O právu na diskriminaci
Autor: Josef Šíma | Publikováno: 16.06.2008 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
V České republice jsme byli svědky, jak majitelům diskoték či divadel bylo vyhrožováno soudem, neboť nechtěli do svých zařízení vpustit vojáky v "maskáčích" (vycházkových uniformách armády České republiky) nebo cikánskou frekventantku jazykového kurzu či nechtěli obsloužit významného politika, který se svými hrubými urážkami podnikatelského stavu vyřadil z okruhu vítaných hostů i v restauraci nižší cenové skupiny. Část lidí, kteří nemají žádné problémy přiznat majiteli domu právo vypít si čaj se svými přáteli, by mu upřeli právo vykouřit si cigaretu marihuany nebo zazpívat si písně o jedinečných schopnostech bílé rasy.

Již jsme si zvykli na to, že stát používá svých soudů a své policie k tomu, aby trestal soukromé podnikatele za jejich schopnosti, pracovitost a vynalézavost a odebíral jim pravidelně formou daní významnou část jejich běžného výdělku, který získali tím, že posloužili ostatním lidem, či majetku, který díky svým podnikatelským úspěchům nashromáždili. Ani to ale třídě státních posluhovačů nestačí. Přestože by mohli spokojeně žít z peněz, které pod pohrůžkou násilí odebrali lidem živícím se na rozdíl od nich poctivou prací, a nechat soukromý sektor vzkvétat, stále častěji jsme svědky toho, že tito lidé zakazují soukromým podnikatelům rozhodovat o tom, jak se svým majetkem naloží. Jedním ze způsobů tohoto dirigismu je schvalování zákonů, které - v duchu tzv. lidských práv - zakazují podnikatelům provádět diskriminaci, tzn. rozhodovat o tom, koho na svůj majetek (do své restaurace, obchodu či bazénu) vpustí a koho nikoli.

V České republice jsme byli svědky, jak majitelům diskoték či divadel bylo vyhrožováno soudem, neboť nechtěli do svých zařízení vpustit vojáky v "maskáčích" (vycházkových uniformách armády České republiky) nebo cikánskou frekventantku jazykového kurzu či nechtěli obsloužit významného politika, který se svými hrubými urážkami podnikatelského stavu vyřadil z okruhu vítaných hostů i v restauraci nižší cenové skupiny. Politici vydávají stále další a další peníze na nová úřednická místa a na vytváření sítě státem placených udavačů, kteří obcházejí restaurace a jiná zařízení, zjišťují, zda majitelé těchto zařízení neberou zřetel na barvu pleti svých hostů nebo jejich náboženské či politické přesvědčení. Parlament neustále schvaluje nové zákony, kterými "upravuje pravidla hry pro podnikatele", a nařizuje jim, jaký podíl tělesně postižených různého stupně musí zaměstnávat. Neučiní-li tak, jsou penalizováni. Celá tato diskuse samozřejmě není o tom, že by lidé obecně neměli zaměstnávat tělesně či jinak postižené, že by se neměli stýkat s cikány či politiky nebo že by měli vojákům ještě ztěžovat situaci, do které je stát uvrhl, když jim sebral právo rozhodovat po dobu jednoho roku o svém životě. Slyšíme-li ovšem dnes a denně z úst slovutných humanistů, kteří trpěli léta v komunistických žalářích, že ten či onen počestný člověk je zločinec, neboť někoho nevpustil do své restaurace nebo se s někým nechce stýkat, a tím porušuje práva jiných, je třeba hledat odpověď na otázku, jaká práva člověk má a jak se může v souladu s právem chovat. (Subtilnější diskusi na téma vztahu lidských práv a majetkových práv najdete v článku Murrayho Rothbarda.)

Je zřejmé, že to, co člověk dělá, závisí na tom, nachází-li se na svém majetku, nebo na majetku někoho druhého. Snad nikdo nebude zpochybňovat, že je věcí každého majitele domu, jestli pozve své přátele, aby spolu vypili šálek čaje. (V této souvislosti je nutné poznamenat, že část lidí, kteří nemají žádné problémy přiznat majiteli domu právo vypít si čaj se svými přáteli, by mu upřeli právo vykouřit si cigaretu marihuany nebo zazpívat si písně o jedinečných schopnostech bílé rasy.) Nikomu nepřijde divné, že si zve své přátele, a nikoli své nepřátele, lidi, kteří jsou mu sympatičtí, a nikoli lidi, od nichž se obává nějakého nemilého překvapení, i když někdo jiný může považovat jeho výběr za zcela mylný a obavy za zcela nepodložené. Jednou je to rozhodnutí majitele domu a jediné, co s tím kdo může dělat, je to, že je-li pozván, může odmítnout. Přinesou-li přátelé majitele květiny jeho manželce, na nedotknutelnosti práva majitele rozhodovat, koho pozve příště, to nic nemění. Zřídí-li majitel domu speciální místnost, kde se čaj bude pít, a tam bude zvát své přátele, opět se s jeho právy nic převratného neděje. On je tím, kdo rozhoduje o tom, kdo je vítán a kdo nikoli. Je ale možné, že majitel domu po čase zjistí, že jeho čajová místnost zeje po většinu týdne prázdnotou, a tak čas od času pozve i známé svých známých, kteří již nenosí pouhé květiny jeho paní, ale do kasičky u vchodu vždy vhodí pár mincí, podle toho kolik čaje a čajových oplatek zkonzumovali. (Pozor, zde by asi začaly nastávat problémy s živnostenským a finančním úřadem!) Zároveň upozorní své přátele, že si nepřeje, aby do jeho domu chodili komunisté, kteří již jednou znárodnili majetek jeho otce, a že bude tedy dbát na to, aby se lidé této orientace jeho domu obloukem vyhýbali. (Žádný člověk by se asi tomuto rozhodnutí nedivil a i kdyby... Majitel domu je ve svém domě pánem.) Po čase si majitel uvědomí, že jeho syn, který právě dokončil školu, nemůže kvůli (vládou) stále zvyšované minimální mzdě najít práci, a že práce v rodinné čajovně by jej mohla lépe připravit na život než vystávání front na úřadu práce. Majitel domu ví, že není výjimkou, že nezaměstnanost této části populace dosahuje v EU, proslulé svým (proti)sociálním zákonodárstvím, i více než 30 procent, a že stále větší podíl mladých lidí sní o dobře placeném místě povalujícího se státního úředníka, který parazituje na chátrajícím soukromém sektoru. Tuto budoucnost si pro svého syna nepřeje, a chce jej proto seznámit s ctnostmi práce drobného podnikatele. Oznámí tedy svým přátelům a známým, že čajové sedánky se již nekonají pouze v úterý a ve čtvrtek večer, ale že je otevřeno po celý týden, že jeho syn bude vykonávat činnost, kterou dělal dříve on sám, a požádá je, aby o možnosti přijít na čaj informovali lidi ze svého okolí. Že mohou přijít všichni, co si chtějí užít příjemného posezení a dobrého čaje, kromě aktivních komunistů, kteří by se dle jeho názoru poté, co by získali moc, rychle rozpomenuli na své revoluční tradice. Namátkou tedy občas vyzve příchozí, aby se při vstupu zapsali do knihy hostů, a jména porovná se svou databází "nežádoucích" osob, kterou získá od lidí z okolí, využitím Cibulkových seznamů či jiným způsobem. On je majitel a stále má právo rozhodovat o tom, kdo navštíví čajovnu v jeho domě. Využitím synovy pomoci se nestala čajovna jakýmsi veřejným vlastnictvím. Je to stále jeho stará dobrá čajovna, kde jako majitel může, tak jako v předchozích letech, rozhodovat o tom, kdo využije jeho pohostinnosti. Žádný "koordinátor pro rovné zacházení s komunisty požadujícími služby druhých lidí" nemá sebemenší právo vyhrožovat majiteli této čajovny tím, že zavolá své přátele z "jednotky pro boj za rovná práva", kteří jsou samozřejmě placeni z daní, aby nastolili "pořádek" a zajistili tolik potřebné "stabilní prostředí". Diskriminace kohokoli je zřejmou součástí práva na majetek každého vlastníka.

Je zcela zjevné, že čím větší diskriminaci bude majitel čajovny provádět, tím více bude pravděpodobně omezen okruh jeho zákazníků, a tím nižší budou patrně jeho tržby. I když samozřejmě není vyloučeno, že právě jistý stupeň diskriminace povede k nárůstu zákazníků, neboť je možné, že spousta lidí uvítá pobyt v prostředí, kde je možné u čaje nerušeně pohovořit s lidmi, kteří se aktivně neúčastnili podpory komunistického systému. Stupeň diskriminace se tedy stane dalším rysem, který bude moci vytvářet konkurenční výhodu daného podnikatele. Lidé totiž jsou ovlivněni jistými kulturními faktory a ne každý člověk v každém okamžiku vyhledává společnost některých lidí jiné rasy, náboženského či politického přesvědčení, věku, délky vlasů, sexuální orientace nebo čehokoli jiného. Opět: jediné právo, které je v této situaci relevantní, je právo majitele čajovny (či jiného majetku) určit podmínky pro využívání toho, co patří pouze jemu a nikomu jinému.

Ukázal jsem, že v průběhu vzniku malé rodinné firmy - čajovny - nedochází nikde k oslabení práva na majetek, a že tedy firma nepřechází nijakým způsobem do sféry jakéhosi veřejného vlastnictví, které by oslabovalo právo majitele rozhodovat o využití svého majetku. Tento přechod nenalezneme ani tehdy, začne-li syn majitele čajovny prosperovat (např. kvůli vhodně zvolené míře diskriminace), a otec proto za vydělané peníze koupí několik dalších nemovitostí v okolí, kde vybuduje další čajovny, a vytvoří tak síť čajoven, do kterých nemají povolen vstup nejen ti, kteří okrádali lidi v minulosti, ale například ani ti, kdo tak činí dnes, a zaměstná v nich synovy bývalé spolužáky, kteří již také pochopili, že se zaměstnání od úřadu práce asi nedočkají. I na takto velikém majetku stále platí právo majitele rozhodovat o tom, koho na svůj majetek vpustí. Nyní má již ovšem význam položit si otázku, kdo bude přijat do pracovního poměru v nově vznikající sítí čajoven. Majitel se rozhodl v našem případě pro bývalé spolužáky svého syna, čímž diskriminoval všechny ostatní, kteří by tuto práci také rádi přijali. Koneckonců i v případě první volby, když otec vybíral svého syna, diskriminoval ostatní. Diskriminaci totiž provádíme neustále a není na tom nic, co by se příčilo dobrým mravům. Diskriminace je jen druhou stranou každé svobodné volby. To, že toto slovo potkal osud mnoha jiných slov a většina lidí jej vnímá jako něco negativního, je jen dalším důvodem, proč se snažit vysvětlit jeho podstatu a "rehabilitovat" jej.

Musíme se opět ptát, existuje-li nějaké jiné, "vyšší" právo, než je právo majitele domu, vybrat si pomocnici v domácnosti, právo majitele malé čajovny vybrat si obsluhující personál nebo právo majitele velké firmy vybrat si své zaměstnance. Odpověď samozřejmě zní, že nikoli. Kdo jiný než člověk, který danou věc koupil či svou prací vytvořil, by měl mít právo rozhodovat o tom, koho si vybere, aby mu v jeho aktivitách dále pomáhal? S tím jak se Česká republika blíží vstupu do EU, dochází i u nás k dalšímu oslabování vlastnických práv a pošlapávání lidských práv v pravém smyslu slova. Co je to za lidi, kteří si osobují přikazovat majiteli firmy, že si nemůže dát inzerát do novin a nabídnout (!) práci člověku, který má jisté vlastnosti: je mladý, je to muž a měří více než 180 cm nebo je běloch, muslim a hovoří dánsky nebo je holohlavý, nebyl ve vězení za vraždu a hraje na basovou kytaru nebo je to vdaná žena, která má děti starší než 10 let a nikdy nepracovala ve státní správě atd. Je na diskriminaci, tj. výběru pouze některých zaměstnanců s určitými vlastnostmi či rysy, něco, co by se příčilo právu? Bohužel státem placení tzv. ochránci lidských práv takový způsob výběru již v mnoha případech staví mimo zákon (co to musí být za zákon?!), a to jsme pouze na začátku tohoto decivilizačního procesu, který se k nám z EU a USA šíří. Zajímavé je například, že na zjišťování bezúhonnosti člověka se pohlíží jako na cosi samozřejmého, ale ptát se na politickou příslušnost je považováno za nemístné či dokonce protiprávní. Mírumilovnému pěstiteli marihuany tak stát dává nálepku zločince, zatímco komunistický propagátor znárodňování je chráněn před odhalením.

Opět platí, že každá diskriminace něco přináší a něco stojí. Je možné, že homogenní pracovní tým vytvoří něco jako společnost důvěry a přinese majiteli značný prospěch, neboť ten nebude potřebovat věnovat tolik prostředků na kontrolu práce svého týmu. Je ale také možné, že některá diskriminační opatření vytvoří takovou situaci, která majiteli finančně uškodí. Zaměstnanci, které si vyhlédne, budou požadovat příliš vysoké mzdy, což by zaměstnanci, které majitel vyloučil z výběru, nečinili, a dojde tak k vytvoření ohromné konkurenční výhody pro jeho konkurenty, kteří tuto diskriminaci neprovádějí; nebo některá kritéria diskriminace vyvolají pobouření veřejnosti, která má v rukou jeden mocný nástroj "boje" proti chování podnikatelů, jež neschvaluje: bojkot. Každý podnikatel se totiž musí ucházet o přízeň zákazníků. Všichni pracující lidé (kromě vlády a státního aparátu) totiž získávají peníze tím, že nabízejí druhým lidem zboží a služby, které tito spotřebitelé shledávají užitečnými a za něž dobrovolně platí. Bojkot nějakého obchodníka či podnikatele neporušuje žádná vlastnická práva. Je pouze prostředkem vyjádření názoru lidí a představuje jeden z možných způsobů fungování skutečné občanské společnosti. Nejde tedy o zneužití moci státu k boji s úspěšnějšími konkurenty (což je případ tzv. antimonopolního zákonodárství nebo tzv. ochrany vnitřního trhu), ale skutečný projev názoru lidí na vhodnost metod používaných majitelem v jeho podnikání.

Poté co jsem ukázal, že diskriminace patří k právu na majetek každého člověka, poukáži na to, že subjektem, který nejvíce využívá diskriminace, a to nejen (oprávněné) diskriminace vztažené k vlastnímu majetku, ale především naprosto nelegitimní diskriminace dotýkající se majetku ostatních vlastníků, je stát. Stát nejenže provádí diskriminaci zaměstnanců podle jejich schopnosti výdělku, neboť neumožňuje (zakazuje!) dobrovolně uzavřít pracovní smlouvu za cenu nižší, než je státem stanovené minimum, přestože by zaměstnavatelé rádi dobrovolně zaměstnali lidi, kteří by se spokojili s dohodnutou odměnou za svou práci (zákon o minimální mzdě), ale diskriminuje dokonce podle rasy či národnosti tím, že zakazuje uzavírat dobrovolné a z definice oboustranně výhodné kontrakty mezi soukromým zaměstnavatelem a uchazečem o práci, který má shodou okolností jinou barvu pasu, a to v případě, pokud náhodou existuje člověk té správné barvy pasu (či pleti), který má o danou práci zájem, ačkoli je ochoten pracovat pouze za mnohem vyšší cenu (ochrana domácího trhu práce). Stát se v čele se svým ministrem sociálních věcí (v případě ČR ministrem Špidlou, který je ukázkovým typem etatisty a společenského plánovače) většinou stává hlavním hlasatelem xenofóbních názorů, a je tak odstrašujícím příkladem instituce, která používá institucionalizovaného násilí proti svým občanům, kteří si zcela v souladu se svým právem na majetek vybírají své zaměstnance, své zákazníky či obecně lidi, s nimiž se chtějí stýkat; instituce, která sama - naprosto v rozporu s právem - porušuje práva vlastníků majetku a provádí zcela nelegitimní diskriminaci nepředstavitelného rozsahu. To vše je navíc doprovázeno vyostřenou rétorikou o nutnosti respektování základních lidských práv a vytvářením ozbrojených komand, která po ulicích českých měst pořádají hony například na ukrajinské dělníky, kteří se "provinili" tím, že ve snaze uživit svou rodinu nabízejí levněji své služby českým podnikatelům a spotřebitelům. Velitelé těchto komand pak večer v hlavních zprávách veřejnoprávní televize většinou pohovoří o tom, jaký význam mají lidská práva pro naši demokratickou společnost a jak je pro náš vstup do EU důležité znásobit výdaje státu na vytváření ještě většího množství ozbrojených komand proti nelegálním pracovníkům a ještě dokonaleji pracujících sítí udavačů a provokatérů, kteří dohlédnout na to, jestli někdo někdy ve své restauraci neodmítl obsloužit člověka hovořícího ukrajinsky.