Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Kdo chce, může Markovi pomoci
Mezi politickými elitami USA panuje podstatné nepochopení evropského integračního procesu. Nejprostší - a také dosti prostoduchá - interpretace evropské integrace ze strany USA (a zejména ministerstva zahraničí) říká, že čím spojenější Evropa (ať už to znamená cokoli), tím lépe pro USA. K EU se také pojí populární americká mytologie, která tvrdí, že spojená Evropa pomůže Americe lépe nést břímě globální autority. Podle tohoto mýtu doplňuje spojená Evropa americkou váhu ve světě, místo aby se stavěla proti ní.
Evropská unie je koneckonců hlavně mocenský projekt neoimperiálního střihu. Vytvořit z evropské různorodosti jednotnou právní, politickou a ekonomickou entitu, globálního hráče, kterého ovšem budou mít pod kontrolou – to bylo, je a bude dlouhodobým zájmem evropských velmocí. Nikdy nepromeškaly žádnou krizi coby příležitost k posunutí svého záměru dál. I teď tomu tak je. Francie s Německem se chopily iniciativy s nebývalou razancí. Evropské instituce, které tradičně sloužily jednak jako kouřová clona, jednak jako převodová páka v této mocenské partii, náhle příliš zdržovaly. Tak byly prostě pro tento moment odsunuty stranou.
Abychom si to shrnuli: kde se nyní nacházíme? Nabídli jsme nákladná a krátkodobá řešení. Promiňte, pane předsedo, ale k optimismu není žádný důvod. Vůbec žádný. Vše, co jste včera na summitu dokázali, bylo jen přeskládání lehátek na Titaniku.
Podivný název kapely je údajně parafrází jména jejich školního tělocvikáře Leonarda Skinnera, který v 60. letech šikanoval místní „máničky“. K těm sice Lynyrd Skynyrd patřili, s intelektuálním univerzitním liberalismem hippies však měli pramálo společného - na to v nich byl příliš silně zakořeněn hrdý jižanský patriotismus. Ostatně ve své asi nejslavnější písni „Sweet Home Alabama“ z roku 1974 ironicky zúčtovali s „květinovým dítětem“ Neilem Youngem za to, že se ve své skladbě „Southern Man“ do Jižanů kriticky navezl. V jejich textech nenajdeme žádnou mírotvornou angažovanost či politickou korektnost, spíš romantiku dlouhých cest a osamělých střelců v zaprášených lokálech, oslavu jednoduchého života amerického Jihu a důraz na jeho tradiční hodnoty jako láska, víra, tvrdá práce.
V dlouhodobém horizontu to Evropskou unii zničí. Na tlak odpoví protitlak. Akce vyvolá reakci. Síly dostředivé probudí k životu síly odstředivé. Už dnes je to cítit v mnoha evropských zemích. Eurofederalisté se stále tváří jako vítězové. Výbuch, který přijde, však rozmetá i je. Druhá cesta je cestou postupného upouštění páry v kotli. Je to cesta k redukci současné podoby eurozóny. Je to cesta k volnějšímu svazku států, než je dnes.
Budiž mi proto dovoleno říci následující: poválečný odsun sudetských Němců a konfiskace jejich majetku byly naprosto logickými, v kontextu doby oprávněnými a z hlediska poválečného uspořádání jedinými možnými kroky, provedenými v souladu s mezinárodním právem. Předpokládám, že tohle se v dopisech Reflexu asi neobjeví.
Jak Panevropská unie, tak později koncepce Podunajské federace, které Otto von Habsburg prosazoval, vycházely z federalistických představ o uspořádání Evropy a byly nepochybně inspirovány modelem rakouskouherské monarchie. Je to něco, co je v přímém rozporu s moderní českou státní ideou. Také nelze nezmínit jeho aktivitu při snahách o zrušení takzvaných Benešových dekretů.
Nyní jsme se dočkali důsledků a stojíme na zásadní křižovatce. Naše skupina Evropských konzervativců a reformistů si rozhodně nepřeje, aby euro selhalo. Nemá smysl ale tuto měnu hájit za každou cenu. Možnosti záchrany došly a Evropská rada by měla vyslat jasný signál. Je-li něčí pozice v eurozóně dále neudržitelná a pokud dotyčný neuskuteční zásadní reformy, eurozóna by neměla váhat a měla by využít možnosti restrukturalizace dluhu, a nebo dokonce - i když se to může zdát kruté - takovou zemi vyzvat, aby tento klub opustila.
"S politováním a nesouhlasem jsem zaznamenal výroky europoslance Posselta a jiných sudetoněmeckých činitelů během uplynulého víkendu," řekl Jan Zahradil. "Sudetoněmecké organizace si musí konečně uvědomit, že právě ony každoročně touto dobou rozdmýchávají vlnu nesnášenlivosti, otevírají uzavřené otázky minulosti a jednají tak proti duchu dobré evropské spolupráce. Takové chování je třeba jednoznačně odmítnout."
Před 20 lety jsme samozřejmě nad reorientací zahraničního obchodu směrem k EU jásali. Dnes je tak silné ekonomické propojení s jednou jedinou zemí EU nezdravé. Je nezdravé ekonomicky, protože se stáváme závislými na cyklech německé ekonomiky, která je sice nejsilnější v EU, ale má také svá období vzestupu a útlumu. A je nezdravé i politicky, protože u podstatné části politické sféry implikuje jakousi "poznanou nutnost" následovat Německo i v jeho politických koncepcích. Toho jsme ostatně byli svědky mnohokrát za posledních 15 let.
Členství v EU je naším národním zájmem.
Není. EU a naše členství v ní nejsou ani žádným zájmem, ani cílem samy
o sobě. Jsou to pouze nástroje, jejichž prosřednictvím, vhodným používáním
a také přetvářením můžeme některé naše zájmy prosazovat.
Můj kolega, belgický europoslanec Dirk Jan Eppink napsal půvabnou knihu Ohňostroj evropské byrokracie, ve které se skví tato věta : "Je-li evropský federalismus náboženstvím, je Evropský parlament jeho katedrálou". Ano, Evropský parlament vždy byl, je a i bude tím nejvíce fundamentalistickým tělesem, pokud jde o další prohlubování EU, komunitarizaci evropských politik, předávání pravomocí z úrovně národní na úroveň evropskou a posun EU k nějakému federálnímu modelu.
Opět bublám vzteky. Jak jsem si přečetl, redaktor ČT pan Vondráček, nedávný laureát "ceny Eriky Steinbachové" připravuje na jaro sedmidílný seriál o hromadných hrobech Němců z poválečného divokého odsunu. Zjevně se inspiroval loňskou causou Dobronín - tam to ovšem s tou českou krvežíznivostí nějak nevyšlo, když se ukázalo, že vůdcem likvidačního komanda byl Rakušan. Letos uplyne také 70. let od zahájení heydrichiády, která měla být konečnou etapou likvidace českého národa. Ale v České televizi se určitě nenajde žádný další Vondráček, který by o tom natočil sedmidílný seriál.
Jinak se to nedá nazvat. A nejde ani tak o to, že návrhy na zvýšení eurorozpočtu přišly právě chvíli, kdy skoro všude vlády doma škrtají. I kdybychom nežili v době šetření, nemělo by navyšování eurorozpočtu opodstatnění. Argumentace eurounijních institucí je taková: v nové architektuře EU máme nové "úkoly" a tak nám na ně musíte přidat.
Papež to Čechům nandal. Že jsme to spolu s Francouzi odskákali za všechny evropské "neznabohy", není ale zas až tak důležité. Stejně tak není důležité, že výtka vůči české náboženské vlažnosti zaznívá od "německého" papeže. To je tak nanejvýš nevkusné - ale také netaktické, protože to budí jisté historické reminiscence, které reputaci katolické církve v Čechách jistě nepřispějí.
100 článků (7 stránek)