Je Evropská unie řízena demokraticky? Část II.
Autor: Richard North | Publikováno: 21.06.2007 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Bez ohledu na to, co si mohou jednotliví europoslanci myslet o exitujícím zákonu EU - a i kdyby ho chtělo změnit všech 785 (což je vysoce nepravděpodobné) - nemohou si změnu vynutit. Absolutní právo na iniciativu má nevolená Komise, která může Parlament naprosto ignorovat. To činí z parlamentu bezzubý orgán - a co je důležitější - jeho existence nedodává v zásadě antidemokratické organizaci na demokratičnosti.

Evropský parlament

Richard North

V části I. jsme se podívali na odpověď britského zastoupení Evropské komise na obvinění, že "Evropa je nedemokratická a moc spočívá na nezvolených, beztvářných byrokratech" a zabývali jsme se tvrzením, že Rada ministrů poskytuje Evropské unii prvek demokracie.

V této druhé části se podíváme na Evropský parlament, jedinou přímo volenou instituci EU, a zjistíme, jestli do Evropské unie vnáší nějaký prvek demokracie.

Vše, co Komise o parlamentu říká je, že "přímé volby vytvořily orgán s jasným mandátem voličů". "Europoslanci", pokračuje, "se zodpovídají ze své práce na legislativě a dohlížejí na další instituce EU".

Zajímavé je použití slova "mandát" v tomto kontextu. Obecně se má za to, že označuje schválení poskytnuté voliči poslancům parlamentu, aby za ně před národem jednali. Jinými slovy, kandidáti si před volbami postaví stánky, voliči si projdou soupeřící nabídky a vyberou si mezi nimi.

V národních volbách má tako volba určitou platnost, protože vítězná strana - nebo koalice - vytvoří vládu, která poté (přinejmenším teoreticky) vykonává mandát poskytnutý voliči. V Evropském parlamentu ale k ničemu takovému nemůže dojít.

Pro začátek, výsledkem voleb není vláda, takže parlament nemá žádnou moc ani autoritu mandát poskytnutý voliči vykonávat. Například se nemůže rozhodnout zrušit žádný ze zákonů EU - nemůže dokonce ani žádný zákon iniciovat. Tyto kompetence spočívají jinde. Kandidáti - nebo strany, které zastupují - nemohou proto přijít s žádným volebním programem, který by byl jakýmkoliv způsobem smysluplný, protože nemají k dispozici žádný způsob, jakým by mohli své předvolební sliby naplnit.

Co více, v parlamentu s 785 poslanci volí Česká republika (původní článek je psaný z Britské perspektivy, kde jde o 78 poslanců - Islám Info) pouze 24 poslanců, a to z různých stran. I kdyby ale byli všichni z jedné strany a měli společný jasný cíl, nebylo by jich dost na to, aby ho mohli prosadit. I jako sjednocený blok budou přemoženi poslanci z dalších členských států.

Zde leží jedna ze základních chyb Evropského parlamentu. Postatou parlamentního systému je, že je jádrem zastupitelské demokracie, kdy chodí poslanci do parlamentu, aby tam zastupovali zájmy svých voličů. Čeští poslanci ale nemohou zastupovat zájmy svých voličů - není jich dost na to, aby to mohli udělat.

Co více - a toto je v rozporu s tím nejzásadnějším konceptem nadnárodního parlamentu - lidé z různých členských států nemají žádné společné zájmy, které by umožnily zformování jasných bloků, které by byly odpovídajícím způsobem zastupovány multinárodními koalicemi europoslanců. Jinými slovy, neexistuje žádný evropský lid, a bez něj nemůže být žádná evropská demokracie.

Pokud jde o "zodpovědnost za svojí práci na legislativě a dohledu nad dalšími institucemi EU", jak tvrdí britské zastoupení Evropské komise, tvrzení, že Parlament je "zodpovědný" si přímo říká o otázku, komu? Bez smysluplných volebních programů nemají voliči žádný metr, kterým by mohli poměřovat výkony svých údajných zastupitelů, neexistuje tedy nic, za co někoho volat k zodpovědnosti.

Kromě toho, kvůli tajnému hlasovacímu systému není hlasování europoslanců na hlavních (plenárních) zasedáních většinou zaznamenáváno. Výsledek hlasování je většinou určován zvednutím ruky, což znamená, že nejsou vedeny žádné záznamy o tom, jak kdo hlasoval. (*) Průměrný volič nemá k dispozici žádný jednoduchý způsob, jak určit, jak se jejich europoslanec choval.

Největším obviněním systému je ale způsob, jakým legislativa parlamentem prochází, dokonce i po zvolení nového parlamentu. V britském systému, když je před volbami zasedání parlamentu odročeno, veškerá nedořešená legislativa - ta, která ještě nebyla schválena - padá. Ne tak v Europarlamentu. Nově zvolení poslanci mohou, a také tak činí, hlasovat pro druhé nebo třetí čtení zákonů, které byly představeny předchozímu parlamentu. Jména a tváře se mohly změnit - voliči mohli mezitím zcela změnit své postoje - na průchod zákonů parlamentem to nemá naprosto žádný vliv.

Pak je zde "dohled na dalšími institucemi EU". Evropský parlament nemá ve skutečnosti žádný dohled nad Radou ministrů a jediný dohled, který stojí za zmínku, je nad Komisí. Zde se komisaři vystavují otázkám europoslanců, ale jak jsem napsal dříve, kdokoliv, kdo viděl, jak to probíhá, ví velmi dobře, jaká je to šaráda.

Strategie je velmi dobře zavedená a cynicky průhledná. Nejprve si pořídíte sympatizujícího "předsedu", který je schopen zajistit, že ke kladení otázek budou vybráni ti "správní" lidé. Pak naplníte komisi hlupáky, na které se lze spolehnout, že budou komisaři přihrávat pouze snadné míče. Pak pokládáte otázky po pěti najednou, takže si komisař může vybrat ty kousky z nich, na které chce odpovědět.

Také pro celé sezení určíte časový limit a necháte komisaře klábosit tak dlouho, jak se mu zlíbí, dokud všechen čas neuběhne, aniž by byla položena jakákoliv nepříhodná otázka. A pochopitelně, doplňující slyšení nebude umožněno, nebo bude velmi omezené. V důsledku toho výslech vrhne světlo pouze na záležitosti, které chce Komise odhalit, a nedojde k žádnému vážnému výslechu. Výslech se stane pro komisaře příležitostí k šíření propagandy, nebo, jak se také stává, vyhnutí se zodpovědnosti, přičemž je navenek zachováno zdání otevřenosti vůči dohledu.

Někteří omlouvači EU nicméně přistupují k otázce demokratické legitimity jinak. Poukazují na národní parlamenty, ve kterých je většina zákonů schvalována formou regulací, aniž by se o nich hlasovalo; kde si vládní většina dokáže zajistit schválení zákona, aniž by se nechala obtěžovat opozicí.

Je zde ale rozdíl. Jednotliví poslanci zastupují své voliče a pokud národ skutečně něco naštve, parlament dokáže společnou silou dosáhnout změny. Dokonce i mocná vláda Thatcherové byla přinucena přehodnotit daň z hlavy. Dokonce i na nižší úrovni, pokud jde o regulace, které způsobují problémy, může dojít ke změně po zásahu poslance, který se obává o ztrátu voličů, nebo v tom vidí možnost zajistit si pozitivní publicitu.

A tento rozdíl shrnuje vše. Bez ohledu na to, co si mohou jednotliví europoslanci myslet o exitujícím zákonu EU - a i kdyby ho chtělo změnit všech 785 (což je vysoce nepravděpodobné) - nemohou si změnu vynutit. Absolutní právo na iniciativu má nevolená Komise, která může Parlament naprosto ignorovat.

To činí z parlamentu bezzubý orgán - a co je důležitější - jeho existence nedodává v zásadě antidemokratické organizaci na demokratičnosti.

(*) Hlasování Evropského parlamentu může být také pěknou fraškou. Posuďte:

Během hlasování o Kaczmarekově zprávě o partnerství mezi EU a Rohem Afriky byl dodatek č. 5 po vyhodnocení rukou zvednutých pro a proti prohlášen předsedou Vidal-Quadrasem za zamítnutý.

Výzva ke kontrole elektronickým hlasováním odhalila, že byl ve skutečnosti SCHVÁLEN ne méně než 567 hlasy proti 17 hlasům.

Obvinil europoslance z toho, že nezvedli ruce dostatečně vysoko.

http://info.pravdaoislamu.cz/