Euroskeptická polemika s Janem Zahradilem
Autor: Jiří Zahrádka | Publikováno: 04.04.2005 | Rubrika: Reakce
Ilustrace
Zbývá se ptát, nakolik jsou v poslední době postoje Jana Zahradila ovlivněny jeho podpisem pod sdělením eurolidoveckému šéfovi Pőtteringovi. V něm se totiž mimo jiné píše, že odlišné pohledy ODS na některé aspekty evropské integrace by neměly být “a nebudou veřejně vyslovovány v míře, v níž by mohly poškodit soudržnost frakce EPP-ED a nebo v níž by mohly být zneužity našimi politickými oponenty.”

Na EU.ePortal byl 31. 3. 2005 uveřejněn rozhovor s poslancem Evropského parlamentu Janem Zahradilem. Tento člověk je vnímán jako víceméně eurokritický politik a je proto možná paradoxní, když s ním bude polemizovat člověk z Euroskeptické alternativy. Nicméně některé pasáže z uvedeného rozhovoru si reakci zaslouží. Dojem váhavosti na straně Jana Zahradila by si čtenáři mohli vyložit jako nedostatek argumentů či nejistotu nejen tzv. eurorealistů, mezi něž se Zahradil řadí, ale všech kritiků evropské ústavy.

Euroústava vs. současné smlouvy

Například na otázku redaktora, zda se panu poslanci nelíbí ani to, že ústava “shrnuje osm smluv EU,” Jan Zahradil odpovídá: “…To, že redukuje množství papírů, je jeden z mála kladů.” Jenže i tento “klad,” tak silně šířený v médiích, je poněkud manipulující. V článku IV-437 Smlouvy o Ústavě pro Evropu se výslovně uvádí, že euroústava ruší pouze dvě současné základní smlouvy a smlouvy, které je doplnily nebo pozměnily. Obě současné základní smlouvy byly vydány již v konsolidovaném znění, tedy se zahrnutím pozdějších změn a doplňků. Srovnáním počtu stran samotných právních textů obou současných smluv a smlouvy o euroústavě (bez stránek s podpisy premiérů nebo s euroústavní preambulí) zjistíme překvapující informaci. Obě současné smlouvy dohromady mají 140 stran, euroústavní smlouva jich má 191! Velikost písma u současných smluv ve vydání v Úředním věstníku je 12,5 proti 13 u euroústavy. To znamená objem větší o 4 %. Tedy, při stejné velikosti písma bychom u současných smluv dostali necelých 146 stran. I tak je to evidentně méně, než v případě euroústavy… Není snad nutné připomínat, že legendární desetitisíce stran směrnic, nařízení a dalších legislativních eurovýtvorů zůstávají dle článku IV-438 euroústavy v platnosti i po jejím schválení.

Dalším kladem Smlouvy o Ústavě pro Evropu je podle Zahradila to, že „…se národním parlamentům přiděluje právo žluté karty na legislativu EU.” Co tím pan poslanec myslel? To, že pouze v případě, když budou mít národní parlamenty pocit, že centrální unijní orgány překročily své pravomoci (v jiném případě totiž nemohou národní parlamenty ani ceknout), může určité množství těchto národních parlamentů (nestačí jeden parlament z jedné země) takový postup rozporovat? Ano, jenže dle Protokolu o používání zásad subsidiarity, který je nedílnou součástí euroústavy, mohou unijní orgány po přezkoumání svůj legislativní návrh zachovat! Na rozhodčího v podobě národních parlamentů tak mohou zcela legálně udělat dlouhý nos a jet dál. Ne, to není klad, pane Zahradile. To je fraška.

Jakýpak nás čeká tlak?

Svůj politický realismus dokazuje Jan Zahradil v rozhovoru tím, že velmi nejasně mluví o riziku “silové strategie” a tlaku velkých států EU v případě neschválení euroústavy v jedné menší členské zemi. V nedávné diskusi na půdě VŠE v Praze přitom uznal, že ekonomiky by se takový tlak asi netýkal (jak by také mohl, když jednotný trh je definován již současnými smlouvami a nemožnost vyloučení členského státu z EU potvrzují i eurooptimisté). Ani na přímou otázku, kterou pan Zahradil na uvedené diskusi dostal, však nedokázal konkretizovat, v čem by onen “tlak” mohl spočívat.

Smutné je i to, že pan europoslanec nevysvětlil dostatečně jasně redaktorovi rozdíl mezi tím, když přechod z jednomyslného do většinového hlasování musejí národní parlamenty schválit (jak uváděl dotazující se redaktor) a tím, když mohou (a nemusí) takový převod vetovat (jak říká článek IV-444 euroústavy). Rozdíl totiž spočívá v tom, že podobnou změna při nutnosti schválení všemi národními parlamenty nenastane, dokud tento souhlas všechny parlamenty neudělí. Tak je tomu nyní, kdy je třeba změny smluv pro změnu systému hlasování. Naproti tomu dle euroústavy by tato změna nastala i bez souhlasu třeba jen jediného parlamentu, pokud by žádný parlament aktivně nevyslovil nesouhlas. Snad technický detail, ale praktické důsledky technických detailů by nás jednou mohly překvapit.

Zbývá se ptát, nakolik jsou v poslední době postoje Jana Zahradila ovlivněny jeho podpisem pod sdělením eurolidoveckému šéfovi Pőtteringovi. V něm se totiž mimo jiné píše, že odlišné pohledy ODS na některé aspekty evropské integrace by neměly být “a nebudou veřejně vyslovovány v míře, v níž by mohly poškodit soudržnost frakce EPP-ED a nebo v níž by mohly být zneužity našimi politickými oponenty.”