Srovnatelnou hlavu státu nenajdete.
Autor: Anthony Coughlan | Publikováno: 06.03.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Politik myslí na příští volby, zatímco státník na příští století. Václav Klaus je jediný evropský čelný představitel, kterého dnes po celém světě považují za státníka. O určitých tématech mluví prorockým hlasem, kterému naslouchají daleko za hranicemi České republiky. Podobně jako veliký Francouz Charles de Gaulle je pan Klaus brán jako intelektuál mezi politiky, jako člověk vášnivě se zabývající idejemi. Češi mají veliké štěstí, že Václav Klaus je jejich prezidentem.

Politik myslí na příští volby, zatímco státník na příští století. Václav Klaus je jediný evropský čelný představitel, kterého dnes po celém světě považují za státníka. O určitých tématech mluví prorockým hlasem, kterému naslouchají daleko za hranicemi České republiky. Podobně jako veliký Francouz Charles de Gaulle je pan Klaus brán jako intelektuál mezi politiky, jako člověk vášnivě se zabývající idejemi. Je velmi sečtělý a napsal dvacet knih. Pravidelně přednáší akademickým obcím v zahraničí. Píše břitkou angličtinou. Jako nejvyšší představitel je velevzácným příkladem učitele, vykladače základních náhledů na dějiny, politiku a ekonomiku. Jen málokterý politik by měl intelektuální odvahu veřejně hájit své postoje tak, jako to pravidelně dělá on, když předsedá seminářům pražského Centra pro ekonomiku a politiku (CEP). Srovnatelnou hlavu státu dnes v žádné zemi nenajdete, protože vlastnosti nutné k tomu, aby se někdo dostal do nejvyšších pater politiky, způsobují, že ti, kdo toho opravdu dosáhnou, většinou nejsou s to tam udělat mnoho dobrého. Václav Klaus měl – podobně jako de Gaulle v roce 1940 – štěstí na výjimečné okolnosti, které jej vynesly do čela národa.

Proti samolibosti EU

Kdo se zajímá o soudobou politiku, ví, jakou roli pan Klaus sehrál coby český ministr financí a premiér v době přechodu od komunismu k demokracii. Od roku 2003, kdy se stal českým prezidentem, však největší pozornost světové veřejnosti přitahuje tím, jak hájí českou demokracii a nezávislost proti nadnárodní samolibosti Evropské unie. Za to Klause obdivují nejen zástupci politické pravice, následovníci ekonoma Hayeka a členové liberálních expertních skupin, jako jsou britská Bruges Group a Mont Pelerin Society v USA, ale také mnozí zástupci levicových a středových stran, především v Británii, Francii a Skandinávii.

„Evropa bude Evropou národních států, nebo nebude ničím,“ řekl de Gaulle. „Ještě nikdo nevytvořil demokratickou náhradu národního státu,“ píše Klaus, „který je nepopiratelně ryzí a přirozenou formou organizace lidské společnosti.“
Protože dnes je pouze třetina zákonných norem přijímaných sedmadvaceti členskými zeměmi EU domácího původu, zatímco dvě třetiny pocházejí z Bruselu, je očividné, jakou hrozbou pro nezávislost členských států EU, především těch menších, je evropská integrace. Václav Klaus – jako všichni rozumní lidé – dává přednost volnému trhu pro celý kontinent. Lidé ve všech evropských zemích v duchu aplaudují, když slyší pana Klause kritizovat zanícení, s jakým Evropská komise v Bruselu – ten „areopagus technokratů bez vlasti, kteří se nikomu nezodpovídají“, jak ji kdysi nazval de Gaulle – vše neustále harmonizuje a podřizuje pravidlům.

Právě proto je nejnaléhavějším úkolem, jenž stojí před demokraty v Evropě, vytvořit mezinárodní hnutí na obranu národních demokracií, jež budou s to čelit ambicím někdejších evropských mocností, nadnárodního kapitálu i bruselské byrokracie, jež prosazuje evropskou integraci pouze jako roušku své snahy o politicko-ekonomickou hegemonii nad kontinentem. Velké země se podřídí bruselským pravidlům a směrnicím podstatně snáze než ty menší a chudší, protože velké země mají od počátku větší slovo při vytváření těchto pravidel. Totéž platí pro velké firmy, které jsou často nadnárodní jak co do působnosti, tak co do vlastnické struktury, takže snášejí evropské normy snáze než firmy menší nebo než kapitál s národní působností.

Kdo jej nemůže vystát

Václav Klaus kritizuje bruselskou regulační mánii, a proto je všeobecně uznáván jako politik pevných názorů, který se zásadně liší od oportunistů a kariéristů tvořících dnes valnou část politických reprezentací ve většině zemí. Celá Evropa zaznamenala, když odmítl jet do Říma a připojit svůj podpis pod návrh evropské ústavy. Mnozí si poslechli jeho varování, že evropská ústava je „překročení Rubikonu, po němž bude následovat likvidace svrchovaných evropských států s vlastními vládami a parlamenty, jež zastupují oprávněné zájmy jejich občanů, a vznik jediného evropského státu“. Lid Francie a Nizozemska demonstroval svůj souhlas s tímto hodnocením, když v létě roku 2005 hlasováním evropskou ústavu odmítl.

Následkem toho dnes panu prezidentu Klausovi mnozí dávají za pravdu, když varuje před pokusy o oživování snah o vytvoření evropského superstátu – ať už za pomoci téže ústavy, jak to navrhuje německá kancléřka Merkelová, nebo za pomoci náhradní smlouvy založené na tom, co by šlo prosadit bez referend, jak to má v plánu Nicolas Sarkozy, kandidát francouzské pravice na prezidentský úřad.

Přirozeně že v důsledku toho všeho je pan Klaus v jistých kruzích stejně nenáviděn, jako je v jiných obdivován. A nade vše je nenáviděn v Bruselu, jehož struktury se obávají, že kdyby příliš lidí naslouchalo jeho varováním, k jejichž vyjádření má dobrou pozici, mohlo by to zbortit jejich plány. Kromě toho jej také nenávidí přívrženci projektu vytvoření evropského státu, za jehož volantem ovšem budou sedět oni, a pro které je jakákoli obrana ideje národního státu a národní demokracie kacířstvím. Václav Klaus si také získal ve světě obdiv jako ekonom, především svou kritikou návrhu, aby všechny členské země EU zrušily své národní měny a nahradily je eurem. Tento krok přenáší vládu nad úrokovou mírou států, nad hodnotou úroků a kapitálu na Centrální evropskou banku ve Frankfurtu, jejímž přirozeným zájmem je dělat to, co vyhovuje větším evropským ekonomikám, nikoli těm menším. Kromě toho se tím stát vzdává možnosti ovlivňovat svou ekonomickou soutěživost změnami směnného kurzu vlastní měny k ostatním měnám.

Meč a měna

Ve Washingtonu, v Londýně, Madridu, Mnichově i v dalších městech prezident Klaus vysvětloval teorii optimálních měnových oblastí a dokazoval, že EU se v žádném případě nedá jako taková oblast brát, protože je tvořena rozdílnými ekonomikami s odlišnými úrovněmi produktivity, přírodními zdroji, strukturou zahraničního obchodu a rozpočtovou politikou – přičemž to poslední vyjadřuje odlišné ideologické postoje sedmadvaceti různých vlád.

„Meč a měna, to jsou dva opěrné sloupy národního státu,“ řekl někdejší předseda Evropské komise Romano Prodi, „a my jsme to změnili.“ Všechny nezávislé státy mají měny a každá měna patří nějakému nezávislému státu. Václav Klaus je toho názoru, že „euro je především politický podnik“, metoda, jak rodícímu se eurostátu dát jeden z Prodiho dvou opěrných sloupů státnosti, avšak za použití ekonomických prostředků, které jsou k tomuto účelu zcela nevhodné.
Přijetí eura bere státům, zvláště těm menším, ekonomickou flexibilitu, která je zásadně důležitá, pokud mají ve stále globalizovanějším světě prosperovat. Prezident Klaus varuje, že když chceme nějakému státu poskytnout plnou náhradu za to, že se vzdá své měny a s ní i možnosti ovlivňovat vlastní úrokovou míru a směnný kurz, musí pak nutně být také součástí nějaké fiskální a politické unie, tedy de facto státu. Tím vznikne systém automatických převodů z bohatších oblastí do chudších prostřednictvím obvyklého systému daní a sociálních služeb, jaký existuje nyní v každém národním státu a v každé monetární unii. Pan Klaus však varuje, že solidarita mezi bohatými a chudými členskými zeměmi EU, která by byla nutná jako opora podobného přerozdělovacího systému, neexistuje na mnohonárodní úrovni, protože neexistuje ani nic takového jako nějaký evropský národ či lid, v jehož rámci by bohaté země a společenské vrstvy chtěly podporovat ty chudší. A v tomto bodě vyloženě mluví ze své zkušenosti: „Byl jsem posledním ministrem financí měnové unie jménem Československo, kde se přerozdělovaly prostředky z jedné části unie do druhé, a tak vím, že v tom prostě nešlo pokračovat.“ A to měly dvě národní součásti Československa, které přes sedmdesát let tvořily jediný stát, nesrovnatelně víc společného než rozličné členské státy Evropské unie.

Snaha o podřízení ekonomiky politice, například právě v případě evropské měny, uráží intelekt pana Klause jako ekonoma. Nedávno přistoupivší členské státy EU jsou pod tlakem, aby se v brzkých letech staly součástí eurozóny, a tak je pravděpodobné, že jeho zkušeností a znalostí v tomto ohledu zakrátko bude velmi potřeba.

A konečně: Václav Klaus si získal mezinárodní proslulost svými varováními před trapnými politickými omyly, jež vedly k válce v Iráku a následně i k debaklu tamtéž. Přesto vždy mluvil jako upřímný přítel Spojených států – jen jim dával lepší rady než tehdejší jejich vlastní vedení. Nyní se mu dostává satisfakce v tom, že většina Američanů s ním už souhlasí. Češi mají veliké štěstí, že Václav Klaus je jejich prezidentem.

Přeložil Richard Podaný