zemí vidí jako hrozbu.
Nikde se více neprojevuje úpadek společnosti než tam, kde jde o rodinu a potomstvo. Návrh, aby muži už nemuseli konat svoji reprodukční povinnost v případě osamělých žen a nahradil je stát umělou inseminací, jsem považoval za vtip.
111 článků (8 stránek)