Tak tohle je kniha roku plná moudrosti i vtipu. Přináší na rozdíl od Halíka hluboké poselství… Měl by si ji přečíst každý
Autor: Lukáš Karel Václav Petřík | Publikováno: 29.12.2018 | Rubrika: Kulturní válka
Ilustrace
Smolen výstižně přirovnává západní kulturu ke kamnům, která vyhasla. Oheň křesťanské víry již nehoří, ale stále ještě trochu hřeje. Ale bez plamenu zmizí i teplo, které hřeje…  Pokud v církvi nějaké teplo zůstává, tak je to bohužel teplo homosexuální mafie… A v Evropě se buduje nová Babylonská věž. A já bych jen dodal, že v Bruseli na trůně s Nevěstkou babylonskou…

Cesta na Západ
 
Knihu Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha jsem dostal od svého kamaráda Libora, který mi ji  přinesl na „trident“ na Karlov a chválil ji snad až do nebes. A myslím, že nepřeháněl.
 
Jde o velmi hluboké dílo, které obsahuje několik žánrů: cestopis, teologické a filozofické reflexe, autobiografické prvky i spoustu, byť někdy černého, humoru. Především jde o duchovní Cestu. Cestu, která je i Pravdou a Životem.
 
Pokud chcete někomu koupit opravdu kvalitní hlubokou na znalosti filozofie a teologie založenou knihu, přitom srozumitelně a čtivě podanou, kupte mu tuto knihu Štěpána Smolena, a ne rádoby-moudré a povrchní Halíkovy slinty. Pokud je Antikrist jistým, silně nedokonalým způsobem, opakem Krista, je Smolen jistým způsobem opakem Halíka, anti-Halík.  :-)
 
Spolu s knihou Michaela O´Briena Apokalypsa považuji tuto knihu ze jednu z nejlepších beletristických děl pojednávajících o Víře. Vlastně je této knize v lecčems podobná, i když kniha Apokalypsa je fikce (byť velmi připomínající realitu).
 
více zde:
Apokalypsa – výborný román o konci světa, Antikristu, Pravdě, Lásce, ďábelské nenávisti, bolesti i naději
 
Příběh je vlastně velmi jednoduchý.  Student přípravného ročníku bohosloveckého semináře se vydává na pěší pouť z Litoměřic do Lisieux za svatou Terezií od Dítěte Ježíše. Prochází západními Čechami a pak Německem, Belgií, Lucemburskem a Francií. Jde bez peněz i bez jídla. „Na blind“. Kam dorazí, tam požádá o nocleh a něco k jídlu. Cestou tedy projde mnoho far, kostelů a farností. I vesnic a měst. Potká mnoho lidí, kněží, věřících i nevěřících.
 
 Jak naznačuje podtitul Po stopách ochočeného Boha, autor přibližuje na konkrétních svých zážitcích hluboký úpadek západní civilizace  a jejích tradičních hodnot v západní Evropě a hluboký úpadek místní Katolické církve. Například v Německu se už nezpovídá, hřích v představě kněží a věřících již neexistuje, církev se stává jen charitativní organizací spravující majetky, ale více než o statky duchovní dbá o statky materiální… Již není v praxi Mystickým Tělem Kristovým a nástrojem pro úctu k Bohu a ke spáse duší. Mše již není Obětí Kristovou, ale společenským setkáním a divadlem. Pokud se tedy ještě někde slouží…
 
V představě této nové modernistické "humanistické" „církve“ se člověk nemá přizpůsobovat Bohu, ale Bůh člověku… Pravdy víry a dogmata, za které umírali mučedníci, jsou brány jen jako staré archivní haraburdí…
 
Smolen výstižně přirovnává západní kulturu ke kamnům, která vyhasla. Oheň křesťanské víry již nehoří, ale stále ještě trochu hřeje. Ale bez plamenu zmizí i teplo, které hřeje…  Pokud v církvi nějaké teplo zůstává, tak je to bohužel teplo homosexuální mafie… A v Evropě se buduje nová Babylonská věž. A já bych jen dodal, že v Bruseli na trůně s Nevěstkou babylonskou… (či ožralou junckerskou či makrelou německou).
 
Němci kvůli událostem druhé světové války potlačili svou národní identitu, ale tuto svou novou identitu sebepopření šíří prostřednictvím „humanistického“ Drang nach Osten, jakéhosi sluníčkářského imperialismu. Zatímco politický analytik Aleš Valenta ve své výborné knize Německo: mýtus a realita rozebírá zánik Německa analyticky a politologicky, Smolen prostřednictvím beletrie.
 
Poutník retrospektivně vzpomíná na Anežku, do které se na vysoké škole zamiloval. Do Anežky, která byla hluboce věřící (možná až skrupulozně), ale která prošla duchovní krizí a zmizela mu pryč ze života… Snaží se ji najít na své pouti a rozluštit tajemství, kterým je Anežka.
 
Kniha ale není vůbec „mravokárná“ či moralistická, věci komentuje s nadhledem a humorem s hlubokým soucitem s bloudícími lidmi (bludaři), kteří ztratili Cestu… (dle principu sv. Agustina: „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka“).  Cestu ztratila vlastně celá Evropa...
 
Knížka je plná hlubokých postřehů a vtipných a trefných přirovnání a je napsána i s humorem, s nadhledem a srozumitelně, čili řadu věcí z ní mohou pochopit i nevěřící a hledající lidé. Je napsaná s chestertonovským a tolkienovským „hobbitovským“ vtipem a nadhledem a nezakrývá mnohdy vulgární realitu života a mnohdy ji líčí i poměrně naturalisticky v plné nahotě.
 
Málokdy se mi stane, že knihu nechci odložit, ale tuto jsem opravdu přečetl na dvakrát či na třikrát, byť jsem přišel domů utahaný z práce jako prase.   
 
Setká se Štepán nakonec s Anežkou? Příběh končí dost překvapivě a svým způsobem i brutálně a šokem. Přestože kniha může vyznít pesimisticky, přináší Naději, která zůstává a je jen a jen naší svobodnou volbou (ve spolupráci s Boží milostí), zda tuto Naději máme a zda jdeme Cestou, která znamená Pravdu i Život (byť si na ní mnohdy natlučeme hubu).
 
 
P.S. Pro mě osobně je zajímavým zjištěním, že Štepán Smolen je o dva roky mladší než já a studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako já. A taky chodil do bufetu „u Pla(s)tóna“. Možná jsem je tam někdy s Anežkou potkal… Na to, že vystudoval religionistiku, tak Víře docela rozumí. :-)  
 
 
Cesta na Západ