Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Pokud se tak stane, bude se jednat o ještě větší průlom, než byla Lisabonská smlouva. Členské státy ztratí poslední zbytky své suverenity a stanou se pouhými guberniemi Svazu evropských socialistických republik. K tomu stačí velmi málo – souhlas vlády Andreje Babiše i ostatních vlád zainteresovaných států. Bez nutnosti referenda či alespoň ratifikace zákonodárnými sbory. Současně platí, že i k odmítnutí tohoto zlověstného plánu stačí málo – veto jediného státu.
Samozřejmě ani Donald Trump se nestal americkým prezidentem z pouhé náhody. A v tom je třeba – paradoxně – spatřovat naději. Malou, pozemskou, ale naději. Proč? Trumpův listopadový pád by totiž uvrhl do ještě většího chaosu nejen jeho domovinu, ale v podstatě celý svět.
Ani v koronavirové krizi si potratoví aktivisté a jejich tlampače nedají pokoj. V těchto dnech se na serveru SeznamZprávy objevil text jisté Barbory Novákové o tom, jak zlý koronavirus brání lidumilnému zabíjení počatých dětí. „Charity varují, že opatření způsobená pandemií koronaviru mohou zabránit až 9,5 milionu žen v přístupu k plánovanému rodičovství. Kromě nedostatku antikoncepce hrozí také zákaz potratů. V některých státech už vešel v platnost“, bije na poplach studentka žurnalistiky a stážistka v týmu Sherlock.
Největší strach mám z toho, že se progresivistům podaří zbořit veškerá pravidla, která se vyvíjela stovky, či dokonce tisíce let, a zavést pravidla nová a zcela odlišná. Je jasné, že společnost není neměnná a některá její pravidla se stále vyvíjejí, avšak současný vývoj má dvě pro mě nepřijatelné roviny.
Dnes jsou však kostely zavřené nikoli z důvodu vnějšího útlaku, ale z více či méně svobodného rozhodnutí pastýřů bránit možnému šíření viru při veřejných bohoslužbách. Bylo to opravdu v této míře a podobě nutné? Mohou-li být na jednom pracovišti desítky dělníků, aby udrželi chod velkých průmyslových či energetických firem, jsou-li na ploše obchodu s potravinami desítky nakupujících, proč by se nemohli věřící – při zachování přiměřeného počtu a fyzického odstupu – účastnit mše svaté? Je ostatně mnoho kostelů, kde počet věřících nepřesahuje onu původní míru třiceti osob a tam, kde se věřících schází více, by jistě bylo možné sloužit mši svatou vícekrát.
Již tehdy jsem věděl, že svoboda slova bude jednou – a vlastně dosti brzy – opět selektivní. Že zajistí právo na vlastizrádné blouznění o blaženostech “mezikulturního soužití“, zatímco ostřejší kritiku masové migrace a jejích dopadů na naši společnost postaví mimo zákon. Bude-li paní poslankyně vydána k trestnímu stíhání, dozvíme se, že oním škůdcem, jehož se máme doopravdy obávat, není pro nás zatím nepříliš nebezpečný nový typ koronaviru, ale politická třída, vracející nás zpět do éry ideologické slepoty, bezpráví a nesvobody.
I když má OSN k formálnímu vytvoření světovlády ještě daleko, sjednocený postup globalistů s papežem Františkem, který jejich protikřesťanskému projektu poskytuje duchovní záštitu, neznačí vůbec nic dobrého. Navíc hledá nové cesty, jak globalizační proces akcelerovat. Prostřednictvím Vyššího výboru pro uskutečnění deklarace z Abú Dhabí (v tomto dokumentu, pod nímž je spolu s Františkem podepsán velký imám Ahmed al-Tayeb, se mj. praví, že si Bůh přeje náboženskou pluralitu) vyzývá OSN, aby vyhlásil 4. 2., tedy den, kdyby byla deklarace podepsána, Světovým dnem všelidského bratrství. Méně pozornému čtenáři je třeba připomenout, že tato výzva nevzešla ze zasedání zednářského Velkého Orientu, ale z Vatikánu…
Že se společenská situace v Británii radikálně mění k lepšímu by bylo zřejmé teprve tehdy, kdyby po rozlučce s Bruselem následovaly účinné kroky i proti pokračující demografické přeměně islamizujících se anglických měst, prosazování environmentálních utopií nastolujících režim zelené totality či genderovému inženýrství ve školách a jiných veřejných institucích.
Suma sumárum: Společnost bez dětí, projektovaná zeleno-duhovou internacionálou, je společnost bez budoucnosti. Což hraje do karet třetímu do party, propagujícímu zrušení hranic mezi státy, hodnotovou rovnost kultur a masovou migraci do zdegenerovaných společností umírajícího Západu.
Alternatívna narušila informačný monopol novodobých hlásnych trúb panujúceho systému, teda redakčných manipulátorov a cenzorov. Prejavuje sa to od jednostranného a nevyváženého pohľadu na historické udalosti, po vojnové konflikty v 21. storočí až po dennodennú mediálnu masáž divákov, poslucháčov a čitateľov v oblasti ekonomiky, politiky, kultúry a poznania, od ekonomických kríz až po klimatické zmeny.
Přestože se v žádném z mých článků nic antisemitského nevyskytuje – své bližní zásadně posuzuji podle skutků, nikdy podle etnické příslušnosti – a ve svých vyjádřeních to jasně dokládám, mnozí novináři a politici tuto hnusnou pomluvu šíří dál. A ve veřejnoprávních Událostech, komentářích přitom po tři vlahé večery nepřestávají zobrazovat mou tvář, aby bylo jasné, do koho si po Ladislavu Jaklovi dnes může ona poněkud zostřená „pravdoláska“ praštit.
Když už je prezident Zeman tím onálepkovaným "agentem Kremlu", mohl by se ruským prezidentem dát inspirovat pro chvíle, až bude 28. října předávat státní vyznamenání.
V předvečer Mezinárodního dne dětí totiž Vladimir Putin udělil Řád rodičovské slávy rodičům, kteří pečují o velké rodiny. Ocenění předával v Alexandrovské síni Velkého kremelského paláce, aby ta sláva byla široko daleko viditelná. Tento rok udělil vyznamenání rodinám z Moskvy, Petrohradu, Sevastopolu, Republiky Altaj, Kabardsko-Balkarska a Sverdlovské a Sachalinské oblasti.
Matteo Salvini zmínil ve svém proslovu nedávný výrok kardinála Saraha z africké Guiney, vyzývajícího k zásadnímu přehodnocení vstřícného postoje k masové migraci: “Je lépe, když každý žije tam, kde se narodil“. Není snad třeba připomínat, že tento černý služebník Církve nepatří do okruhu Františkových oblíbenců. Ocenil též postoje Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří nepřestávali varovat, že pokud se Evropa obrátí zády ke svým křesťanským kořenům, přestane být Evropou.
Musel jsem se štípnout do ucha, zda se mi to celé nezdá.
Lze naříkat nad ztrátou vlády nad vlastní zemí, když české stavy o dva roky dříve předaly žezlo Koruny české do rukou „cizáka“ z Falce? Lze vinit katolíky z rekatolizace českých zemí, když si princip „čí země, toho náboženství“ prosadili protestanti při sjednávání Augsburského míru? Byli katolíci svou náboženskou nesnášenlivostí výjimkou? V řadě zemí, v nichž se vlády ujali protestanti, bylo katolické náboženství zakázáno a jeho propagace byla trestána smrtí.
352 článků (24 stránek)