Spor o postavení národa, vlasti, rodné země
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 16.05.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Milujeme svou vlast z řady důvodů. Z pocitu vzájemně sdílených hodnot, z pocitu úcty k našim předkům, ze společně prožité a leckdy protrpěné minulosti, ze společné kultury, v neposlední řadě i jazyka a z mnoha dalších věcí. Někteří z nás to sice možná automaticky přijímají ve své každodenní, „přízemní“ činnosti, ale začnou-li psát článek, pronášet projev, mluví úplně jinak. Říkají, že státy vznikly náhodou, dočasně a uměle, že je oslabování národní suverenity pozitivním jevem, že jsou vyšší, univerzální ideály, kterým je třeba dát přednost. Nemohu s tímto univerzalistickým levicovým snem souhlasit. Je v tom pachuť celosvětového egalitářství , je v tom pachuť solidarity proletariátu.

 

V průběhu celého polistopadového vývoje se u nás vedl nemalý spor nejen o věcech základních, tedy o vztahu jednotlivce a státu, ale i o věcech zdánlivě doplňkových, o vztahu státu a různých „podstatních“ či „nadstátních“ útvarů. Debata dovnitř byla o regionalizaci naší země (známá diskuse o VÚSC), debata navenek byla o nadstátních a nadnárodních integracích. V jádru toho všeho se z obou stran skrýval někdy vyslovený, někdy nevyslovený předpoklad o národu a vlasti.

Všechno to začalo falešným nálepkováním. Slovo národ se velmi rychle spojilo se slovem nacionalismus a slovo nacionalismus se stejně rychle spojilo se slovem Bosna a Hercegovina, resp. Sarajevo (zase ono osudové místo!). Díky tomu všemu toto slovo dostalo zřetelně záporné znaménko.

Na druhé straně se zrodil – velmi prázdný a velmi povrchní – koncept tzv. globalizace, který byl velmi naivně, bez jakýchkoli pochybností, spojen se slovy otevřenost, univerzální humanistické hodnoty, demokracie a díky tomu slovo globalizace ostalo zřetelně kladné znaménko.

Je zjevné, že v obou případech došlo k nesmírnému zjednodušení. Historie nám-v rozporu s těmito pohledy-tisíckrát připomněla, že lidé na svou vlastní zemi bývají hrdi právem, že se s ní často v kladném slova smyslu identifikují, a že jde o přirozený celek, se kterým je spojeno mnoho pozitivních, nezastupitelných věcí (ekonom by řekl „veřejných statků“). Plně souhlasím s Johnem Fontem (v National Review, říjen 1997), že „národní státy (já bych pro pořádek řekl „kolem národa vytvořené“ státy-V.K.) jsou pro přetrvání moderní konstituční demokracie nutnou podmínkou. On ještě dodává, že by jejich opuštěním či rozmělněním mohly být „tradiční liberální demokracie přetransformovány v post-liberální, post-demokratický režim“, v němž by byla „individuální práva i samo občanství odsunuto do pozadí za práva skupinová a za multikulturalismus a kde by místo většinového parlamentního systému docházelo k proporčnímu zastoupení pro předem vymezené skupiny.“

Považuji to za nesmírně závažné. Dobře si vzpomínám i na jednání jednotlivých českých (či ještě československých) vlád a na psaní různých vládních prohlášení. V obou Čalfových vládách (u Čalfy ze složitého slovenství-neslovenství, u ideologů Občanského fóra jako byl Dienstsbier právě z onoho nebezpečného, postmoderního, multikulturního postoje) se o národě nemluvilo. Vláda roku 1992, která byla na počátku pod silným vlivem ODS, se ke slovu národ přihlašovala (k překvapení leckoho) a proti byla jen Kalvodova ODA (kvazimoderně univerzalistická a probruselská, nicméně-pikantně-antislovenská). Vláda roku 1996 na to už sílu neměla. Ž se zase příliš moc přistupovalo na současná evropská klišé.

Málo rozumím slovu globalizace. Míní-li se tím otevřenost vůči světu, liberalizovaná výměna lidí, myšlenek, zboží a sližeb, pracovních sil i kapitálu nebo i intenzivní účast na světových událostech, pak je to v pořádku. Míní-li se tím však tvorba nových a nových federací a konfederací, kantonalizace či regionalizace celých kontinentů, dvojí či jakkoli jinak rozmazané občanství, přenos rozhodování z domácích, demokraticky volených orgánů na nevolené nadnárodní orgány, pak s tím souhlasit nemohu.

Stejně tak nemohu souhlasit s redukováním (či karikováním) zdravého vztahu člověka k národu a k občanskému vlastenectví (patriotismu) na nacistické „půdu a krev“, na rasismus, na úzce etnické pohledy na vyvolenost těch či oněch národů či ras, a na jejich oprávněnost dominovat či dokone řídit svět. Milujeme svou vlast z řady důvodů. Z pocitu vzájemně sdílených hodnot, z pocitu úcty k našim předkům, ze společně prožité a leckdy protrpěné minulosti, ze společné kultury, v neposlední řadě i jazyka a z mnoha dalších věcí. Někteří z nás to sice možná automaticky přijímají ve své každodenní, „přízemní“ činnosti, ale začnou-li psát článek, pronášet projev, mluví úplně jinak. Říkají, že státy vznikly náhodou, dočasně a uměle, že je oslabování národní suverenity pozitivním jevem, že jsou vyšší, univerzální ideály, kterým je třeba dát přednost.

Nemohu s tímto univerzalistickým levicovým snem souhlasit. Je v tom pachuť celosvětového egalitářství , je v tom pachuť solidarity proletariátu (který se konečně spojí), je v tom zájem nové třídy nadnárodních byrokratů, kteří nevěří v trh a kteří chtějí řídit, regulovat, plánovat, tentokráte konečně „globálně“.

V tom však není Česká republika nijak zvláštní. Evropa i Amerika, tedy celý Západ, uvažuje bohužel stejně. My jsme možná – po půlstoletí proletářského internacionalismu- na tyto věci poněkud přecitlivělí.

 

4.2.1998  

 

Václav Klaus

 

Z knihy Občan a obrana jeho státu