Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Kdo chce, může Markovi pomoci
Jsou to záběry vskutku nehezké. A je nepříjemné se na to koukat. V průběhu mše, sloužené ve středu ráno v kostele sv. Rity v 15. pařížském obvodu, vniká do kostela po zuby ozbrojená policie. Mužů s přilbami na hlavách není málo; vystoupili z dvanácti policejních aut. Kostelní lavice, jimiž je zabarikádovaný vchod, vyhazují ven jednu po druhé, a zatímco u oltáře slouží kněz mši, postupují dál do kostelní lodi, bijí věřící, dílem zpívající, dílem křičící, a vrcholem celé akce je, když kněze, který s rozpřaženýma rukama brání svého spolubratra právě konsekrujícího hostie, vlečou násilím po zemi. Někde zuřivě štěká pes.
Když německý kardinál Walter Kasper během mimořádného zasedání synody o rodině poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinálaRoberta Saraha. Ne neprávem. Nikdo nezasazuje církevním liberálům tolik ran jako kanonýr z Guineje.
Zásah EU proti Polsku by neměl těšit nikoho. Kromě jiného obnažuje pokrytectví a křeč, a to nejen polské vlády, která zklamala své voliče tím, že vládne… jako vlády předešlé.
Jejich politické přesvědčení v podstatě vždy korespondovalo s přesvědčením vládnoucí strany. Z celkem prostého a logického důvodu: televizní rada, tedy orgán, který volí ředitele, je jmenována Státní radou pro rozhlasové a televizní vysílání, kterou jmenuje parlament a prezident. Ze všech ředitelů polské veřejnoprávní televize nenáleželi do některé z politických stran všehovšudy dva: Bronisław Wildstein, novinář a přesvědčený pravicový konzervativec, který momentálně pracuje pro prezidenta Andrzeje Dudu, a Janusz Daszczyński.
Zapůsobí kouzlo Jean-Claude Junckera na uprchlíky natolik, že neopustí země, do nichž je naženou kvóty a nevycestují do vysněného Německa? Polskému faráři se to nepovedlo, ale také, nutno uznat, není předsedou Evropské komise.
Duda je zcela jistě zastáncem stejného názorového proudu, do něhož náleží i Jaroslaw Kaczyński, proudu, v němž sehrává roli přesvědčení, že koho chválí za hranicemi, ten dostatečně nehájí své národní zájmy. Proudu, který je národní a katolický, který souhlasí s propojením církve a politiky, silně protiruský, avšak hraje také německou kartou. Od Kaczyńského Dudu odlišuje mládí, neokoukanost, deklarovaná umírněnost a snaha o dialog.
Byť všechny tyto otázky byly již veřejně zodpovězeny a odpovědi jsou dostupné, stále dokola se objevují v internetových diskusích, buď jako nevěřící zvolání, jak je toto vůbec možné, nebo naopak jako jistá radost nad tím, že jsem objevil něco, čím mohu podpořit svoji teorii, že vlastně vůbec nevíme, jak to všechno bylo. To je jistě pravda, přesto však existují jisté indicie, které misky vah poměrně zásadně převažují, klademe-li si je. Pokusila jsem se, za pomoci několika dalších lidí, zodpovědět základní otázky stran tohoto silně medializovaného případu. Snad budou některým čtenářům ku prospěchu.
Češi toho o nenáviděné církvi obvykle moc nevědí. Ale co vědí o svých katolických spoluobčanech? A jak vzdáleni jsou od reality? Můžeme se jen domnívat. Čeští katolíci nejsou zrovna skupinou, o kterou by se statistici prali, aby mohli udělat relevantní průzkum. A tak musíme čerpat z toho mála, co máme. Ze statistik sčítání lidu. Víme, že katolické ženy mají víc dětí. Tři a více dětí má u nás jen desetina žen bez vyznání, ale hned čtvrtina žen hlásící se ke katolické víře. Více se vdávají a žení a méně rozvádějí. A ačkoliv u nás počet věřících dlouhodobě klesá, počet věřících vysokoškoláků roste.
Také naše reakce na případy navrátivších se bojovníků Islámského státu jsou jen ukázkou, jak neschopní jsme reagovat na to, co před námi stojí. Představa, že člověka, kterému imponovalo řezání hlav a prodej otrokyň (přičemž samozřejmě tvrdí, že pro džihádisty maximálně škrabal brambory) natolik, aby opustil celý svůj dosavadní život a šel za tyto v pravdě ušlechtilé myšlenky bojovat, napraví tři roky v evropském vězení, je krásnou ilustrací toho, jak moc mimo realitu jsme. A že velkohubá prohlášení islamistů vůči nám jsou vlastně dost pochopitelná. Musíme vypadat neskutečně uboze.
Močení v katedrálách, útoky na kněze i biskupy, urážení věřících, znesvěcování sošek Jezulátka, ničení křížů na památku obětí bolševického hladomoru na Ukrajině, toť činnost ukrajinského „ženského“ hnutí Femen. Média pro tyto výtržnice často používají výraz „bojovnice“, „rebelky“, nebo „aktivistky“ a jejich kulturní barbarství pak označují za „protesty“. Femen se zaměřují hlavně na nenávistné projevy vůči křesťanským hodnotám a křesťanství obecně.
Splněný sen se změnil v peklo během nepokojů, které ve Fergusonu vypukly po zabití Michaela Browna i následném osvobození Darrena Wilsona. Přesně v intenci hesla „I am Michael Brown“, protestující, hojně rabující, vymlátili okna Nataliina obchodu a poničili stroj na pečení. Zoufalé dělnické mámě pomocnou ruku nabídli nejprve její sousedé, kterým se povedlo případ zmedializovat. Následně vznikly nezávisle na sobě hned dva fondy na podporu Natalie na webu GoFundMe.
S nastupující medializací hrozí norské úřady Evě Michalákové zbavením všech rodičovských práv a předáním dětí k adopci - opět do dvou různých rodin. Dostat dítě z osidel norského Barnevernetu, jehož fungování působivě popsal zdejší v Norsku žijící blogger Andrej Ruščák1, není snadné. Přece se to však v několika případech podařilo. Indičtí rodiče Anurup a Sagarika Bhattarcharyaovi a polští rodiče Helena a Arkadiusz Rybkovi. Ačkoliv se od sebe jejich případy zdánlivě liší, mají přece mnohé společné. Hlavně na konci.
Byť se sama racionálně přikláním spíše ke druhé skupině, nedokáži opovrhovat tou první. Statistiky z USA jsou výmluvné: většina pozůstalých po obětech využívá možnosti účasti u popravy jejich vraha. Zvláště vysoké je toto číslo v případech, kde jsou oběťmi děti. Většina z nás (a to i z druhé skupiny) buď takové konání chápe, nebo alespoň sebekriticky uznává, že nikdo neví, jak by se sám choval v podobné situaci.
Nezůstává však jen u Židů. Když se v německém Herfordu rozhodl majitel zdejší jezídské restaurace uspořádat pokojnou demonstraci proti genocidě, kterou na jezídech páchají islámisté v Iráku, byl napaden, zbit a pobodán čečenskými muslimy. U následné bitky mezi muslimy a jezídy, kterou incident rozpoutal, musely asistovat i jednotky policie z Bochumu a Dortmundu. Snad více, než kdy jindy, je dnes aktuální citát: „Nejdřív přišli pro komunisty a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“
Neobstojí ani argument s nákladnou léčbou kuřáků. Všeobecné zdravotní pojištění, které si platíme, se vztahuje rovněž na lidi, kteří pracovali dobrovolně v prostředí se zvýšeným rizikem rakoviny (např. uranové doly), na lidi, kteří se svými otřesnými stravovacími návyky přičinili o svoji nemoc (rakovina, cukrovka), na alkoholiky, kteří si letitým pitím zničili játra a ledviny, vztahuje se rovněž na ženy, u nichž propukla embolie poté, co od puberty braly řadu let bez přestávky hormonální antikoncepci, aniž by je k tomu vedly jakékoliv zdravotní důvody, ale pouze touha po bezstarostném sexu.
36 článků (3 stránky)