Nějaký konvoj? Jsou tu mnohem vážnější věci. Hrozí islámský převrat v Evropě, říká analytik Štefec a popisuje, co u nás dělají USA s jadernými zbraněmi a kde jsou v Evropě rozmístěny
Autor: Jaroslav Polanský | Publikováno: 02.04.2015 | Rubrika: Rozhovory
Ilustrace
Vojenský analytik Jaroslav Štefec na žádost ParlamentníchListů.cz dovysvětlovává záležitosti týkající se situace jaderných zbraní v Evropě tak, jak začal ve své minulé analýze. A ve světle vzruchu kolem průjezdu amerického armádního konvoje rozebírá celkové bezpečnostní a politické rozložení sil a rizik mezi jednotlivými velmocemi. A dochází k varovnému závěru.

Vojenský analytik Jaroslav Štefec na žádost ParlamentníchListů.cz dovysvětlovává záležitosti týkající se situace jaderných zbraní v Evropě tak, jak začal ve své minulé analýze. A ve světle vzruchu kolem průjezdu amerického armádního konvoje rozebírá celkové bezpečnostní a politické rozložení sil a rizik mezi jednotlivými velmocemi. A dochází k varovnému závěru.
 

Posledně jsme hovořili o roli jaderných zbraní v současném napětí mezi Západem a Ruskem. Poukázal jste na cosi, co sám označujete jako tabu: Že případná jaderná odezva Ruska jako důsledek pocitu ohrožení může dopadnout na Evropu bez toho, aby se jaderné výměny účastnily i USA. Čili že by zaoceánská velmoc mohla nechat Evropu „ve štychu“. V posledních dnech vyvolal vzrušení ruský velvyslanec v Dánsku, když uvedl, že pokud Dánsko instaluje na svém teritoriu prvky americké protijaderné obrany, stane se možným terčem ruského úderu. Toto vyjádření bylo některými analytiky prezentováno jako vzkaz: „Máme proti vám, Evropané, jadernou převahu 10:1 a můžeme toho využít. Američané si kvůli vám nenechají ničit svá města jadernými zbraněmi, takže se musíte dohodnout s námi. A podřídit se nám“. Jak si vysvětlovat celou tuto slovní přestřelku? Skutečně může případná jaderná dominance Ruska přimět evropské velmoci, aby vůči němu praktikovaly smířlivější politiku? Jde nám o to, jak se tyto otázky, které nejsou každodenně frekventovány, promítají do strategického přemýšlení politiků a diplomatů v Evropě.

Dovolte mi na úvod malou filosoficko-ekonomickou úvahu. V uplynulých dvaceti letech jsme se (míněny evropské státy) chovali jako malé děti, které zahánějí bubáka ukrytím hlavy pod přikrývku. Války, službu v armádě, jaderné zbraně, a vlastně zbraně hromadného ničení jako takové – to vše jsme „vytěsnili“ ze svých myslí a životů. Tvářili jsme se, po vzoru televizních reklam, že v reálném světě vlastně neexistují, stejně jako stáří, nemoci a smrt. Bohužel, ukazuje se, že stejně mysleli a chovali se i lidé, kteří měli „v popisu práce“ zajišťování obranyschopnosti České republiky a bezpečnosti jejích obyvatel. V režii premiérů, ministrů obrany a jejich náměstků, za blahovolného přihlížení vrchních velitelů ozbrojených sil, byla namísto nastavování schopností reakcí na konkrétní hrozby a hledání cest k eliminaci reálných rizik systematicky likvidována a rozprodávána schopnost armády účinně zasahovat v případě krizí, včetně těch válečných. Byla zprivatizována infrastruktura civilní obrany, ze školních osnov vymizela příprava mladých lidí na řešení krizových situací (dříve branná a zdravotnická výchova). Česká republika si sice udržela určité strategické rezervy potravin, paliv apod., jejich rozdělování a distribuce v případě skutečných katastrof jsou však zajištěny především papírově. Zato kolem nich probíhají čilé „kmotrovsko-podnikatelské“ aktivity, ostatně jako kolem téměř všech nákupních aktivit za státní peníze, spojených v ČR s obranou a bezpečností.

Kdo je ing. Jaroslav Štefec, Csc.? Životopis ZDE

Článek pana Dolejšího v Britských listech jsem četl a byl jsem upřímně zděšen diletantstvím autora, jednostranností a neobjektivitou článku i jím odkazovaných zdrojů. Na rovinu – hysterická reakce dánských představitelů mě udivuje. Samozřejmě chápu, že takto otevřené prohlášení ruského velvyslance je vhodnou příležitostí k působení na veřejné mínění, a jak je vidět, nejen v rámci Dánska. Pokud se ale vedení této země svobodně rozhodlo stát se součástí systému protiraketové obrany USA, musí počítat s tím, že Rusko, které se naprosto oprávněně obává překvapivého „preventivního“ jaderného úderu ze strany USA, v případě bezprostřední hrozby tohoto útoku použije své jaderné zbraně nikoliv nejprve k odplatě, ale především k eliminaci protiraketové obrany USA (PRO) a zajištění účinného průniku vlastních raket a dalších nosičů jaderných zbraní. Prvními na ráně jsou logicky prostředky PRO v Evropě – přehledové a naváděcí radarové systémy a odpalovací zařízení antiraket bez ohledu na to, zda pozemní nebo námořní. Ruské vedení si je vědomo, že pokud USA budou vědět o existenci možnosti eliminace PRO, zaměřené na likvidaci ruských raket mířících na USA a k Norsku, budou váhat s provedením jaderného úderu strategickými silami proti území Ruska i v případě, že dojde k použití jaderných zbraní (včetně amerických) na území Evropy. V sázce je tentokrát příliš mnoho.

Co dodat k „uplatňování jaderné dominance Ruska vůči evropským velmocím“. Přiznám se, že ačkoliv se tímto tématem zabývám už léta, zatím jsem tuto snahu, snad kromě květnatých popisů jejích projevů v článcích podobného ražení, jako jsou ty v BL, nijak výrazně nezaznamenal. Navíc se domnívám, a mohu to doložit historickými paralelami, že politika založená na jakékoliv hrozbě, včetně jaderné, nemůže nikoho dlouhodobě přimět ke „vstřícné spolupráci“. Spíše naopak. Rusové s tím mají spoustu zkušeností, stejně jako USA.

 

Psali jsme:

Součástí obdobných úvah je i myšlenka, že by některé evropské země zrušily svůj bezjaderný status. Ruské ministerstvo zahraničí vytklo Američanům, že v zásadě zapojují evropské spojence do svých jaderných aktivit, čímž porušují smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Co si pod tím představit? Může se agendou příštích let skutečně stát úvaha o tom, že by si některé evropské země pořídily jaderné zbraně, nebo jde o nesmysly?

Nerozumím přesně, co míníte pojmem „zrušit bezjaderný status“, ale předpokládám, že narážíte na legislativní snahu některých politických kruhů na Ukrajině vyvolat proces, vedoucí k odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT), kterou tato země ratifikovala v roce 1994, případně úvahy o polském připojení k americké iniciativě sdílení jaderných zbraní.

Musím zdůraznit, že smlouva NPT je základem jaderné bezpečnosti současného světa už 45 let (k podpisu byla otevřena v červenci 1968 a v platnosti je od března 1970). Dodržování této smlouvy je velmi pozorně sledováno nejen jadernými mocnostmi na poli vojenském, ale i systémem sledování „jaderných“ aktivit jednotlivých signatářů ze strany MAAE (Mezivládní agentury pro atomovou energii). Od počátku platnosti této smlouvy se včetně „oficiálních“ jaderných mocností (ČLR, Francie, Rusko, USA a Velká Británie) stalo jejími smluvními stranami 190 států. Mezi země, které smlouvu nepodepsaly, patří zejména tzv. „neoficiální“ jaderné státy (Indie, Pákistán a Izrael).

Jaroslav Štefec

Pro ukrajinské snahy odstoupit od NPT dosud existuje pouze jediný precedens. Severní Korea, „darebácký stát“ George Bushe, která jako první a zatím jediná země od smlouvy v roce 2003 v plném rozsahu odstoupila, si tím vysloužila nejen ostré odsouzení na půdě OSN a tvrdé mezinárodní sankce, ale i (minimálně veřejné) odsouzení a pokárání ze strany svého hlavního spojence – Číny. Egypt, který v roce 2013 přerušil rozhovory o nešíření jaderných zbraní na Blízkém východě, od smlouvy neodstoupil. Stejně jako Írán, který je ovšem stejně jako Severní Korea cílem tvrdých sankcí USA a jejich spojenců za aktivní jaderný program, údajně maskující snahy získat vlastní jaderné zbraně.

Reakce USA, ostatních jaderných mocností a diplomacie EU na odstoupení Ukrajiny od NPT a zahájení kroků směrem k získání jaderných zbraní by byly velmi zásadním signálem vůči celému mezinárodnímu společenství signatářů NPT a členů MAAE. Stala by se Ukrajina také sankcionovaným „darebáckým státem“? Nebo by byla za své snahy „čelit ruské agresi“ chválena a dostalo by se jí všestranné ekonomické, technické a odborné pomoci? To by podle mého názoru znamenalo jednak rychlou degradaci NPT, jedné z mála bezpečnostních smluv, u nichž kvantita členů není na úkor kvality, a zároveň významné poškození mezinárodní prestiže MAAE.

Otázkou je, zda by to vůbec mělo smysl. V současné době podle obecně uznávaných analýz existuje mimo oficiální i neoficiální jaderný klub cca 25 dalších zemí, schopných pravděpodobně samostatně vyvinout a vyrábět jaderné zbraně a prostředky jejich dopravy (patří sem např. Saúdská Arábie, Japonsko, Jižní Korea, Brazílie, a z Evropy zejména Německo, o jehož zatím velmi opatrně a pouze některými „marginálními“ politickými kruhy vyjadřovaných jaderných ambicích se hovoří už dlouho). Současná Ukrajina, která na rozdíl od obecně přijímaných tvrzení nikdy nebyla „jadernou mocností“, protože ani taktickými jadernými zbraněmi, ani hlavicemi, umístěnými na strategických raketách, které zůstaly na jejím území po rozpadu SSSR, nikdy nedisponovala (jejich aktivace byla možná pouze z území Ruska), mezi tyto země rozhodně nepatří.

V Evropě (kromě Ruska) disponují jadernými zbraněmi vlastní provenience pouze dvě členské země NATO – Velká Británie (cca 225 náloží) a Francie (cca 300 náloží). To však neznamená, že pouze tyto země mají schopnost provádět jaderné údery. Kromě odstoupení od NPT totiž existuje pro evropské země ještě další možnost přístupu k jaderným schopnostem.