Špidlovy vykutálené eurodárečky
Autor: Hynek Fajmon | Publikováno: 01.02.2008 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Když v roce 2005 odmítli Francouzi a Nizozemci v referendech Evropskou ústavu, začali její přívrženci přemýšlet, kde udělali chybu. Nakonec mezi nimi zvítězila jednoduchá interpretace. Voliči neodmítli euroústavu, ale vyjádřili své "obavy z globalizace". Na euroústavě tedy není nutné nic podstatného měnit, protože, jak řekl lucemburský premiér Juncker, "i když lidé euroústavu odmítnou, budeme pokračovat dál".

Když v roce 2005 odmítli Francouzi a Nizozemci v referendech Evropskou ústavu, začali její přívrženci přemýšlet, kde udělali chybu.

Nakonec mezi nimi zvítězila jednoduchá interpretace. Voliči neodmítli euroústavu, ale vyjádřili své "obavy z globalizace". Na euroústavě tedy není nutné nic podstatného měnit, protože, jak řekl lucemburský premiér Juncker, "i když lidé euroústavu odmítnou, budeme pokračovat dál".

Na údajné obavy z "dopadů globalizace" se potom začala v Evropské komisi vymýšlet "opatření". Velkou roli v tom sehrál mimo jiných také eurokomisař Špidla. V jeho úřadě se zrodila myšlenka na založení Evropského globalizačního fondu, který by měl poskytovat finanční pomoc "obětem globalizace". Komise se nápadu rychle ujala a podporu mu nakonec vyjádřil i parlament a rada. Před rokem tedy EGF začal fungovat s vkladem 500 miliónů eur.

Václav Klaus zřízení fondu označil za aktuální projev komunistického myšlení. Europoslanci ODS hlasovali proti jeho vzniku. Byli jsme přesvědčeni, že EU žádnou takovou aktivitu vyvíjet nemá, protože ji již dávno a mnohem lépe zajišťují členské státy prostřednictvím své národní sociální politiky. Obávali jsme se také, že to bude penězovod, jehož hlavním smyslem bude přesměrovat tok "strukturálních peněz" do bohatých států EU.

S odstupem jednoho roku můžeme začít hodnotit první výsledky fungování EGF. O podporu z tohoto fondu požádaly vlády Francie, Německa a Finska, tedy států, které patří v EU27 mezi nejbohatší. A ve všech případech bylo jejich žádostem vyhověno.

V případě Německa šlo o pomoc pro propouštěné pracovníky firmy BenQ, působící na trhu mobilů. Tato firma ukončila výrobu ve třech svých závodech v Mnichově, Kamp-Lintfortu a v Bocholtu a o práci přišlo 3300 lidí. Příspěvek činil 12,8 miliónu eur.

V případě Finska šlo o podobnou pomoc pro propouštěné pracovníky firmy Perlos, která vyrábí příslušenství k mobilům. Propuštěno bylo 1000 lidí ve dvou továrnách společnosti v Jeonsuu a Kontiolahti. Příspěvek činil dva milióny eur.

Ve Francii šlo o dva případy zániku pracovních míst u dodavatelů automobilek Renault a Peugeot. Celkový objem peněz vyčleněný na tento případ činil 3,8 miliónu eur. Pro dodavatele Renaultu činil objem 1,3 miliónu eur a pro dodavatele Peugeotu 2,6 miliónu eur. Propouštění bylo dle francouzské vlády způsobeno "zostřenou konkurencí" na trhu.

Celkově bylo z EGF za celý rok 2007 vyplaceno 18 610 968 eur na tyto čtyři případy. Žádné jiné žádosti od jiných členských států předloženy nebyly a čerpání z fondu tak činilo necelé čtyři procenta z celkového objemu.

Co z toho vyplývá? Podle mého soudu především skutečnost, že EGF je zbytečný a že by měl být zrušen. Reálná péče o sociální zabezpečení a rekvalifikaci propuštěných pracovníků zůstává úkolem jednotlivých států. Je zbytečné, aby se Unie snažila v této oblasti jejich aktivity nahrazovat nebo doplňovat.

Jelikož ale všichni víme, že co již bylo jednou ustaveno, se v EU nikdy nezruší, tak bychom možná mohli taky zauvažovat o nějaké žádosti. Co třeba požádat o pomoc lidem, kteří byli propuštěni z českých a moravských cukrovarů v důsledku tzv. cukerné reformy EU?

22.01.2008, Právo