Autoritativní režimy Augusto Pinocheta a Francisca Franca
Autor: Marek Skřipský | Publikováno: 04.12.2007 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Problematika autoritativních režimů Augusto Pinocheta a Francisca Franca je z historického i politologického hlediska vcelku dobře zpracována a věnuje se jí mnoho autorů z celého světa. Právě z tohoto důvodu není cílem mé práce přinést nová fakta, nýbrž provést komparativní srovnání obou režimů. Rád bych ukázal jejich styčné body, stejně jako jejich rozdíly a přednesl tak nástin podoby obou systémů ve vzájemném srovnání.

Problematika autoritativních režimů Augusto Pinocheta a Francisca Franca je z historického i politologického hlediska vcelku dobře zpracována a věnuje se jí mnoho autorů z celého světa. Právě z tohoto důvodu není cílem mé práce přinést nová fakta, nýbrž provést komparativní srovnání obou režimů. Rád bych ukázal jejich styčné body, stejně jako jejich rozdíly a přednesl tak nástin podoby obou systémů ve vzájemném srovnání.

K tomu mi poslouží pět tématických kapitol, do nichž jsem si Francovo Španělsko i Pinochetovu Chile „pracovně“ rozdělil. Jedná se o následující : okolnosti nástupu, diplomacie a zahraniční politika, ekonomika, ideologie a podoba režimu a nakonec zánik systému.

Po seznámení se s mou prací, by měl čtenář získat základní orientační přehled o podobnostech i odlišnostech těchto systémů v kontextu světových politických dějin.

 

Španělsko za vlády Francisca Franca

 
70. výročí začátku španělské občanské války

Okolnosti nástupu

Koncem devatenáctého století se Španělsko ocitalo ve vleklé krizi. Oficiálně sice fungoval systém parlamentní monarchie, v němž se u moci střídaly konzervativci a liberálové, nicméně model zastupitelské vlády byl pouze iluzorní. Běžně docházelo k falšování voleb a rozsáhlé korupci, přičemž v obou táborech se zvyšoval vliv extrémních proudů. Španělsko si nadto nevedlo dobře ani v zahraniční politice, když roku 1898 přišlo v bojích s USA o své poslední velké kolonie, Kubu, Portoriko a Filipíny, které Američané získali s minimálními ztrátami.

Tyto dva aspekty domácí i zahraniční politiky vedly k obecnému znechucení nad systémem parlamentní demokracie a to přesto,že ve Španělsku se jednalo o pouhou karikaturu tohoto systému.

Společensko politický marasmus pokračoval i v první polovině dvacátého století a jeho symbolickým znamením byla porážka elitních španělských mariňáků otrhanými hordami marockého povstalce Abd el Krima roku 1921. K rostoucím projevům nespokojenosti se přidal i vliv komunistických a anarchistických bojůvek. O celkové nestabilitě země svědčí fakt, že během let 1868 – 1931 mělo Španělsko šedesát vlád, dvě monarchie a jednu republiku.[1] V této chvíli už měli Španělé dosavadního řádu plné zuby a toužili po změně. Toho využil agilní politik Miguel Primo de Rivera, který se chopil moci jakožto samozvaný prezident Vojenského direktoria. Rivera byl umírněný autoritář konzervativně pravicového ražení, s nímž zpočátku spolupracovala i část levice, který chtěl vést Španělsko pod heslem „vlast, víra, monarchie“.

Riverova „mírná diktatura“ zpočátku vykazovala úspěchy jak v zahraničně politické oblasti (oplacení marocké porážky) tak v domácí ekonomice (úspěšné využití konjunktury dvacátých let), nicméně později došlo k ekonomickému vyčerpání, problémům s menšinami a v závěru Rivera pozbyl královy přízně. Primo de Rivera, jakožto salónní diktátor, nechtěl sáhnout k násilným prostředkům a roku 1930 se vzdal vlády.

Následovaly obecní volby, v nichž na jaře 1931 zvítězili zastánci republikánského zřízení, kteří patřili k levici a dva dny po volbách došlo k vyhlášení republiky. Na konzervativní a tradicionalistickou část Španělska působila republika pod patronátem levice jako šokující provokace a ukázalo se, že španělská společnost je hluboce polarizována. To potvrdily i volby do Ústavodárných kortesů, v nichž levice získala 53 % hlasů. Levicová vláda Manuela Azaňa se pustila do řady reforem a v otázce agrární reformy narazila na odpor statkářských tradicionalistů. Ve společnosti rostlo napětí, na venkově řádily anarchistické bojůvky, tolerované levicovou vládou a v září 1933 se rozpadla i vládní koalice. Došlo ke stavu kdy „chudí šíleli hladem a bohatí strachem.“[2]

V listopadových volbách zvítězila pravice, v níž hlavní roli měla CEDA, politická strana zformovaná jako koalice konzervativců, monarchistů a katolických tradicionalistů. CEDA usilovala parlamentní cestou o zrušení republiky a roku 1934 usedla ve vládě. Levice odpověděla stávkami a násilnostmi, které musela potlačovat armáda, jejíž vliv ve společnosti tak vzrostl.

V únoru 1936 levicoví republikáni, sjednocení v Lidové frontě, dosáhli velmi těsného volebního vítězství. Nová vláda se při prosazování programu Lidové fronty stále dostávala do střetů s pravicí. Komunisté a anarchisté odpovídali vystupňováním násilí, objevily se výrazné hospodářské problémy. Poté, co byl zavražděn pravicový politik a právník José Calvo Sotelo, rozhodla se část pravicových kruhů a většina armády (kromě námořnictva a letectva) jednat. V červenci 1936 povstaly koloniální oddíly v Maroku a zapálily tak oheň povstání v celé zemi. Do čela vzpoury se po čase dostal generál Francisco Franco y Bahamonde, přesvědčený katolický tradicionalista a zapálený antikomunista, který nevěřil v zastupitelský systém a jehož snem bylo vytvoření pevné a stabilní vlády „národního Španělska“.

Po třech letech tvrdé občanské války dosáhl Franco vítězství. V únoru 1939 jeho režim uznaly Velká Británie a Francie, oficiálně válka skončila prvního dubna 1939.

Jednalo se o střet mimořádně brutální, v němž se obě strany dopouštěly nepřijatelných zločinů. Podle polského historika Boguslawa Woloszanského usmrtili frankisté padesát tisíc civilistů, přičemž bojovníci za „demokratické Španělsko“ jich zabili o deset tisíc více.[3]

Vypálené kostely, ukřižované venkovany a umučené příslušníky kléru devótní katolík Franco levici nikdy nezapomenul, jak se mohla během jeho vlády přesvědčit (blíže v kapitole Zánik systému).

 

Ideologie a podoba režimu

Ideologické vymezení Francova režimu je velmi nesnadné, vzhledem ke své bezkoncepčnosti politického programu. V koalici vytvořené s cílem prosadit vznik „národního Španělska“ v zásadě dominovaly tři proudy – katoličtí tradicionalisté, jejichž primárním cílem bylo uchování katolického rázu země, konzervativci, jejichž konzervatismus měl jednoznačně blíže k autoritativnímu konzervatismu Josepha de Maistre, než k anglosaskému konzervatismu Edmunda Burka, kteří vycházeli z nacionálně monarchistických pozic a na závěr falangisté, což byli fašisté usilující o silný korporativní stát s vysokou mírou mobilizace mas. Všechny tyto odlišné skupiny se roku 1937 sloučily v účelový blok se složitým názvem FET y JONS, později označovaný jako Národní hnutí.

Franco však nebyl produktem těchto politických uskupení, ale produktem armády a tudíž si zachoval od politiků jistý odstup. Sám navíc politikům z povolání – stejně jako intelektuálům - nikdy příliš nedůvěřoval a politické strany pro něj byly pouze parazity společenského života (podobný postoj ke stranám měl i Augusto Pinochet-pozn. LP).

Vzhledem tomu, že od devatenáctého dubna 1939 soustředil Franco veškerou moc ve svých rukou, mohl si dovolit vytvářet „vlastní“ politický směr, označovaný jako frankismus.Franco byl v zásadě jednoduchý člověk a tak jeho „politický program“ země rozhodně nebyl nějakou propracovanou koncepcí. Jednalo se o soubor jeho vlastních přesvědčení a stereotypů, doplněný o jakousi názorovou výslednici z Národního hnutí, přičemž nejblíže měl „caudillo“ ke katolickým tradicionalistům. V tomto bodě souhlasím s Jiřím Chalupou, když tvrdí, že spíše než politickým konzervativcem byl Franco jednoznačně katolickým tradicionalistou.[4]

To se konec konců projevilo i v březnu 1938, kdy Franco ve jménu jím sestavené vlády vydává svůj první programový dokument, nazvaný jako Statut práce. K jeho základním principům patřil koncept centralizovaného státu a sociální spravedlnosti na bázi sociálního učení katolické církve. Statut ale rovněž zakazoval stávky a jakoukoliv hospodářsko průmyslovou rezistenci

Francovo striktní - až fanatické – katolictví často přivádělo do rozpaků i praktikující katolíky, například maršála Petáina, který o Francovi prohlásil : „Neměl by ze sebe dělat bratrance Panny Marie.“[5]

I občanskou válku z let 1936 – 39 Franco často označoval pojmem cruzada (křížové tažení) a vnímal jí jako křížovou výpravu proti komunismu. V tom byl jistě utvrzen roku 1963, kdy mu papež udělil titul „ochránce víry“

Dalším výrazným prvkem Francova politického názoru byla antizednářská paranoia, často se vyskytující v jeho projevech, kdy některé zahraničně politické nezdary Španělska přisuzoval zednářskému spiknutí proti národnímu Španělsku. Sám dokonce spravoval vlastní „zednářský archiv“ a v jeho zápalu jej museli krotit lidé z jeho bezprostředního okolí (Pinochet naopak zednáře toleroval. Řada zednářů založila stát Chile).

Vlastní podoba systému rozhodně nemůže být označena za totalitní. Francovu režimu chyběla jednotná ideologie s pevně danými prvky, Franco taktéž – na rozdíl od nacistů a komunistů – neusiloval o totalitarizaci soukromé sféry, kde ponechával lidem prostor k seberealizaci. Jistou zvláštnost představuje i důraz na katolické sociální učení

Levicová historiografie hojně označovala Francův režim za fašistický, což považuji za naprostý nesmysl. Fašismus je revoluční hnutí, zatímco katolík Franco byl bytostný reakcionář. Nelíbil se mu Mussoliniho antiklerikalismus, sociální darwinismus a touha po vytvoření nového státu a „lepšího člověka“. Franco nic nového vytvářet nechtěl. Jeho cílem bylo centralizované katolické Španělsko, přičemž vzor jeho vládců Franco nespatřoval v Hitlerovi ani Mussolinim, nýbrž v katolických veličenstvech Ferdinandovi a Isabele.

Profesor Nálevka o frankistickém Španělsku napsal : „Do roku 1945 se skutečně jednalo o silně represivní režim…ale nebyla to klasická fašistická diktatura italského či německého typu. Jediná vládní strana měla omezenou roli a scházela i pevně daná ideologie.“[6] (Státostrana a státní ideologie jsou jedněmi z prvků totalitní diktatury definovanými Friedrichem a Brzezinským-pozn. LP) Po fašistickém uspořádání Španělska toužila pouze Falanga, kterou Franco nikdy nepustil ze řetězu.

Rok 1945 přinesl jisté uvolnění, kdy se režim soustředil spíše na ekonomická témata (blíže v kapitole „Ekonomika“) a udržování jakéhosi status quo. Postupem času navíc režim eroduje zevnitř. Generace Španělů se mění, mnoho frankistů je buď vlažných, anebo čistě pragmatických (zde se nabízí srovnání s normalizačními kariérními komunisty v ČSSR) a v šedesátých letech už má Franco, kromě armády, pouze dvě bezvýhradné politické opory režimu. Jednak takzvané kleptokraty, tedy lidi, kterým frankistický režim umožnil přístup k ekonomické moci a pak „bunkristy“. V podstatě šlo o osoby kolem Falangy, kteří po vzoru Hitlera, chtěli bránit své pozice až do konce, jako „führer“ ve svém berlínském bunkru.

Roku 1967 je Franco poprvé donucen okolnostmi vydat „Organický zákon“, tedy španělskou Ústavu, která je nesena v duchu vágních deklarativních prohlášení. Právě lhostejnost k právní kodifikaci frankistického režimu umožnila pozdější bezproblémový přechod k demokracii. Od věci jistě není ani skutečnost, že ke konci vlády se Franco spíše než ideovými premisami zabýval vlastní senilitou a Parkinsonovou chorobou.

O tom, že Francově Španělsku chyběla vládnoucí ideologie „vlastněná“ jednou stranou, svědčí i skutečnost, že Franco se nebránil následnictví infanta královské rodiny Juana Carlose, pouze pod podmínkou, že se malému princi ve Španělsku dostane vojenského výcviku a církevní výchovy.

Roku 1975 tak spolu s Francem zemřel i frankismus, o němž nikdy nikdo přesně nevěděl, co vlastně znamená.

 

Ekonomika

Ekonomické směřování Francova Španělska zažilo dva modely uspořádání domácí ekonomiky. Autorem prvního byl sám Franco a spíše než z ekonomických teorií vycházel z  osobního společensko politického přesvědčení. Ve čtyřicátých letech se „caudillo“ snažil prosadit představu „ekonomické autarkie“ Španělska. Národní Španělsko se tak mělo stát plně soběstačným státem, naprosto nezávislým na importu zboží i surovin. Před mezinárodním trhem Španělsko „chránila“ velká cla a další protekcionistická opatření. „Méně chudých – méně bohatých“ to bylo motto ekonomické autarkie.

 Franco tak sledoval vznik separovaného autarkního státu, který by plnil roli jakéhosi iberského „shining city on the hill“, tedy majáku, dávajícího ostatním zemím příklad soběstačné, antikomunistické a katolické země.

Tato teorie byla spíše politická, než ekonomická a Francovi koncem čtyřicátých let došlo, že takový ekonomický model zkrátka nemůže fungovat.V první polovině let padesátých let proto „ekonomickou autarkii“ nahrazuje koncepce „ekonomického rozvoje“. Zde si byl Franco vědom svých omezených možností a svou ekonomickou reformu tedy svěřil ekonomům z mezinárodní katolické polotajné organizace Opus Dei, kteří skutečně dokázali frankistickou ekonomiku modernizovat a zefektivnit. Je skutečně zvláštní, že ve Francově Španělsku museli ekonomickou modernizaci provést příslušníci ultratradicionalistické katolické organizace. Tito lidé se projevili jako velmi schopní technokraté, jak poznamenává Jiří Chalupa : „ Jejich pragmatismus se mnohdy opíral o cynické premisy…Vše přepočítávali na peníze a nejvýznamnější z technokratů, Lopéz Rodó, otevřeně hlásal, že…politický a sociální klid zavládne od hranice 2000 dolarů hrubého národního produktu na hlavu.“[7]

Roku 1959 připravili ekonomové z Opus Dei „Stabilizační plán“ a jeho důsledky se na španělské ekonomice projevily velmi příznivě, což jistě souviselo také s tím, že Španělsko začátkem padesátých let protrhlo mezinárodní izolaci a dosáhlo na velmi výhodné západní úvěry.

Již počátkem šedesátých let se španělská ekonomika rapidně zvedá a její růst je ohromující. Téměř jedno desetiletí rostla ekonomika Španělska rychleji než ekonomika ostatních západních zemí, přičemž v rychlosti růstu Španěly předčili pouze Japonci. Na španělská pobřeží míří najednou davy západních turistů, kteří okázale utrácejí a do své původní vlasti začínají posílat peníze někdejší ekonomičtí imigranti, což představuje vítaný zdroj valut.

Výrazně se posiluje rovněž španělská střední třída. Vlastnictví televize, ledničky i automobilu je teď pro Španěly mnohem dostupnější a lidé nakupují seč jim stačí síly. Frankistický režim jako „bonus“ rozdává na potkání daňové úlevy, takže se vyplatí podnikat. To vede k rozvoji služeb a přesunům obyvatel z venkova do měst, takže některé oblasti ztrácejí ryze agrární ráz.

Franco tedy dovolil to, čemuž se jeho portugalský protějšek Salazar vždy bránil, tedy postupnou „deagrarizaci“ země (i když hlásal opak-pozn. LP).

Tím však paradoxně vytvořil silnou a sebevědomou střední třídu, která nesdílela jeho názory a přestože proti Francovi nechovala vyložené nepřátelství, pozbyla už posvátné úcty a bezmezné oddanosti svému „vůdci z boží lásky“.

Negativem španělského hospodářského zázraku byl krach všech pokusů o vytvoření ekonomicky zdatného venkova, který se nikdy neproměnil – až na čestné výjimky – v prosperující farmy po vzoru Německa nebo Švýcarska. Taktéž španělští dělníci si příliš nepomohli, protože neměli jak vyjadřovat své požadavky. Francovy „vertikální odbory“ byly plně pod jeho kontrolou a kopírovaly vládní linii ekonomiky. Pracovníci z továrních hal tedy vzestup moc nepocítili.

Španělský růst pak zastavila koncem sedmdesátých let celosvětová hospodářská krize, která také odhalila negativní průvodní jevy španělského růstu, jako nepotismus a rozsáhlou míru korupce.

 

Diplomacie a zahraniční politika

Jediným opravdu stabilním spojencem „od začátku až do konce“ bylo Francovu Španělsku Portugalsko Antonio Salazara. Vzhledem ke své zaostalosti mu sice nebylo schopno poskytnout jakoukoliv ekonomickou podporu, nicméně vždy poskytovalo morální oporu a jistotu stálého partnera. Oba diktátoři usilovali o setrvání režimu svého souseda a roku 1942 spolu uzavřely Iberský pakt. Vzájemná podpora trvala až do roku 1974, kdy byl Salazarův režim svržen karafiátovým převratem.

V průběhu občanské války byl Franco podporován Hitlerovým Německem a Mussolliniho Itálií, což se projevilo zejména dodávkami vojenského materiálu, ale také aktivní válečnou pomocí v podobě letky Kondor, sdružující elitní německé stíhače. Politický význam tohoto spojenectví bych nicméně nepřeceňoval. Hitler potřeboval vyzkoušet hodnotu svých vojsk, stejně jako znemožnit ustanovení prosovětské vlády a Franco zase chtěl za každou cenu získat vojenský materiál. Přes jisté Francovy sympatie k totalitárním praktikám a připojení se Španělska k Paktu proti kominterně roku 1937, byl caudillo vůči německému i italskému diktátorovi obezřetný. Hitlerem Franco pohrdal jako pohanem a Hitler sám se po jednom setkání vyjádřil, že by si dal raději trhat zuby bez umrtvení, než aby se s  Francem znovu setkal. O výhradách vůči ducemu byla řeč již výše, ale ještě dodávám, že Francovi se v žádném případě nezamlouvala představa středomořského impéria, jehož mělo být – podle Mussoliniho plánů – Španělsko součástí.

Za druhé světové války Franco vyhlásil neutralitu a odmítal účast Španělska ve válce po boku Osy. Pod záminkou špatné hospodářské situace země a za přednesení neúměrných požadavků Franco odmítl povolit německým jednotkám projít Španělskem na britský Gibraltar. Faktem ovšem zůstává, že po porážce Francie v létě 1940, až do německé kapitulace v Africe roku 1943, Franco praktikoval takřečenou politikou „no beligerencia“, tedy neutralitu přátelsky nakloněnou Ose. Zde skutečně mohl sehrát roli strach z německých jednotek v Africe, které byly roku 1943 poraženy Angloameričany.

V říjnu 1941 odjela dobrovolnická Modrá divize bojovat proti SSSR a někteří španělští stíhači rovněž bojovali na východní frontě v rámci německé eskadry JG – 52.[8] Franco však interpretoval angažmá svých dobrovolníků na východní frontě pouze jako boj proti komunismu, izolovaný od druhé světové války jako celku. Francova zvláštního pojetí druhé světové války si všímá Filip Vurm : „Franco hlásal teorii dvou, později třech různých válek. Ve válce mezi SSSR a Německem španělští dobrovolníci bojovali proti komunismu. Ve válce Německa a západních Spojenců bylo Španělsko neutrální a ve válce mezi USA a Japonskem zaujímalo proamerický postoj.“[9]

V roce 1943 se Franco vrací ke striktní neutralitě a ministrem zahraničí jmenuje probritského generála Jordanu. O rok později zastavil Německu dodávky wolframu a na podzim 1944 uvedl pro americký tisk : „Španělsko nikdy nebylo fašistickou zemí a nemělo svazky se státy Osy.“[10], přičemž v květnu 1945 šel ještě dál : „Nikdy jsme nebyli spojencem Hitlera, nevstoupili jsme do války a varovali jsme Mussoliniho před útokem na Francii. Přejeme si spolupracovat s Anglií a Spojenými státy.“[11]

Přesto však první poválečná léta dostala Francovo Španělsko do nepříjemné izolace. Postupimská konference odmítla žádost Španělska o vstup do OSN, Stalin naléhal, aby vítězné velmoci přerušily veškeré kontakty s frankistickým režimem a protifrankistické nálady zavládly i ve Francii, přestože Franco byl obdivovatelem Charlese de Gaulla. Rovněž od liberálně levicového prezidenta USA, F.D. Roosevelta se Franco zastání nedočkal. Situace se pozvolna mění až roku 1947, kdy prezident Harry Truman přichází s doktrínou o zadržování komunismu.

V Mexiku dokonce vznikla exilová španělská vláda, kterou postupně uznaly země v sovětské sféře vlivu. Tyto státy pak v OSN vyvolávaly situace, ústící v rezoluce proti Španělsku a diplomatické sankce.

Španělsku tak ve druhé polovině šedesátých let zůstali jen dva spojenci, Salazarovo Portugalsko a Perónova Argentina, jejíž dodávky masa a obilí měly pro Madrid životně důležitý význam. Poměrně dobré styky udržoval Franco s Vatikánem.

Franco se však, díky rozpoutání studené války, z izolace poměrně brzy dostal. Západ velmi dobře slyšel na jeho ostrou antikomunistickou rétoriku, kdy se Franco označoval za prvního bojovníka proti „rudému draku“.

Mnoho jihoamerických zemí zlepšuje své vztahy ze Španělskem a USA začínají jednat s Francovou vládou. Roku 1953 prezident Eisenhower přistupuje ke smlouvě se Španělskem, na jejímž základě Franco získává ekonomickou i vojenskou podporu a Američané mohou vystavět na španělském území několik vojenských základen.

Španělsku se daří i na poli mezinárodních institucí. Roku 1950 dochází k revokaci protišpanělských rezolucí, o dva roky později je Španělsko přijato do UNESCO a v roce 1955 i do OSN.

Nečekanou a nepříjemnou záležitost pro Franca představoval II vatikánský koncil katolické církve z roku 1965, který vyhlásil několik církevních reforem. Katolická církev, kterou se Franco vždy tolik zaštiťoval, nyní mluvila vůči caudillovi kritickým hlasem a její sympatie patřily spíše křesťansko demokratickému „disentu“ (blíže v kapitole Zánik systému).

Jak vidno, zahraniční politika frankistického Španělska prošla mnoha peripetiemi. Můžeme však říci, že svým rozhodnutím nevstupovat do války po boku Osy a pozdější angažovaností ve studené válce Franco prolomil izolaci, díky níž se paradoxně Španělsko lépe začleňovalo do mezinárodních struktur po jeho smrti.

 

Zánik systému

Na konci frankistického režimu ve Španělsku není vlastně téměř nic zajímavého. Chtělo by se říci, že jednoduše „sešel věkem“ stejně jako jeho ústřední postava. Pomineme – li občanskou válku, musíme říci, že opozice nebyla nikdy ve Španělsku příliš relevantní a její potenciál ke svržení systému se rovnal téměř nule.

Do roku 1952 Franca zlobili levicoví partyzáni, vydávající se přes francouzskou hranici na akce do Španělska, ale po jejich eliminaci končí veškerý ozbrojený odpor kromě baskické ETA. Útoky Basků byly navíc motivovány nacionálně a nikoliv ideově „protifrankisticky“.

V padesátých letech sice proběhlo Španělskem několik stávek, ale jejich důvody byly čistě ekonomické a ani v náznaku neusilovaly o změnu režimu. Dokonce ani dělnické hnutí šedesátých let nebylo zacíleno nijak politicky.

Komunistické podzemí bylo slabé a roztříštěné, nicméně režim vůči němu stále postupoval s velkou tvrdostí. Ještě roku 1963 byli brutálně popraveni tři významní vůdci anarchistického a komunistického „disentu.“ Ne, že bych obhajoval středověký způsob mučení, nicméně připomínám, že šlo o osoby usilující o násilnou revoluci, což představuje jistou polehčující okolnost tohoto nepřijatelného činu.

Silnější opozice Francovi vyrostala nečekaně z katolických a konzervativních kruhů. Mezi dělníky působily křesťanské mládežnické spolky jako Katolická dělnická mládež a Dělnická bratrstva katolické akce, které nebyly lhostejné ke špatným podmínkám v továrnách a měly jistou možnost vytváření širších sítí.

Asi nejsilnější skupinu opozice představovali křesťanští demokraté konzervativce Gila Roblese, před občanskou válkou předsedy konzervativně monarchické strany CEDA (viz výše) a někdejšího Francova spojence.

Ve druhé polovině šedesátých let sílí odpor ze strany zástupců církve, které reprezentoval zejména odvážný kardinál Tarancón, zuřivě nenáviděný falangisty. Konzervativní a katolickou opozici Franco většinou neperzekuoval (kupříkladu křesťanští demokraté legálně vydávali svůj časopis) a to z několika důvodů. Jednak se s nimi v některých názorech shodoval – zejména ve striktním antikomunismu – a jednak si příliš nechtěl pohněvat Vatikán postupem proti církevním činitelům. Papež Jan XXIII v době po druhém vatikánském koncilu dokonce hrozil Francovi vypovězením konkordátu, což by oddaný katolík Franco možná nepřežil.

Silným centrem disentu byly univerzity, kde navíc v šedesátých letech mezi částí studentstva rezonovaly ideály nové levice. Studenti protestovali hlavně proti jedinému povolenému studentskému syndikátu SEU a z jejich strany občas zazněl i požadavek svobodných voleb. Největším projevem studentského hnutí bylo protestní shromáždění v kapucínském klášteře v Barceloně na jaře 1966, přičemž režim jejich mimoškolní činnost odměnil perzekucemi a zatýkáním. Roku 1974 byla dokonce na rok uzavřena univerzita ve Vallalodolidu.

Většinová společnost sice od šedesátých let ztrácela víru ve stárnoucího caudilla a jeho vize, avšak nijak proti němu nevystupovala, což nebylo způsobeno ani tak strachem, jako spíše apolitičností. Za doby „španělského ekonomického zázraku“ mnoho rodin získalo solidní ekonomický standart a tak se věnovalo konzumu, rodinným záležitostem a přátelům, to byly oblasti, do nichž režim nezasahoval.

Důležitou roli jistě hrál i prožitek občanské války, kterou Španělé nechtěli opakovat a ve Francovi spatřovali garanta snesitelného klidu. I proto tedy erodující režim vydržel až do jeho smrti a teprve potom začali Španělé řešit otázku změny. Přechod k zastupitelské demokracii proběhl v poklidu za asistence státních institucí. „Bylo to umožněno zejména pragmatickým chováním bývalých režimních exponentů a zástupců protifrankistické opozice.“[12]

 

Chile za vlády Augusto Pinocheta

 
Augusto Pinochet

Okolnosti nástupu

V šedesátých letech dvacátého století, kdy byl chilským prezidentem Eduard Frei Montalva, docházelo v chilské společnosti ke pnutí, které nebylo nepodobné situaci ve Španělsku třicátých let. I zde byla silně polarizovaná společnost na pravici a levici, i zde docházelo k vytváření komunistických a ultramarxistických bojůvek, které se snažily násilím zastrašovat své oponenty

Na rozdíl od Španělska, však Chile něco podobného v minulosti nezažila, protože její vývoj byl do té doby poměrně stabilní.

Vše měly vyřešit volby do v roce 1970, v nichž zvítězila s minimálním náskokem levicová koalice socialistů, komunistů, anarchistů a „socialistických křesťanů“ s názvem Lidová jednota. Tato strana, v čele s radikálním socialistou Salvadorem Allendem Gossensem, získala 36,3 % hlasů. Jen pro srovnání, konzervativci z Alesandriho Národní strany obdrželi 34, 98 % hlasů a Tomicovi křesťanští demokraté 27, 84 %. „Absolutní většina“ pro Allendeho, o níž tak ráda hovoří dnešní levice, se tedy nekonala. (Augusto Pinochet v plebiscitu ohledně podpory jeho setrvání ve funkci prezidenta získal 43%, tedy o dost více než Allende-pozn. LP).

Ve druhém kole voleb měl chilský kongres zvolit budoucího prezidenta a vzhledem k vyrovnanosti hlasů bylo zřetelné, že roli jazýčku na vahách sehrají křesťanští demokraté. Pravice i americká diplomacie se snažili křesťanské demokraty přesvědčit, aby volili kandidáta pravice, nicméně křesťansko demokratičtí poslanci se rozhodli respektovat nepsaný zákon, podle něhož se prezidentem stává vždy kandidát strany s největším počtem hlasů, tedy Salvador Allende. Křesťansko demokratická strana si však uvědomovala Allendeho problematičnost a tak svou podporu podmínila tím, že Allende musel slíbit garanci tiskové svobody, svobody shromažďování, projevu, vzdělání a tak podobně.

Allende sice podpisem „Statutu demokratických záruk“ na tyto podmínky formálně přistoupil, aby záhy opět potvrdil empiricky zjištěný fakt, že marxistům se nedá věřit.On sám se konec konců po svém jmenování prezidentem vyjádřil pro francouzský tisk, že : „…garance svobod byla pouhá nutnost…v té chvíli bylo skutečně důležité převzít vládu.“[13]

Téměř ihned po nástupu do funkce začíná Allende „budovat socialismus“ Ještě v roce 1971 jsou navázány kontakty s Fidelem Castrem a zahraniční politika zaujímá protiamerické pozice. Lidová jednota si zakládá vlastní ozbrojené milice a na její výzvu do Chile přijíždí téměř 15 000 levicových latinskoamerických revolucionářů z povolání. Roku 1972 navštívil Allende SSSR, který nazval „starším bratrem Chile“.

 V domácí politice rozjel Allende řadu sociálně populistických projektů, jako například radikální zvyšování zaměstnaneckých platů nebo zlevnění potravin, čímž poškodil domácí ekonomiku. Jeho socialistický experiment dovedl Chile až k hyperinflaci, kterou Allende řešil gigantickým znárodňováním. Podle předsedy Chilské antikomunistické ligy, Fernanda Santiaga, bylo „zestátněno“ (rozuměj Lidovou jednotou odcizeno) téměř 80 % průmyslu.[14]

Dozor nad zestátňováním prováděly násilnické ultralevicové bandy, které s požehnáním vlády v listopadu 1971 také brutálně napadly účastníky „pochodu prázdných hrnců“, protestujících proti katastrofálním dopadům Allendeho hospodářské politiky.

Další Allendeho neúspěch představovala jeho agrární reforma, založená opět na odnětí půdy tradiční vrstvě schopných chilských farmářů, její následné rozparcelování a předání každému, kdo se přihlásil. Následkem této „reformy“ byla Chile poprvé ve své historii nucena žádat o potravinovou pomoc v zahraničí.

Během agrární reformy navíc běžně docházelo k násilnostem, únosům a vraždám. Sám Allende (mimo jiné obdivovatel zvrácených eugenických teorií) svými projevy usiloval o zvýšení třídní nenávisti mezi občany, aby odvedl pozornost od skutečných problémů.

Je navýsost zajímavé, že Amnesty international, která až s dojemnou pečlivostí monitorovala oběti Pinochetova režimu, nevystoupila ani jednou proti zločinům vlády Lidové jednoty.

Roku 1973 už proti Allendeho vládě protestovali i horníci z měděných dolů a tovární dělníci, kteří roku 1970 levici volili.

V záplavě událostí jakoby zapadl moment, kdy Salvador Allende jmenuje do čela pozemních vojsk generála Augusto Pinocheta. Ten nějakou dobu zachovával vojenskou poslušnost, nicméně politika Lidové jednoty se tomuto vlastenecky a křesťansky smýšlejícímu důstojníkovi čím dál tím více zajídala.

Jedenáctého září 1973 se generálové v čele s Pinochetem - za podpory americké CIA – rozhodli jednat. Armáda vyjela do ulic, kde setkala jen s velmi slabým odporem, načež zaútočila na prezidentský palác. Salvador Allende odmítl výzvu k odstoupení a po krátkém dobývání paláce spáchal v jeho komnatách sebevraždu (samopalem od Astra-pozn. LP). Chilská vojenská junta převzala moc v zemi.

Ideologie a podoba režimu

Po svržení Allendeho se stala vykonavatelem moci vojenská junta, v níž pod vedením Augusto Pinocheta zasedli nejvyšší představitelé armádních složek. Námořnictvo zastupoval admirál José Toribio Merino, letectvo zastupoval generál Gustavo Leigh a karabiníci byli reprezentováni generálem Cesarem Mendozou. Pinochet, kromě funkce prezidenta junty, zastával také post zástupce pozemního vojska.

Junta okamžitě rozpustila levicové strany a pozatýkala jejich čelné představitele. Ústava z roku 1925 byla zrušena, došlo k rozpuštění parlamentu a vyhlášení výjimečného stavu. Zákonodárná i výkonná moc se přesunula do rukou junty, která své počínání odůvodnila v prvním dokumentu, který vydala : „ Ozbrojené síly se se ctí zhostily své morální povinnosti svrhnout vládu, která, ač zpočátku legitimní, začala porušovat ústavu i zákony své země. Podpořeny většinou národa, přebírají vládu na dobu, kterou si okolnosti vyžádají.“[15]

Tato doba trvala šestnáct let a je pravdou, že během ní junta sáhla ke tvrdým represím vůči svým oponentům.Všeobecně uznávaná Rettigova zpráva z roku 1991 uvádí, že za dobu Pinochetova režimu bylo zabito nebo „zmizelo“ 3197 lidí. Zdaleka ne všichni mohou být považováni za nevinné oběti. Patří zde totiž i všelijací „poradci“ ze socialistických zemí a pachatelé levicových násilností z časů vlády Lidové jednoty. Velký problém nastává také u některých „zmizelých“. Vyskytly se totiž případy, že tyto „zavražděné oběti“ byly nalezeny živy a zdrávy někde na Kubě nebo v jiné zemi východního bloku. Na druhé straně je nesporné, že za Pinochetova režimu docházelo také ke tvrdé perzekuci názorových oponentů, kteří neměli s levicovými násilníky nic společného. V porovnání s Francovým Španělskem byly chilské represe velmi mírné. Zatímco za Francovy éry prošlo v letech 1939 - 1975 věznicemi a pracovními tábory něco málo přes tři sta tisíc osob,[16] chilská junta za šestnáct let své vlády uvěznila necelých třicet tisíc lidí.[17]

Stejně tak ze srovnání s diktátorskými režimy v Brazílii či Argentině vychází Pinochetův režim velmi dobře a to nejen v míře represí, ale i co do rozsahu „intenzity“ režimu. Ten se v Chile rozhodně nesoustředil na ideologizaci veřejné sféry, ani na mobilizaci mas. Je tedy otázkou, proč pravicový režim v Chile přitahuje více kritické pozornosti, než nesrovnatelně horší levicové diktatury latinské Ameriky.

Podobně jako u Francova Španělska není ideologické vymezení Pinochetova režimu příliš snadné. Sám Pinochet vždy vystupoval jako vlastenec a katolík. Katolicismus však v jeho pojetí představoval spíše kulturně morální prvek a nikdy nedosáhl fanatických rozměrů jako u Franca, který se nikdy nesmířil s reformním druhým vatikánským koncilem katolické církve. Pinochet by mohl být označen jako politický konzervativec, přičemž jeho konzervatismus vycházel z autoritativního pojetí ve stylu De Maistra, nikoliv z burkovského konzervatismu.

Politolog Manuel Antonio Garretón nazývá Pinochetův režim „novým autoritářstvím“. Podle něj se jedná o pravicový režim, kdy armáda ve spojení s dominantními ekonomickými třídami převezme vládu ve jménu obnovy zničené společnosti a násilně bráni komukoliv, kdo by chtěl její postup zvrátit. Ve společenských otázkách tento systém zaujímá autoritativně konzervativní stanoviska, v ekonomické oblasti se zase snaží o co největší rozvoj kapitalistické ekonomiky a účast na světových trzích. V zásadě můžeme tento režim označit za kontrarevoluční a to bez pozitivních i negativních konotací tohoto výrazu.[18]

Důležitou součástí nového autoritářství je tedy na jedné straně společensko politická konzervativní kontrarevoluce a zároveň rychlá modernizace ekonomiky, průmyslu a uplatňování kapitalistických principů. Junta se tedy stala hegemonem, který chtěl toto co nejrychleji prosadit a ekonomickým blahobytem odstranit polarizaci obyvatelstva.

Přesto, že chilská společnost byla poznamenána silnou polarizací, Pinochet nikdy nemusel řešit spory mezi politickými složkami jako Franco v případě Národního hnutí. Na rozdíl od Franca se Pinochet nikdy nepovažoval za doživotního „vůdce z boží lásky“. Vždy se stavěl do pozice vlastence, který chce pouze dovést Chile k pokoji, prosperitě,uchovat ve společnosti konzervativní hodnoty a ochránit ji před komunismem. Nesledoval vytvoření politického směru, mobilizaci společnosti, nebo vznik specifické totalitní ideologie. Konec konců, už první dokument junty, citovaný výše, výslovně uvádí dočasnost vlády vojáků, byť se tato „dočasnost“ protáhla na dlouhých šestnáct let.

 

Ekonomika

Pinochet postrádal Francovu omezenost a tak v ekonomických otázkách již od počátku vsadil na kapitalismus a volné trhy, aniž by blouznil o ekonomické autarkii, či iberském majáku. Reformou ekonomiky nepověřil katolické ekonomy z Opus Dei, jako Franco, nýbrž americké „Chicago boys“, jak byli přezdíváni libertariánští a neokonzervativní ekonomové, vycházející ve značné míře z ekonomických teorií Miltona Friedmana. Pinochet jim dal de facto volnou ruku a nadšení ekonomové se pustili do toho, co se označuje za „neokonzervativní ekonomický experiment v Chile.“ (Již z dřívějších dob fungovala spolupráce mezi katolickou univerzitou v Santiagu a univerzitou v Chicagu. Milton Friedman sám se s Pinochetem osobně setkal pouze jednou.-pozn LP)

Ten se vyznačoval zejména rozsáhlou liberalizací trhu, privatizací dříve zestátněných podniků, drastickým omezením státních zásahů do tržních mechanismů a snížení daňové zátěže, které mělo stimulovat střední a drobné podnikatele. Tento ekonomický model představoval další bod, v němž se Chile odlišovala od standartních jihoamerických diktatur. Ekonomický program byl časově rozložen do čtyř fází, jejichž názvy dobře ilustrují etapový vývoj chilské ekonomiky – deregulace (1973 – 75), léčba šokem (1975 – 76), antinflační strategie držení cen na uzdě (1977 – 79) a následně monetarismus otevřené ekonomiky.

O tom, jak striktně vědecky a s jak neomezenou možností realizace se Chicago boys vrhli do práce píše Alejandro Foxley : „Chile je zemí, kde byla tato neokonzervativní politika a reformy aplikována mnohem více radikálněji a důsledněji. V tomto smyslu…šlo o téměř laboratorní experiment.“[19]

I přes některé průvodní problémy dosáhla chilská ekonomika nezpochybnitelného úspěchu, spočívajícím ve výrazném snížení státních výdajů, konci inflace a od počátku osmdesátých let k rapidnímu růstu HDP. Na tyto úspěchy, které uznávají i Pinochetovi odpůrci, navázaly i pozdější demokratické vlády. Díky „chilskému neokonzervativnímu ekonomickému experimentu“ je dnes Chile možná jedinou zemí jižní Ameriky, disponující silnou střední třídou, což je u jejích sousedů neznámý pojem. (ekonomickou teorii chicagské školy lépe nazvat jako neoliberální-pozn. LP).

Asi jediným výraznějším negativem chilské ekonomické politiky bylo zvýšení nezaměstnanosti mezi dělnickými vrstvami, které roku 1982 ve specifických oborech dosáhlo přechodně až šestadvaceti procent.[20]

 

Diplomacie a zahraniční politika

Pinochetův režim nemusel nikdy čelit mezinárodní izolaci a ostrakizaci, s jakou se potýkalo Francovo Španělsko, což bylo z velké části způsobeno dobou naplno rozjeté studené války. Již od převzetí moci dostala plnou podporu americké administrativy prezidenta Nixona. V polarizovaném světě studené války byl hlavním principem zahraničně politické orientace junty antikomunismus, což velmi dobře rezonovalo u mnohých západních politiků, zejména v amerických a britských konzervativních kruzích. Heraldo Munoz ve své stati uvádí, že tento antikomunismus byl velmi striktní a dokonce byl někdy na obtíž klasické diplomacii. Vojáci nebyli totiž založením diplomaty a nechápali, proč by měli s komunistickým světem komunikovat diplomatickou mluvou. Na profesionální, kabinetní diplomaty se v juntě opravdu nehrálo.[21]

Ke konci sedmdesátých let přistupoval liberální americký prezident Carter k Chile poněkud odtažitěji, nicméně pro Pinchetův režim to v zásadě nic neznamenalo. V roce 1980 navíc vystřídal Cartera v Bílém domě konzervativní republikán Ronald Reagan, který obnovil dobré vztahy z dob prezidentů Nixona a Forda.

 Velkého spojence Pinochet získal Pinochet roku 1979 ve Velké Británii, kde se stala na dlouhá tři období premiérkou Margaret Thatcherová. V roce 1982 Chile poskytovala Británii podporu ve vítězné falklandské válce proti Argentině, což Thatcherová několikrát pozitivně hodnotila, stejně jako celou Pinochetovu politiku.[22] (Thatcherová jistě pozitivně nehodnotila „celou“ Pinochetovu politiku, ale byla Chile vděčná právě za Falklandy a byla jí též sympatická neoliberální politika).

Jistě není náhodou, že když se nad Pinochetem roku 1998 poprvé reálně vznášela hrozba soudního procesu, Thatcherová se za něj se vší rozhodností postavila a manifestačně jej navštívila v jeho londýnském domácím vězení, kde byl Pinochet krátkou dobu protiprávně držen. Stejně razantně Pinocheta ve stejný čas podpořil někdejší poradce amerických prezidentů Nixona a Reagana, konzervativní politik a komentátor Pat Buchanan.[23] (Podobně kritizoval Pinochetovo zadržení i Henry Kissinger-pozn. LP).

Je logické, že Pinochetova Chile ihned rozvázala veškeré kontakty s Castrovou Kubou, ukázala záda východnímu bloku a orientovala se na západní svět. Junta odsoudila sovětský vpád do Afghánistánu v roce 1979 a verbálně podpořila polské vlastence při událostech na počátku osmdesátých let. Plnou podporu junty měla i Reaganova konfrontační politika vůči SSSR.

Napjatější vztahy panovaly s Mitterandovou Francií, jejíž socialistický prezident se o Pinochetově vládě kriticky vyjadřoval.

 

Zánik režimu

Stejně jako Francův režim, také vláda Pinochetovy junty v Chile byla ukončena pokojně a bez krveprolití. Rozdílný byl však způsob zániku. Zatímco ve Španělsku došlo k vyplnění vakua po smrti diktátora, jenž se držel moci až do konce života, v Chile to byl právě Pinochet, který se aktivně a dobrovolně vzdal moci, načež vypsal referendum, po němž následovaly svobodné volby.

Prvním signálem k demokratizaci Chile byl rok 1980, kdy junta vypracovala Ústavu, schválenou referendem o rok později. Ústava přikazovala Pinochetovi ukončit autoritativní vládu do roku 1988 a umožnit následný přechod k zastupitelské formě vlády. To se později skutečně stalo.

Ani v Chile to tedy nebyla primárně opozice, která by donutila Pinocheta odstoupit. Je ovšem nezpochybnitelné, že opoziční proudy byly – zejména v osmdesátých letech – v Chile silnější, než španělská opozice za vlády Franca. To bylo dáno menší mírou „intenzity“ Pinochetovy vlády. V Chile navíc hlavní opoziční dění probíhalo pod záštitou místních církevních komunit a Pinochet, stejně jako Franco, neměl zájem vstupovat do otevřených sporů s klérem. Chilští církevní představitelé plnili roli jakéhosi „deštníku“ disentu. Pod tento deštník se běžně schovávaly všechny druhy opoziční aktivity,včetně těch, jejichž autorem byla levice a to i levice radikální. V euroatlantickém kontextu to zní divně, nicméně musíme si uvědomit, že zatímco západní katolický klérus se drží tradicionalistických západních přístupů, v jižní Americe je mezi mnoha duchovními velmi oblíbena takzvaná „teologie osvobození“. Nejedná se o nic menšího než velmi svérázný nesourodý „mix“ křesťanství a socialistických idejí.[24]

Pinochetovy problémy s církví byly tedy jiného druhu než Francovy. Pinochetovi nevadil druhý vatikánský koncil a nestřetával se s vatikánskou hierarchií, nýbrž s domácími kněžími, kteří se cítili být věřícími socialisty.

Na druhou stranu musím uvést, že chilský klérus, vyděšený politikou Lidové jednoty, z velké části uvítal vojenský převrat z roku 1973, nemohl se však srovnat s následnými represemi, které u něj vyvolávaly rozpaky a pohoršení.

V říjnu 1988 Pinochet vypsal volby, které byly zároveň referendem o jeho vládě. Pinochet získal 43 % hlasů a tím pádem byl poražen křesťansko demokratickým protikandidátem Patricio Aylwinem, jenž obdržel 54,6 % hlasů.

Augusto Pinochet splnil na jaře 1990 svůj slib. Stáhl se z politiky, rozpustil vládu vojenské junty a ponechal si pouze funkci velitele ozbrojených sil. Prezident Aylwin mohl vést zachráněnou Chile vstříc demokracii a zastupitelské vládě.

Generál Pinochet byl diktátorem, který se dobrovolně a bez jakýchkoliv vnitřních či vnějších tlaků vzdal své moci v zájmu demokratického vývoje Chile. Něco takového dějiny nepamatují.

Pozdější pokusy o Pinochetovo trestní stíhání v sobě nesly notnou dávku pokrytectví, levičácké hysterie a touhu levice po pronásledování generála až za hrob. To, že při nich bylo několikrát prokazatelně porušeno mezinárodní právo, najednou „monitory lidských práv“ nezajímalo. Proč ? Výstižnou odpověď dává Pat Buchanan : „Sledujíc, jak jeho země sklouzává do vražedného sevření leninistů, nařídil roku 1973 armádě, aby ji zachránila. Vojáci tak nemilosrdně učinili a Pinochetova vláda zanechala Chile svobodnou, prosperující a proamerickou. To je zločin, který mu levice nikdy nemůže odpustit.“[25]

 

Velmi stručný závěr

Myslím, že na závěr mé popisné práce není třeba plýtvat slovy. Ve své práci jsem se zaměřil na to, abych poskytl možnost základní komparace Pinochetovy Chile a Francova Španělska na pozadí jednotlivých oblastí politického a ekonomického vývoje.

Jde tedy o srovnání dvou režimů, z nichž jeden byl veden katolickým tradicionalistou a druhý politickým konzervativcem autoritativního typu. Už tyto charakteristiky obou protagonistů naznačují shodnosti i rozdíly, kterými se oba státy buď podobaly, anebo naopak lišily a které ve stručnosti ukazuje má práce.

 

 

 

 

 

 

Použité prameny

 

Literatura

 

Valenzuela, S., Valenzuela, A. + kolektiv : Military rule in Chile. Dictatorship and opposition. The John Hopkins University press, 1986

 

Nálevka, V. : Světová politika ve dvacátém století, nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000

 

Chalupa, J. : Jak umírá diktatura. Pád Frankova režimu ve Španělsku, Votobia, 1997

 

Woloszanski,B. : Kruté století, Altpress, 1998

 

Thatcherová, M. : Umění vládnout. Strategie pro svět v pohybu, Prostor, 2003

 

Články

 

Vurm,F : Francisco Franco – fašistický diktátor nebo spasitel Španělska ? In : http://euportal.cz/showarticle.aspx?artld=508

 

Vurm, F. : Augusto Pinochet In : Agora, číslo 8, ročník 2007, str. 4

 

Santiago, F. : Mrazivá pravda o Chile za vlády Salvadora Allende In : http://www.eportal.cz/showarticle.aspx?artld=793

 

Buchanan, P. : Nechte Pinocheta jít ! In : http://www.euportal.cz/showarticle.aspx?artld=970

 

Internet

 

www.wikipedia.org – internetová encyklopedie

 

www.euportal.cz

 

www.eportal.cz

 

 

 

 

 


[1] Chalupa, J. : Jak umírá diktatura. Pád Frankova režimu ve Španělsku, Votobia, 1997, str.10

[2] Nálevka, V. : Světová politika ve dvacátém století I, nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000, str.109

[3] Woloszanski, B. : Kruté století, Altpress, 1998, str. 211

[4] blíže Chalupa, J. : Jak umírá diktatura. Pád Frankova režimu ve Španělsku, Votobia, 1997, str. 24 – 34

 

[5] tamtéž, str. 25

[6] Nálevka, V. : Dějiny světové politiky ve dvacátém století I, nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000, str. 122

[7] Chalupa, J. : Jak umírá diktatura. Pád Francova režimu ve Španělsku, Votobia, 1997, str. 39

[8] Nejúspěšnější z nich, major Quinones, dosáhl jedenácti prokazatelných sestřelů

[9] Vurm, F. : Francisco Franco – fašistický diktátor, nebo spasitel Španělska ? In : http://euportal.cz/showarticle.aspx?artld=508

[10] Nálevka, V. : Světová politika ve dvacátém století I,nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000, str. 234

 

[11] tamtéž, str. 235

[12] Vurm, F. : Francisco Franco – fašistický diktátor nebo spasitel Španělska ? In : http://euportal.cz/showarticle.aspx?artld=508

[13] Vurm, F. : Augusto Pinochet. In : Agora, číslo 28, ročník 2007, str. 4

[14] Santiago, F : Mrazivá pravda o Chile za vlády Salvadora Allende. In : http://www.eportal.cz/showarticle.aspx?artld=793

[15] Vurm, F. : Augusto Pinochet In : Agora, číslo 28, ročník 2007, str. 4

[16] Chalupa, J. : Jak umírá diktatura. Pád Frankova režimu ve Španělsku, Votobia, 1997, str. 14

[17] George Washington University National security archive. „Pinochet : A declassified documentary obit“ and „CIA acknowledges ties to Pinochet repression“ (2006) (1) http://www.gwu.edu/nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB212/index.htm

 

[18] Antonio,M. : Political processes in an authoritarian regime : The dynamics of institutionalization and opposition in Chile, 1973 – 1980. In : Military rule in Chile. Dictatorship and opposition, The John Hopkins University press,1986, str.145

[19] Foxley, A. : The neoconservative economic experiment in Chile. In : tamtéž, str. 13

 

[20] tamtéž, str. 16

[21] blíže Munoz, H. : Chiles external relations under military government. In : tamtéž, str. 311

[22] blíže Thatcherová,M. : Umění vládnout. Strategie pro svět v pohybu, Prostor, 2003, str. 240 – 244

[23] např. Buchanan, P. : Nechte Pinocheta jít ! In : http://www.euportal.cz/showarticle.aspx?artld =970

 

[24] podotýkám, že všichni kardinálové z latinské Ameriky, kteří „kandidovali“ na post papeže po zesnulém Janu Pavlu II, byli vyznavači teologie osvobození.

[25] Buchanan, P. : Nechte Pinocheta jít ! In : http://www.euportal.cz/showarticle.aspx?artld=970