Oprávněné zájmy Ruska, neoprávněné zájmy USA a nová vlna détente
Autor: Jiří Zahrádka | Publikováno: 11.09.2008 | Rubrika: Reakce
Ilustrace
Dušan Streit má pochopení pro ruské zájmy. Dal to najevo i v článku “Co není schopen pochopit studenoválečník Topolánek” (Euportál, 10. 9. 2008). Z pohledu konzervativce je článek zajímavým podnětem pro reakci. Na své názory má právo každý, pana Streita nevyjímaje. Chybí-li jim však logická konzistence, odkryjí se city autora. O Dušanovi Streitovi nyní tedy víme více.

Dušan Streit má pochopení pro ruské zájmy. Dal to najevo i v článku “Co není schopen pochopit studenoválečník Topolánek” (Euportál, 10. 9. 2008 http://www.euportal.cz/Articles/3275-co-neni-schopen-pochopit-studenovalecnik-topolanek.aspx). Z pohledu konzervativce je článek zajímavým podnětem pro reakci. Na své názory má právo každý, pana Streita nevyjímaje. Chybí-li jim však logická konzistence, odkryjí se city autora. O Dušanovi Streitovi nyní tedy víme více.

 

Détente: pro velký úspěch opakovat?

Speciálně pro našeho premiéra” autor sestavil 13 bodů, ve kterých “heslovitě shrnul problematiku Gruzie – Rusko.” A to prý proto, že “Klausova argumentace je zjevně pro naši vládu příliš sofistikovaná.” Začíná konstatováním, že “Rusko je velmocí, ať se nám to líbí, nebo ne,” na což navazuje konstatováním, že “velmoci - jak vidno i na USA - mají své geopolitické zájmy.” Řekl bych, že své zájmy má každý stát, nejen velmoci. V kontextu celého Streitova textu vypadají uvedené dva body jako jakési automatické zdůvodnění práva velmocí jednat, jak se jim zlíbí. První bod připomíná politiku détente: “Sovětský svaz je faktem, smiřme se s tím, snažme se moc ho nenazlobit.” Bohu díky za to, že tuto naivní politiku naboural Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a svým způsobem i polský papež Jan Pavel II. Je však šokující, že neúspěch politiky détente nestačil odpudit lidi, jako je pan Streit, od jejího opakování.

 

Totalita a demokracie: vsjó ravnó

Ve třetím bodě autor upozorňuje na “háklivost” každého státu, když se v jeho blízkosti kumulují vojenské síly.” Zřejmě myslí na vojenskou pomoc USA Gruzii. Odkazuje však na reakci USA na rakety na Kubě. Z pozice konzervativce nedokáži akceptovat srovnání základen sovětského totalitárního státu na Kubě s vojenskými instruktory USA v Gruzii. Upřímně a politicky nekorektně se domnívám, že demokratický stát (byť s nedokonalostmi) má větší legitimitu než stát totalitární, nad nímž jsou státy práva podle mého názoru morálně nadřazené. Ale proti gustu žádný dišputát.

Hned v následujícím bodě Streit svůj neutrální postoj k bolševické totalitě na jedné straně a právnímu státu na straně druhé utvrzuje konstatováním, že “rozpad SSSR a zrušení Varšavské smlouvy nevedly USA a NATO k reciproční zdrženlivosti, ale k chování vítězů studené války.” Když spolu zápasí dva zápasníci v ringu, využívá jeden chyb druhého. Když chyby nevyužije, nazýval jsem to dodnes “blbostí.” Ode dneška bych to měl možná nazývat “reciproční zdrženlivostí.” Čekejme, až nám namlátí barbarský protivník. Máme, pane Streite, čekat na to, až Rusové znovu získají dost sil, aby poslali tanky nejen do Gruzie a Čečenska, které k Rusku nikdy patřit nechtělo (a paralelně k situaci separatistických provincií v Gruzii by tak mělo získat samostatnost, ale znovu také do Česka a ostatních států východní Evropy? Promiňte, ale to bych nazýval “blbostí” i nadále.

 

Ustavuje precedent morální nárok?

Duše konzervativce by se však měla naplnit nesouhlasem až na maximum při četbě osmého bodu: “Uznání Kosova bylo protiprávním aktem, který precedentně legitimizuje separatismus.” Slovní spojení “precedentně legitimizovat” je poněkud složitější. Naznačuje jen technickou možnost grázlů odvolávat se na hanebný akt EU a USA, které skutečně v rozporu s mezinárodním právem uloupily kus srbské země? Nebo chce nenápadně naznačit, že po prvním hanebném aktu mohou následovat další, technicky stejné, které však již tak hanebné nebudou, protože tu přeci je “precedent”?

Hanebnost a bezpráví ale zůstává hanebností a bezprávím, i když mají precedent. Jejich opakování neznamená snížení jejich morální nepřijatelnosti. Jestli Streit odmítá uznání Kosova jako protiprávní (v čemž s ním plně souhlasím), má odmítat i paralelní chování Ruska v Gruzii. Neodmítá-li postup Rusů, kteří uznali nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, nemá proč odmítat uznání Kosova.

 

Bod desátý znovu ukazuje na Streitovu amerikofobii: “Saakašvili je dobrodruh, diktátor a pátou kolonou USA. Dopustil se agrese a válečného zločinu, navíc tak proradně a amatérsky, že poskytl Rusku záminku k oprávněnému zásahu.” Je možno provést agresi proti vlastnímu státu? Byť proti té jeho části, která roky odmítá loajalitu k vedení země? A ať již operaci Gruzínců nazveme jakkoli (a sám bych vůbec nesázel na humánnost postupu tohoto kavkazkého národa), jaké byly alternativy vlády, kterou část její země odmítala respektovat? Jestliže konkrétní formu podmíněně odsuzuji (pokud skutečně došlo k bezohlednostem vůči civlilistům v míře vyšší, než nezbytně nutné), nedokáži odsoudit samotný fakt, že k obnovení vlády nad neloajálními částmi státu vláda – když nemá jiné nástroje – použije násilí.

 

 

K bodu 11, že totiž “Abcházie a Jižní Osetie nebyly historickou součástí Gruzie, ale původně Ruska (staly se jí až správním rozhodnutím SSSR)” lze dodat: a co má být? Neplatí snad právní kontinuita sovětských právních aktů? Rusové si podvolili ostatní národy, v rámci sovětské říše změnili administrativní členění – ale i kdybychom přistoupili na logiku, že tím “Rusové přišli o Jižní Osetii,” stejně by to bylo nic proti tomu, co získali zotročením jiných národů. Jsou to konec konců právě Rusové, kdo se tak rádi navracejí k odkazu SSSR. Mimochodem, Rusko již v roce 1801 anektovalo Gruzii – i Jižní Osetii. Podle Jána Čarnogurského na základě vlastní žádosti těchto národů. Jenže problém je ještě složitější. Jižní Osetii jako součást Gruzie prý uznalo Rusko již v roce 1920, ve smlouvě s tehdejší “Demokratickou republikou Gruzie,” která deklarovala svou nezávilost po rozpadu Ruské říše v roce 1917. Navíc, Gruzie prý neanektovala žádné historické “osetínské” území. Naopak. Osetínci prchali před Mongoly a přitom osídlili, kromě jiného, také část historického gruzínského knížectví, které se údajně nacházelo na území dnešní Jižní Osetie.

 

Nejsem historik a nedokáži plně dokázat věcnou správnost tohoto historického výkladu. Přesto mám silný pocit, že Streitův článek odráží více vzteku na Ameriku než touhy po historické spravedlnosti. Je to lidsky pochopitelné, ale pro konzervativce nepřijatelné.

 

Jiří Zahrádka

Euportal.cz