Izraelský parlament přijal zákon, který stát Izrael definuje jako výlučně židovský stát
Autor: Tomio Okamura | Publikováno: 12.08.2018 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Izraelský parlament přijal zákon, který stát Izrael definuje jako výlučně židovský stát a krom jiného hlavním městem stanoví Jeruzalém. Každý normální člověk na této planetě samozřejmě ví, že Izrael je židovský stát a Jeruzalém je již tři tisíce let hlavním městem a středobodem jak Izraele, tak všeho židovstva. Tak proč proboha takové samozřejmosti najednou Izraelci vkládají do ústavního zákona?

Izraelský parlament přijal zákon, který stát Izrael definuje jako výlučně židovský stát a krom jiného hlavním městem stanoví Jeruzalém. Každý normální člověk na této planetě samozřejmě ví, že Izrael je židovský stát a Jeruzalém je již tři tisíce let hlavním městem a středobodem jak Izraele, tak všeho židovstva. Tak proč proboha takové samozřejmosti najednou Izraelci vkládají do ústavního zákona?

Inu, svět už není to, co býval. Německo, Francie, Belgie už dávno nejsou zemí Francouzů, Němců nebo Belgičanů. Jejich vlády se už dávno bojí označit tyto země za země původních národů, ale naopak stále častěji deklarují, že tyto kdysi ryze evropské země patří i muslimům a migrantům z Afriky a Arábie. Izrael je stejně jako tyto země také multietnickou zemí, ale nikdy nepřistoupil na diktaturu menšin. Proč? Jde totiž o přežití. Pokud se židé nechtějí rozplynout a zmizet v arabském moři, musí si udržet svou identitu, svůj národ, svou zemi. 

Je to současně i přirozené právo každého národa na sebeurčení a právo národa mít národní stát. Ano, jde o přežití. Jde o to, že ta většina, která svůj stát vybudovala, má také svoje práva. Má právo svůj domov označit jako svůj domov, jako svoji vlast, jako svoji zemi. Je to konstatování holého faktu. 

A podívejme se, jak to funguje v muslimských zemích. Tam je naprosto přirozené, že menšiny mají jen minimální nebo vůbec žádná práva, a to mluvíme o menšinách všeho druhu – etnických, politických, náboženských i sexuálních. 

A teď si představme jen na pár sekund, že by Izrael vstoupil do Evropské unie. V ten moment by se mu Brusel snažil nadiktovat kvóty na Palestinské a jiné arabské migranty, kteří by moc rádi ekonomicky parazitovali na prosperitě, kterou pracovití Izraelci vybudovali v oblastech, kde Arabové po staletí pásli velbloudy.

Česká republika je rozlohou, obyvateli i průmyslovou a technickovědeckou tradicí velmi podobná Izraeli. Jakou cestou se vydáme my? Troufneme si postavit se rovně a říct tato země je naše? Je Čechů, Moraváků, Slezanů? Nebo se smíříme s tím, že o tom, čí je naše země, už nerozhodujeme my, ale Brusel a nadnárodní organizace řízené odkudsi ze zahraničí?