Radar ano, ústavu ne
Autor: Jan Zahradil | Publikováno: 14.06.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Především bychom si měli přestat idealizovat Německo a smířit se s tím, že také prochází obdobím velmocenské renesance, které nijak nesouvisí s tím, zda Polsko a ČR dělají či nedělají „vstřícná gesta“ (to je maximálně záminka). Z toho bychom pak měli vyvodit praktické závěry: za prvé nepřipustit takové smluvní uspořádání EU, které umožní politickou a ekonomickou dominanci Německa na kontinentě. To znamená odmítnout evropskou ústavu, zejména tu její část, která nastavuje zcela nový model hlasování kvalifikovanou většinou (QMV), favorizující právě Německo. A za druhé zintenzivnit atlantickou vazbu a angažmá USA v Evropě a zároveň vyloupnout ČR z poněkud anonymní středo- a východoevropské postkomunistické tříště a posílit její postavení v systému mezinárodních vztahů.

Bohumil Doležal ve svém článku Poslední příležitost celkem trefně popisuje změněnou geopolitickou realitu Evropy a světa posledních patnácti let a rizika, která z toho plynou pro Českou republiku. Jako hybatele změn uvádí tři faktory: bezprecedentní rozšíření EU o středo- a východoevropské země, rostoucí evropský antiamerikanismus, obnovené velmocenské ambice Ruska. K tomu není co dodat.

Zásadní chybou Doležalovy úvahy je ovšem jeho tradiční – a dnes již zcela nemístná – germanofilie. Na rozdíl od Ruska Doležal velmocenské ambice Německa zcela přehlíží a bagatelizuje. Připouští sice, že Německo se v posledních letech orientuje na „nadstandardní přátelskou spolupráci s Ruskem“ a emancipaci od USA, vinu za to však přičítá oportunní politice bývalého kancléře Schrödera, nikoliv probuzeným německým národním zájmům. A dokonce tvrdí, že toto chování Německa bylo podníceno jakýmisi provokacemi zejména Polska a České republiky. Doslova píše, že existuje „faktická asymetrie mezi mnohaletým německým omlouváním se a rozsáhlým odškodňováním obětí nacistického násilí a zásadní neochotou těchto zemí k jakémukoliv vstřícnému gestu“(!). Dále píše, že obě země – Polsko a ČR – dělaly všechno pro to (!), aby se Německo nevrátilo ke své tradiční euroatlantické politice. A tvrdí, že máme poslední příležitost s tím něco udělat.

Doležalův analytický zrak je zde bohužel zkalen jeho dlouhodobou a zřejmě neléčitelnou obsesí poválečným odsunem sudetských Němců. Považuje jej za zločin století, za dědičný hřích, který musí být ex post napraven a smyt - nikoliv za profylaktické (a úspěšné) opatření spojenců mající zabránit růstu napětí a obnovení národnostních třenic na území od nacismu osvobozených států. Dokonce dramaticky a pateticky píše, že Stalin si nás kdysi „zavázal rozsáhlými dary německého území a podporou požadavku na oloupení a vyhnání německého obyvatelstva z jejich území“. To už je tak nehorázné, že je to jen směšné. Starého psa novým kouskům nenaučíš, proto od B. Doležala asi v tomto ohledu neuslyšíme již nic jiného, než nekonečné volání po omluvách, případně majetkových kompenzacích odsunutých Němců (či jejich potomků), což je samozřejmě zcela mimo realitu. Jeho nepřímou výzvu k tomu, abychom (ČR a Polsko) něco dělali, je však třeba brát vážně. Protože zároveň píše „nevím, co by měly dělat“, dovolím si k tomu přičinit poznámku.

Především bychom si měli přestat idealizovat Německo a smířit se s tím, že také prochází obdobím velmocenské renesance, které nijak nesouvisí s tím, zda Polsko a ČR dělají či nedělají „vstřícná gesta“ (to je maximálně záminka). Z toho bychom pak měli vyvodit praktické závěry: za prvé nepřipustit takové smluvní uspořádání EU, které umožní politickou a ekonomickou dominanci Německa na kontinentě. To znamená odmítnout evropskou ústavu, zejména tu její část, která nastavuje zcela nový model hlasování kvalifikovanou většinou (QMV), favorizující právě Německo. A za druhé zintenzivnit atlantickou vazbu a angažmá USA v Evropě a zároveň vyloupnout ČR z poněkud anonymní středo- a východoevropské postkomunistické tříště a posílit její postavení v systému mezinárodních vztahů. Tyto požadavky jsou soustředěny v možnosti postavit na území ČR část amerického zařízení k protiraketové obraně. Tedy stručně řečeno : ústavu ne, radar ano. A to se právě děje, nebo snad ne? Takže si troufám říci, že něco děláme, jakkoliv lze souhlasit s B. Doležalem, že jde o poslední příležitost.

 

Autor je poslanec Evropského parlamentu a stínový ministr zahraničních věcí ODS

 
vyšlo na Neviditelném psu