Mají mít české kraje svá velvyslanectví v Bruselu?
Autor: Ivo Strejček | Publikováno: 08.11.2007 | Rubrika: Politika
Ilustrace
České kraje žijí v hranicích České republiky a jejich zájmy by tak měli obhajovat diplomaté ze Zastoupení, ne alternativní "krajští ministři zahraničních věcí". Nejen proto, že to všechno stojí víc peněz. Především proto, že oslabování role národních vlád a ministrů zahraničních věcí nic dobrého nepřináší. Monnetova myšlenka regionalizace Evropy dostává praktické tvary. Ale dobře to, myslím, není.

Bílý nápis na obrovské skleněné stěně budovy Výboru regionů v Bruselu, hned vedle Evropského parlamentu, hlásá, že se tady bude v týdnu od 8. do 11. října konat sjezd zástupců evropských regionů a měst s názvem Open Days. Podtitul připomíná, že právě regiony a města jsou těmi, kteří zajišťují hospodářský růst a pracovní příležitosti.

Co to onen Výbor regionů vůbec je? Jaký je praktický a pozitivní dopad jeho existence? Jakou roli sehrává v současné fázi vývoje evropské integrace a čím obohacuje zástupce obecních a krajských samospráv?

Na každém bruselském rohu citovaný Jean Monnet, "otec zakladatel" myšlenky budování umělého evropského politického národa, byl přesvědčen, že hranice mezi národními státy jsou příčinou mezinárodního napětí a válek. Na příkladu meziválečného vývoje Evropy tvrdil, že jejich odstranění je nezbytnou podmínkou mírového vývoje kontinentu. Monnet sám formuloval myšlenku rozdrobení Evropy na spolupracující regiony mimo politické reprezentace vlád svých zemí. Jako střešní orgán této spolupráce byl založen tzv. Výbor regionů. Ten se usídlil v Bruselu mimo hlavní města členských států.

V samotných základech ideje evropského integračního procesu tak tví myšlenka nového politického rozdělení kontinentu mimo politicky vytyčené a historicky vybojované hranice. Lze snad namítnout, že 50 let evropského propojování bez válek je dobrým důkazem toho, že Monnet měl kdysi pravdu. S touto myšlenkou lze spolehlivě polemizovat.

Mír v Evropě nebyl zajištěn blahodárným působením Evropské unie, ale vzájemným soupeřením a vyvažováním dvou ideových bloků: kapitalismu a socialismu, rovnováhou mezi silami NATO a Varšavské smlouvy. To strach ze sovětské moci a invaze držel západní demokracie pohromadě. Ne Monnetova myšlenka "rozstříhat" část Evropy na menší neantagonistické celky. Až když zmizela hrozba sovětské bloku, mohly propuknout evropské emancipační snahy naplno. Přinesly oživení Monnetova konceptu "regionalizace Evropy".

Tím, jak regionální samosprávy získávaly na důležitosti, docházelo k posilování významu (a tedy i síly) bruselského řídícího centra. Část klíčových kompetencí byla přenesena na nadnárodní úroveň. Na národní úrovni byly jednoduše k ničemu. Regiony si našly cestu do Evropy tak, že obešly své vlastní vlády.

Z bruselského centra je zpětně záměrně posilována idea, že jsou to právě regiony a města (ne národní parlamenty a vlády členských zemí), které tvoří skutečný hospodářský růst a zajišťují pracovní příležitosti.

Stojí zato vysvětlovat, že jde o zkratkovitou blamáž. Hospodářský růst, životní standard a pracovní příležitosti tvoří jednotlivci, zdrojem bohatství jsou spontánní aktivity svobodných lidí. Stojí zato připomenout, že aktivita národních vlád vytváří prostor pro přirozený podnikatelský duch člověka. Svobodnější či regulovanější. Letitou péčí národních parlamentů tak vznikly odlišnosti, které jsou příčinou přirozené a zdravé konkurence mezi státy. Harmonizace předpisů na nadnárodní úrovni působí na takovou konkurenci neblaze. Stírání rozdílů snižuje konkurenční výhody. Ne celoevropské harmonizace ale konkurence a soupeření daňových, sociálních či pracovně-právních systémů jsou nezbytné.

Koncepce Evropy regionů jde přímo proti této myšlence. Opírá se o představu, že podmínky spolupráce budou formulovány a dohlíženy nezávislou – a tedy lepší – "expertní demokracií" nezávislých úředníků soustředěných na jednom místě – v Bruselu.

Týden regionů a měst není ničím jiným, než opakovaným pokusem infiltrovat euroideologii mezi zástupce, kteří tam přijedou. V rámci politické korektnosti, která tolik brání svobodě hlásat a obhajovat své autentické názory, vám účastníci Open Days nikdy neřeknou, že to byla ztráta času. To vám upřímně přiznají mezi čtyřma očima v neformální diskusi.

Letošní setkání zástupců evropských regionů a měst využije kraj Vysočina k otevření svého zastoupení v Bruselu. Snad jediné, co lze v této souvislosti pochválit, je snaha krajských zástupců tolik neplýtvat a usadit krajské "ministerstvo zahraničních věcí" v domě s několika dalšími zástupci jiných českých krajů.

Ze zkušenosti vím, jak velmi módní je zřídit v evropské metropoli svoji reprezentaci. Z českých krajů to, myslím až na kraj Jihomoravský, již udělali všichni.

Před několika měsíci proběhlo setkání českých poslanců Evropského parlamentu se zástupci krajských evropských domů. Žádný ze zástupců krajských domů neformuloval své hmatatelné úspěchy. Nikdo z nich nebyl schopen kvantifikovat vlastní přínos svému kraji kromě nikdy nevyslovené ale všudypřítomné věty: jsme tu, protože i ostatní tady jsou. To je ale, myslím, málo.

V Bruselu má Česká republika své Stálé zastoupení při EU. Jde o diplomatickou misi s velvyslancem v čele a vybavenou minimálně půldruhou stovkou úředníků. Jejich úkolem je zastupovat zájmy České republiky v souladu se záměry české vlády.

České kraje žijí v hranicích České republiky a jejich zájmy by tak měli obhajovat diplomaté ze Zastoupení, ne alternativní "krajští ministři zahraničních věcí". Nejen proto, že to všechno stojí víc peněz. Především proto, že oslabování role národních vlád a ministrů zahraničních věcí nic dobrého nepřináší.

Monnetova myšlenka regionalizace Evropy dostává praktické tvary. Ale dobře to, myslím, není.

PaedDr. Ivo Strejček, člen VR a poslanec EP

www.eu.ods.cz