Nenechme přepisovat dějiny
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 25.06.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Projev prezidenta republiky v Ležácích

Ještě si to pamatujeme, a proto nemůžeme přistoupit na pokusy o přepisování dějin, o což se bohužel mnozí v našem sousedství – a někteří i u nás – opakovaně snaží. Pouze zapomene-li na Ležáky, Lidice, holocaust, heydrichiádu či Mnichov, může někdo bez uzardění prohlásit, že poválečný transfer českých Němců nezavinil Hitler a nacismus, ale že to byl – cituji – „první krok na cestě české politiky k národnímu státu, zbavenému Němců a Maďarů.“

Vážení spoluobčané,

sešli jsme se, abychom na tomto pietním místě vzpomněli výročí jednoho z nejstrašnějších zločinů, jaký byl v naší zemi v období druhé světové války spáchán. Za několik dní, 24. června, uplyne 63 let od vyhlazení Ležáků. Před 63 lety vstoupilo jméno této obce do paměti našeho národa a zařadilo se – vedle Lidic, Terezína a dalších míst nelidského utrpení obětí nacismu – k symbolům, jejichž memento nepřestává varovat a jejichž památka nepřestává bolet. Zařadilo se k tragickým symbolům, představujícím – pro nás i pro všechny budoucí generace – trvalý závazek.

Vyvraždění a vypálení této malé vesničky oddíly SS a gestapa – jako exemplární potrestání za spolupráci některých jejích obyvatel s londýnským odbojem – nebylo pouhou zuřivou reakcí na atentát na Heydricha. Bylo záměrným a promyšleným činem. Jeho zdánlivě iracionální krutost měla náš národ zastrašit, měla zahltit jeho mysl strachem a hrůzou, měla ji zbavit pomyšlení na jakýkoli odpor a měla i naznačit osud, který by nás po vítězství nacistického Německa čekal. Smrt, koncentrační tábory, deportace či poněmčení – to byla budoucnost, kterou tehdy nacisté českému národu připravovali a kterou v Ležákách otevřeně demonstrovali.

Dosáhli pravého opaku. Možná naši okupovanou zemi i část Evropy nakrátko zastrašili, ale navždy stvořili symbol, který burcoval k odporu, který dokazoval, že smír s okupací a nacismem není možný, který zavazoval k potrestání zločinů.

Dobu před 60 lety, dobu konce války, jejíhož výročí letos celý svět i naše země intenzívně vzpomíná, nikdy nepochopíme, pokud se nepokusíme vžít do atmosféry heydrichiády a období, které po ní následovalo. Tisíce jmen popravených, denně zveřejňované rozhlasem a na stránkách novin, Lidice, Ležáky, transporty do vyhlazovacích táborů, věčný, dusivý strach. Jimi vzalo za své – dnes možná pro někoho idylicky vypadající – staleté soužití Čechů a Němců, které v naší zemi existovalo před válkou.

Dnes se někomu může zdát, že je šest desetiletí, které uplynuly od porážky nacistického Německa, doba dostatečně dlouhá na to, aby se na tuto strašnou zkušenost našich rodičů a prarodičů zapomnělo. Není to doba dostatečně dlouhá. Ještě si to pamatujeme, a proto nemůžeme přistoupit na pokusy o přepisování dějin, o což se bohužel mnozí v našem sousedství – a někteří i u nás – opakovaně snaží. Pouze zapomene-li na Ležáky, Lidice, holocaust, heydrichiádu či Mnichov, může někdo bez uzardění prohlásit, že poválečný transfer českých Němců nezavinil Hitler a nacismus, ale že to byl – cituji – „první krok na cestě české politiky k národnímu státu, zbavenému Němců a Maďarů.“ Tento absurdní a lživý výrok, který mne před několika dny vyprovokoval k veřejné reakci, však bohužel není ojedinělý. Těmito lidmi je po nás – prý v zájmu sjednocující se Evropy – požadováno jakési smíření, ale požadují to po nás ti, kteří sami smířeni nejsou.

Zde v Ležákách, na místě, kde došlo k vyhlazení pokojné obce a k zavraždění všech jejích dospělých obyvatel, je více než kde jinde zřejmé, že je to poněkud jinak. Smířit se – vůči minulosti – musíme všichni především sami se sebou. S pokorou a ponaučením musíme přijmout to, co se za okupace a těsně po ní událo. Tuto paměť musíme uchovat pro budoucí generace. Ze všech sil musíme usilovat o to, aby opakování tragické historie již nikdy nebylo možné.

V tom vidím hlavní obsah poselství, které nám zanechaly oběti tragédie v Ležákách. Jsme povinni mu porozumět. Jsme povinni ho předat budoucím generacím. Je to v zájmu naší země i její budoucnosti v Evropě.

Václav Klaus, Ležáky, 19.6.2005

www.klaus.cz