Upsal se nepřátelům křesťanství a západní civilizace. „Užitečný idiot“ neomarxistů. Kniha o Tomáši Halíkovi: Změnila ho migrační krize. Jeho moudrost je bublina
Autor: odjinud | Publikováno: 11.09.2019 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Halík to podle Fuchse řeší tak, že svou oddanost akademické komunitě a světu intelektuálů vystavuje na odiv o to horlivěji. Proto Jiří Fuchs dochází ke chmurnému závěru, že kněz Halík se stal „užitečným idiotem“ sil, které chtějí křesťanství a celou západní civilizaci ve skutečnosti zničit.

Tomáš Halík je dnes některými považován za nejvlivnějšího českého intelektuála. Proto není až takovým překvapením, že se filozof Jiří Fuchs rozhodl podrobit jeho myšlenkový svět kritickému zhodnocení. Kněz a teolog, označený Fuchsem též jako „apoštol postmoderní kultivované lásky“, nevychází z jeho knihy „V myšlenkovém světě Tomáše Halíka“ právě nejlépe.

„V jistém smyslu se dá o Halíkovi říct, že je chloubou české vzdělanosti. Jeho knihy se čtou takřka po celém světě. Halík je mistr slova. Píše poutavě, jeho vyjadřování je srozumitelné a inteligentní,“ píše ve své knize Jiří Fuchs. Vypadá to prý, že Tomáš Halík je myslitelem „na úrovni doby“, který rozumí lidem a světu.

Bohužel ale po těchto optimistických slovech následuje drtivý rozbor Halíkova myšlení, který ukazuje, že se jedná o hodně klamný dojem, dosažený zejména osobním šarmem, společenskou obratností a neúnavnou sebepropagací.

Fuchs ve své knize detailně rozpitvává jednotlivé postuláty Halíkova učení a zasazuje je do kontextu jeho života, čímž čtenář získá mimořádně plastickou představu o tom, kdo je Tomáš Halík a jak se mu podařilo dostat tam, kde je.

Příběh Halíka coby intelektuála se začíná odvíjet v roce 1968, kdy ambiciózní student sociologie a filozofie z Univerzity Karlovy vyjíždí na Západ, kde přichází do styku s tehdejším radikálně levicovým studentským hnutím. Halík, který se v Praze orientoval především na křesťanství (podle tvrzení Halíkovi blízkého kněze a novináře Jana Jandourka jej již v roce 1967 biřmoval tehdejší arcibiskup František Tomášek) přišel do styku s hnutím, které naopak křesťanstvím jako základem evropské civilizace do značné míry pohrdalo.

Jako student filozofie byl však Halík tímto hnutím okouzlen. K tomu je třeba dodat, že Halík coby filozof již od šedesátých let výrazně tíhne k „německé škole“, ze které vychází prakticky všichni moderní levicoví intelektuálové. Fuchs ukazuje zásadní vliv Jana Patočky, velkého propagátora německé filozofické školy, který v šedesátých letech na Filozofické fakultě přednášel a který v mladém Halíkovi našel skutečně zcela oddaného žáka.

Láska k německému intelektuálnímu světu zůstala Tomáši Halíkovi celý život, jak Fuchs dokazuje například na jeho nekritickém postoji k německé politice, o které opakovaně hovoří jako o „nejdemokratičtější politické kultuře světa“. Je to přitom právě radikálně levicový a v podstatě protikřesťanský vliv intelektuálů, jako je Herbert Marcuse, Jürgen Habermas a celá Frankfurtská škola, co mu na tom imponuje nejvíce.

 

Psali jsme:

 

Fuchs obsáhle rozebírá, jak osoby, které Halík považuje za své myslitelské ikony, touží již od šedesátých let po zničení prohnilého západního světa a zejména křesťanské morálky, ve které vidí koncentraci toho nejhoršího.

Nezbytným nástrojem k tomu jsou „trojští koně“, kteří budou křesťanství rozkládat zevnitř, zasazovat do něj pochybnosti a oslabovat jeho pevnost.

A právě zde přichází chvíle pro Tomáše Halíka.

Fuchs podrobuje obsáhlému a zdrcujícímu rozboru zejména Halíkovu knihu Co je bez chvění, není pevné z roku 2002, ve které Halík zachází nejdále ve zpochybnění křesťanských autorit a propaguje tezi, že člověk má svou víru stále testovat a pochybovat o ní.

Vrcholem pak je jeho názor, že takto by křesťané měli vést i mezináboženský dialog například s muslimy. „Existuje však situace, v níž mohu a do jisté míry musím na otázku po pravdivosti a hodnotě různých náboženství odpovědět snad. Je to tehdy, vstupuji-li do dialogu s věřícími jiných náboženství – pak musím pravdivost víry druhého přinejmenším připustit jako možnost,“ píše Halík. Pokud by prý dopředu vyloučil možnost, že on se mýlí a debatující muslim má pravdu, nebyl by to „čestný dialog“. „Zkrátka, chci-li vést opravdový dialog, musím odložit přesvědčení, že jsem výhradním vlastníkem celé pravdy,“ uzavřel Halík výklad.

Fuchs k tomu poznamenává, že takový „čestný dialog“ by byl pro křesťanství totálně destruktivní. A navíc dodává, že Halík je v jeho propagaci dost jednostranný, protože myšlenky svých německých filozofických ikon podobnému „čestnému dialogu“ nebo jen obyčejnému kritickému myšlení nikdy nepodrobil.

Na jiném místě knihy totiž obsáhle dokazuje, že Halík se dokonce sám chlubí tím, že je myšlenkami Jana Patočky a německých filozofů „fascinován“, a přebírá je naprosto nekriticky. Cituje například z Halíkových vzpomínek Ptal jsem se cest, kde se vyznává, jak po Patočkově přednášce o Heideggerovi „chodil po Petříně omámen fenomenologií“.

K tomu je třeba připočíst i další Halíkovy životní zkušenosti, například filozofické debaty s disidenty před rokem 1989, ve kterých dokázali křesťané s marxisty, vyhnanými ze strany po roce 1968, vést celkem kultivovaný dialog. Halík přitom podlehl představě, že všichni vyznavači levicových filozofických směrů jsou takto smířliví.

A do toho všeho vstupují ještě charakterové vlastnosti Tomáše Halíka, který zjevně touží být uznávaným intelektuálem, chlubí se svou příslušností ke světu západních univerzit, v polemikách se s oblibou zaštiťuje jejich autoritou a vystavuje na odiv, že se stal součástí tohoto světa (včetně otevřené pýchy na získaná ocenění, která je už dnes pro lidi předmětem obveselení a parodií).

Že tento svět je ke křesťanství, jemuž má jako kněz sloužit, nepřátelský a v podstatě už od šedesátých let pracuje na jeho zničení, to Halík neřeší.

Nepřekonatelné rozdíly překlenuje teorií „stavění mostů“, kterou si vytvořil, případně je vysvětluje tak, že je to „paradox“, což je slovo, které má ve velké oblibě. A zdá se prý, že této představě zcela upřímně věří.

 

Psali jsme:

 

Vedle toho ale cítí, že tito pokrokoví intelektuálové na něj stále koukají jaksi shora. Pořád je pro ně „ten kněz“, kterými intelektuální elity ostentativně pohrdají a prohlašují je za tmáře již od éry osvícenství v 18. století. Pokud jej berou na milost a připouštějí do svého světa, tak pouze proto, že jim dělá „trojského koně“ na druhé straně.

 

Psali jsme:

 

Halík to podle Fuchse řeší tak, že svou oddanost akademické komunitě a světu intelektuálů vystavuje na odiv o to horlivěji.

Proto Jiří Fuchs dochází ke chmurnému závěru, že kněz Halík se stal „užitečným idiotem“ sil, které chtějí křesťanství a celou západní civilizaci ve skutečnosti zničit.

Fašisté, patologický strach

Docela dlouho to fungovalo zdárně. Tomáš Halík byl oceňovaným intelektuálem, což v roce 2014 vyvrcholilo ziskem Templetonovy ceny, a z knih, médií i kazatelny šířil myšlenky o novém pohledu na křesťanství, které ve skutečnosti podrývaly jeho pevnost. Fuchs tento stav označuje jako „neoliberální konsensus“.

V roce 2015 ale došlo k zásadní změně. Zejména pod vlivem migrační krize začala značná část veřejnosti dávat najevo, že už je mentorováním učenců, mezi nimiž byl Halík jedním z nejvýraznějších, unavena.

Reakcí Tomáše Halíka byla – v souladu s Fuchsovým výše zmíněným názorem o mindráku kněze před levicovými intelektuály – ještě horlivější obhajoba bruselských elit. Hlavní argumentační figurou se stala podpora „Západu“, po kterém jsme přece vždy toužili, tak bychom jej nyní měli poslouchat. „Západ“ byl přitom v jeho myšlení zcela ztotožněn s jeho filosofickými guru.

Rozhodování měl usnadněné tím, že v otázce migrace se do první linie boje za „vítací“ kulturu postavilo jeho zamilované Německo v čele s intelektuály z univerzit, které tak obdivoval. Do boje se tedy vrhl se značnou vervou. Základem jeho argumentace bylo nálepkování všech odpůrců migrace jako „fašistů“, do jeho slovníku pronikly termíny jako „hnědnutí“, s oblibou také hovořil o „patologickém strachu“. Vzhledem k rozjitřené společenské atmosféře byl občas konfrontován s ostřejším názorem i z druhé strany, na což při své dosavadní image moudrého filozofa vůbec nebyl zvyklý, a vedlo to k dalším agresivním útokům na oponenty.

 

Psali jsme:

 

Fuchs přesvědčivě dokládá, jak se v této době proměnila Halíkova argumentace. Jeho kázání i psaní bylo před rokem 2015 „sociologizující“, plné praktických důkazů, statistik a „příběhů ze života“, kterými si zajišťoval poutavost a atraktivitu, a tak trochu nahrazoval plochost a banalitu svých myšlenek. Jenže migrační krize přinášela fakta a statistiky, které byly Halíkovu narativu nepříjemné, případně jej rovnou vyvracely. Teolog reagoval tak, že své oblíbené praktické důkazy téměř opustil a přeorientoval se na teoretickou a ideologickou argumentaci. Vypořádání s nepříjemnými fakty podle Fuchse Halíkovi moc nejde a občas je až legrační. Současně s tím také Halík začal mnohem hlasitěji než doposud zdůrazňovat, že on je hlasem těch, kteří přemýšlejí.

V jistém smyslu ale byla migrační krize pro teologa Halíka šancí. Mohl totiž oprášit své vize „mezináboženského dialogu“, který se stal v situaci, kdy se po Evropě pohybovaly statisíce nelegálů muslimského vyznání, celkem aktuální záležitostí. Halík vyšel ze své výše citované vize „čestného dialogu“, kterou převedl do praktického návodu, že se „musíme naučit s muslimy žít“.

K tomu si připravil sofistikovaný argument, že islám je mírumilovné náboženství, se kterým nemají nic společného „islamisté“, tedy teroristé. Muslimové jsou mírumilovní, proto se jich nemusíme bát, a můžeme s nimi vést dialog. Pokud se jej bojíme, je to z naší strany xenofobní strach z neznámého, uměle přiživovaný pravicovými extremisty.

Tento argument se stal Halíkovi přímo mantrou a opakoval jej v posledních čtyřech letech mnohokrát. Fuchs jej ale podrobil důkladnému rozboru, z něhož vyšlo, že tento „neprůstřelný“ argument je velmi pochybný. Jako vrchol důkazů proti tomuto tvrzení předložil Fuchs slova samotného Tomáše Halíka, která jej zpochybňují.

Je to další Halíkův oblíbený názor, že nemáme islám kritizovat, jinak se umírnění muslimové zradikalizují. Fuchs si klade otázku, co je to za „umírněné“, když se jejich víry nikdo nesmí ani dotknout, aby se nezradikalizovali. Nehledě k tomu, že v podstatě nelze vést Halíkův oblíbený „čestný dialog“, aniž by při něm došlo ke kritice.

Slyším dupot holínek Hlinkovy gardy

Dalšími ožehavými tématy, která se po roce 2015 dostala na přetřes a demaskovala laskavého filozofa stavění mostů, jsou otázky genderu a celkově liberálního postoje k životu (například k potratům). Zde se Halík drží více zpátky, přece jen si je vědom, že jako kněz je vázán názorem církve, který je v tomto případě kategoričtější než u migrace, kde se mohl více odvázat.

Proto ve jménu pokrokových liberálů vystupuje spíše příležitostně. Například v roce 2015, když na Slovensku zastánci tradiční rodiny prosadili referendum o podobě manželství a rodiny, Halík z Prahy vzkázal, že v jejich požadavcích „slyší dupot holínek Hlinkovy gardy“.

Přesto se právě v těchto otázkách Halík nejčastěji střetával se svým nadřízeným, kardinálem Dominikem Dukou. Zatímco u něj se Halík přece jen trochu krotil, u kněží, vůči kterým nebyl v podřízeném postavení, se neváhal rozparádit mnohem více. Ostře například sepsul Petra Piťhu za jeho kázání varující před Istanbulskou úmluvou, která pod fasádou boje proti domácímu násilí zásadně měnila právní přístup k rodině. „Kněz má zvěstovat radost a naději,“ vzkázal Halík na Piťhova varování.

 

Psali jsme:

 

Fuchsova kniha se zabývá tím, jak Tomáš Halík „staví mosty“ mezi křesťanstvím a neomarxismem, i v teoretické rovině. Je možné si v ní nastudovat „Ideologické desatero neomarxismu“ a rovněž „Kodex katolických modernistů“, jímž je překlenutí nepřekonatelných názorových rozdílů vysvětlováno.

Na základě deseti kapitol argumentů pak Jiří Fuchs dochází k názoru, že Halíkova intelektuální velikost je spíše velká bublina. „Halík si sice zakládá na tom, že patří mezi zasvěcence, kteří rozumějí znamením času, s prstem na tepu doby. Pravda je ale taková, že se spíše nechává unášet dobou na intelektuálních vlnách ve směru, o jehož správnosti toho moc neví,“ shrnuje.

www.parlamentnilisty.cz