Diskriminace jako nejvyšší ctnost humanismu
Autor: Tomáš Munzi | Publikováno: 02.01.2008 | Rubrika: Kulturní válka
Ilustrace
Současné diskuze o tzv. antidiskriminačním zákoně jsou v plném proudu a bohužel to vypadá na to, že i politici podlehnou a tento kontroverzní zákon schválí. Argumentuje se hlavně tím, že Česká republika je snad poslední zemí v EU, která něco tak „zásadního“ nemá zapracováno ve svém právním řádě. Přitom se může jednat o jeden z nejdrastičtějších zásahů do života občanů v naší zemi za poslední léta. Základní potíž spočívá v tom, že většina lidí, jež zaslechne slovo „diskriminace“ v prakticky jakékoliv souvislosti, si pod ním a priori představí něco vyloženě špatného. Pokud si ovšem obsahově vyjasníme tento pojem jako prosté „rozlišování, omezování a demonstrace vlastních preferencí“, pak nemůžeme dospět k ničemu jinému než k tomu, že diskriminace je vlastně základním pilířem naší civilizace.

Současné diskuze o tzv. antidiskriminačním zákoně jsou v plném proudu a bohužel to vypadá na to, že i politici podlehnou a tento kontroverzní zákon schválí. Argumentuje se hlavně tím, že Česká republika je snad poslední zemí v EU, která něco tak „zásadního“ nemá zapracováno ve svém právním řádě. Přitom se může jednat o jeden z nejdrastičtějších zásahů do života občanů v naší zemi za poslední léta.

Základní potíž spočívá v tom, že většina lidí, jež zaslechne slovo „diskriminace“ v prakticky jakékoliv souvislosti, si pod ním a priori představí něco vyloženě špatného. Pokud si ovšem obsahově vyjasníme tento pojem jako prosté „rozlišování, omezování a demonstrace vlastních preferencí“, pak nemůžeme dospět k ničemu jinému než k tomu, že diskriminace je vlastně základním pilířem naší civilizace.

Každý člověk musí prakticky neustále diskriminovat, jinak by nepřežil. To je dáno samotnou podstatou člověka a jeho bytím. Umění pojmově-abstraktního rozlišování na dobré a zlé, příznivé a nepříznivé je jedním z primárních znaků, jimiž se liší lidé od zvířat. Proto je též možné přímo diskriminaci označit jako nejvyšší ctnost humanismu. Bez morální diskriminace by neexistovalo právo a etika, bez cenové a kvalitativní diskriminace by neexistovala ekonomická efektivita, bez společenské diskriminace by neexistovala elita, ale zároveň ani solidarita. A trochu pateticky řečeno - i ten nejvyšší filozofický ideál harmonie dobra, pravdy, krásy a spravedlnosti je sám o sobě implicitně diskriminační.

Vezměme si příklad podnikatele. Neustále musí diskriminovat mezi svými obchodními partnery, aby si vybíral nejlevnější dodavatele a nejbonitnější zákazníky. Dále musí diskriminovat mezi kvalitními solventními partnery a nedůvěryhodnými partnery. Proto má i podnikatel plné právo nespolupracovat s tím, s kým nechce. Samozřejmě, že existují i ti, co se chovají jako hulváti a diskriminují z rasových či jiných odporných důvodů. Řešením však má být tvrdá soukromá diskriminace hulvátů a nikoliv antidiskriminační zákon!

 

Dochází tak k záměně příčin a následků. Samotné zlo může být totiž v konečném důsledku perverzně a absurdně chráněno a nikoliv potlačeno. Stačí se jen podívat například na nácky jak se bijí za svá veřejná práva, která jsou nadřazována nad práva soukromé diskriminace vůči nim. Majitel restaurace či dopravní společnosti  by totiž byl obviněn z diskriminace, kdyby znemožnil vstup všem členům explicitně vyjmenovaných hnutí. Antidiskriminačními zákony tak dochází paradoxně, avšak úmyslně, k nivelizaci a relativizaci dobra a zla.


Dále si vezměme neméně „ožehavou“ otázku „ženské diskriminace“. Žena musí být svým způsobem diskriminací přímo posedlá. Většina žen diskriminuje ostatní ženy co se týče jejich vzhledu a charakteru. Hlavně však musí pečlivě diskriminovat muže a potenciální sexuální partnery podle vlastních a jen na ní závislých kritérií. Ostatně není náhodou, že se zvýšenou sociální pseudoochranou matek spíše klesá jejich diskriminační práh schůdnosti v otázce s kým počít a úměrně s tím logicky roste množství odložených a opuštěných dětí. Což je právě směr vedoucí k antidiskriminačnímu a animalistickému přístupu k reprodukci.

 

Navíc „ideál“ volné, rovné a nediskriminační lásky všech se všemi, který vyřeší všechny problémy a strasti našeho světa, je veskrze pochybný. Jakkoliv u některých zuřivých propagátorů „rovnosti“ je jistá inspirace zřejmě nezpochybnitelná. Stejně však nelze popřít, že za pomoci diskriminační inseminace dokáže nejlepší plemeno zušlechtit jen a jen člověk a nikoliv od přírody antidiskriminační zvířata…

Ano, a právě takové nezušlechtěné plemeno bezejmenného socánka pod „antidiskriminační ochranou“ státní sociální mašinérie od kolébky do hrobu, které se bojí říci svůj jasný diskriminační názor na to, co je pro jeho život dobré a zlé. Které by nad sebou mělo permanentní bič, neustálý strach z obvinění z diskriminace a stalo se tak věčným politickým rukojmím chiméry „rovných příležitostí“ a těch všech, kteří si z diskriminačních soudních pří udělají výnosnou živnost . To je ideál těch, kteří tak hlasitě bojují za antidiskriminační zákon. Pokud opravdu bude schválen, půjde o jedno z nejtragičtějších plíživých omezení individuálních svobod nás všech.

 

Tomáš Munzi

autor je ekonom

vyšlo v MF Dnes