Nechme euro být
Autor: Mojmír Hampl | Publikováno: 03.09.2008 | Rubrika: Ekonomika
Ilustrace
Srovnání ukazuje, že volání vývozců po pevném kursu koruny, který jim usnadní podnikání, je nesmysl. Není pravda, že při fixním kursu nemůže ekonomika ztrácet konkurenceschopnost, jak nás mnozí exportéři přesvědčují. Vzpomene si ještě někdo, jak kvůli dvoucifernému růstu mezd a cen ztrácela ekonomika konkurenceschopnost v letech 1996–97 při fixním kursu? I proto opakovaně říkám všem, kteří v době rychlého posilování okamžitě volají po euru, že to v dnešní české ekonomice není cestou kupředu. Ne, nezavádějme ještě euro, nezavádějme pevný kurs koruny k euru. Nechme korunu ještě plavat. S plovoucím kursem se nám nežije špatně.

Každý pohyb kursu české koruny, zejména jeho růst vůči dolaru či euru, dnes provázejí až hysterické komentáře volající po zavedení eura. V jejich záplavě se ale snadno utopí důležitý dlouhodobý pohled. A ten ukazuje, že kursový režim koruny je v pořádku a euro bychom zatím zavádět neměli.

Naše země má v prostoru střední a východní Evropy poměrně unikátní postavení, naprosto nejdéle totiž žije s režimem volně plovoucího kursu. V něm kurs měny arbitrárně "shora" neurčuje ani negarantuje žádná státní autorita a ohodnocení "ceny" české koruny je v každém okamžiku ponecháno tržním silám. Celé porevoluční období máme navíc poměrně symetricky rozděleno na časy s kursem pevně daným (do roku 1997), jehož varianty v bývalým komunistickém bloku převládají, a časy s kursem plovoucím (dodnes). Můžeme tedy na rozdíl od ostatních zemí snadno srovnávat.

V kostce to vypadá tak, že právě s volně plovoucím kursem jsme zažili časy vyššího hospodářského růstu, stabilnější vnější rovnováhy, vyšších objemů zahraničního obchodu, a zejména nižší inflace než u pevného kursu. Důvodů tohoto vývoje je samozřejmě více, jak mnozí správně namítnou. Přesto je nepochybné, že jedním z klíčových je též zvolený režim měnové politiky, tedy snaha centrální banky o tzv. přímé "cílování", tj. zajištění nízké inflace, a z něj nutně vyplývající volně plovoucí kurs.

Srovnání ukazuje, že volání vývozců po pevném kursu koruny, který jim usnadní podnikání, je nesmysl. Není pravda, že při fixním kursu nemůže ekonomika ztrácet konkurenceschopnost, jak nás mnozí exportéři přesvědčují. Vzpomene si ještě někdo, jak kvůli dvoucifernému růstu mezd a cen ztrácela ekonomika konkurenceschopnost v letech 1996–97 při fixním kursu?

Kursová historie v České republice též potvrzuje pravidlo, že v ekonomice dohánějící průměrnou úroveň Evropské unie nelze mít zároveň v jednom okamžiku tyto tři věci: vysoký růst, nízkou inflaci a fixní kurs. Vždy je nutné jedno z toho obětovat a všichni v okolí, kteří na rozdíl od Česka mají pevný kurs své měny, museli obětovat buď hospodářský růst, nebo nízkou inflaci. Například Slovinci, kterým náhle po zavedení eura (což je vlastně také zavedení fixního kursu) vylétla inflace na sedm procent z původních tří. A to přesto, že Slovinci letos nezažili žádné změny v nepřímých daních a poplatcích jako naše Česká republika.

Navíc praxe ukazuje, že tržně stanovený kurs může být bičem, který umravňuje hospodářskou politiku vlády a odměňuje ji za dobré "chování". Někdy odměňuje tolik, že se z odměny stává téměř trest, jak ukazuje posilován koruny vůči euru i dolaru v poslední době. Ale "výlety" kursu mimo udržitelné hodnoty jsou v dlouhodobém pohledu opravdu výjimečnými epizodami, nejsou pravidlem. To krátkodobý pohled neodhalí.

I proto opakovaně říkám všem, kteří v době rychlého posilování okamžitě volají po euru, že to v dnešní české ekonomice není cestou kupředu. Ne, nezavádějme ještě euro, nezavádějme pevný kurs koruny k euru. Nechme korunu ještě plavat. S plovoucím kursem se nám nežije špatně.

 

Autor je viceguvernérem ČNB

Reflex 35/08, 28.08.2008

www.cepin.cz