Charismatický Klaus či nezkušený Švejnar?
Autor: Filip Vurm | Publikováno: 04.02.2008 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
V tuto chvíli naše politická scéna stojí před výše zmiňovaným dilematem. Co je lepší? Zvolit charismatického, silného a zkušeného kandidáta s názory občas vyvolávajícími kontroverzi? Nebo zvolit člověka bez větších zkušeností na politickém kolbišti, který si musí „vylepšovat životopis“ a který žije navíc větší část svého života v cizině a má ve znalostech o zemi, v níž kandiduje, zásadní nedostatky?

Česká republika stojí již počtvrté ve své krátké historii před volbou hlavy státu. V letech 1993 a 1998 byl bez větších komplikací zvolen Václav Havel, neboť na jeho osobě se dokázala shodnout většina politického spektra, protože si získal uznání jako dramatik, byl disident v období normalizace, aktivně se podílel na průběhu sametové revoluce v r. 1989 a byl dobře známý i v zahraničí. V Havlův prospěch mluvil i fakt, že nebyl členem žádné politické strany, která se konstituovala v polistopadovém období. To bylo zárukou pokud ne nadstranickosti, tak alespoň nestranickosti.

 Tento politický konsenzus však již při volbě Havlova nástupce neexistoval. Jednalo se tehdy o zdlouhavý proces, který nebyl prost dramatických zápletek, a který vyvolal u mnohých pocit nedůstojného kupčení s hlasy.  Zcela jistě to byl předobraz budoucích prezidentských voleb. Poprvé se zde objevilo určité dilema. Pokud je navrhován silný a charismatický kandidát, jedná se s téměř stoprocentní jistotou o zkušeného politika. Ten musí být už z povahy našeho politického systému spjat s nějakou konkrétní politickou stranou. Nesplňuje tedy kritétium nadstranickosti, které se u českým prezidentů očekává.

 V případě, že je však navrhován kandidát-nestraník, pak jde o osobnost pocházející z prostření vně politické scény. Zpravidla mu chybí zkušenost a ti, kdo předkládají jeho kandidaturu doufají, že bude v úřadě působit co nejméně „rušivě“. Naposledy zvítězila první varianta v osobě Václava Klause. Ten byl ministrem financí, premiérem, předsedou poslanecké sněmovny a nadto i zakladatel dominantní pravicové formace ODS.

 Počet hlasů, který obdržel však svědčí o tom, že získal podporu napříč celým politickým spektrem. Bylo to za situace, kdy politická strana k níž patřil, byla v opozici a nedisponovala nejsilnější frakcí v parlamentu. Následující období „české kohabitace“ nepotvrdilo obavy z toho, že nový prezident republiky bude nejvíce protěžovat stranu, ze které vzešel. Klaus měl podobně jako Havel vždy vyhraněné názory a nikdy se nebál prezentovat je doma i v zahraničí. Dělal to i za cenu, že některé jeho představy byly nepopulární a vyvolaly ostré reakce.  U české veřejnosti se těšil po celou dobu svého mandátu stabilní oblibě, jak to dokazuje celá řada průzkumů veřejného mínění. Tato obliba dalece přesahovala procento voličů ODS.

 V našem parlamentním systému to však není lid, nýbrž jeho zástupci, kdo volí prezidenta. Klausův protikandidát Jan Švejnar podporovaný zelenými a socialisty strávil většinu svého života v USA a vedle českého má i americké občanství. Vůči Klausovi se snaží vymezit tím, že se považuje za více „proevropského“, v sociálních a ekonomických otázkách je bližší chápání levice, v lidskoprávních otázkách je levicově liberální, což se projevuje kupříkladu v jeho podpoře adopce dětí homosexuály.

  Za Klausovu kandidaturu se zatím postavila ODS se silným zastoupením v obou komorách, několik nezávislých v senátu a nejnověji i křesťanští demokraté. Lidovci si jsou se Švejnarem podobní v pohledu na EU, ovšem jako strana mající hájit křesťanské hodnoty se rozcházejí s jeho pohledem na etické otázky. Komunisté jsou k současné EU více kritičtí, avšak sociální akcent a proklamovaná snaha Jana Švejnara plně je integrovat do politického systému, může ovlivnit jejich preference. Volba však bude tajná a dopředu nelze s určitostí říci, kdo je jejich jasný favorit.

 V tuto chvíli naše politická scéna stojí před výše zmiňovaným dilematem. Co je lepší? Zvolit charismatického, silného a zkušeného kandidáta s názory občas vyvolávajícími kontroverzi? Nebo zvolit člověka bez větších zkušeností na politickém kolbišti, který si musí „vylepšovat životopis“ a který žije navíc větší část svého života v cizině a má ve znalostech o zemi, v níž kandiduje, zásadní nedostatky?    

 

Filip Vurm

Autor je historik