Rozloučení s Evropskou unií
Autor: Tomáš Haas | Publikováno: 29.05.2008 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Pokud se Lisabonské smlouvě podaří vyhnout se osudu své rodičky, Smlouvy o Ústavě pro Evropu, a bude ratifikována, budeme se loučit s Evropskou unií. Nedomnívám se, že smlouvu „musíme podepsat.“ Pokud ano, pak je nejvyšší čas z Evropské unie vystoupit. Pokud se zeptáme proč musíme cokoliv přicházející z Bruselu pokorně přijmout, dozvíme se, že je to proto, abychom si uchovali svůj vliv, abychom se nestali potížisty. K čemu ten vliv potřebujeme, když musíme kývat na vše, abychom jej zase neztratili, nevím. Pochybuji, že to ví ti, kdo za nás v Bruselu tak pohotově a poslušně zvedají ruce.

Pokud se Lisabonské smlouvě podaří vyhnout se osudu své rodičky, Smlouvy o Ústavě pro Evropu, a bude ratifikována, budeme se loučit s Evropskou unií.

Unie měla dlouhou historii. Začala jako Smlouva o uhlí a oceli, pod jménem Evropské hospodářské společenství pomohla západní Evropě vybudovat silné a prosperující hospodářství a transformovat Evropu z válkou devastovaného a politickými a hospodářskými problémy zmítaného kontinentu na kontinent demokracie, stability a prosperity. Evopa se stala vedle jihovýchodní Asie a Severní Ameriky jedním ze tří hlavních center světové ekonomiky. To vše na kontinentě, jehož obyvatelé hovoří několika desítkami jazyků a žijí v regionech s rozdílnou kulturní a hospodářskou tradicí.

Z původních šesti signatářů Smlouvy o uhlí a později EHS se počet členských států rozrostl až po 27 zemí sdružených v dnešní Evropské unii.

Evropa dosáhla své nově nabyté síly díky tomu, co bylo charakteristické pro období jejího ekonomického růstu, díky odbourávání politických a byrokratických bariér, díky volnému obchodu a jednotnému trhu, který umožňoval dynamický vývoj hospodářství členských zemí.

Škoda, že se s touto Evropou musíme loučit.

Dnešní Evropa a její politicko-ekonomické základy jsou v dlouhodobé a prohlubující se krizi.

Její příčinou je to, že pozvolna opouštěla principy, ze kterých se zrodila. Evropská ekonomika zůstává pozadu za Amerikou a Asií a vzdálenost se prodlužuje. Byrokratické bariéry se dnes nebourají, naopak rostou zrychlujícím se tempem. Počet směrnic, nařízení a jiných povinných legálních aktů Unie, které dnes a denně dopadají na členské státy, dosahuje proporcí, které nemají precedentu. Politická a ekonomická stabilita je jen vzpomínkou. Evropští byrokraté dnes již Evropanům neslouží, ale vládnou.


Vládnou nám nejen v Bruselu, pomalu přebírají vládu i nad jednotlivými evropskými zeměmi. Brzy bude jedno, koho volíme do našeho parlamentu. Jak mají naši poslanci a senátoři hlasovat ve věcech projednávaných v našem parlamentu, je už dnes z velké části předem určeno - směrnice a Evropská nařízení musíme povinně plnit a implementovat je do naší legislativy. Podle bývalého německého presidenta Romana Herzoga a předsedy Ústavního soudu Spolkové republiky má dnes 80 procent německé legislativy svůj původ v Bruselu. Kolik procent je to u nás nevím, ale bude to asi velmi podobné. A tento trend stále stoupá.

Rostoucí moc nikým nevolené evropské byrokracie byla důvodem pro svolání Laekenské konference, která měla najít řešení pro alarmující skutečnosti, pro to, jak se rozhodování v Unii vzdaluje od jejich občanů a pro plíživé přenášení pravomoci členských zemí do rukou evropských byrokratů. Konvent, který se poté (2003) sešel, měl nalézt cesty ke zvýšení demokracie, transparentnosti a efektivity v rozhodování Unie. Měl přeměnit závěry konference vyjádřené v Laekenské deklaraci do konkrétních reformních opatření.

Místo toho se Konvent rozhodl, že problém byrokracie bude napraven větší byrokracií a problémy integrace budou léčeny hlubší integrací. Problém plíživého přenosu pravomocí byl vyřešen tím, že mu Konvent dal legitimitu.

Produktem Konventu byl návrh Ústavy pro Evropu.

Návrh zkrachoval, občané jej ve dvou zemích zamítli referendem, v jedné proces pozastavil ústavní soud. Nastal čas k nové reflexi. Ta bohužel neproběhla, neproběhla ani veřejná diskuse, občané Evropy nebyli ani teď konsultováni. Evropská unie se rozhodla vzkřísit Ústavní smlouvu bez ohledu na to, jak bude akceptována občany evropských zemí, tentokrát bez “nebezpečných” referend a s na první pohled malými a zdánlivě nepříliš významnými modifikacemi (viz příloha).

Cituji z publikace Parlamentního Institutu “Lisabonská smlouva - co nového by měla přinést”:




Na první pohled kosmetické změny se po hlubším zkoumání ukáží být změnami zcela zásadní povahy vyjadřu­jícími posun v základních cílech evropské integrace.
Nezměněn ve srovnání s SU zůstal jen první cíl - podpora míru, svých hodnot a blahobytu svých obyvatel - za­střešující všechny ostatní cíle. Nejprve jsou vymezeny cíle v oblasti prostoru svobo­dy, bezpečnosti a práva. Následují cíle hospodářské, mezi nimiž zřetelně převažují cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými. Cíl spočívající ve .vyváže­ném hospodářském růstu" je korigován cílem .cenové stability", .vysoce konkuren­ceschopné hospodářství" má být zároveň hospodářstvím .sociálně tržním". Zatím­co prohlubování vnitřního trhu je odbyto konstatováním, že “Unie vytvoří vnitrní trh", následující cíle sociální a environmentální jsou vypočítávány dosti podrobně: plná zaměstnanost, společenský pokrok, vysoký stupeň ochrany a zvyšování kvality životního prostředí, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, sociální spravedl­nost a ochrana, rovnost mužů a žen, mezigenerační solidarita, ochrana práv dítěte.

Tento dojem umocňuje i vypuštění formulace o vnitřním trhu „s volnou a nenarušenou soutěží", které iniciovala Francie. Činnost Unie v oblasti hospodářské soutěže se bude opírat o .Protokol o vnitřním trhu a hospodářské soutěži", při­pojený ke Smlouvám. Protokol konstatuje, že vzhledem k tomu, že vnitřní trh za­hrnuje systém zajišťující, aby hospodářská soutěž nebyla narušována, může Unie přijmout v případě potřeby za tímto účelem opatření podle ustanovení Smluv.
Je patrné, že novou úpravou došlo k upozadění významu hospodářské soutěže pro vnitřní trh - a to nejen jejím odsunutím ze základních ustanovení o unijních cílech do doprovodných protokolů, ale i vypuštěním formulace o volné soutěži, která jde významově dál než soutěž nenarušena.




Smlouva o Evropské unii a o fungování Unie, nazývaná též “Reformní smlouva”, nebo “Lisabonská smlouva”, má být Českou republikou ratifikována během letošního roku. Podle vyjádření vlády ratifikována být musí.

Smlouva bude znamenat nejen rozsáhlý přenos dalších pravomocí do Bruselu, ale dá Evropské unii právo si další pravomoci z vlastní vůle kdykoliv převzít. Národní parlamenty ovšem nezaniknou, naopak, jejich role bude, jak nám říká Brusel, posílena. Budou rozhodovat o tom, zda slavíme Den žen, nebo Svátek matek a o tom, zda smíme či nesmíme plesknout nezvedeného potomka přes zadek. Pokud si ovšem i na tuto činnost nevzpomene komise evropských úředníků a k nám nepřijde nějaká nová evropská direktiva, či pokud i tato pravomoc nebude přenesena do rukou na vše myslících byrokratů v Bruselu.




Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii, Smlouvu o založení Evropského společenství a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Ruší se dosavadní struktura tří pilířů (Evrop­ská společenství, společná zahraniční a bezpečnostní politika, spolupráce v oblasti justice a vnitra) zavedená Maastrichtskou smlouvou.

Evropská unie je nástupkyní Společenství a jako takové jí je přiznána právní subjektivita.




Unie zjistila, že je v krizi. Místo aby krizi řešila, chce se rozpustit a znovu se vzkřísit, tentokrát ve formě jakéhosi kvazistátu, spolu se všemi nešvary a vadami, které ji do krize přivedly.

Vstoupili jsme do jiné organizace než je ta, která má touto smlouvou vzniknout. Nakonec proč ne, vede nás do ní politická strana, vedená svým vlastním usnesením, že nepřipustí další přenos pravomocí do rukou evropských byrokratů. Nedivíme se už ničemu.

Vstoupili jsme do ní referendem, dalo by se tedy očekávat, že do té nové vstoupíme podobným způsobem. Nemá se tak stát, teď se nás na náš názor nebude nikdo ptát.

Nedomnívám se, že smlouvu „musíme podepsat.“ Pokud ano, pak je nejvyšší čas z Evropské unie vystoupit.

Pokud se zeptáme proč musíme cokoliv přicházející z Bruselu pokorně přijmout, dozvíme se, že je to proto, abychom si uchovali svůj vliv, abychom se nestali potížisty. K čemu ten vliv potřebujeme, když musíme kývat na vše, abychom jej zase neztratili, nevím. Pochybuji, že to ví ti, kdo za nás v Bruselu tak pohotově a poslušně zvedají ruce.

Co jsme podpisem smlouvy získali? Pamatuje se ještě někdo? Já si vzpomínám, že jsme získali právo na požadavek, aby se ta či ona pravomoc na Brusel přenesená vrátila domů. Pokud s tím bude souhlasit Brusel. Musíme pro to získat většinu členů Unie, pak poslat supliku do Bruselu a pak už jen čekat, až nám bruselští úředníci pošlou vysvětlení proč to nejde. Mimochodem, Unie měla vždy právo vrátit své pravomoci zpět členským státům. Nikdy je ovšem nepoužila.

Co ztrácíme, je důvěra ve vyjednavače, kteří za nás smlouvu podepsali a kteří se zázrakem změnili z odpůrců smlouvy v její obhájce.

Obě smlouvy, Smlouva o Ústavě pro Evropu a Lisabonská smlouva se vzájemně liší jen v nepodstatných detailech, kromě jediné věci a tou je onon znatelný odklon od tradičních hodnot, principů, kterými se Unie řídila, díky kterým se Evropa povznesla z válečných trosek a změnila se z kontinentu zmítaného poválečným chaosem na kontinent prosperity a stability.

Právě proto nevidím ve smlouvě nic, co by opravňovalo naše vyjednavače k obratu o sto osmdesát stupňů.

Dnes již dávno nejde o spolupráci suverénních evropských států pro blahobyt jejich národů. Jde o vytvoření státu nového, státu bez demokratických institucí, státu řízeného úředníky, státu bez přímého spojení s jeho vlastními občany.