Nezapomeňme, kdo vyhrál druhou světovou válku
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 04.05.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Ti, v této nemilosrdné a kruté době, neriskovali své životy za poválečné plány sovětského komunistického diktátora. Bojovali proti jasně definovanému nepříteli, který představoval nesmírnou hrozbu pro tehdejší svět, pro další existenci celých národů v Evropě a v neposlední řadě i pro budoucnost národa našeho.

Projev prezidenta republiky Václav Klause na vzpomínkové akci v Ostravě u příležitosti oslav 60. výročí konce 2. světové války

Vážení spoluobčané, dámy a pánové,

je tomu už 60 let, kdy osvobozením Ostravy vyvrcholila největší a nejkrvavější bitva druhé světové války na našem území – tzv. Ostravská operace. Po 57 dnech těžkých bojů, ve kterých za pomoci jednotek Československého armádního sboru zvítězila vojska 4. ukrajinského frontu Rudé armády, byla ukončena mnohaletá okupace nejen Ostravy, ale i celého regiónu severní Moravy. Nacistické Německo tím ztratilo jedno z posledních ekonomicky, dopravně a pro další vedení války i vojensky důležitých území. Své životy při těchto bojích položilo na 20 000 vojáků Rudé armády a přes 1000 vojáků československých.

Tato – zde leckomu nepochybně dobře známá – historická fakta uvádím proto, abychom si i dnes, v úplně jiné době, po dlouhých 60 letech, tyto události připomínali, abychom nezapomněli na význam této operace pro ukončení války a abychom ocenili hrdinství sovětských a československých vojáků, kteří se tehdejších bojů zúčastnili. Mějme na paměti, že bez takovýchto vítězství a bez – s nimi neoddělitelně spojených – lidských obětí by nebylo nejen naší dnešní svobody, ale s největší pravděpodobností ani naší národní existence.

Uvědomování si těchto věcí je důležité i proto, že se v poslední době opět setkáváme s pokusy historii přehodnocovat, pod různými záminkami ji přepisovat či se ji snažit – na základě dnešních pohledů, tedy bez tehdejších tragických prožitků miliónů lidí – tak zvaně napravovat. Často slýcháme úvahy, ve kterých bývá konec druhé světové války interpretován jinak, než jak byl milióny tehdejších našich spoluobčanů prožit. Ztrácí se v nich prvek osvobození a začíná v nich dominovat důraz na dobu následnou. Vidí se v něm počátek nové totality, která zanedlouho – na čtyři dlouhá desetiletí – ovládla naši část Evropy. Jsem přesvědčen, že takovéto hodnocení tohoto historického okamžiku, který bez sebemenších pochybností znamenal osvobození od nacismu a ukončení německé okupace a vlastně i celé 2. světové války, nesmí převládnout.

Porážka nacistického Německa, dosažená za nemalé pomoci odbojových organizací v zemích celé okupované Evropy, byla ohromným, skutečně historickým vítězstvím. Byla výsledkem hrdinství miliónů spojeneckých vojáků zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu, Spojených států amerických, Velké Británie a mnoha dalších. Ti, v této nemilosrdné a kruté době, neriskovali své životy za poválečné plány sovětského komunistického diktátora. Bojovali proti jasně definovanému nepříteli, který představoval nesmírnou hrozbu pro tehdejší svět, pro další existenci celých národů v Evropě a v neposlední řadě i pro budoucnost národa našeho. Bojovali proti nepříteli, který se dopouštěl těch nejstrašnějších zločinů. Na oběti a na hrdinství desetitisíců či statisíců prostých vojáků je proto třeba vzpomínat s vděčností a úctou. I oni, stejně jako ti, kteří je tady tehdy s takovým nadšením jako osvoboditele vítali, věřili ve šťastnou budoucnost a v lepší život budoucích generací. Za tyto cíle byli ochotni obětovat své životy.

Pamětníků oněch hrozných dob ubývá. Období, na něž dnes vzpomínáme, se mnohým jeví jako éra nepochopitelné krutosti, jako éra, v níž oběti a viníci začínají splývat a od níž bychom už navždy chtěli být odpoutáni. Na to si ale musíme dát dobrý pozor.

Nesmíme se na minulost začít dívat ahistoricky. Nesmíme zapomínat na pořadí věcí, na vztah příčin a následků. K tragickému období války a k období těsně po ní nesmíme přistupovat zdánlivě humanisticky neutrálně – tedy z pohledu jakési symetrie utrpení. Lidé, kteří dnes s těmito koncepty přicházejí, od nás vyžadují stále nová a nová, jakoby smiřovací gesta, která ale de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň či je leckdy dokonce i zaměňují.

Přesto věřím, že je pozornost, která je v letošním roce u nás i v celé Evropě věnována šedesátému výročí ukončení 2. světové války, nadějí, že si lidé uvědomují, že historie měněna, přepisována a napravována být nesmí, že ji musíme – se vší pokorou vůči ní – co nejlépe poznat a že z tohoto poznání musíme pro naše dnešní činy vyvodit tolik potřebné poučení. Jedině tak si můžeme zajistit dobrou budoucnost.

Václav Klaus, Ostrava, 30. 4. 2005
www.klaus.cz