Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Systém pluralitní totality (v klíčových otázkách dneška - klima, migrace, gender - se kartelové strany liší jen v detailech či taktice) funguje v Německu dokonale, takže spolková vláda může a bude nerušeně pokračovat v sebedestruktivní politice, nadřazující fanatický (pseudo)ekomoralismus standardní a čitelné obhajobě národních politických a hospodářských zájmů.
Antirasistické kampaně, odpovídající fázi zostřeného třídního boje v někdejších komunistických státech a už dávno ztrativší jakoukoli vazbu k reálnému významu slov „rasa“ a „rasismus“, slouží primárně k periodické mobilizaci veřejnosti k „boji proti pravici“. Rasista či potenciální rasista je každý, kdo zprava kritizuje migrační, ekologickou, multikulturní či feministickou politiku vlády. Potenciální či skutečný rasista je také každý, kdo zastává menschenfeindliche, tedy tzv. „lidem nepřátelské“ postoje.
Místo strašení mrtvým komunismem by se měl P. Fiala vážně zamyslet nad skutečnou hrozbou této zemi, kterou je neomarxismus. Ideologie, jež ovládá již několik desítek let skoro celý Západ, který Fiala stále nekriticky vzývá, a pod jejímž vlivem zdegenerovaly západní hodnoty k nepoznání. Největším šiřitelem neomarxismu je EU, v jejichž horních patrech se to jen hemží radikálními levičáky a marxisty všeho druhu. Loňská Junckerova oslava Marxe v Trevíru nebyla náhodná.
Několik dní po brutálním útoku na poslance spolkového sněmu Franka Magnitze v Brémách, jímž zatím vyvrcholila dlouhodobá násilná kampaň krajní levice proti AfD, oznámil nový prezident spolkové vnitřní rozvědky Thomas Haldenwang, že jeho úřad podezírá AfD z ohrožení německé ústavy. V hantýrce úřadu se AfD stala tzv. „zkušebním případem“ (Prüffall), u nějž se bude nyní zkoumat, zda je toto podezření relevantní a zda by měla AfD být podrobena vlastnímu obávanému dohledu (Beobachtung).
Němci byli za všech dob přesvědčeni, že dělají vše nejlépe. V tom se nezměnili. Nedá se proto očekávat, že by od své katastrofální migrační, energetické a evropské politiky ustoupili. Jejich bližším i vzdálenějším sousedům proto nezbývá než se připravovat na problémy, které z Německa vzejdou.
Moralizace fakticky všech otázek vede k emocionalizaci a úpadku rozumového přístupu. Především ale poskytuje výhodnou výchozí pozici v diskusi, s níž lze jakékoli protiargumenty v zárodku zadusit. Morálka se stala náboženstvím dnešního člověka. Grau sice píše obecně o Západu, ale není náhoda, že taková kniha vznikla právě v Německu. Pokud tedy Západ upadl do osidel hypermorálky, pak Německo se vznáší na křídlech ultrahypermorálky.
Extremistická strana Zelených se svým programem likvidace standardní rodiny, zrušení hranic a likvidace automobilismu je Němcům zjevně sympatická. Nevadí jim bizarní postavy v čele strany, které dlouhá léta hlásají pohrdání Německem a němectvím. Nevadí jim bratrské souručenství s násilnickými fanatiky z Antify. Nevadí jim nestoudnost, s jakou se před těmito volbami Zelení náhle „zmocnili“ pojmu vlast. Nevadí jim skandální výroky typu „Willkommenskultur je nejlepší ochranou před teroristy“ (K. Göring-Eckardtová).
Nedávná azylová dohoda mezi Merkelovou a předsedou CSU a spolkovým ministrem vnitra Seehoferem, zakončená vzájemným „srdečným“ objetím, za které by se nemuseli stydět ani Husák s Brežněvem, na poslední chvíli odvrátila německou vládní krizi. Je tu však ještě jedna krize, kterou tato dohoda pouze zamaskovala, resp. oddálila, a to krize uvnitř CSU, která s vysokou pravděpodobností propukne naplno po podzimních zemských volbách v Bavorsku.
AfD dosáhla za daných okolností vynikající výsledek. Je však zjevné, že vládnoucí elity se pokusí využít všech možností, aby ji oslabily a zničily. Paradoxním důsledkem těchto voleb proto může být zostření cenzury internetu, zesílení politického tlaku vůči občanům a další vlna zastrašování a napadání členů a stoupenců AfD.
Bez ohledu na složení budoucího Bundestagu se bude Německo dál islamizovat a afrikanizovat. S každou novou tisícovkou migrantů se bude utužovat politická korektnost, poroste agresivita levicového mainstreamu a pod rouškou „obrany demokracie“ bude sílit „boj proti pravici“. Souběžně s tím bude ubývat politické a názorové svobody, které již dnes ve Spolkové republice, jež se po odchodu Obamy z Bílého domu pasuje do role „vůdce“ světové demokracie, mnoho nezbývá.
Pokud se na tom nic nezmění, zůstane výše zmíněný euroskeptický voličský potenciál nevyužit a budou nás čekat další čtyři roky vlády podléhající mocenskému diktátu Bruselu a Berlína. V migrační otázce může právě v této době odstartovat proces fatálních změn, které nás navedou na kluzký svah, na němž se dnes se svými početnými muslimskými menšinami a pochybenou multikulturně-integrační strategií nacházejí mnohé západoevropské země.
A právě tento (zdravý) rozum, na nějž klade takový důraz Jiří Krupička ve své knize „Renesance rozumu“, která by se měla stát povinnou četbou každého adepta politiky, je největší devízou českého národa ve srovnání s našimi západními sousedy.
Nelze si představit hrubší a brutálnější útok vůči národní společnosti v mírové době. Něco takového si vůči svým „spojencům“ nedovolil ani Sovětský svaz... Není vyloučeno, že právě tento diktát, jejž někteří ne zcela neprávem přirovnali k mnichovské dohodě, se stane pro EU jejím Rubikonem. Jen s tím rozdílem, že Caesar po překročení této severoitalské říčky svůj vabank vyhrál, zatímco šance EU na vítězství jsou nevelké.
Celý text usnesení vykazuje typické rysy destrukce reality v duchu politické korektnosti. Vyhýbá se např. důsledně slovu „muslim“. Má-li se říci cosi o dětech přistěhovalců, použije se výraz „děti s migračním pozadím“. Zamlčuje se mnohokrát doložený fakt, že naprostou většinu příchozích tvoří mladí (muslimští) muži. Pokud jde o nepoměr pohlaví, nepřímé přiznání této skutečnosti tkví v nápadném zdůrazňování, že do plánovaných kontingentů budou přednostně zařazovány ženy a děti.
14 článků (1 stránka)