Znečištěné prameny evropanství
Autor: Jan Zahradil | Publikováno: 08.05.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Britský historik John Laughland v knize Znečištěný pramen konstatuje: "Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují ,určité spojitostí'." Stejně tak bývalá britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová ve své poslední knize Statecraft říká: "Nacisté hovořili řečí, která nám může strašlivě připomínat dnešní eurofederalisty."

Evropská unie je vydávána za nezbytnou reakci na příčiny válečných konfliktů 20. století. Za jedinou a konečnou odpověď na tyto hrůzy a za jedinou záruku míru, stability a demokracie na kontinentě. Je to ale tak jednoduché ? Nemají některá teoretická východiska evropské integrace blízko k předválečným koncepcím velkoprostorové "nové" Evropy?

Britský historik John Laughland v knize Znečištěný pramen konstatuje: "Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují ,určité spojitostí'." Stejně tak bývalá britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová ve své poslední knize Statecraft říká: "Nacisté hovořili řečí, která nám může strašlivě připomínat dnešní eurofederalisty."

Samozřejmě to neznamená, že chceme pokládat všechny dnešní zastánce evropské jednoty za totalitáře či protofašisty. Jejich zdánlivě samozřejmá tvrzení je však třeba nanejvýš bedlivě zkoumat právě ve světle historických zkušeností Evropy. Jedním z největších omylů je údajná nutnost potírat blíže nedefinovaný "nacionalismus" ve prospěch vyšší hodnoty - "evropanství". Za touto teorií stojí představa, že veškeré konflikty v Evropě měly svůj kořen v "nacionalismu" a jeho nositeli - národním státu. Ponechme teď stranou fakt, že to byly právě národní revoluce 19. století, které se ve jménu demokracie, liberalismu a tržního hospodářství postavily proti autoritářským nadnárodním říším. Je na druhou stranu nepopiratelné, že etnicky vymezený, agresivní a xenofobní nacionalismus přinesl Evropě mnoho zla. Ale žádný takový nacionalismus dnes v Evropě široko daleko není vidět, pominemeli marginální extremistické politické síly. Tak proti čemu se tu vlastně bojuje?

Pozoruhodné je, že tyto názory proudí hlavně z německého politického prostředí, kde jsou hluboce zakotveny. Naše žurnalistika a politologie je pak nekriticky papouškuje, aniž by se nad nimi hlouběji zamyslela a připustila, že německá historická zkušenost (a tedy i z ní vyplývající závěry) je prostě jiná než naše. V EU nyní běžný, předtím jen opatrně vyslovovaný názor, že Evropa se má stát jediným státním útvarem, jenž se má soupeřivě prosazovat zejména proti USA, vznikl jako vůdčí strategicko-politické stanovisko německého státu již před první světovou válkou. Tento "euronacionalismus" se tak stal konkrétním výrazem expanzivního úsilí Německa fakticky ovládnout Evropu. Není pochyb o tom, že - byť v přetavené formě a podložena rasistickou teorií - se tato doktrína stala základem i k hitlerovské agresi.

Samozřejmě, poválečné Německo prošlo očistou, katarzí a demokratizací. To nikdo soudný nezpochybňuje.

Nicméně sjednocení Německa po pádu komunismu geopoliticky obnovilo jeho někdejší centrální velmocenské postavení v Evropě a také pokušení německého "euronacionalismu", zejména prostřednictvím evropské integrační politiky. Jeho nejnovější definici můžeme najít u osob ze zdánlivě velmi rozdílných německých politických formací. Tak například koncem roku 2004 řekl německý sociálnědemokratický poslanec Evropského parlamentu Martin Schulz: "Rozhodující otázkou je, zda se německá zahraniční politika stane základem evropské zahraniční politiky." Bývalý zahraničněpolitický mluvčí CDU Lamers popsal již v roce 1994 tzv. "tvrdé jádro" EU s centrální rolí Německa. Ty, kteří s ním nesouhlasili, Lamers označil za "nacionální ideology" a koncepci státní suverenity nazval "iluzí". Není pochyb, že tato zahraničněpolitická doktrína Německa v posledních letech prochází mohutnou renesancí, která je spojena se snahou Německa definitivně ze sebe setřást zátěž historické viny za nacismus a II. světovou válku.

Nejde o to, strašit se Německem. Ani jinou evropskou zemí či evropskou integrací. Pro Německo a zmíněné emancipační snahy dokonce můžeme mít určité pochopení. Jde ale o to, abychom se - možná v dobré víře - nenechali zmýlit těmi modely evropského uspořádání, které se v minulosti neosvědčily. To by byla škoda a znamenalo by to, že jsme se z předválečné, válečné ani poválečné historie nepoučili.

Ing. Jan Zahradil, stínový ministr zahraničních věcí, předseda europoslaneckého klubu ODS, vedoucí české národní delegace v EPP-ED

Lidové noviny, 03.05.2005