Projev prezidenta republiky k 60. výročí úmrtí Edvarda Beneše
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 04.09.2008 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Spolu s T.G. Masarykem byl spolutvůrcem moderní české státnosti. Byl to on, kdo Masarykově zahraničně-politické iniciativě směřující k rozbití Rakouska-Uherska a ke vzniku samostatného československého státu dokázal dát konkrétní politickou podobu a kdo ji na versailleské mírové konferenci diplomaticky prosadil. Jeho celoživotním tématem bylo úsilí o prosazení, obhájení a zajištění naší nezávislosti, suverenity a svobody. Zejména díky němu a jeho dílu dnes odevzdáváme Evropské unii významné součásti své státní suverenity jako nezpochybnitelná a respektovaná národní a státní entita. Především proto by měl Edvard Beneš zůstat v naší paměti jako velký státník, v jehož éře jsme alespoň dvě desetiletí byli skutečně nezávislou a suverénní zemí.

Vážení spoluobčané,

sešli jsme se 60 let od okamžiku, kdy zde, v Sezimově Ústí, zemřel druhý prezident Československé republiky Edvard Beneš. Sešli jsme se proto, abychom si připomněli osobnost, dílo a odkaz tohoto výjimečného politika, s jehož jménem jsou spojeny rozhodující chvíle našich dějin XX. století. Jeho život a skutky v sobě symbolizují jak úspěchy, tak i tragiku naší země v tomto období. Právě proto je předmětem tak rozsáhlých a vášnivých polemik u nás i v zahraničí. I my k tomu musíme umět říci své.

Spolu s T.G. Masarykem byl spolutvůrcem moderní české státnosti. Byl to on, kdo Masarykově zahraničně-politické iniciativě směřující k rozbití Rakouska-Uherska a ke vzniku samostatného československého státu dokázal dát konkrétní politickou podobu a kdo ji na versailleské mírové konferenci diplomaticky prosadil.

Včas také vystihl obavu tehdejších vítězů, především Francie, z opětovného obnovení německé hrozby. Věděl, že bude naše samostatnost, která vznikla proti vůli poraženého Německa i českých Němců, dříve či později čelit stejnému nebezpečí. Snažil se proto využít toho, že Francie začala hledat nové spojence a naši novou republiku opřel o tuto zemi, ve které viděl pevnou garanci naší nezávislosti. Hodnotit tento záměr – se znalostí následného vývoje – je sice snadné, ale ne příliš férové.

Edvard Beneš, tento zkušený a uznávaný diplomat, tato respektovaná osobnost meziválečné evropské politiky, spoluzakladatel a později předseda Společnosti národů, Masarykův nejbližší spolupracovník, dlouholetý ministr zahraničí a krátce i premiér se v roce 1935 právem stal Masarykovým nástupcem i na postu prezidenta republiky.

Jeho celoživotním tématem bylo úsilí o prosazení, obhájení a zajištění naší nezávislosti, suverenity a svobody. Prezidentem se stal v době, která se proti éře jeho poválečných úspěchů zásadně proměnila. Této změny si byl vědom, ale účinnou cestu, co proti tomu udělat, nenašel. Nebyl v tom sám, ač to tak bývá leckdy interpretováno. Západní velmoci postupně nahradily svou dřívější politiku zadržování Německa snahou o spolupráci s ním, což mělo pro budoucnost naší republiky osudné důsledky. Třicátá léta byla navíc obdobím nástupu totalitních sil, těžících z chaosu velké hospodářské krize. Edvard Beneš, demokratický politik staré školy, cílům, metodám a zájmům totalitních sil nerozuměl a těžko proti nim hledal vhodnou obranu.

Stejně jako politikové západoevropských demokracií, kteří nechápali a nedocenili cíle a ambice německého nacismu a v Mnichově mu odevzdali svého věrného československého spojence, i Edvard Beneš během války, během svého pobytu v Anglii a bohužel ani po válce nedocenil skutečné záměry sovětského komunismu. Ve snaze po odčinění Mnichova a v obavách z budoucího oživení německých ambicí se snažil předejít opakování konce třicátých let. To byla logika, která stála za odsunem sudetských Němců i za snahou o širší zajištění naší nezávislosti, kterou – jak věřil – přinese spojenectví se Sovětským svazem.

Vůdce našeho zahraničního odboje a symbol naší samostatnosti nepochopil, že je pro naši nezávislost a svobodu sovětská totalita stejně nebezpečná jako totalita německá a že v poválečné Evropě přestal existovat prostor pro roli malé země při vyvažování zájmů velmocí a pro klasickou diplomacii, jejímž byl mistrem. Brutální rozdělení kontinentu železnou oponou, jejímž mezníkem u nás byl únor 1948, bylo tak i tragickým zenitem Benešovy politické, ale i životní dráhy. Tehdy byl však již pouhým statistou tohoto dramatu.

Stalo se populární říkat, že Benešův celoživotní zápas o svobodu a nezávislost našeho státu nebyl úspěšný. V jednom ohledu je to pravda. Podlehl náporu totalit, které tragicky poznamenaly dějiny XX. století. Naše současnost nás ale přesvědčuje, že něčeho dosáhl. Zejména díky němu a jeho dílu dnes odevzdáváme Evropské unii významné součásti své státní suverenity jako nezpochybnitelná a respektovaná národní a státní entita. Především proto by měl Edvard Beneš zůstat v naší paměti jako velký státník, v jehož éře jsme alespoň dvě desetiletí byli skutečně nezávislou a suverénní zemí.

Václav Klaus, Sezimovo Ústí, 3. 9. 2008

Projev prezidenta republiky u hrobu E. Beneše, Sezimovo Ústí, 3. září 2008

www.klaus.cz

 

Václav Klaus

 

Soubor:Flag of the president of the Czech Republic.svg