Roger Scruton o Enochu Powellovi, rasismu, xenofobii a imigraci
Autor: Redakce | Publikováno: 24.03.2007 | Rubrika: Citáty
Ilustrace
Evropští politici už dlouho popírají problémy, představované masovou imigrací lidí, kteří nezapadají do našeho evropského způsobu života. Hněvivě útočí na ty, kdo varují před rozvratem, jenž by mohl následovat, nebo na ty, kdo hovoří o právu domácí komunity odmítnout přijímat lidi, kteří se nemohou nebo nechtějí asimilovat. Politické špičky se chtějí pojistit, že je nikdy nebude obtěžovat pravda, kterou popírají; a jednou ze zbraní, které za tímto účelem používají, je obviňování těch, kdo o tomto problému chtějí diskutovat, z „rasismu a xenofobie“.

Evropští politici už dlouho popírají problémy, představované masovou imigrací lidí, kteří nezapadají do našeho evropského způsobu života. Hněvivě útočí na ty, kdo varují před rozvratem, jenž by mohl následovat, nebo na ty, kdo hovoří o právu domácí komunity odmítnout přijímat lidi, kteří se nemohou nebo nechtějí asimilovat. Politické špičky se chtějí pojistit, že je nikdy nebude obtěžovat pravda, kterou popírají; a jednou ze zbraní, které za tímto účelem používají, je obviňování těch, kdo o tomto problému chtějí diskutovat, z „rasismu a xenofobie“. Lidé mé generace byli vychováváni v ovzduší obav z tohoto obvinění – stejně jako lidé v Salemu vyrůstali ve strachu, že budou obžalováni z čarodějnictví. Viděli jsme, co čekalo Enocha Powella po jeho veřejném projevu, v němž před nebezpečími varoval. Neříkám, že Powellův projev, kde se zmínil i o „řece Tibeře zpěněné krví“, byl moudrý nebo že něčemu pomohl. Naopak: obvinit Powella z vyvolávání paniky bylo až příliš snadné, jeho citace Sybily z Aeneidy – což samozřejmě nikdo nepoznal – byla okamžitě přestylizována na „potoky krve“ a on sám byl odmítnut jako nebezpečný šílenec. Bylo to prakticky naposledy, co se britský politik opovážil varovat před následky masové imigrace. Od té doby ovládlo politickou scénu rozpačité ticho a diskusi v každé jiné rovině brzdí pravidelně se opakující demonstrační procesy s těmi, kdo se měli provinit „rasismem“ – například tvrzením, že komunity imigrantů se musí integrovat a že separatismus je opravdu nebezpečný: takový postoj zaujal časopis Salisbury Review pod mým vedením a za ten jsem byl také ostře kritizován.

Popíráním problému bráníte diskusi tak dlouho, až je na ni pozdě. V třicátých letech evropské politické špičky popíraly, že Německo znovu zbrojí. V době, kdy pravdu nešlo dál skrývat, už nebylo možné Hitlerovi zabránit v obsazení Československa. Z úvah nad podobnými příklady nepochybně vyplývá rozumný závěr, že dnes máme povinnost postavit se obviňování z „rasismu a xenofobie“ a prodiskutovat každý aspekt imigrace.