Podporují Američané opravdu euroústavu?
Autor: Jiří Zahrádka | Publikováno: 02.06.2005 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Americká vláda v druhém volebním období prezidenta Bushe sází na spojenectví s Evropou proti novým společným nepřátelům. Omezuje proto konfrontační tón a snaží se obnovit spojenecké vztahy s evropskými mocnostmi po roztržce kvůli válce v Iráku. Jak však dokazuje diskuse amerických činitelů, jsou jejich pro-unijní slova spíše účelovým a více diplomatickým aktem, než spontánní podporou.

Čtenář, který si přečetl článek Jany Hybáškové “Proč Američané podporují euroústavu” (HN, 26. 5. 2005) musel nabýt dojmu, že se celá Amerika modlí za přijetí nové unijní smlouvy. Zní to zvláštně. Josep Borrell, předseda Evropského parlamentu, nazval USA reprezentantem “síly bez zákona” a volal po navýšení vojenských kapacit EU. Nečtou za oceánem noviny? Neslyší antiamerikanismus Evropy? Skutečně chtějí posílení Německa a Francie, s kterými mají zvláště od války v Iráku poměrně složité vztahy? Nikoliv. Jana Hybášková jen poněkud zdůraznila pro-euroústavní hlasy v USA. Není se co divit. Zúčastnila se konference, kterou ve Washingtonu k tématu euroústavy pořádala Německem financovaná nadace “The German Marshall Fund of the United States”. Tam mohla opravdu získat pocit, že největší starostí Ameriky je evropsko-unijní ústava.

Kritici na místech nejvyšších

Diskuse v USA na téma euroústavy není tak intenzívní. Američané vnímají Evropu ryze pragmaticky – tedy především jako obchodního partnera. Přijde-li řeč na euroústavní smlouvu, objevují se velmi kritická hodnocení. Například z prestižní nadace Heritage Foundation zaznělo v souvislosti s ústavou, že “ti, kdo si přejí zachovat možnost Ameriky budovat koalice, musejí usilovně oponovat snahám posílit společnou zahraniční politiku EU.” Američané připomínají spojenectví s Brity a rizika, kterým by vzájemná podpora mezi těmito dvěma národy mohla čelit v případě fungování jednotné zahraniční politiky EU. Uvádí také, že “uměle sjednocená evropská zahraniční politika… by byla noční můrou pro plány Washingtonu na budování dobrovolných koalic, které by se staly nemožnými.”

Ministr obrany Donald Rumsfeld jednoznačně odmítl podpořit další politickou integraci v Evropě. ALEC, asociace amerických státních zákonodárců, dokonce nabídla podporu těm svým evropským kolegům, kteří budou veřejně oponovat Evropské ústavě.

Proč USA podporují jednotnou Evropu

Slova prezidenta Bushe při jeho únorové návštěvě v Bruselu byla diplomatičtější a nabídla přesnější vhled do pro-evropštějších postojů části americké administrativy: “Amerika podporuje evropskou demokratickou jednotu… Amerika podporuje silnou Evropu, protože potřebujeme silného partnera v těžké práci šíření svobody ve světě.” Že to zní dostatečně pro-euroústavně? Snad. Jenže v roce 2003 tentýž prezident Bush povzbuzoval britského premiéra k opozici vůči vytváření evropského “superstátu.” Sám také rád vypočítával každý jednotlivý evropský stát, který se připojil k Američanům ve válce v Iráku.

Taktéž americký velvyslanec při NATO podpořil evropskou vojenskou emancipaci, ale odmítl snahy vytvářet paralelní, na NATO nezávislé vojenské eurostruktury. Jenže přesně to se nyní v EU děje. Proto se nelze divit slovům amerického právníka Jeffreyho L. Cimbala v časopise Foreign Affairs: “…NATO čelí hrozbě odzevnitř – ze samotné Evropy. Navržená euroústava ukazuje, že nová Evropa chce vyrovnat - spíše než doplnit - americkou sílu.”

Úloha NATO

Jana Hybášková píše o klesající váze NATO. To je částečně přirozený vývoj, protože dřívější hlavní důvod jeho existence – sovětská hrozba – již pominula. Jenže se vynořila rizika nová a NATO, jako obranná organizace, svou roli plní. Jeho klesající význam je tak možná spíše optickým klamem – viditelnější jsou nyní vojenské operace za hranicemi členských států NATO. Je logické, že v tom Severoantlantická organizace nemusí hrát hlavní roli – především proto, že jde o organizaci ustavenou k obraně území členských států, nikoli k válkám mimo jejich teritorium.

Americká vláda v druhém volebním období prezidenta Bushe sází na spojenectví s Evropou proti novým společným nepřátelům. Omezuje proto konfrontační tón a snaží se obnovit spojenecké vztahy s evropskými mocnostmi po roztržce kvůli válce v Iráku. Jak však dokazuje diskuse amerických činitelů, jsou jejich pro-unijní slova spíše účelovým a více diplomatickým aktem, než spontánní podporou.