Islamská invaze a Poslední naděje Západu
Autor: Benjamin Kuras | Publikováno: 18.09.2007 | Rubrika: Kulturní válka
Ilustrace
Budoucnost Evropy je v nebezpečí, protože Evropa zapomněla svoji minulost. Ztráta sebedůvěry nás vede k odcizení od naší civilizace, které jestliže se nezastaví, povede k trvalému rozkladu a úpadku. Evropa se kulturně oslabila a neuvědomuje si, jak prudce energický je islám, který se nechce v Evropě integrovat, nýbrž dominovat. Jsme svědky kompletní invaze imigrace, kulturní agrese a konfliktu hodnot, náboženských přesvědčení a životních stylů. Síly, které nás ohrožují, jsou všudypřítomné, před námi, za námi i v nás. Jejich cílem je demontáž našich tradičních národních států a jejich nahrazení jediným islámským národem a územím bez hranic. Nejpodstatnějším politickým faktem je, že určité procento světových muslimů je připraveno vraždit, a skutečně už vraždí, velké počty lidí jako svoji náboženskou povinnost. Ještě větší procento muslimů tyto vrahy podporuje nebo chrání.

 Budoucnost Evropy je v nebezpečí, protože Evropa zapomněla svoji minulost. Ztráta sebedůvěry nás vede k odcizení od naší civilizace, které jestliže se nezastaví, povede k trvalému rozkladu a úpadku. Evropa se kulturně oslabila a neuvědomuje si, jak prudce energický je islám, který se nechce v Evropě integrovat, nýbrž dominovat. Situace dnešní Evropy se podobá situaci amerických indiánů v počátcích invaze a kolonizace Evropany.

                        Takto se pokouší objasnit naléhavost islámského nebezpečí americký novinář a politolog Tony Blankley, redaktor listu Washington Times a bývalý autor projevů a politický analytik presidenta Reagana, v knize „Poslední naděje západu“ - The West‘s Last Chance (Regnery Publishing, Washington DC, 2005). Kniha je osvěžujícím a očistným oproštěním od politické korektnosti v tom, že se jasně, nebojácně, přesně a podrobně pokouší identifikovat, jak hluboko už válka islámu proti Západu pronikla do všech jeho koutů a jak málo času Evropě zbývá probrat se ještě k obraně.

                        Blankleyho fakta se dají shrnout takto:

                        Jsme svědky kompletní invaze imigrace, kulturní agrese a konfliktu hodnot, náboženských přesvědčení a životních stylů. Síly, které nás ohrožují, jsou všudypřítomné, před námi, za námi i v nás. Jejich cílem je demontáž našich tradičních národních států a jejich nahrazení jediným islámským národem a územím bez hranic. Nejpodstatnějším politickým faktem je, že určité procento světových muslimů je připraveno vraždit, a skutečně už vraždí, velké počty lidí jako svoji náboženskou povinnost. Ještě větší procento muslimů tyto vrahy podporuje nebo chrání. Obrovské procento muslimů sdílí jejich přesvědčení a vnímání světa. A jen nepatrná promile muslimů je schopná a ochotná vylovit s terorismem nesouhlas. Slovy kanadského muslimského novináře Irshada Manjiho:

                        „Většina muslimů dosud neví, jak debatovat, nesouhlasit, revidovat nebo reformovat. To proto, že jsme zatím nebyli seznámeni s možností, tím méně ctností, klást otázky o svaté knize, jako křesťané a Židé. Zatímco islámští teroristé dovedou citovat Korán ke svým účelům, ostatní muslimové se jej neodvažují vykládat jinak, ze strachu z fyzické perzekuce od radikálních muslimů.“

                        Toto je důležité pochopit, protože nám to vysvětluje, proč si v této fázi nemohou dovolit být našimi užitečnými spojenci ani ti muslimové mírumilovní a demokratičtí. Bojí se jednoduše o život svůj a svých rodin.

            Islámská invaze Evropy je už tak hluboká, že ovlivňuje evropskou politiku. Její ideologie stojí na centrálnosti individuálního džihádu, který nikdy nepatřil mezi pět hlavních pilířů islámské víry a stal se jím teprve ve 20. století v programu Muslimského bratrstva, jehož jsou dnešní teroristé dědici. Tradičně směla džihád vyhlašovat po dlouhých debatách a hlasování svrchovaná rada učenců zvaná ulema. Ta dnes de facto přestala existovat a byla nahrazena volnou sítí fanatiků, kteří si džihád vyhlašují, jak se jim zlíbí. Sebevražedná vražda je metoda zcela nová, v tradičním islámu nepřítomná. V mnoha aspektech, včetně indoktrinace dezorientované mládeže a nepřípustnosti debaty, pochyb, či disentu, se podobá modernímu fašismu, nacismu a bolševismu víc, než tradičnímu islámu – či alespoň těm tradicím islámu, které kdysi dokázaly tvořit velkou kulturu. Dnešní radikální ideologické vedení islámu si už označilo Evropu za „území islámu“. Tedy s tím, že islamizaci Evropy, se všemi islámskými zákony, pokládá nejen za legální, nýbrž za náboženskou povinnost.

                        Blankley varuje, že tato agrese se už nedá odvrátit, dokud Západ trvá na svých hluboce zakořeněných hodnotách tolerance, práva na soukromí, práva na vzpouru a práva na rovnou ochranu před zákonem. „Přichází den, kdy se Západ bude muset rozhodnout, čeho si cení víc: buď poskytování těchto práv a tolerance těm, kdo chtějí zničit nás – nebo přežití západní civilizace.“ Připomíná, že i k vítězství nad nacismem musely Spojené státy i Británie pozastavit mnohá občanská práva zaručená demokracií. A varuje, že „bezuzdný liberalismus v této situaci je ideologií sebevraždy Západu.“

                        K tomuto rozhodování nám klade otázku:

                        „Jak se všechny ty nedostatky západní civilizace jeví, jestliže alternativou je radikální islám v srdci Evropy a Ameriky? Jak se srovnávají s praktikami v islámských zemích? Jestliže naší volbou je nedokonalá západní civilizace nebo fundamentalistický islám, v které z nich chcete žít?“

                        Jsme-li všichni ohroženi, pak účinnější obranou je kolektivní síla, než oprávněné požadavky jednotlivců, připomíná Blankley a doporučuje konečně, jasně a společně vyhlásit válku „konkrétní násilné politické ideologii uvnitř islámu, která ohrožuje nejen Západ, nýbrž i samotné islámské společnosti. Vyhlášením války islámským džihádistům můžeme zdůraznit, že stojíme bok po boku mírumilovným a demokratickým muslimům a válčíme jen proti těm, kteří věří v bomby, terorismus a vraždy. Nemůžeme tuto válku vyhrát, dokud ji nevyhlásíme a takto nedefinujeme.“

                        Nejkritičtější rozhodnutí, které čeká Evropany je, zda mají větší strach z islámu – než z toho, že se budou muset uskrovnit a tvrději pracovat. Snažit se vyžít ze skromnějších příjmů a vykonávat i takzvané podřadné práce – nebo donekonečna toužit po levných pracovních silách, o nichž víme, že nás chtějí zničit. A bez odkladu zahájit a vyhrát, co Blankley nazývá „evropskou kulturní válkou“, jejíž zbraně jsou:

                        Oživení víry v západní náboženství. Posílení výuky západních tradic a kultury. Zvýšení porodnosti. Odhození svazující ideologie multikulturalismu a politické korektnosti. Procitnutí z iluzí a fantazií nekonečného štěstí bez velké námahy a trvalého bezpečí. Adoptování inteligentního pragmatismu, který posuzuje pravdu ne podle dogmat a doktrín, nýbrž praktických výsledků. A opětné semknutí euro-amerického spojenectví.

                        „V uplynulých padesáti letech nás naše obrovská moc a bohatství ukolébaly do nepřesného vnímání světa. Mívali jsme luxus široké marže omylu, takže mnohé naše chyby neměly vážné následky. Většinu této marže jsme promarnili. Následky dnešních chyb už nebudou malé. Nemůžeme si už dovolit správný úsudek a potřebnou strategii podřizovat namyšlenosti politické korektnosti.“ 

autor je spisovatel a publicista, čestný předseda redakční rady www.EUportal.cz

vyšlo v knize Evropa snů a skutečností, Baronet 2007