Braňme svobodu
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 09.05.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Nesmířeni bohužel zůstávají hlavně ti, kterým činí potíže smířit se se svou tehdejší rolí a se svou tehdejší porážkou. To ale není cestou vpřed. Smiřme se proto s válečnou tragédií, s pokorou se zamýšlejme nad jejími příčinami a důsledky a vyvoďme z toho jediné – nikdy nedopustit jejich opakování.

Projev prezidenta republiky Václava Klause na slavnostním shromáždění k 60. výročí ukončení II. světové války

Vážené dámy, vážení pánové, vážení vzácní hosté,

sešli jsme se dnes večer na Pražském hradě, abychom si připomněli mimořádný historický okamžik. Abychom si připomněli, že před šedesáti lety skončila druhá světová válka a spolu s ní i okupace naší země.

Je známou historickou pravdou, že brutální nacistický útok na samotné základy lidské civilizace začal u nás a že to byla opět naše země, kde padly poslední výstřely regulérních německých armád. Obě tyto skutečnosti předznamenaly tragické osudy našich národů a našeho státu, a spolu s námi i mnoha dalších národů a států, na celé následující půlstoletí.

Osudný mnichovský diktát a následná okupace Československa, z jehož západní části se stal německý Protektorát Čech a Moravy, zásadně ovlivnily naše budoucí osudy. Nemalé zklamání nám také přineslo jednání našich tehdejších evropských spojenců, kteří se naivně domnívali, že obětováním nevelké středoevropské země uchrání své, daleko větší a silnější státy před vojenskou konfrontací s nacistickým Německem. Naši rodičové a prarodičové si také uvědomili chatrnost po první světové válce vzniklého Československa.

Éra okupace a protektorátu vypověděla leccos i o nás samotných. Byly to roky hrdinství tisíců těch, kteří odešli bojovat na západní a východní frontu. Byly to roky hrdinství mnoha statečných a odhodlaných odbojářů, kteří se nesmířili se ztrátou státnosti a svobody své vlasti. Jsem moc rád, že někteří z nich tady dnes, po dlouhých šesti desetiletích, sedí mezi námi. Byly to roky hrozných osudů těch, kteří skončili v koncentračních táborech, ve věznicích a před popravčími četami okupantů. Na ty z nich, kteří se dnešní chvíle nedožili, chceme vzpomenout. Těm z nich, kteří se dnešní chvíle dožili, chceme poděkovat. Dnes večer tady, ale v těchto dnech i na mnoha dalších místech naší vlasti.

Byly to také roky zbabělosti, vzájemného zrazování a kolaborantského poklonkování před cizí mocí, která se některým zdála být neotřesitelnou a věčnou. I na tuto, méně vznešenou kapitolu našich dějin se musíme umět podívat kritickým pohledem, a musíme se o ní odvážit říkat i nepříjemně znějící pravdy.

Druhá světová válka byla obdobím tragickým, ale současně i heroickým. Byla okamžikem, v němž se svět – bez ohledu na tradiční antagonismy či ideologické rozdíly – dokázal spojit v úsilí porazit destruktivní síly nacismu, které ohrožovaly celou tehdejší civilizaci. Za to patří všem, kteří s tímto vědomím prolévali svou krev a pokládali své životy, naše vděčnost a naše dnešní vzpomínka. Úkolem dneška je bránit historickou pravdu, jasně pojmenovávat příčiny II. světové války, rozlišovat její viníky a oběti, zločiny, které se tehdy udály, nezakrývat. Jenom tak můžeme tuto tragédii pochopit, jenom tak z ní můžeme – pro sebe i pro generace budoucí – vyvodit potřebné poučení.

Dnes, po šedesáti letech, se už leckomu zdá, že o vině a jejích příčinách není třeba hovořit a že si dnešní svět a nová Evropa zaslouží jiný přístup. Válka se v této rozmazané optice začíná jevit jako tragický, nikým nezpůsobený soubor individuálního utrpení. Realita se začíná vytrácet, smrt oběti a viníka se dostává na stejnou úroveň. Začíná být možné obcházet otázku viny za rozpoutání válečných hrůz, pomíjet souvztažnost zločinu a trestu. Začíná být možné historii přepisovat.

V tom vidím jedno z dnešních velkých nebezpečí. To nepřispívá ani k nalezení společného pohledu na minulost, ani k definitivnímu smíření mezi bývalými protivníky. Nesmířeni bohužel zůstávají hlavně ti, kterým činí potíže smířit se se svou tehdejší rolí a se svou tehdejší porážkou. To ale není cestou vpřed. Smiřme se proto s válečnou tragédií, s pokorou se zamýšlejme nad jejími příčinami a důsledky a vyvoďme z toho jediné – nikdy nedopustit jejich opakování. Nové vztahy budujme ne se snahou historii změnit, ale s cílem vybudovat lepší a šťastnější budoucnost pro nás pro všechny.

Ukončení druhé světové války – jak dobře víme – problémy světa nevyřešilo. Jaltské dohody, kterými si vítězné velmoci rozdělily sféry vlivu, vedly k tomu, že již v prvních poválečných hodinách byl svět rozdělen znovu a že byl znovu připraven ke konfrontaci. V důsledku toho byly v naší části Evropy nastoleny komunistické režimy. Novou šanci dal našemu kontinentu teprve jejich pád v závěru osmdesátých let.

Ani dnes nežijeme v ideálním světě nezištné mezinárodní spolupráce, v ráji demokratických hodnot a pouze světlých zítřků. I současný svět se rozvíjí podle svých přirozených zájmů. Konec historie, který po pádu bipolárně rozděleného světa někteří začali vyhlašovat, nenastal. Díky tomu kolem sebe vidíme podobná nebezpečí, jakými byla ta, která svět uvrhla do druhé světové války. Nedejme jim novou šanci. Braňme to největší bohatství, jakého se nám – v naší, šťastnější části světa – dostalo, lidskou svobodu. Braňme ji každodenně. Jedině z ní vyrůstá opravdová prosperita, a to nejen ve smyslu materiálním, ale i duchovním. O minulosti a přítomnosti veďme vážný dialog. Dělejme to bez růžových brýlí někdejších vítězů, ale i bez zbytečných traumat někdejších poražených.

Před šedesáti roky skončily v Praze vojenské operace druhé světové války. Buďme optimisty. Buďme přesvědčeni, že obdobná výročí konce nějaké další, podobně strašlivé války oslavovat nebudeme muset. Nestačí v to však věřit. O občanskou svobodu a demokracii – jediné skutečné záruky naší mírové budoucnosti – musíme usilovat každý den.

Děkuji Vám za pozornost.

Václav Klaus, Španělský sál, Pražský hrad,7.5.2005

www.klaus.cz