Euroústava. K tomu textu už se nevracejme
Autor: Jan Zahradil | Publikováno: 27.01.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
S počátkem německého předsednictví EU se opět dostala do popředí pozornosti otázka tzv. evropské ústavy. Německo konstatovalo, že skončilo období "reflexe" nad tímto dokumentem a nastalo období jeho "oživování", kancléřka Merkelová se do věci vložila plnou vahou. To je velmi riskantní strategie.

Kancléřka v Praze. Euroústava opět na stole?

S počátkem německého předsednictví EU se opět dostala do popředí pozornosti otázka tzv. evropské ústavy. Německo konstatovalo, že skončilo období "reflexe" nad tímto dokumentem a nastalo období jeho "oživování", kancléřka Merkelová se do věci vložila plnou vahou. To je velmi riskantní strategie.

Pokus o nové nastartování může proces integrace spíše poškodit než mu pomoci. Zvlášť, pokud by se měl odehrávat ve znamení zvýšeného německého politického tlaku na "neposlušné" sousedy.

Éra pubertálního idealismu

Česká republika a její politická reprezentace by k celému záměru německého předsednictví měla zaujmout racionální a sebevědomý postoj. Nejsme přece už "pouhými" čekateli na členství jako v době přípravy euroústavy.

Část českých politických a intelektuálních elit bohužel trpí něčím, co by se dalo označit jako syndrom "dobrého Evropana": tedy snahou ukázat, že "umíme Evropu" stejně dobře, či ještě lépe než všichni ostatní. Jde o jakousi novodobou obdobu národního mýtu ve stylu "zlaté české ručičky" nebo "co Čech, to muzikant".

Tento syndrom se projevuje u euroústavy zejména nekritickým přejímáním veškeré "proústavní" argumentace. Tuto poněkud pubertálně idealistickou etapu uvažování je však už třeba překonat a naučit se myslet prakticky, pragmaticky, v přesných kategoriích.

Máme před sebou tři základní cesty. První, ryze teoretickou, je návrat k původnímu textu v kompletním znění. To není proveditelné beze změny stanoviska Francie a Nizozemska, což je nemyslitelné.

Druhou cestou je vytvoření nějaké redukované verze stávající ústavy (třeba pod názvem Nice+ či minitreaty), což není nic jiného než z nouze ctnost, zanechávající po sobě hořkou pachuť právního triku. Ať máme k euroústavě jakékoli výhrady, jde přece jen o vnitřně soudržný text, jehož konzistence by se trháním na kusy zničila. Navíc by vznikla nová smlouva, nový právní stav, a tedy nová potřeba ratifikace od začátku.

Třetí cesta je podle mého názoru nejlogičtější a nejtransparentnější: nevracet se k textu vůbec, ověřit si v praxi fungování rozšířené EU o 27 členech a za několik let se k jednáním o nové zjednodušené smlouvě (kterou dozajista potřebujeme) zase vrátit.

Krize? A kde, prosím?

Není přece pravda, že Evropská unie se kvůli neexistenci evropské ústavy nachází v krizi. Česká republika je členem EU dva a půl roku, funguje na základě současných pravidel a nikdo z nás žádnou krizi v rozhodování EU doposud nezaznamenal.

Není ani pravda, že EU nebude bez ústavy schopna vystupovat jednotně v zahraniční politice. To nebude schopna ani s ústavou: natolik se liší v některých ohledech zahraničněpolitické priority například středo- a východoevropských zemí (na straně jedné) a Francie či Středomoří (na straně druhé).

Pokud jsou zde příznaky krize, jsou způsobeny něčím úplně jiným. Jednak neochotou vlád členských zemí přistoupit k hlubokým ekonomickým a strukturálním reformám. A jednak neochotou evropských institucí přestat s nadprodukcí mnohdy zbytečné a nesmyslné regulující legislativy EU. Ani jedno, ani druhé však nemá s euroústavou žádnou souvislost.

Hospodářské noviny, 26.01.2007