Jak mít v EU perspektivu?
Autor: Ondřej Krutílek | Publikováno: 31.07.2007 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Nedávno uplynuly tři roky od chvíle, kdy se Česká republika (ČR) spolu s dalšími devíti zeměmi stala členem EU. Uspokojení ze vstupu však záhy vystřídalo prozření do tvrdé reality vnitrounijních negociací, jejichž charakteristickým prvkem jsou (navzdory pokusům daný fakt maskovat) vzájemně se křížící národní a nadnárodní zájmy.

Psát o perspektivách v Evropské unii (EU) je ošidné: vždy se může objevit faktor, který jejich definování nebo realizaci zhatí. Přesto však existuje docela spolehlivá cesta, jak se v Unii "neztratit" a stát se aktérem, jehož význam není v rámci nekonečných legislativních jednání v Radě a Evropském parlamentu zanedbatelný.

Nedávno uplynuly tři roky od chvíle, kdy se Česká republika (ČR) spolu s dalšími devíti zeměmi stala členem EU. Uspokojení ze vstupu však záhy vystřídalo prozření do tvrdé reality vnitrounijních negociací, jejichž charakteristickým prvkem jsou (navzdory pokusům daný fakt maskovat) vzájemně se křížící národní a nadnárodní zájmy.

Dosavadní působení ČR v tomto prostředí limitovala nejen jeho neznalost, ale i fakt, že základní mantinely našeho angažmá stanovila ne právě dobře dojednaná přístupová smlouva. Výsledkem pak bylo, že o Česku v EU jsme dosud slýchali jen poskrovnu a jeho úspěchy (měřeno množstvím prosazených návrhů) aby jeden pohledal. Je jasné, že se na tom krom jiného podepsala i skutečnost, že českých zástupců je v unijních institucích, v porovnání s hráči typu Francie či Německa, výrazně méně. Ani způsob hlasování ve většině otázek (tzv. kvalifikovaná většina) jim nehraje do karet. Podobných zemí (i "nových") je však v EU víc a na evropském hřišti se pohybovaly a pohybují s větší grácií než ČR.

Faktor předsednictví

Přípravy na české předsednictví dávají tušit, že se situace pozvolna mění. Můžeme se dohadovat, zda se tak děje v důsledku posunů v rámci samotné ČR, nebo proto, že institut předsednictví je v EU vnímán většinou aktérů jako prestižní (a tudíž je budoucí předsednické zemi obecně dopřáváno více sluchu), pravdou však je, že česká "evropská" rozhodnutí do sebe začínají "zapadat" a že česká reprezentace (v nejširším slova smyslu) se začíná - minimálně pokud jde o unijní otázky - konsolidovat. Ukazuje se, že české veto při hlasování o navýšení minimálních sazeb spotřební daně na alkohol loni na podzim nebylo ojedinělým krokem, ale naopak prvním z řady pokusů jednoznačně a především důrazně definovat a obhajovat vlastní pozici v rámci EU. Následovalo vymezení koherentního a zároveň konstruktivního názoru na budoucnost evropské ústavy nebo zahájení jednání o financování nákladných vodohospodářských projektů, jejichž realizace vyplývá z přístupové smlouvy.

Z hlediska předsednictví je tento posun klíčový, přestože se od země, která Unii po šest měsíců "řídí", očekává zejména schopnost nalézat v rámci legislativního procesu kompromisní řešení. Bez stanovení konkrétních cílů by se totiž mohlo velmi snadno stát, že na ČR se sice bude vzpomínat jako na "dobrého předsedu", ale taky na zemi, která pro sebe během svého mandátu příliš nezískala. A nedělejme si iluze: poté, co předsednictví přejde na další stát, akční rádius ČR se náležitě umenší.

Rizika

České politice ve vztahu k EU v tuto chvíli (krom vnitropolitických fluktuací) hrozí především nebezpečí "zahlcení" - snaha definovat vlastní pozici ke každému jednotlivému návrhu. Tudy cesta nevede. Spíše je vhodnější - a přípravy předsednictví tuto linii zatím sledují - vymezit klíčové okruhy problémů, jejichž řešení je z hlediska ČR podstatné (a alespoň zčásti prosaditelné), a k ostatním otázkám se postavit v rámci ad hoc koalic. Samozřejmě nikoliv bez znalosti názoru těch, na které evropské řešení v posledku dopadne.

Pokud ČR neztratí ze zřetele, oč jí v EU jde, má (i díky předsednictví) slušnou šanci vybudovat si pozici aktéra, s nímž se počítá. V opačném případě se její dlouhodobé postavení v EU nezmění a české perspektivy v Unii se znovu stanou podobně prázdným pojmem jako před rokem, dvěma. Nutno dodat, že ke škodě mnohých z těch, kteří v Česku žijí.

CEVRO Revue, 6-7/2007